pátek 29. dubna 2011
úterý 26. dubna 2011
Drobky z posledních dní
Co jsem slyšel:
- "skorohororovou" rozhlasovou hru Vij, podle povídky od Gogola, která vypráví o tom, jak student Choma vymetá ďábla, jenž se usadil v těle mrtvé dcery jednoho statkáře...Musím se přiznat, že mi to docela nahánělo strach, šel z toho mráz po zádech a přitom to byla vlastně pohádka...(Rozhlas to vysílal na stanici Praha jako pohádku pro děti! Já to poslouchal až ve streamu) No, v Rusku je všechno zvláštní, asi i pohádky :) V rozhlasu si s ní ale dali evidentně práci, když mě to tak vyděsilo. V hlavní roli hrál I. Trojan a pojal to hodně obdodobně jako roli ve filmový pohádce Anděl Páně...ta podobnost tam byla víc než jasná. Jen s tím rozdílem, že Anděl Páně byla taková milá citlivá pohádka, a tohle spíš vypouštělo síru :)
- "skorohororovou" rozhlasovou hru Vij, podle povídky od Gogola, která vypráví o tom, jak student Choma vymetá ďábla, jenž se usadil v těle mrtvé dcery jednoho statkáře...Musím se přiznat, že mi to docela nahánělo strach, šel z toho mráz po zádech a přitom to byla vlastně pohádka...(Rozhlas to vysílal na stanici Praha jako pohádku pro děti! Já to poslouchal až ve streamu) No, v Rusku je všechno zvláštní, asi i pohádky :) V rozhlasu si s ní ale dali evidentně práci, když mě to tak vyděsilo. V hlavní roli hrál I. Trojan a pojal to hodně obdodobně jako roli ve filmový pohádce Anděl Páně...ta podobnost tam byla víc než jasná. Jen s tím rozdílem, že Anděl Páně byla taková milá citlivá pohádka, a tohle spíš vypouštělo síru :)
pátek 22. dubna 2011
Já, provokatér
Myslím, že jsem ještě nikdy nepsal o jedné z mých zálib. Je to takové moje dědictví. Někdo zdědí peníze, jiný auto, další dům. Já jsem zdědil fotbal. Tím nemyslím talent na tuhle hru, ale spíš talent na to, tuhle hru sledovat :)
Za všechno může můj děda, u kterého jsem vyrůstal. Byl to velký sportovní fanda a to se mimo jiné projevovalo tím, že když to šlo, nenechal si ujít žádný domácí zápas místního fotbalového oddílu (v těch časech pod jménem Vagónka Česká Lípa) a když to šlo ještě lépe, nenechal si ujít ani venkovní zápasy.
Za všechno může můj děda, u kterého jsem vyrůstal. Byl to velký sportovní fanda a to se mimo jiné projevovalo tím, že když to šlo, nenechal si ujít žádný domácí zápas místního fotbalového oddílu (v těch časech pod jménem Vagónka Česká Lípa) a když to šlo ještě lépe, nenechal si ujít ani venkovní zápasy.
pondělí 11. dubna 2011
Poslední dny očima, ušima, jazykem i objektivem
Co jsem viděl:
- krásné a sluncem zalité Litoměřice - byl jsem tu už mockrát, ale teď jsem asi poprvý měl víc času dívat se, poprvé jsem došel až na Dómské náměstí ke katedrále sv. Štěpána, zjistil jsem si, kdo byl José Rizal, po kterém se v "Liťáku" jmenují nádherné parkány a uznal jsem, že Mácha si uměl vybrat, kde umřít :)
pátek 8. dubna 2011
Bledule v Pekle
Je to už tradice. Každý rok na začátku jara vyrážíme do Pekla. Do toho našeho místního kaňonu, tady za humny. Je v něm nádherně po celý rok (i když návštěvu v zimě si opravdu rád odpustím), ale jen pár týdnů na jaře je v něm opravdu nejkrásněji.
To když zazáří bledule. A tahle věta je prosím myšlena v množném čísle, neboť bledulí v Pekle jsou opravdu mraky. Někde se píše tisíce, někde statisíce. Můj "skromný" soukromý odhad je, že to jsou biliony! A myslím to smrtelně vážně.
Navíc - za bledulemi do Pekla chodím každý rok, ale letos mi přišlo, že jich je nějak mnohonásobně víc. Že se letos "urodilo". Těžko se to popisuje. Prostě představte si čtyři kilometry dlouhý koberec plný krásných bílých květů, kolem něj divoký potok, skály nejrůznějších tvarů a velikostí a úzké chodníčky a můstky stlučené ze dřeva. Jarní romantika, který nelze odolat.
To když zazáří bledule. A tahle věta je prosím myšlena v množném čísle, neboť bledulí v Pekle jsou opravdu mraky. Někde se píše tisíce, někde statisíce. Můj "skromný" soukromý odhad je, že to jsou biliony! A myslím to smrtelně vážně.
Navíc - za bledulemi do Pekla chodím každý rok, ale letos mi přišlo, že jich je nějak mnohonásobně víc. Že se letos "urodilo". Těžko se to popisuje. Prostě představte si čtyři kilometry dlouhý koberec plný krásných bílých květů, kolem něj divoký potok, skály nejrůznějších tvarů a velikostí a úzké chodníčky a můstky stlučené ze dřeva. Jarní romantika, který nelze odolat.
pondělí 18. ledna 2010
Po dlouhé době
Tak sem zase píšu. Děje se toho tolik, že by byla škoda to nezaznamenat.
Víkend ve znamení nejmilejší návštěvy. Ještě v pátek večer jsme vyrazili na ples. Vzpomněl jsem si, jak jsme kdysi v Praze v Lucerně protančili celý večer spolu, jen my dva. Jak pak musela jít domů a já pak nazdařbůh a po uši zamilovaný bloumal ulicemi caput regni a vstřebával ten adrenalin. Teď jsme měli zase večer jen sami pro sebe, o x let starší a vlastně jiní. Vychutnával jsem si tu blízkost a každej dotek, byl to večer, kterýho si musím vážit.
V sobotu jsme vyrazili na výlet do zasněžený krajiny. Blbli jsme, popíjeli jsme cestou, udělali spoustu fotek a skončili na farmě u P. Chtěli, abysme u nich přespali, ale my nakonec ještě za pomocí busíku doputovali domů. Včera jsme vařili, jak pejsek a kočička, a po slavnostním obýdku vyrazili autem pomalu ku Praze. A teď je mi smutno.
Co se dělo minulý týden: v pátek zaspané ráno, úprk do Liberce, cesta do Turnova za horolezcem Josefem Rakoncajem, pak raut v Babylonu a odpoledne ve Františkově v hudební klubovně domu seniorů povídání s úžasnými starými lidmi, večer kvapík- vždyť se blížil ten ples ;)
Ve čtvrtek krásný slečny v ranním rychlíku, v libereckým muzeu kvůli nový výstavě, brouzdání v knihovně. Středa – úplně mimořádně v Lípě, pondělí a úterý – tradičně příšerný dny.
Dočetl jsem po mnoha a mnoha týdnech Pohrobky zla. Těžce jsem se prokousával začátkem, téma knihy mě moc neoslovovalo a když jsem se konečně začet, tak jsem na pár dní knížku zašantročil. V koupelně, to by jeden nevěřil. J Nakonec jsem četl, jak jen mi to únava a povinnosti dovolovaly. A stálo to za to. Bavilo mě to dokonce víc, než Dívka, která si zahrávala s ohněm. Teď jsem objevil zase v autě zašantročené Kafkovy povídky, ale ještě jsem se k nim pořádně nedostal.
pátek 20. listopadu 2009
Když zabili tygřici
Čtvrtek 19. listopadu. Probudil jsem se zase nad ránem a už se mi nechtělo spát. Tak jsem se znova vrhnul na Coppolovu Apokalypsu – režisérskou verzi. Přehrávám si ji detailně, skoro záběr po záběru u těch nejhezčích pasáží. Jsem unešenej obří výpravou. V dnešních podmínkách by ten film byl asi k nezaplacení.
Vzpomínal jsem, kdy jsem Apokalypsu viděl poprvé. Musí to být už strašně dávno, poněvadž to bylo ještě v Kinokavárně, dávno dávno už neexistující. Než ji úplně zrušili, stihnul jsem tam jen pár návštěv, Apokalypsa byla jedna z toho mála. A další málo si z ní pamatuju. Jak si ji teď pouštím, je to jako bych se díval na úplně nový film, který jsem nikdy neviděl. Dobře si pamatuju scény s Marlonem Brandonem. Moc dobře, tehdy, mohlo mi být tak čtrnáct?, mě naprosto fascinoval a uhranul.
Stáhnul jsem si další Toulky s díly o Boženě Němcové. Tak poučné, tak příjemné, tak osvěžující.
Z knihovny jsem si donesl Šakalí léta jako audioknihu , vybrané povídky namluvené Sašou Rašilovem. Jednu z povídek totiž před časem pouštěli v nějakém literárním či filmovém magazínu v rozhlasu, který jsem si stáhnul, a moc mě to zaujalo: dobře jsem se bavil a Rašilov to vkusně namluvil.
Cesty na Sibiř nejde prodloužit, někdo si je už zarezervoval, a vrátit je mám už po víkendu. Zkusím z nich přečíst, co se dá, ale je to obrovitánská bichle s hutným a hustým řádkováním. Takže hrotit to nebudu. Některé další knížky se mi prodloužit podařilo.
Dva lvi dnes v liberecké ZOO zardousili Isabellu, sedmnáctiletou samici bílého tygra. Je mi z toho nanic. Jako hlavní nebo jednu z hlavních zpráv to teď mají všude. Snažím se tomu spíš vyhýbat. Je mi smutno, protože doma mám skorotygra.
JŠ měl na dnešek domluvenou v ZOO plánovanou reportáž (malující šimpanzi). Dopoledne přišla zpráva o mimořádné tiskovce – naplánovaná na stejnou hodinu jako naše reportáž. Pak vyšlo najevo, že je to tiskovka kvůli té tygřici. A před chvíli volal a popisoval, jak je v ZOO dusno. Lva a lvici odděluje jen sklo a kdyby tam nebylo, tak se sežerou, lvice má navíc vážně poraněnou tlamu a malá Surya, dcera zabité Isabelly, se strachy nechce vrátit do svého výběhu. Uff. Je mi teskno. Smutno. Ale budu tu čekat, dokud se JŠ nevrátí . Je to zvláštní, ale mám pocit, že si to musím poslechnout, vyžrat si to. Říká: „Nikdy bych nevěřil, že se dá dusno mezi zvířaty krájet. A dá se.“
Vzpomínal jsem, kdy jsem Apokalypsu viděl poprvé. Musí to být už strašně dávno, poněvadž to bylo ještě v Kinokavárně, dávno dávno už neexistující. Než ji úplně zrušili, stihnul jsem tam jen pár návštěv, Apokalypsa byla jedna z toho mála. A další málo si z ní pamatuju. Jak si ji teď pouštím, je to jako bych se díval na úplně nový film, který jsem nikdy neviděl. Dobře si pamatuju scény s Marlonem Brandonem. Moc dobře, tehdy, mohlo mi být tak čtrnáct?, mě naprosto fascinoval a uhranul.
Stáhnul jsem si další Toulky s díly o Boženě Němcové. Tak poučné, tak příjemné, tak osvěžující.
Z knihovny jsem si donesl Šakalí léta jako audioknihu , vybrané povídky namluvené Sašou Rašilovem. Jednu z povídek totiž před časem pouštěli v nějakém literárním či filmovém magazínu v rozhlasu, který jsem si stáhnul, a moc mě to zaujalo: dobře jsem se bavil a Rašilov to vkusně namluvil.
Cesty na Sibiř nejde prodloužit, někdo si je už zarezervoval, a vrátit je mám už po víkendu. Zkusím z nich přečíst, co se dá, ale je to obrovitánská bichle s hutným a hustým řádkováním. Takže hrotit to nebudu. Některé další knížky se mi prodloužit podařilo.
Dva lvi dnes v liberecké ZOO zardousili Isabellu, sedmnáctiletou samici bílého tygra. Je mi z toho nanic. Jako hlavní nebo jednu z hlavních zpráv to teď mají všude. Snažím se tomu spíš vyhýbat. Je mi smutno, protože doma mám skorotygra.
JŠ měl na dnešek domluvenou v ZOO plánovanou reportáž (malující šimpanzi). Dopoledne přišla zpráva o mimořádné tiskovce – naplánovaná na stejnou hodinu jako naše reportáž. Pak vyšlo najevo, že je to tiskovka kvůli té tygřici. A před chvíli volal a popisoval, jak je v ZOO dusno. Lva a lvici odděluje jen sklo a kdyby tam nebylo, tak se sežerou, lvice má navíc vážně poraněnou tlamu a malá Surya, dcera zabité Isabelly, se strachy nechce vrátit do svého výběhu. Uff. Je mi teskno. Smutno. Ale budu tu čekat, dokud se JŠ nevrátí . Je to zvláštní, ale mám pocit, že si to musím poslechnout, vyžrat si to. Říká: „Nikdy bych nevěřil, že se dá dusno mezi zvířaty krájet. A dá se.“
úterý 3. listopadu 2009
Praha a to předtim
Už jsem sem zase dlouho nepsal. Tak to napravuju. Nic zásadního se ale mezitím nestalo. Vezmu to pozpátku a možná i napřeskáčku :)
Pátek 30.10. Cesta do Prahy. Ráno jsem běžel na busík na zastávku na Severu, byl to fofr, už zdálky jsem viděl, jak tam stojí, a tak ve strachu, že mi ujede, jsem běžel jak Bolt na mistrovství světa. Když jsem doběhl, zjistil jsem, že nemám peněženku. Byl jsem přesvědčený, že mi při tom svižným běhu vypadla, a tak jsem celou cestu k autobusu prošel asi třikrát, ale nic jsem nenašel. Naprosto zdcený jsem se vrátil domů a tam ji našel. Hurá! Na netu jsem si rychle dohledal, že ještě jede Quick, ale že ho chytnu už jedině na vlakáči. Tak jsem zase fofroval k autu a pak "rychle a zběsile" městem a autem na vlakáč. Už už se rozjížděl, když jsem doběhl. Najednou jsem to věděl: tento den stojí štěstí při mě!
V busíku - byl to ten velký stříbrný Quick - nás sedělo jen asi deset, já si dal mikinu pod hlavu a spokojeně usnul. Probudil jsem se až v Holešovicích.
Tam to šlo celkem rychle, nasedl jsem na Sedmnáctku a jel snad třičtvrtě hodiny až do Modřan. Tam jsem absolvoval školení. Úplně sám. Jen já a pihovatá lektorka Martina, s takovým pěkným svetříkem s výstřihem. Pořád se mě ptala, jestli všemu rozumím, a mě bylo líto, že by to mělo rychle skončit, tak jsem pořád říkal, že nerozumim ničemu, estli by to jako nemohla ještě zopakovat. Líbilo se mi, jak často používala spojení "mám ráda". Třeba: "A tohleto je funkce, kterou já osobně mám ráda". A vždycky se u toho tak zvláštně zasmála :)
Z Modřan jsem pak mastil zpátky Sedmnáctkou do města. Měl jsem už hroznej hlad a vzpomněl jsem si na bufík "Karolínka", do kterýho jsem chodíval jako mladý študák. Tak jsem vystoupil u Národního divadla, prošel kolem mojí školy (chvíli jsem váhal, estli se tam nejít podívat, ale nenašel jsem v sobě zase dost odvahy, srabík budu asi už doživotní) a zamířil ke Karolínce. Tam mě čekalo pořádný zklamání, ona už je úplně zrušená. Přemejšlel jsem, co s tím mým hladem. Levně pojíst na Starým Městě to se asi nedá. Vzpomněl jsem si ale na jeden nedalekej krámek, kam jsme taky chodívali. Tak jsem tam zašel. Byl tam normálně pořád stejnej proodavač jako před těma deseti lety a furt vypadal stejně! Koupil jsem si rohlik, koláček a Flinta.
A vykročil jsem k Rudolfinu - na výstavu Georga Baselitze, jednoho z nejvýznamnějších současných německých malířů. O výstavě jsem se dozvěděl tady. A chtěl ji taky vidět. Myslel jsem si, že tomu vůbec nebudu rozumět a že mi to nic neřekne, ale ta výstava mě nadchla. Několik obrazů mě úplně dostalo. V jedné místnosti byly dokonce pohodlný sedačky a tak jsem si před jedním z těch, které mě tak rozdráždily, sednul a seděl a koukal na tu krásu. Za prvý: Baselitz nemaluje žádný obrázky, ale megaobrazy, velkoformátové. Za druhý: Baselitz proslul tím, že tyhle megaobrazy začal malovat vzhůru nohama. Ne že by namaloval obraz a pak ho otočil, on už to prostě takhle obráceně maluje. A já si všimnul, že u těchto obrazů "naruby" není obráceně jen ta "forma", ale i obsah. Má tam třeba obraz nějakýho africkýho bojovníka, pochopitelně hlavou dolů, s kopím v ruce a se šípem, který zasáhl jeho hlavu. Člověk by čekal, že se šípem v hlavě, určitě otráveným, se budete svíjet v křeči a krvi a budete umírat. Ale Baselitzův bojovník stojí vzpřímeně na hlavě a směje se!
Nebo tam má takový zátiší s továrnou, jak vystřiženou z Ocelovýho města, byť opět vhůru nohama, teda spíš komínama. Člověk by čekal, že to bude velmi temný, smutný obraz. Kdepak! Baselitz tam domaloval krásný břízy i turistickou rozhlednu, vše velmi zářivýma barvama :) Nejvíc mě ale nadchnul jeho megaobraz domečků, poskládaných střechou dolů jeden vedle druhýho. To byl ten, před kterým jsem seděl a rozjímal.
Eště jsem zapomněl napsat, jak kuriózně jsem se na výstavu dostal. Jak jsem si totiž ve vstupní hale udolfína přečetl, vstupné dovnitř bylo 120 kaček, což se mi zdálo moc, ale pak jsem se dočetl, že důchodci, mládež, studenti a novináři můžou za polovic. Ha! Tak jsem vytasil úplně novou "pressku" a očekával poloviční vstupné. Jenže paní pokladní vytáhla nějaký seznam a začala v nich hledat tu naši Sedmičku, projela to už asi třikrát, a nemohla to najít. Tak jsem ji chtěl trochu pomoct a říkám: "Vydává to Mladá fronta". A paní pokladní: "Aaaa, Mladá fronta Dnes, tak to máte úplně zadarmo!" Pochopitelně - to že jde o omyl, jsem si nechal pro sebe. A tak jsem byl na výstavě úplně zadáčo.
Měl jsem čas a tak jsem z Rudolfina vyrazil pěkně pěšky přes Vltavu až na Malostranský náměstí. Tam totiž stojí můj oblíbený kiosek s květinami a já chtěl zjistit, do kolika má otevříno, že bych se tam navečír stavil pro květinu, co jsem chtěl dát B. Zjistil jsem, že má otevříno až do devíti večer, což se mi moc líbilo. A šel jsem zase zpátky na Malostranskou přes Valdštejnský zahrady. Tam jsem naskočil na metro a odfrčel do Dejvic - prohlídnout si novou Národní technickou knihovnu. Ačkoliv jsem si původně myslel, že knihovna mě zaujme víc než výstava, nakonec to bylo naopak. B. mi pak řekla: "Já jsem si myslela, že to tak bude." Jak to mohla vědět?
Zrovna když jsem si v knihovně dával kafíčko a toníka, tak mi B. volala a já přislíbil, že už za ní pomalu vyrážím. Bylo mi jasný, že květiny na Malostranským náměstí koupit nestihnu, bylo by to trošku z ruky, a tak jsem je koupil hned na Dejvický. Pak jsem toho trošku litoval, páč jsem si ještě zaběhl na Václavák koupit kulicha a v jednom stánku jsem viděl eště hezčejší tulipány, než ty moje z Dejvický. Dokonce jsem chvíli myslel, že ty co mám, někomu dám, a pro B. koupím ty hezčí. Ale nakonec jsem to nechal tak, jak to bylo.
B. jsem prozvonil a šel jsem se schovat k nim do vchodu. A pak jsme vyrazili do kavárny Vesmírna Ve Smečkách. Byla to "terapeutická" kavárna - obsluhujou tam lidi s mentálním postižením, což se mi ale moc líbilo. Chlapík, co se staral o nás, byl strašně milej. Hned na úvod jsem ho poprosil o vázu pro ty tulipány, což je asi požadavek, se kterým se nesetkává často, přesto to okamžitě a pohotově zařídil. Dali jsme si výborný čajíky, dobrá jídla a povídali o všem možným. Viděli jsme se po strašně dlouhý době. Nakonec jsem ještě zašel k B. domů a skoukli jsme španělský filmík...Láska za polárním kruhem, nebo tak nějak :) A pak jsem odfrčel domů, na sever, za můj polární kruh.
Den předtím ve čtvrtek jsem byl v Liberci. Vůbec se mi nechtělo do práce, a tak jsem si zalezl do jedný kavárny a četl si a přemýšlel :) Pak jsem nakonec z nory musel vylízt - protože mě sháněla BD. Ti dva mí noví povedení kolegové mě zase děsně vytočili. Ale řekl jsem si, že se na ně vykašlu a pojedu si "self-made-work-life" :) Takže na BD zvesela kašlu, což jí asi děsně vadí, páč už mi to několikrát připomněla. Ještě nakonec docela prima popovídání s panem IR z muzea.
V úterý jsem díky němu sledoval, jak se vrtná souprava vrtá pod liberecký Benešovo náměstí. Bylo to zajímavý. Hlavně když pak do vrtu spustili i kameru a my to sledovali všechno na obrazovce. Přál jsem si, aby tam kamera zabrala i nějakýho podzemního skřítka, aby to bylo doložený, že vopravdu existujou.
Pátek 30.10. Cesta do Prahy. Ráno jsem běžel na busík na zastávku na Severu, byl to fofr, už zdálky jsem viděl, jak tam stojí, a tak ve strachu, že mi ujede, jsem běžel jak Bolt na mistrovství světa. Když jsem doběhl, zjistil jsem, že nemám peněženku. Byl jsem přesvědčený, že mi při tom svižným běhu vypadla, a tak jsem celou cestu k autobusu prošel asi třikrát, ale nic jsem nenašel. Naprosto zdcený jsem se vrátil domů a tam ji našel. Hurá! Na netu jsem si rychle dohledal, že ještě jede Quick, ale že ho chytnu už jedině na vlakáči. Tak jsem zase fofroval k autu a pak "rychle a zběsile" městem a autem na vlakáč. Už už se rozjížděl, když jsem doběhl. Najednou jsem to věděl: tento den stojí štěstí při mě!
V busíku - byl to ten velký stříbrný Quick - nás sedělo jen asi deset, já si dal mikinu pod hlavu a spokojeně usnul. Probudil jsem se až v Holešovicích.
Tam to šlo celkem rychle, nasedl jsem na Sedmnáctku a jel snad třičtvrtě hodiny až do Modřan. Tam jsem absolvoval školení. Úplně sám. Jen já a pihovatá lektorka Martina, s takovým pěkným svetříkem s výstřihem. Pořád se mě ptala, jestli všemu rozumím, a mě bylo líto, že by to mělo rychle skončit, tak jsem pořád říkal, že nerozumim ničemu, estli by to jako nemohla ještě zopakovat. Líbilo se mi, jak často používala spojení "mám ráda". Třeba: "A tohleto je funkce, kterou já osobně mám ráda". A vždycky se u toho tak zvláštně zasmála :)
Z Modřan jsem pak mastil zpátky Sedmnáctkou do města. Měl jsem už hroznej hlad a vzpomněl jsem si na bufík "Karolínka", do kterýho jsem chodíval jako mladý študák. Tak jsem vystoupil u Národního divadla, prošel kolem mojí školy (chvíli jsem váhal, estli se tam nejít podívat, ale nenašel jsem v sobě zase dost odvahy, srabík budu asi už doživotní) a zamířil ke Karolínce. Tam mě čekalo pořádný zklamání, ona už je úplně zrušená. Přemejšlel jsem, co s tím mým hladem. Levně pojíst na Starým Městě to se asi nedá. Vzpomněl jsem si ale na jeden nedalekej krámek, kam jsme taky chodívali. Tak jsem tam zašel. Byl tam normálně pořád stejnej proodavač jako před těma deseti lety a furt vypadal stejně! Koupil jsem si rohlik, koláček a Flinta.
A vykročil jsem k Rudolfinu - na výstavu Georga Baselitze, jednoho z nejvýznamnějších současných německých malířů. O výstavě jsem se dozvěděl tady. A chtěl ji taky vidět. Myslel jsem si, že tomu vůbec nebudu rozumět a že mi to nic neřekne, ale ta výstava mě nadchla. Několik obrazů mě úplně dostalo. V jedné místnosti byly dokonce pohodlný sedačky a tak jsem si před jedním z těch, které mě tak rozdráždily, sednul a seděl a koukal na tu krásu. Za prvý: Baselitz nemaluje žádný obrázky, ale megaobrazy, velkoformátové. Za druhý: Baselitz proslul tím, že tyhle megaobrazy začal malovat vzhůru nohama. Ne že by namaloval obraz a pak ho otočil, on už to prostě takhle obráceně maluje. A já si všimnul, že u těchto obrazů "naruby" není obráceně jen ta "forma", ale i obsah. Má tam třeba obraz nějakýho africkýho bojovníka, pochopitelně hlavou dolů, s kopím v ruce a se šípem, který zasáhl jeho hlavu. Člověk by čekal, že se šípem v hlavě, určitě otráveným, se budete svíjet v křeči a krvi a budete umírat. Ale Baselitzův bojovník stojí vzpřímeně na hlavě a směje se!
Nebo tam má takový zátiší s továrnou, jak vystřiženou z Ocelovýho města, byť opět vhůru nohama, teda spíš komínama. Člověk by čekal, že to bude velmi temný, smutný obraz. Kdepak! Baselitz tam domaloval krásný břízy i turistickou rozhlednu, vše velmi zářivýma barvama :) Nejvíc mě ale nadchnul jeho megaobraz domečků, poskládaných střechou dolů jeden vedle druhýho. To byl ten, před kterým jsem seděl a rozjímal.
Eště jsem zapomněl napsat, jak kuriózně jsem se na výstavu dostal. Jak jsem si totiž ve vstupní hale udolfína přečetl, vstupné dovnitř bylo 120 kaček, což se mi zdálo moc, ale pak jsem se dočetl, že důchodci, mládež, studenti a novináři můžou za polovic. Ha! Tak jsem vytasil úplně novou "pressku" a očekával poloviční vstupné. Jenže paní pokladní vytáhla nějaký seznam a začala v nich hledat tu naši Sedmičku, projela to už asi třikrát, a nemohla to najít. Tak jsem ji chtěl trochu pomoct a říkám: "Vydává to Mladá fronta". A paní pokladní: "Aaaa, Mladá fronta Dnes, tak to máte úplně zadarmo!" Pochopitelně - to že jde o omyl, jsem si nechal pro sebe. A tak jsem byl na výstavě úplně zadáčo.
Měl jsem čas a tak jsem z Rudolfina vyrazil pěkně pěšky přes Vltavu až na Malostranský náměstí. Tam totiž stojí můj oblíbený kiosek s květinami a já chtěl zjistit, do kolika má otevříno, že bych se tam navečír stavil pro květinu, co jsem chtěl dát B. Zjistil jsem, že má otevříno až do devíti večer, což se mi moc líbilo. A šel jsem zase zpátky na Malostranskou přes Valdštejnský zahrady. Tam jsem naskočil na metro a odfrčel do Dejvic - prohlídnout si novou Národní technickou knihovnu. Ačkoliv jsem si původně myslel, že knihovna mě zaujme víc než výstava, nakonec to bylo naopak. B. mi pak řekla: "Já jsem si myslela, že to tak bude." Jak to mohla vědět?
Zrovna když jsem si v knihovně dával kafíčko a toníka, tak mi B. volala a já přislíbil, že už za ní pomalu vyrážím. Bylo mi jasný, že květiny na Malostranským náměstí koupit nestihnu, bylo by to trošku z ruky, a tak jsem je koupil hned na Dejvický. Pak jsem toho trošku litoval, páč jsem si ještě zaběhl na Václavák koupit kulicha a v jednom stánku jsem viděl eště hezčejší tulipány, než ty moje z Dejvický. Dokonce jsem chvíli myslel, že ty co mám, někomu dám, a pro B. koupím ty hezčí. Ale nakonec jsem to nechal tak, jak to bylo.
B. jsem prozvonil a šel jsem se schovat k nim do vchodu. A pak jsme vyrazili do kavárny Vesmírna Ve Smečkách. Byla to "terapeutická" kavárna - obsluhujou tam lidi s mentálním postižením, což se mi ale moc líbilo. Chlapík, co se staral o nás, byl strašně milej. Hned na úvod jsem ho poprosil o vázu pro ty tulipány, což je asi požadavek, se kterým se nesetkává často, přesto to okamžitě a pohotově zařídil. Dali jsme si výborný čajíky, dobrá jídla a povídali o všem možným. Viděli jsme se po strašně dlouhý době. Nakonec jsem ještě zašel k B. domů a skoukli jsme španělský filmík...Láska za polárním kruhem, nebo tak nějak :) A pak jsem odfrčel domů, na sever, za můj polární kruh.
Den předtím ve čtvrtek jsem byl v Liberci. Vůbec se mi nechtělo do práce, a tak jsem si zalezl do jedný kavárny a četl si a přemýšlel :) Pak jsem nakonec z nory musel vylízt - protože mě sháněla BD. Ti dva mí noví povedení kolegové mě zase děsně vytočili. Ale řekl jsem si, že se na ně vykašlu a pojedu si "self-made-work-life" :) Takže na BD zvesela kašlu, což jí asi děsně vadí, páč už mi to několikrát připomněla. Ještě nakonec docela prima popovídání s panem IR z muzea.
V úterý jsem díky němu sledoval, jak se vrtná souprava vrtá pod liberecký Benešovo náměstí. Bylo to zajímavý. Hlavně když pak do vrtu spustili i kameru a my to sledovali všechno na obrazovce. Přál jsem si, aby tam kamera zabrala i nějakýho podzemního skřítka, aby to bylo doložený, že vopravdu existujou.
úterý 27. října 2009
Seznam a v něm, co už znám
Přečtené knihy (od září 2009)
1) Abecedně podle názvů knih
Bílá chodba: Christopher Fowler, září 2009, LBK - detektivka
Chrám slunce: Hergé, říjen 2009, LBK -komiks
Kafka na pobřeží, Haruki Murakami, říjen 2009, LBK - současný román
Král Krysa: James Clavell, srpen/září 2009, MK - válečný román
Mámení: Jon Fosse, říjen 2009, LBK - novela
Náhodné skutky statečné lásky: Danny Scheinmann, říjen 2009, LBK - současný román
Osamocení 12: Arsen Revazov, září 2009, LBK - současný román
Pátý rozměr: Martin Vopěnka, září 2009, LBK - současný román
Poklad rudého Rackhama, říjen 2009, LBK - komiks
Šíbr: Joe Sacco, říjen 2009, LBK - komiks
Tintin v zemi černého zlata: Hergé, říjen 2009, LBK - komiks
Zemři!: Karen Rose, říjen 2009, LBK - detektivka
2) Abecedně podle jmen autorů
Clavell, James: Král Krysa, srpen/září 2009, MK - válečný román
Fosse, Jon: Mámení, říjen 2009, LBK - novela
Fowler, Christopher: Bílá chodba, září 2009, LBK - detektivka
Hergé: Chrám slunce, říjen 2009, LBK - komiks
Hergé: Poklad rudého Rackhma, říjen 2009, LBK - komiks
Hergé: Tintin v zemi černého zlata, říjen 2009, LBK - komiks
Murakami, Haruki: Kafka na pobřeží, říjen 2009, LBK - současný román
Revazov, Arsen: Osamocení 12, září 2009, LBK - současný román
Rose, Karen: Zemři!, říjen 2009, LBK - detektivka
Sacco, Joe: Šíbr, říjen 2009, LBK - komiks
Scheinamnn, Danny: Náhodné skutky statečné lásky, říjen 2009, LBK - současný román
Vopěnka, Martin: Pátý rozměr, září 2009, LBK - současný román
3) Jak šel čas....
001 Král Krysa: James Clavell, srpen/září 2009, MK - válečný román
002 Osamocení 12: Arsen Revazov, září 2009, LBK - současný román
003 Bílá chodba: Christopher Fowler, září 2009, LBK - detektivka
004 Šíbr: Joe Sacco, září 2009, LBK - komiks
005 Pátý rozměr: Martin Vopěnka, září 2009, LBK - současný román
006 Náhodné skutky statečné lásky: Danny Scheinmann, říjen 2009, LBK - současný román
007 Kafka na pobřeží, Haruki Murakami, říjen 2009, LBK - současný román
008 Mámení: Jon Fosse, říjen 2009, LBK - novela
009 Chrám slunce: Hergé, říjen 2009, LBK -komiks
010 Tintin v zemi černého zlata: Hergé, LBK říjen 2009 - komiks
011 Zemři!: Karen Rose, říjen 2009, LBK - detektivka
012 Poklad rudého Rackhama, říjen 2009, LBK - komiks
Audioknihy
Podle názvu:
Dva roky prázdnin: Jules Verne, září 2009, LBK
Podle autora:
Verne, Jules: Dva roky prázdnin, září 2009, LBK
1) Abecedně podle názvů knih
Bílá chodba: Christopher Fowler, září 2009, LBK - detektivka
Chrám slunce: Hergé, říjen 2009, LBK -komiks
Kafka na pobřeží, Haruki Murakami, říjen 2009, LBK - současný román
Král Krysa: James Clavell, srpen/září 2009, MK - válečný román
Mámení: Jon Fosse, říjen 2009, LBK - novela
Náhodné skutky statečné lásky: Danny Scheinmann, říjen 2009, LBK - současný román
Osamocení 12: Arsen Revazov, září 2009, LBK - současný román
Pátý rozměr: Martin Vopěnka, září 2009, LBK - současný román
Poklad rudého Rackhama, říjen 2009, LBK - komiks
Šíbr: Joe Sacco, říjen 2009, LBK - komiks
Tintin v zemi černého zlata: Hergé, říjen 2009, LBK - komiks
Zemři!: Karen Rose, říjen 2009, LBK - detektivka
2) Abecedně podle jmen autorů
Clavell, James: Král Krysa, srpen/září 2009, MK - válečný román
Fosse, Jon: Mámení, říjen 2009, LBK - novela
Fowler, Christopher: Bílá chodba, září 2009, LBK - detektivka
Hergé: Chrám slunce, říjen 2009, LBK - komiks
Hergé: Poklad rudého Rackhma, říjen 2009, LBK - komiks
Hergé: Tintin v zemi černého zlata, říjen 2009, LBK - komiks
Murakami, Haruki: Kafka na pobřeží, říjen 2009, LBK - současný román
Revazov, Arsen: Osamocení 12, září 2009, LBK - současný román
Rose, Karen: Zemři!, říjen 2009, LBK - detektivka
Sacco, Joe: Šíbr, říjen 2009, LBK - komiks
Scheinamnn, Danny: Náhodné skutky statečné lásky, říjen 2009, LBK - současný román
Vopěnka, Martin: Pátý rozměr, září 2009, LBK - současný román
3) Jak šel čas....
001 Král Krysa: James Clavell, srpen/září 2009, MK - válečný román
002 Osamocení 12: Arsen Revazov, září 2009, LBK - současný román
003 Bílá chodba: Christopher Fowler, září 2009, LBK - detektivka
004 Šíbr: Joe Sacco, září 2009, LBK - komiks
005 Pátý rozměr: Martin Vopěnka, září 2009, LBK - současný román
006 Náhodné skutky statečné lásky: Danny Scheinmann, říjen 2009, LBK - současný román
007 Kafka na pobřeží, Haruki Murakami, říjen 2009, LBK - současný román
008 Mámení: Jon Fosse, říjen 2009, LBK - novela
009 Chrám slunce: Hergé, říjen 2009, LBK -komiks
010 Tintin v zemi černého zlata: Hergé, LBK říjen 2009 - komiks
011 Zemři!: Karen Rose, říjen 2009, LBK - detektivka
012 Poklad rudého Rackhama, říjen 2009, LBK - komiks
Audioknihy
Podle názvu:
Dva roky prázdnin: Jules Verne, září 2009, LBK
Podle autora:
Verne, Jules: Dva roky prázdnin, září 2009, LBK
sobota 24. října 2009
Po třetí hodině ranní
Je sobota skoro tři hodiny ráno. Někdy před jedenáctou večer jsem teprve dorazil z LBC. Mám dovolenou, ale moje volno se odehrává mezi mantinely pracovních povinností, kterých je čím dál víc. Zatím mi to ale nikterak nevadí.
Jsou skoro tři hodiny ráno a já dostal chuť zase něco napsat do tohodle mýho blogovýho deníku a záznamníku. Může za to Sándor Márai. Na posteli ve vyhřátém obýváku, kde topím pro dobré spaní našeho mačora Osvalda, jenž tentokrát pohodlně usnul s hlavou v mojí dlani (mít tak po ruce foťák!), jsem totiž rozečetl Máraiovy deníky. A po pár stránkách jsem přestal, jelikož ta chuť "si taky něco zapsat" nebyla k překonání. A tak jsem se od Osvalda odkulil a přešel na druhý konec bytu do "pracovny" a smolím tyhle písmenka.
Jsou skoro tři hodiny ráno, takže je ze mě opět noční pták. I přesto se ráno často probouzím s příjemným pocitem z krásnýho snu. Co si pamatuji, nikdy jsem nepřemýšlel nad tím, že se mi zdává hodně snů. Až v posledních měsících. Kdybych nebyl lajdák, všechno se pečlivě snažil zapamtovat a zapsat, měl bych z těch snů už celou knihu.
Dneska se mi zdál zvláštní a hezký sen o JJ, dávné platonické lásce jednoho dávného léta. Mnohokrát jsem na různých místech četl, že sny vyvolává naše podvědomí, vznikají z toho, na co často myslíme - ale v tom právě svým snům vůbec nerozumím - obvykle splácají páté přes deváté a většinou všechno to, na co vlastně vůbec nemyslím. Těch opravdu podvědomých snů je minimum. A ani ten dnešní mezi ně nepatřil.
Snad s výjimkou samotné JJ. Ne že bych na ni horečnatě myslel, ale mám ji na FB zařazenou mezi přáteli, takže čas od času vnímám její poznámky a komentáře. Jenže v tom snu jsme spolu byli na pokoji studentské koleje, vypadající tak trochu jak z Harryho Pottera. A na pokoj přicházeli a odcházeli i další lidé, oba jsme je v tom snu znali - ale už hned po probuzení se mi vlastně úplně zamlžili, nedokážu si teď ty postavy ze sna přiřadit k nikomu, koho znám, ale ve snu jsem je znal určitě. Měl jsem z toho snu strašně krásný pocit, bylo mi hezky z toho, že jsem mohl být ve snu v její společnosti. Něco hezkého jsem jí říkal. A taky mi pořád něco padalo z rukou a ona se mi smála.
Neumím si vysvětlit - proč studentská kolej, proč na pokoji s JJ, proč mi padaly věci z rukou? A proč taková zvláštní kolej. Nebyl to pokoj jako na Hvězdě - když bych ho měl někam umístit, byl to pokoj jakoby na chodbě starého gymplu v centru města, který jsem ještě po roce 1990 na pár let zažil.
Obvykle do Liberce jezdím ráno. Dneska jsem tam přijížděl, když už se stmívalo. Byla to moc příjemná cesta, utekla rychle. MP mi včera večer volala, že se bude do LBC vracet vlakem z Ústí a tak ať si k ní v Lípě přisednu. A tak jsem teprve v půl pátý v podvečer nastupoval do rychlíku, předtím jsem zahlídl MP jak za oknem rychlíku na mě mává a přisedl k ní. Celou cestu jsme probírali pracovní věci, ale bavilo mě to, moc.
První dojmy z nový práce jsou "obojetné", vědci by řekli: ambivalentní :) Obsah práce je asi takovej, jak jsem čekal, jak jsem si přál. A kolektiv je přesně takovej, jak jsem se bál. Dnešní porada trvala snad hodinu a půl, přitom se dala klidně vyřídit za deset minut, možná i míň. Vždycky a všude potřebuju mít nějaké útočiště, lidi, kteří mi rozumí. Tady budu mít MP a JF, a ostatní? To bude boj. Ale pozitivní je, že mi to nijak nezkazilo chuť, se kterou se na tu práci těším. A ještě jedna pozitivní věc: první dojmy z chodu celý firmy jsou mnohonásobně optimističtější, než představy, jaké jsem o tom měl.
Už jsou tři hodiny a dvacet minut. V LBC jsem byl tenhle týden už potřetí. Poprvé v úterý, tehdy jsem jel společně s maminou, která tam jela na dvoudenní vyšetření na kardiologii. Dopoledne jsem strávil v nové práci a pak odešel do staré. A řešil další věci, týkající se mýho odchodu. Moc mi s tím pomáhá MK, ale mám pocit, že všechno řeší strašně složitě. Problém jednoho kecafonu, který se týkal i mě, řešila snad dva měsíce, jakoby pořád začínala od znova a teď - teď jde hned o několik mnohem důležitějších věcí a já mám obavu, že se to potáhne ještě dlouho. Je ale taky fakt, že sám v tom směru nedělám v podstatě vůbec nic. Tím molochem "staré" firmy jsem už tak unavený a znechucený, že jsem si řekl, že na to kašlu a ať si to firma zařídí sama. Mám jen špatný pocit z toho, že to "padající hovno" vlastně spadlo na MK, která má svý práce dost a za nic nemůže.
V tradiční sestavě (KF, MH, MC a já) jsme ještě v úterý byli na obědě. A probrali docela dost pracovních věcí formou "zaryté diskuse". Zase se mi potvrdilo, jak bezvadně se mi "diskutuje" s MH. Nikdy nezapomenu na jedno naše dávné noční liberecké hádání u piva v kebabu, kde jsme probrali řadu zahraničně-politických témat :), ve všem jsme se rozcházeli a vůbec v ničem neshodli, ale já měl nádherný pocit, jak mě to obohatilo a naplnilo.
Odpoledne jsem byl za mámou v nemocnici. Večer pak dorazil domů, nakrmil jsem Osvalda a chvíli si s ním hrál, aby nebyl naštvanej, a pak mazal za Luckou a přespal u ní doma. Večer volala B., říkala, že jí napsal táta. Ten den napsal i mě. Kdyby tak oba věděli, že jsem před časem tátovi psal, něco v tom smyslu, že "friendship with B. finished", pak jsem si to ale rozmyslel, odstavec o tom zbaběle smazal a poslal bez toho. Musel bych to totiž vysvětlit, a kdoví, jestli by to táta pochopil.
Milagros Cecilia - tak se jemnuje holčička, která se narodila Yudit a Raúlitovi. Musím jim napsat. A Yanela, moje milovaná Yanela, sestřička, ve který se poznávám, a která to jednou určitě dotáhne mnohem dál než já, bude mít dvacetiny. Musím něco vymyslet.
Ve čtvrtek jsem byl v Liberci znovu a nebyl bych to já, kdybych nezašel do knihovny. Překvapení mě čekalo hned u vchodu: potkal jsem tam Julia a s ním - jak jinak - dvě mladé slečny. Představil mě tak, že jim řekl: "Tohle je poloviční Kubánec!" :) Slečny pak odešly a on za nimi hrozně pospíchal. Stačil mi jen vynadat, že se vůbec neozývám a říct mi, že 6. listopadu bude mít v Liberci přednášku o Kubě. A prý asi použije i fotky, které jsme na Kubě pořídili my. Tak to tam nechci chybět :) A doufám, že tam bude i Mário.
Je sobota a do čtyř hodin ráno zbývá osm minut. A já nakousl knihovnu, tak se zase musím pochlubit, jaké poklady jsem si dovezl domů. Vrátil jsem tři knížky: Kafku na pobřeží, knížku Cesta: praktický průvodce k uzdravení vašeho života a osvobození sebe sama (prolistoval jsem ji a rozhodl se jí vrátit, ale nechal si doma zatím knihu Bioenergetika, která vypadá mnohem zajímavěji a praktičtěji...Cesta je vyprávění jakési ženy, která měla údajně na děloze nádor velikosti basketbalového míče - což mě jako bývalého basketbalistu vyděsilo, podle mě je to totální nesmysl :)- a uzdravila se sama pomocí toho, čemu říká Cesta. Vypadalo to dost nevěrohodně, zato na tu Bioenergetiku se moc těším) a Buninovy deníky Proklaté dny (také jsem je prolistoval a také mě nakonec nijak zvlášť nezaujaly, i když jsem od nich čekal opravdu hodně.
A teď ty novinky.
Největší radost asi mám z knížky Muži, kteří nenávidí ženy od Stiega Larssona, jde o první díl jeho trilogie Milénium. Je to bichle, ale už se na ní moc těším. Českou tvorbu zastupují Mandaríni Stanislava Komárka. A také úplně nejnovější cestopis Martina Mikysky (napsaný společně s jeho ženou Barborou) Jižní Amerikou přes Patagonii k Orinoku. Takže si tím přirozeně doplním vyprávění z jeho starší knihy o ještě starším putování Pěšky, stopem, lodí Jižní Amerikou, kterou mám právě teď taky vypůjčenou už z minula. A konečně se ke mně dostaly také Cesty na Sibiř od Martina Ryšavého. A pod tíhou faktu, že Murakamiho hrdina Kafka Tamura znal velmi dobře různá díla Franze Kafky, podle kterého si zvolil své fiktivní jméno, a já vlastně neznám žádné, i pod tíhou vzpomínky na kubánského studenta filozofie, který když slyšel "República Checa", pohotově odvětil: Aááá, Frán Kaká. Metamorphosis, jsem si vypůjčil knihu povídek Franze Kafky, ve které je i zmíněná Proměna i povídka V kárném táboře, kterou zmiňuje Murakami.
No a v dětským oddělení mi schovali dva komiksy od Hergého o Tintinovi - Chrám Slunce a Tintin v zemi černého zlata. Oba jsem už shltnul a jsem nadmíru spokojený. Hned, jak je vrátím, půjčím si další. Mezi přečtením Kafky na pobřeží a komiksů s Tintinem jsem stihl přečíst ještě kraťounkou novelu Jona Fosseho Mámení, půjčenou už od minula.
Jsou skoro tři hodiny ráno a já dostal chuť zase něco napsat do tohodle mýho blogovýho deníku a záznamníku. Může za to Sándor Márai. Na posteli ve vyhřátém obýváku, kde topím pro dobré spaní našeho mačora Osvalda, jenž tentokrát pohodlně usnul s hlavou v mojí dlani (mít tak po ruce foťák!), jsem totiž rozečetl Máraiovy deníky. A po pár stránkách jsem přestal, jelikož ta chuť "si taky něco zapsat" nebyla k překonání. A tak jsem se od Osvalda odkulil a přešel na druhý konec bytu do "pracovny" a smolím tyhle písmenka.
Jsou skoro tři hodiny ráno, takže je ze mě opět noční pták. I přesto se ráno často probouzím s příjemným pocitem z krásnýho snu. Co si pamatuji, nikdy jsem nepřemýšlel nad tím, že se mi zdává hodně snů. Až v posledních měsících. Kdybych nebyl lajdák, všechno se pečlivě snažil zapamtovat a zapsat, měl bych z těch snů už celou knihu.
Dneska se mi zdál zvláštní a hezký sen o JJ, dávné platonické lásce jednoho dávného léta. Mnohokrát jsem na různých místech četl, že sny vyvolává naše podvědomí, vznikají z toho, na co často myslíme - ale v tom právě svým snům vůbec nerozumím - obvykle splácají páté přes deváté a většinou všechno to, na co vlastně vůbec nemyslím. Těch opravdu podvědomých snů je minimum. A ani ten dnešní mezi ně nepatřil.
Snad s výjimkou samotné JJ. Ne že bych na ni horečnatě myslel, ale mám ji na FB zařazenou mezi přáteli, takže čas od času vnímám její poznámky a komentáře. Jenže v tom snu jsme spolu byli na pokoji studentské koleje, vypadající tak trochu jak z Harryho Pottera. A na pokoj přicházeli a odcházeli i další lidé, oba jsme je v tom snu znali - ale už hned po probuzení se mi vlastně úplně zamlžili, nedokážu si teď ty postavy ze sna přiřadit k nikomu, koho znám, ale ve snu jsem je znal určitě. Měl jsem z toho snu strašně krásný pocit, bylo mi hezky z toho, že jsem mohl být ve snu v její společnosti. Něco hezkého jsem jí říkal. A taky mi pořád něco padalo z rukou a ona se mi smála.
Neumím si vysvětlit - proč studentská kolej, proč na pokoji s JJ, proč mi padaly věci z rukou? A proč taková zvláštní kolej. Nebyl to pokoj jako na Hvězdě - když bych ho měl někam umístit, byl to pokoj jakoby na chodbě starého gymplu v centru města, který jsem ještě po roce 1990 na pár let zažil.
Obvykle do Liberce jezdím ráno. Dneska jsem tam přijížděl, když už se stmívalo. Byla to moc příjemná cesta, utekla rychle. MP mi včera večer volala, že se bude do LBC vracet vlakem z Ústí a tak ať si k ní v Lípě přisednu. A tak jsem teprve v půl pátý v podvečer nastupoval do rychlíku, předtím jsem zahlídl MP jak za oknem rychlíku na mě mává a přisedl k ní. Celou cestu jsme probírali pracovní věci, ale bavilo mě to, moc.
První dojmy z nový práce jsou "obojetné", vědci by řekli: ambivalentní :) Obsah práce je asi takovej, jak jsem čekal, jak jsem si přál. A kolektiv je přesně takovej, jak jsem se bál. Dnešní porada trvala snad hodinu a půl, přitom se dala klidně vyřídit za deset minut, možná i míň. Vždycky a všude potřebuju mít nějaké útočiště, lidi, kteří mi rozumí. Tady budu mít MP a JF, a ostatní? To bude boj. Ale pozitivní je, že mi to nijak nezkazilo chuť, se kterou se na tu práci těším. A ještě jedna pozitivní věc: první dojmy z chodu celý firmy jsou mnohonásobně optimističtější, než představy, jaké jsem o tom měl.
Už jsou tři hodiny a dvacet minut. V LBC jsem byl tenhle týden už potřetí. Poprvé v úterý, tehdy jsem jel společně s maminou, která tam jela na dvoudenní vyšetření na kardiologii. Dopoledne jsem strávil v nové práci a pak odešel do staré. A řešil další věci, týkající se mýho odchodu. Moc mi s tím pomáhá MK, ale mám pocit, že všechno řeší strašně složitě. Problém jednoho kecafonu, který se týkal i mě, řešila snad dva měsíce, jakoby pořád začínala od znova a teď - teď jde hned o několik mnohem důležitějších věcí a já mám obavu, že se to potáhne ještě dlouho. Je ale taky fakt, že sám v tom směru nedělám v podstatě vůbec nic. Tím molochem "staré" firmy jsem už tak unavený a znechucený, že jsem si řekl, že na to kašlu a ať si to firma zařídí sama. Mám jen špatný pocit z toho, že to "padající hovno" vlastně spadlo na MK, která má svý práce dost a za nic nemůže.
V tradiční sestavě (KF, MH, MC a já) jsme ještě v úterý byli na obědě. A probrali docela dost pracovních věcí formou "zaryté diskuse". Zase se mi potvrdilo, jak bezvadně se mi "diskutuje" s MH. Nikdy nezapomenu na jedno naše dávné noční liberecké hádání u piva v kebabu, kde jsme probrali řadu zahraničně-politických témat :), ve všem jsme se rozcházeli a vůbec v ničem neshodli, ale já měl nádherný pocit, jak mě to obohatilo a naplnilo.
Odpoledne jsem byl za mámou v nemocnici. Večer pak dorazil domů, nakrmil jsem Osvalda a chvíli si s ním hrál, aby nebyl naštvanej, a pak mazal za Luckou a přespal u ní doma. Večer volala B., říkala, že jí napsal táta. Ten den napsal i mě. Kdyby tak oba věděli, že jsem před časem tátovi psal, něco v tom smyslu, že "friendship with B. finished", pak jsem si to ale rozmyslel, odstavec o tom zbaběle smazal a poslal bez toho. Musel bych to totiž vysvětlit, a kdoví, jestli by to táta pochopil.
Milagros Cecilia - tak se jemnuje holčička, která se narodila Yudit a Raúlitovi. Musím jim napsat. A Yanela, moje milovaná Yanela, sestřička, ve který se poznávám, a která to jednou určitě dotáhne mnohem dál než já, bude mít dvacetiny. Musím něco vymyslet.
Ve čtvrtek jsem byl v Liberci znovu a nebyl bych to já, kdybych nezašel do knihovny. Překvapení mě čekalo hned u vchodu: potkal jsem tam Julia a s ním - jak jinak - dvě mladé slečny. Představil mě tak, že jim řekl: "Tohle je poloviční Kubánec!" :) Slečny pak odešly a on za nimi hrozně pospíchal. Stačil mi jen vynadat, že se vůbec neozývám a říct mi, že 6. listopadu bude mít v Liberci přednášku o Kubě. A prý asi použije i fotky, které jsme na Kubě pořídili my. Tak to tam nechci chybět :) A doufám, že tam bude i Mário.
Je sobota a do čtyř hodin ráno zbývá osm minut. A já nakousl knihovnu, tak se zase musím pochlubit, jaké poklady jsem si dovezl domů. Vrátil jsem tři knížky: Kafku na pobřeží, knížku Cesta: praktický průvodce k uzdravení vašeho života a osvobození sebe sama (prolistoval jsem ji a rozhodl se jí vrátit, ale nechal si doma zatím knihu Bioenergetika, která vypadá mnohem zajímavěji a praktičtěji...Cesta je vyprávění jakési ženy, která měla údajně na děloze nádor velikosti basketbalového míče - což mě jako bývalého basketbalistu vyděsilo, podle mě je to totální nesmysl :)- a uzdravila se sama pomocí toho, čemu říká Cesta. Vypadalo to dost nevěrohodně, zato na tu Bioenergetiku se moc těším) a Buninovy deníky Proklaté dny (také jsem je prolistoval a také mě nakonec nijak zvlášť nezaujaly, i když jsem od nich čekal opravdu hodně.
A teď ty novinky.
Největší radost asi mám z knížky Muži, kteří nenávidí ženy od Stiega Larssona, jde o první díl jeho trilogie Milénium. Je to bichle, ale už se na ní moc těším. Českou tvorbu zastupují Mandaríni Stanislava Komárka. A také úplně nejnovější cestopis Martina Mikysky (napsaný společně s jeho ženou Barborou) Jižní Amerikou přes Patagonii k Orinoku. Takže si tím přirozeně doplním vyprávění z jeho starší knihy o ještě starším putování Pěšky, stopem, lodí Jižní Amerikou, kterou mám právě teď taky vypůjčenou už z minula. A konečně se ke mně dostaly také Cesty na Sibiř od Martina Ryšavého. A pod tíhou faktu, že Murakamiho hrdina Kafka Tamura znal velmi dobře různá díla Franze Kafky, podle kterého si zvolil své fiktivní jméno, a já vlastně neznám žádné, i pod tíhou vzpomínky na kubánského studenta filozofie, který když slyšel "República Checa", pohotově odvětil: Aááá, Frán Kaká. Metamorphosis, jsem si vypůjčil knihu povídek Franze Kafky, ve které je i zmíněná Proměna i povídka V kárném táboře, kterou zmiňuje Murakami.
No a v dětským oddělení mi schovali dva komiksy od Hergého o Tintinovi - Chrám Slunce a Tintin v zemi černého zlata. Oba jsem už shltnul a jsem nadmíru spokojený. Hned, jak je vrátím, půjčím si další. Mezi přečtením Kafky na pobřeží a komiksů s Tintinem jsem stihl přečíst ještě kraťounkou novelu Jona Fosseho Mámení, půjčenou už od minula.
neděle 18. října 2009
pátek 16. října 2009
Kafka na pobřeží - Co všechno mě zaujalo
1) Rozšířil jsem si znalost zeměpisu:
Děj knihy se z 90 procent odehrává v japonském městě Takamacu, ležícím na severu japonského ostrova Šikoku - prstem po mapě se tam dá dojet tudy.
V knize nechybí odkazy na písničky:
2) Rozšířil jsem si (ne málo) znalost japonských reálií:
udon - nudle
udonja - obchod, jídelna, kde se prodává udon (úryvek z knížky: Zajdu do udonje u nádraží a pořádně se najím. Byl to první podnik, který mi padl do oka. Jelikož jsem se narodil a vyrostl v Tokiu, moc udonu jsem zatím nepojedl.)
daši - rybí vývar, ze kterého se v Japonsku připravují polévky i omáčky, různé detaily lze objevit třeba tady, ale i ve spoustě dalších článků na webu (úryvek z knížky: A místní udon je navíc úplně jiný, než jak ho znám. Je krásně čerstvý, nudle jsou pěkně pevné a vývar daši, až se sliny sbíhají)
bentó - studené japonské jídlo, které se nosí na výlet, do školy či do zaměstnání na svačinu a oběd. Ukládá se do ploché krabicičky, která je rozdělena na dvě nebo více částí. Velký oddíl je určen pro rýži, ostatní masu a přílohám. Je obdobou obložených chlebíčků, základem není chléb či veka, ale rýže.
ume - švestkové stromy
umeboshi - švestky ze stromu ume
jamabuki - asi druh růže
tóró - kamenné lucerny
onigiri - japonské jídlo, vařená rýže zformovaná do tvaru koule či trojúhelníku a zabalená do listu nori
nori - list jedlých mořských řas
konbini - non-stop obchod, nabízející potraviny, časopisy, knihy, kosmetiku i služby copy centra
misoširu - polévka
votivní obrázky ema - ozdoba japonských svatyní. Dřevěné destičky s obrázkem koně na jedné straně. Na druhou stranu se napíše prosba, např. nechť se mi daří u zkoušek, a obrázek se pověsí na věšáček u svatyně
šamisen - japonská dlouhokrká drnkací loutna se 3 strunami
futon - tvrdá, ručně vyráběná matrace z přírodních materiálů
furošiki - šátek
jukata - lehké letní kimono, původně je Japonci uživali jen jako určite formy ručniku - oblékali si je po odchodu z lázně a až celí oschli, opět se převlekli. Postupně si však jukaty získaly mezi muži i ženami větší oblibu a zvyk nošení jukaty v horkém létě přetrvala do značne miry i dnes. Jukaty se šijí z látek s nejrůznějšími vzory, které však bývají obvykle pestřejší, jasnější a vůbec "odvážnější" než u ostatních kimon
rámen - japonská nudlová polévka původem z Číny (úryvek z knihy: Protože měl ale pan Nakata už docela velký hlad, rozhodl se, že si nejprve zajde do bufetu na rámen. V tašce sice měl několik onigiri a čokolád, ale usoudil, že si je radši nechá do zásoby na horší časy.)
ojakodon - omáčka
3) Začínám se orientovat v obdobích japonských dějin
období Heian (794 - 1185) - bylo nazváno po novém hlavním městě, kterým se v roce 794 n. l. stalo Heian-kjó (dnešní Kjóto)
období Meidži (23. říjen 1868 - 30. červenec 1912) - období japonských dějin, během kterého Japonsko zažilo prudkou modernizaci za podpory západních mocností
období Taišó (1912 - 1926) - během tohoto období stál v čele Japonského císařství císař Taišó (Jošihito)
období Šówa (1926 - 1989) - během tohoto období stál v čele Japonského císařství císař Hirohito. Jako název své éry zvolil Šówa tennó. Šówa znamená „zářící mír“, tennó znamená císař.
4) Získávám znalosti o japonské literatuře:
- básně tanka a haiku - nejčastější formy japonské poezie
- Bokusui Wakajama (1885 - 1928) - japonský básník tanka
- Išikawa Takuboku (1886 - 1912) - japonský básník tanka
- Naoja Šiga - (1883 - 1971) - japonský spisovatel, autor povídek ve stylu šinkjó šósecu - introspektivní forma vyprávění, psaná v první osobě. Česky vyšla (v roce 1979) kniha povídek Popelavý měsíc (v KVKLI)
- Džun´ičiró Tanizaki (1886 - 1965) - jeden z největších spisovatelů moderní japonské literatury, po Natsume Sósekim údajně druhý nejčtenější japonský autor vůbec. V Evropě je nejznámější především jeho kniha Deník bláznivého starce (v KVKLI také knihy Most snů, Sestry Makiokovy, Ti, kteří raději kopřivy, a výbory Pět japonských novel a Milenci z Jeda.
- Příběh prince Gendžiho - dlouhá sága, čítající 54 kapitol a vyprávějící o Zářícím princi Gendžim, hledajícím skrze početná milostná dobrodružství ideální ženu (česky vydala ve formě čtyř knih v roce 2002 Paseka, všechny čtyři knihy mají v KVKLI)
- Vyprávění za měsíce a deště - sbírka devíti povídek, inspirovaných čínskými i japonskými strašidelnými příběhy, autorem je Ueda Akinari (1734 - 1809) (v KVKLI je vydání z roku 1971, Odeon)
- Nacume Sóseki - japonský prozaik, klasik moderní japonské literatury. Realistickou tvorbou se stavěl proti soudobému naturalismu a nihilismu (v KVKLI mají od něj Sanširó [Argo, 1996], Polštář z trávy [SNKLHU, 1958], Milenci z Jeda [Melantrich, 1942] Botčan, mazlíček staré Kijo [Pavel Prokop, 1942]
5) Sledoval jsem odkazy na světovou literaturu:
Platónova Symposion
"Podle toho, co říká Aristofanes v Platónově díle Symposion, existovaly kdysi dávno za časů mýtů tři druhy lidí," říká pan Óšima. "Slyšels o tom někdy?"
"Neslyšel," odpovídám.
"V dávných dobách prý nebyli muži a ženy, ale dvojlidé pohlaví mužského, ženského a obojakého. Oproti dnešním lidem měli všechno dvakrát. Žili si tak šťastně a spokojeně. Bohové je ale všechny rozřízli vejpůl. Na dvě dokonalé přesné poloviny. Najednou tak zůstali na světě jen muži a ženy, a lidé začali bloudit sem tam po světě a hledat své chybějící poloviny."
(Jde o poměrně zásadní úryvek z knihy, zřetelně totiž odkrývá motivace hlavních hrdinů knihy, přinejmenším pana Nakaty, hledajícího svou druhou půlku stínu)
Další úryvek o hledání druhé poloviny:
„Každý, kdo se zamiloval, přece v lásce hledá svou chybějící část. Takže když myslí na toho, koho miluje, je mu skoro vždycky smutno. Rád by se vrátil, rád by znovu vstoupil do dávno ztraceného pokoje, po kterém se mu stýská. To je přeci normální.“
A možná s tím souvisí i tento úryvek, ve kterém se objevuje také motiv prázdného lidského těla, skořápky, ze které něco vyprchalo (motiv se objevuje i při popisu zvláštního bezvědomí šestnácti dětí). V tomto úryvku Hošino přemýšlí o tom, jak chtěl naplanit svou ubývající skořápku:
Zaposlouchaný do hladce plynoucích velebných tónů Mistrova cella začal Hošino vzpomínat na své dětství. Na to, jak chodil den co den k řece chytat mřenky a rybařit. Napadlo ho, že tehdy nemusel dumat vůbec o ničem. Prostě jen bral život, jak přicházel, a úplně to stačilo. Stačilo mu jen žit aby někým byl. Docela přirozeně a sám od sebe. Pak ale jako by se to někde zvrtlo. Naráz jako by nebyl nikdo, že jen tím, že žije. To je ale zvláštní. Lidi se přece rodí právě proto, aby žili, ne? Tak proč se mu ale zdá, jako by ztrácel jakýkoli vlastní obsah tím víc, čím déle je na světě, a stával se dočista prázdným člověkem? Jestli to takhle půjde dál, dost možná skončí jako lidská skořápka bez jakékoli ceny. To by tedy byla chyba. To se nesmí stát. Něšlo by to nějak zastavit nebo změnit?
A se zaplňováním sebe samého souvisí i tento úryvek:
Kassandra - řecká tragédie o mytologické věštkyni.
Jde o velmi zásadní odkaz - motiv věštby, kletby, osudové předurčenosti je vlastně gró hlavní linie příběhu, příběhu Kafky Tamury, který utíká před oidipovskou věštbou svého otce, před svým předurčeným osudem. Motiv osudovosti prochází celou knihou.
"...Člověk si osud nevybírá, osud si vybírá člověka. V řecké tragédii je tohle úplně základní pohled na svět. Jeho tragika - jak ji definuje Arostoteles - spočívá v tom, že hlavní úlohu přitom zpravidla nesehrají slabé stránky hrdiny, ale naopak ty lepší. Chápeš, co mám na mysli? Lidi nezavlečou do tragické situace jejich nedostatky, ale právě jejich přednosti...V tom je právě ta nevyhnutelná ironie osudu..."
...
"...Jenomže ona ta ironie osudu člověka zároveň prohlubuje a dává mu růst. Její pomocí může postoupit někam dál, do vyšších dimenzí. V tom je vyšší, univerzální naděje..."
Osud je někdy jako taková malá písečná bouře, co bez ustání mění směr. Osud je občas jako menší písečná bouře, co bez ustání mění svůj směr. Ty se jí snažíš utéct, a tak změníš směr. Ale jakmile to uděláš, bouře změní směr s tebou. Zkusíš to ještě jednou, ale výsledek je stejný. Ať to zkoušíš, kolikrát chceš, pořád se to opakuje, jako by to s tebu sama smrtka tancovala svůj zlověstný tanec před úsvitem. Protože ta bouře není něco, co k tobě jen tak přišlo odněkud zdaleka. Ta bouře totiž, to jsi ty sám. Máš ji v sobě. A proto jediné, co ti nakonec zbude, je zamířit přímo do ní, zacpat si pevně oči i uši, aby se ti do nich nedostal písek, a krok za krokem se snažit projít na druhou stranu. V té bouři neexistuje slunce, ani měsíc, ani směr, a někdy ani normální čas. Jen písek, bílý a drobný jako z přelámaných kostí, co víří vysoko na obloze. Představ si takovou bouři.
Ty ji pochopitelně překonáš. Tu bouři. Tu pomyslnou, metafyzickou bouřku. Ale i když je jen pomyslná a metafyzická, stejně tě pořeže jako tisíc břitev. V ní už prolila krev hezká řádka lidí, i ty ji budeš prolívat. Teplou, červenou krev. Budeš ji nabírat plnýma rukama, svoji, i těch ostatních. Až bouřka přejde, sám vlastně nebudeš pořádně vědět, jaks ji přestál. Nebudeš mít ani jistotu, jestli vůbec přešla. Jistá je jen jedna jediná věc: až z ní vyjdeš, budeš někdo úplně jiný než na začátku. To přesně ta bouře znamená.
Na světě je tolik, tolik místa. Jen pro tebe není žádné. Spokojil by ses i s tím nejmenším, ale ani takové nikde nenacházíš. Vykřikneš-li, odpoví ti jen hluboké ticho. Hledáš-li ale naopak ticho, ozve se věštba, pokaždé, bez výjimky, jako by někde na skrytém místě v tvé hlavě secvaknul tajný spínač, který spouští její hlas.
A další úryvky o předurčenosti:
„Pokud můžu mluvit z vlastní zkušenosti, když člověk něco opravdu ze všech sil hledá, obvykle to nenachází. Čemu se snaží ze všech sil vyhnout, to si ho většinou najde samo..."
"Kafko Tamuro, v našich životech nastávají momenty, kdy už se nejde vrátit zpátky. Pak jsou další, mnohem vzácnější, kdy už se nedá pokračovat dál. Když nastanou, nemůžeme dělat nic víc, než je přijmout se vším všudy, tak jak to leží a běží. tak a nejinak se totiž žije."
6) Odkazy na slavné výroky
- In dreams begin responsibilites - Zodpovědnost začíná ve snu (William Buttler Yeats); úryvek z knížky, který výrok modifikuje: Bojíš se představ. A bojíš se i snů. Bojíš se zodpovědnosti, která jimi počíná. Spánku se ale nevyhneš, a právě v něm přicházejí sny. Když člověk bdí, dá se fantazie ještě krotit. Snům, snům neporučíš.
- Čirá přítomnost je nezachytitelným principem minulosti, pohlcujícím budoucnost. Veškeré vnímání je v pravdě již pamětí samotnou. (Henri Bergson)
- Oldies, but goodies
7) Další zajímavé odkazy
- bílé Polo triko s límečkem, značkové Ralph Lauren - módní značka Polo Ralph Lauren, pojmenovaná po americkém módním návrháři Raplphu Laurenovi
- laundromat - stydím se, ale to slovo jsem doteď vůbec neznal, označuje veřejnou prádelnu, tady jsou třeba stránky laundromatu v Praze
- při pátrání po odkazech na českém webu jsem objevil zajímavý rozhovor s Antonínem Límanem, překladatelem z japonštiny, na I-literatuře
- aloha košile - košile "havajského" typu
- kryptomérie - kuželovitý jehličnan, biologický název kryptomérie japonská
8) A na závěr další a další zajímavé úryvky:
Rychle jsem tedy k dětem přiběhla a pokoušela jsem se je zvednout. Byly ale úplně bezvládné, jako guma, rozměklá na slunci.
Nejpodivnější byly jejich oči. Úplně prázdné jako oči lidí v kómatu.
V jeden okamžik se mi skoro zachtělo hodit všechno za hlavu a zmizet v prázdnotě, co zela přede mnou.
Na cestách doprovod, v životě cit.
"...Vůbec se nerozpakuj a zavolej. Však víš, co se říká: Dva o sebe rukávem zavadí - ..."
"...mnohých životů naplnění," doplním ji.
"Aha," povídá ona. "A co to znamená?"
"Karmu z předchozích životů - že ani ty nejmenší maličkosti se ti nestanou náhodou."
Naše srdce žijí shonem každodennosti a většina toho, co je skutečně důležité, odchází z našeho vědomí jako vyhaslé hvězdy.
Stále mi to leží na srdci jako balvan. Dosud si pamatuji, jak se na mne díval, když jsem jej bila. Jasně mám před očima jeho obličej, tolik plný nezměrné hrůzy a zoufalství.
"Nezapomeň ale, že i samoty je víc druhů. Možná že jsou mezi nimi i takové druhy, jaké si ani neumíš představit."
„Ale prosímtě, jen neudělej žádný ukvapený rozhodnutí. Pamatuj si, že nic na světě není absolutní.“
„Zavírání očí naprosto nic nespraví. Když nad něčím zavřeme oči, neznamená to, že to zmizelo. Právě naopak, jakmile oči zase otevřeme, všechno je ještě mnohem horší.“
„Když už jsme u těch paradoxů,“ řekně pan Óšima, jako by si na něco vzpoměl. „Když jsem tě poprvé uviděl, měl jsem pocit, že něco ze všech sil hledáš, a zároveň se tomu zoufale snažíš vyhnout. Člověk z tebe má takový dojem.“
„Víš, ono je nakonec úplně jedno, jesli je někdo gay, lesba nebo takzvaně normální, jestli je feministka, fašistická svině, komunista nebo člen Hare Kršna – takové věci jsou vedlejší. Je mi úplně jedno, jakým nad sebou kdo mává praporkem. Strašně mi ale vadí jakákoli vnitřní prázdnota“
„Omezenost bez fantazie, nedostatek tolerance. Teorie, která se vymknula kontrole, prázdná rétorika, patenty na pravdu a zkostnatělý systém. Toho jediného se na světě doopravdy bojím.“
„Na tom, jaký máte íkvé vůbec nezáleží. Záleží akorát na jediným: jestli se umíte dívat kolem sebe.“
Ocitl ses v doopravdy podivné situaci. Zamilovaný do podoby dívky, která už není, žárlíš na dávno zemřelého mladíka. A přesto je to všechno mnohem opravdovější a bolí to mnohem víc, než jakýkoli jiný cit, cos do té chvíle reálně prožil. Navíc je to úplně bezvýchodné. Není šance, že se ti podaří najít východisko. Zabloudils v labyrintu času. A ten největší problém je, že odtud ani nechceš hledat cestu ven. Viď?
„Copak se veškerá tělesa na světě neustále nepřemisťují z místa na místo? Naše planeta, čas, láska, život i víra, spravedlnost i zlo, všecko, co existuje, všecičko plyne jako ta voda. Nic nikdy neustrne na jednom místě v jediné formě. Vesmír, to je chlapče jeden velký Black Cat Epxress.“
„V životě se přihodí plno věcí, na které by člověk nikdy nepomyslel,“ povídá slečna Saeki.
„Ony lidem většinou mnohem víc vyhovují takové symboly svodoby, jako je ten tvůj batoh, než svoboda samotná.“
...
„Kdoví, Kafko Tamuro, jestli si totiž většina lidí svobodu vůbec přeje. Jestli si to jen třeba nenamlouvají ve své fantazii. Většina lidí si totiž se svobodou neví rady, když ji dostane. Pamatuj si: Lidi mají mnohem radši nesvobodu.“
JÁ je současně obsahem vztahu, a zároveň vztahováním samotným.
Slečna Saeki dokázala projít vším možným – někdy skoro i nemožným. Ví spoustu věcí, o kterých ty nemáš ani potuchy, má i spoustu citových zkušeností, které tobě zatím úplně scházejí. Dovede rozlišit, co je v životě důležité, a co jsou jen malichernosti. Musela udělat řadu důležitých rozhodnutí a na vlastní oči pak viděla jejich následky.
„Nakata prosím žil dlouho. Ale jak už vám prve řekl, nemá vůbec žádné vzpomínky. Proto ani dobře netuší, jaké to přesně je, když jsou něco, jak račte říkat, ‚muka k nesnesení‘. Myslí si ale, že ať už to bylo k nesnesení sebevíc, svych vzpomínek jste se přitom vzdávat nechtěla, viďte?“
„Ano,“ řekla slečna Saeki. „To máte pravdu. Ať by byly sebetíživější, já se jich co živa nevzdám. Byly tím jediným, co dávalo mému životu smysl, jediným důkazem, že jsem žila.“
„Co se jednou stalo, stalo se,“ pokračuje Kluk, co se mu říká Vrána. „Zpátky už to nikdo nevrátí. Ona tě tehdy nemusela opustit, tys nemusel osamět. Jenže věci, co se už událi, jsou jako talíře, co někdo rozbil na prach. Už nikdy nebudou jako dřív, ať s nima uděláš, co chceš. Nemyslíš?“Kývám. Už nikdy to nebude jako dřív, ať budu provádět co chci.
Specifická váha času na tebe doléhá jako mnohoznačný starý sen. Postupuješ dál a dál, abys tím časem prošel. Nejspíš mu už neunikneš, kdybys šel třeba na světa kraj. Ale i přesto se o takovou cestu musíš pokusit a na ten kraj světa dojít. Protože jsou věci, které nedokážeš, pokud nezajdeš až úplně nakonec.
„Všichni ustavičně ztrácíme něco důležitého… Důležité šance a možnosti, city, které se nedají ničím nahradit. To už je jeden ze smyslů lidské existence. Ale někde ve svých hlavách, aspoň já myslím, že v hlavách, máme každý takový malý pokojík, kam ukládáme vzpomínky na všecky ty ztracené věci. Takovou nějakou místnost s regály, jako máme tady v knihovně. A v jednom kuse vyplňujeme katalogizační lístky, abych se ve své vlastní mysli ještě vůbec vyznali. Musíme v té místnosti zametat, větrat, vyměňovat květinám vodu. Jinými slovy: žiješ pak na věky ve své osobní knihovně.“
„Všichni potřebujeme někam patřit. Více nebo méně.“
Děj knihy se z 90 procent odehrává v japonském městě Takamacu, ležícím na severu japonského ostrova Šikoku - prstem po mapě se tam dá dojet tudy.
V knize nechybí odkazy na písničky:
2) Rozšířil jsem si (ne málo) znalost japonských reálií:
udon - nudle
udonja - obchod, jídelna, kde se prodává udon (úryvek z knížky: Zajdu do udonje u nádraží a pořádně se najím. Byl to první podnik, který mi padl do oka. Jelikož jsem se narodil a vyrostl v Tokiu, moc udonu jsem zatím nepojedl.)
daši - rybí vývar, ze kterého se v Japonsku připravují polévky i omáčky, různé detaily lze objevit třeba tady, ale i ve spoustě dalších článků na webu (úryvek z knížky: A místní udon je navíc úplně jiný, než jak ho znám. Je krásně čerstvý, nudle jsou pěkně pevné a vývar daši, až se sliny sbíhají)
bentó - studené japonské jídlo, které se nosí na výlet, do školy či do zaměstnání na svačinu a oběd. Ukládá se do ploché krabicičky, která je rozdělena na dvě nebo více částí. Velký oddíl je určen pro rýži, ostatní masu a přílohám. Je obdobou obložených chlebíčků, základem není chléb či veka, ale rýže.
ume - švestkové stromy
umeboshi - švestky ze stromu ume
jamabuki - asi druh růže
tóró - kamenné lucerny
onigiri - japonské jídlo, vařená rýže zformovaná do tvaru koule či trojúhelníku a zabalená do listu nori
nori - list jedlých mořských řas
konbini - non-stop obchod, nabízející potraviny, časopisy, knihy, kosmetiku i služby copy centra
misoširu - polévka
votivní obrázky ema - ozdoba japonských svatyní. Dřevěné destičky s obrázkem koně na jedné straně. Na druhou stranu se napíše prosba, např. nechť se mi daří u zkoušek, a obrázek se pověsí na věšáček u svatyně
šamisen - japonská dlouhokrká drnkací loutna se 3 strunami
futon - tvrdá, ručně vyráběná matrace z přírodních materiálů
furošiki - šátek
jukata - lehké letní kimono, původně je Japonci uživali jen jako určite formy ručniku - oblékali si je po odchodu z lázně a až celí oschli, opět se převlekli. Postupně si však jukaty získaly mezi muži i ženami větší oblibu a zvyk nošení jukaty v horkém létě přetrvala do značne miry i dnes. Jukaty se šijí z látek s nejrůznějšími vzory, které však bývají obvykle pestřejší, jasnější a vůbec "odvážnější" než u ostatních kimon
rámen - japonská nudlová polévka původem z Číny (úryvek z knihy: Protože měl ale pan Nakata už docela velký hlad, rozhodl se, že si nejprve zajde do bufetu na rámen. V tašce sice měl několik onigiri a čokolád, ale usoudil, že si je radši nechá do zásoby na horší časy.)
ojakodon - omáčka
3) Začínám se orientovat v obdobích japonských dějin
období Heian (794 - 1185) - bylo nazváno po novém hlavním městě, kterým se v roce 794 n. l. stalo Heian-kjó (dnešní Kjóto)
období Meidži (23. říjen 1868 - 30. červenec 1912) - období japonských dějin, během kterého Japonsko zažilo prudkou modernizaci za podpory západních mocností
období Taišó (1912 - 1926) - během tohoto období stál v čele Japonského císařství císař Taišó (Jošihito)
období Šówa (1926 - 1989) - během tohoto období stál v čele Japonského císařství císař Hirohito. Jako název své éry zvolil Šówa tennó. Šówa znamená „zářící mír“, tennó znamená císař.
4) Získávám znalosti o japonské literatuře:
- básně tanka a haiku - nejčastější formy japonské poezie
- Bokusui Wakajama (1885 - 1928) - japonský básník tanka
- Išikawa Takuboku (1886 - 1912) - japonský básník tanka
- Naoja Šiga - (1883 - 1971) - japonský spisovatel, autor povídek ve stylu šinkjó šósecu - introspektivní forma vyprávění, psaná v první osobě. Česky vyšla (v roce 1979) kniha povídek Popelavý měsíc (v KVKLI)
- Džun´ičiró Tanizaki (1886 - 1965) - jeden z největších spisovatelů moderní japonské literatury, po Natsume Sósekim údajně druhý nejčtenější japonský autor vůbec. V Evropě je nejznámější především jeho kniha Deník bláznivého starce (v KVKLI také knihy Most snů, Sestry Makiokovy, Ti, kteří raději kopřivy, a výbory Pět japonských novel a Milenci z Jeda.
- Příběh prince Gendžiho - dlouhá sága, čítající 54 kapitol a vyprávějící o Zářícím princi Gendžim, hledajícím skrze početná milostná dobrodružství ideální ženu (česky vydala ve formě čtyř knih v roce 2002 Paseka, všechny čtyři knihy mají v KVKLI)
- Vyprávění za měsíce a deště - sbírka devíti povídek, inspirovaných čínskými i japonskými strašidelnými příběhy, autorem je Ueda Akinari (1734 - 1809) (v KVKLI je vydání z roku 1971, Odeon)
- Nacume Sóseki - japonský prozaik, klasik moderní japonské literatury. Realistickou tvorbou se stavěl proti soudobému naturalismu a nihilismu (v KVKLI mají od něj Sanširó [Argo, 1996], Polštář z trávy [SNKLHU, 1958], Milenci z Jeda [Melantrich, 1942] Botčan, mazlíček staré Kijo [Pavel Prokop, 1942]
5) Sledoval jsem odkazy na světovou literaturu:
Platónova Symposion
"Podle toho, co říká Aristofanes v Platónově díle Symposion, existovaly kdysi dávno za časů mýtů tři druhy lidí," říká pan Óšima. "Slyšels o tom někdy?"
"Neslyšel," odpovídám.
"V dávných dobách prý nebyli muži a ženy, ale dvojlidé pohlaví mužského, ženského a obojakého. Oproti dnešním lidem měli všechno dvakrát. Žili si tak šťastně a spokojeně. Bohové je ale všechny rozřízli vejpůl. Na dvě dokonalé přesné poloviny. Najednou tak zůstali na světě jen muži a ženy, a lidé začali bloudit sem tam po světě a hledat své chybějící poloviny."
(Jde o poměrně zásadní úryvek z knihy, zřetelně totiž odkrývá motivace hlavních hrdinů knihy, přinejmenším pana Nakaty, hledajícího svou druhou půlku stínu)
Další úryvek o hledání druhé poloviny:
„Každý, kdo se zamiloval, přece v lásce hledá svou chybějící část. Takže když myslí na toho, koho miluje, je mu skoro vždycky smutno. Rád by se vrátil, rád by znovu vstoupil do dávno ztraceného pokoje, po kterém se mu stýská. To je přeci normální.“
A možná s tím souvisí i tento úryvek, ve kterém se objevuje také motiv prázdného lidského těla, skořápky, ze které něco vyprchalo (motiv se objevuje i při popisu zvláštního bezvědomí šestnácti dětí). V tomto úryvku Hošino přemýšlí o tom, jak chtěl naplanit svou ubývající skořápku:
Zaposlouchaný do hladce plynoucích velebných tónů Mistrova cella začal Hošino vzpomínat na své dětství. Na to, jak chodil den co den k řece chytat mřenky a rybařit. Napadlo ho, že tehdy nemusel dumat vůbec o ničem. Prostě jen bral život, jak přicházel, a úplně to stačilo. Stačilo mu jen žit aby někým byl. Docela přirozeně a sám od sebe. Pak ale jako by se to někde zvrtlo. Naráz jako by nebyl nikdo, že jen tím, že žije. To je ale zvláštní. Lidi se přece rodí právě proto, aby žili, ne? Tak proč se mu ale zdá, jako by ztrácel jakýkoli vlastní obsah tím víc, čím déle je na světě, a stával se dočista prázdným člověkem? Jestli to takhle půjde dál, dost možná skončí jako lidská skořápka bez jakékoli ceny. To by tedy byla chyba. To se nesmí stát. Něšlo by to nějak zastavit nebo změnit?
A se zaplňováním sebe samého souvisí i tento úryvek:
Potřeboval jsem ji, napadlo pana Óšimu. Možná proto, abych zaplnil nějakou prázdnotu v sobě samém. I když jsem sám její prázdnotu zaplnit nedokázal. Až do svého konce s ní zůstala úplně sama.
Franz Kafka
- Zámek, Proces, Proměna, V kárném táboře - o těchto dílech se spolu baví pan Óšima a
Kafka Tamura, jenž si své fiktivní křestní jméno zvolil právě podle svého oblíbeného autora
Kassandra - řecká tragédie o mytologické věštkyni.
Jde o velmi zásadní odkaz - motiv věštby, kletby, osudové předurčenosti je vlastně gró hlavní linie příběhu, příběhu Kafky Tamury, který utíká před oidipovskou věštbou svého otce, před svým předurčeným osudem. Motiv osudovosti prochází celou knihou.
"...Člověk si osud nevybírá, osud si vybírá člověka. V řecké tragédii je tohle úplně základní pohled na svět. Jeho tragika - jak ji definuje Arostoteles - spočívá v tom, že hlavní úlohu přitom zpravidla nesehrají slabé stránky hrdiny, ale naopak ty lepší. Chápeš, co mám na mysli? Lidi nezavlečou do tragické situace jejich nedostatky, ale právě jejich přednosti...V tom je právě ta nevyhnutelná ironie osudu..."
...
"...Jenomže ona ta ironie osudu člověka zároveň prohlubuje a dává mu růst. Její pomocí může postoupit někam dál, do vyšších dimenzí. V tom je vyšší, univerzální naděje..."
Osud je někdy jako taková malá písečná bouře, co bez ustání mění směr. Osud je občas jako menší písečná bouře, co bez ustání mění svůj směr. Ty se jí snažíš utéct, a tak změníš směr. Ale jakmile to uděláš, bouře změní směr s tebou. Zkusíš to ještě jednou, ale výsledek je stejný. Ať to zkoušíš, kolikrát chceš, pořád se to opakuje, jako by to s tebu sama smrtka tancovala svůj zlověstný tanec před úsvitem. Protože ta bouře není něco, co k tobě jen tak přišlo odněkud zdaleka. Ta bouře totiž, to jsi ty sám. Máš ji v sobě. A proto jediné, co ti nakonec zbude, je zamířit přímo do ní, zacpat si pevně oči i uši, aby se ti do nich nedostal písek, a krok za krokem se snažit projít na druhou stranu. V té bouři neexistuje slunce, ani měsíc, ani směr, a někdy ani normální čas. Jen písek, bílý a drobný jako z přelámaných kostí, co víří vysoko na obloze. Představ si takovou bouři.
Ty ji pochopitelně překonáš. Tu bouři. Tu pomyslnou, metafyzickou bouřku. Ale i když je jen pomyslná a metafyzická, stejně tě pořeže jako tisíc břitev. V ní už prolila krev hezká řádka lidí, i ty ji budeš prolívat. Teplou, červenou krev. Budeš ji nabírat plnýma rukama, svoji, i těch ostatních. Až bouřka přejde, sám vlastně nebudeš pořádně vědět, jaks ji přestál. Nebudeš mít ani jistotu, jestli vůbec přešla. Jistá je jen jedna jediná věc: až z ní vyjdeš, budeš někdo úplně jiný než na začátku. To přesně ta bouře znamená.
Na světě je tolik, tolik místa. Jen pro tebe není žádné. Spokojil by ses i s tím nejmenším, ale ani takové nikde nenacházíš. Vykřikneš-li, odpoví ti jen hluboké ticho. Hledáš-li ale naopak ticho, ozve se věštba, pokaždé, bez výjimky, jako by někde na skrytém místě v tvé hlavě secvaknul tajný spínač, který spouští její hlas.
A další úryvky o předurčenosti:
„Pokud můžu mluvit z vlastní zkušenosti, když člověk něco opravdu ze všech sil hledá, obvykle to nenachází. Čemu se snaží ze všech sil vyhnout, to si ho většinou najde samo..."
"Kafko Tamuro, v našich životech nastávají momenty, kdy už se nejde vrátit zpátky. Pak jsou další, mnohem vzácnější, kdy už se nedá pokračovat dál. Když nastanou, nemůžeme dělat nic víc, než je přijmout se vším všudy, tak jak to leží a běží. tak a nejinak se totiž žije."
6) Odkazy na slavné výroky
- In dreams begin responsibilites - Zodpovědnost začíná ve snu (William Buttler Yeats); úryvek z knížky, který výrok modifikuje: Bojíš se představ. A bojíš se i snů. Bojíš se zodpovědnosti, která jimi počíná. Spánku se ale nevyhneš, a právě v něm přicházejí sny. Když člověk bdí, dá se fantazie ještě krotit. Snům, snům neporučíš.
- Čirá přítomnost je nezachytitelným principem minulosti, pohlcujícím budoucnost. Veškeré vnímání je v pravdě již pamětí samotnou. (Henri Bergson)
- Oldies, but goodies
7) Další zajímavé odkazy
- bílé Polo triko s límečkem, značkové Ralph Lauren - módní značka Polo Ralph Lauren, pojmenovaná po americkém módním návrháři Raplphu Laurenovi
- laundromat - stydím se, ale to slovo jsem doteď vůbec neznal, označuje veřejnou prádelnu, tady jsou třeba stránky laundromatu v Praze
- při pátrání po odkazech na českém webu jsem objevil zajímavý rozhovor s Antonínem Límanem, překladatelem z japonštiny, na I-literatuře
- aloha košile - košile "havajského" typu
- kryptomérie - kuželovitý jehličnan, biologický název kryptomérie japonská
8) A na závěr další a další zajímavé úryvky:
Rychle jsem tedy k dětem přiběhla a pokoušela jsem se je zvednout. Byly ale úplně bezvládné, jako guma, rozměklá na slunci.
Nejpodivnější byly jejich oči. Úplně prázdné jako oči lidí v kómatu.
V jeden okamžik se mi skoro zachtělo hodit všechno za hlavu a zmizet v prázdnotě, co zela přede mnou.
Na cestách doprovod, v životě cit.
"...Vůbec se nerozpakuj a zavolej. Však víš, co se říká: Dva o sebe rukávem zavadí - ..."
"...mnohých životů naplnění," doplním ji.
"Aha," povídá ona. "A co to znamená?"
"Karmu z předchozích životů - že ani ty nejmenší maličkosti se ti nestanou náhodou."
Naše srdce žijí shonem každodennosti a většina toho, co je skutečně důležité, odchází z našeho vědomí jako vyhaslé hvězdy.
Stále mi to leží na srdci jako balvan. Dosud si pamatuji, jak se na mne díval, když jsem jej bila. Jasně mám před očima jeho obličej, tolik plný nezměrné hrůzy a zoufalství.
"Nezapomeň ale, že i samoty je víc druhů. Možná že jsou mezi nimi i takové druhy, jaké si ani neumíš představit."
„Ale prosímtě, jen neudělej žádný ukvapený rozhodnutí. Pamatuj si, že nic na světě není absolutní.“
„Zavírání očí naprosto nic nespraví. Když nad něčím zavřeme oči, neznamená to, že to zmizelo. Právě naopak, jakmile oči zase otevřeme, všechno je ještě mnohem horší.“
„Když už jsme u těch paradoxů,“ řekně pan Óšima, jako by si na něco vzpoměl. „Když jsem tě poprvé uviděl, měl jsem pocit, že něco ze všech sil hledáš, a zároveň se tomu zoufale snažíš vyhnout. Člověk z tebe má takový dojem.“
„Víš, ono je nakonec úplně jedno, jesli je někdo gay, lesba nebo takzvaně normální, jestli je feministka, fašistická svině, komunista nebo člen Hare Kršna – takové věci jsou vedlejší. Je mi úplně jedno, jakým nad sebou kdo mává praporkem. Strašně mi ale vadí jakákoli vnitřní prázdnota“
„Omezenost bez fantazie, nedostatek tolerance. Teorie, která se vymknula kontrole, prázdná rétorika, patenty na pravdu a zkostnatělý systém. Toho jediného se na světě doopravdy bojím.“
„Na tom, jaký máte íkvé vůbec nezáleží. Záleží akorát na jediným: jestli se umíte dívat kolem sebe.“
Ocitl ses v doopravdy podivné situaci. Zamilovaný do podoby dívky, která už není, žárlíš na dávno zemřelého mladíka. A přesto je to všechno mnohem opravdovější a bolí to mnohem víc, než jakýkoli jiný cit, cos do té chvíle reálně prožil. Navíc je to úplně bezvýchodné. Není šance, že se ti podaří najít východisko. Zabloudils v labyrintu času. A ten největší problém je, že odtud ani nechceš hledat cestu ven. Viď?
„Copak se veškerá tělesa na světě neustále nepřemisťují z místa na místo? Naše planeta, čas, láska, život i víra, spravedlnost i zlo, všecko, co existuje, všecičko plyne jako ta voda. Nic nikdy neustrne na jednom místě v jediné formě. Vesmír, to je chlapče jeden velký Black Cat Epxress.“
„V životě se přihodí plno věcí, na které by člověk nikdy nepomyslel,“ povídá slečna Saeki.
„Ony lidem většinou mnohem víc vyhovují takové symboly svodoby, jako je ten tvůj batoh, než svoboda samotná.“
...
„Kdoví, Kafko Tamuro, jestli si totiž většina lidí svobodu vůbec přeje. Jestli si to jen třeba nenamlouvají ve své fantazii. Většina lidí si totiž se svobodou neví rady, když ji dostane. Pamatuj si: Lidi mají mnohem radši nesvobodu.“
JÁ je současně obsahem vztahu, a zároveň vztahováním samotným.
Slečna Saeki dokázala projít vším možným – někdy skoro i nemožným. Ví spoustu věcí, o kterých ty nemáš ani potuchy, má i spoustu citových zkušeností, které tobě zatím úplně scházejí. Dovede rozlišit, co je v životě důležité, a co jsou jen malichernosti. Musela udělat řadu důležitých rozhodnutí a na vlastní oči pak viděla jejich následky.
„Nakata prosím žil dlouho. Ale jak už vám prve řekl, nemá vůbec žádné vzpomínky. Proto ani dobře netuší, jaké to přesně je, když jsou něco, jak račte říkat, ‚muka k nesnesení‘. Myslí si ale, že ať už to bylo k nesnesení sebevíc, svych vzpomínek jste se přitom vzdávat nechtěla, viďte?“
„Ano,“ řekla slečna Saeki. „To máte pravdu. Ať by byly sebetíživější, já se jich co živa nevzdám. Byly tím jediným, co dávalo mému životu smysl, jediným důkazem, že jsem žila.“
„Co se jednou stalo, stalo se,“ pokračuje Kluk, co se mu říká Vrána. „Zpátky už to nikdo nevrátí. Ona tě tehdy nemusela opustit, tys nemusel osamět. Jenže věci, co se už událi, jsou jako talíře, co někdo rozbil na prach. Už nikdy nebudou jako dřív, ať s nima uděláš, co chceš. Nemyslíš?“Kývám. Už nikdy to nebude jako dřív, ať budu provádět co chci.
Specifická váha času na tebe doléhá jako mnohoznačný starý sen. Postupuješ dál a dál, abys tím časem prošel. Nejspíš mu už neunikneš, kdybys šel třeba na světa kraj. Ale i přesto se o takovou cestu musíš pokusit a na ten kraj světa dojít. Protože jsou věci, které nedokážeš, pokud nezajdeš až úplně nakonec.
„Všichni ustavičně ztrácíme něco důležitého… Důležité šance a možnosti, city, které se nedají ničím nahradit. To už je jeden ze smyslů lidské existence. Ale někde ve svých hlavách, aspoň já myslím, že v hlavách, máme každý takový malý pokojík, kam ukládáme vzpomínky na všecky ty ztracené věci. Takovou nějakou místnost s regály, jako máme tady v knihovně. A v jednom kuse vyplňujeme katalogizační lístky, abych se ve své vlastní mysli ještě vůbec vyznali. Musíme v té místnosti zametat, větrat, vyměňovat květinám vodu. Jinými slovy: žiješ pak na věky ve své osobní knihovně.“
„Všichni potřebujeme někam patřit. Více nebo méně.“
úterý 13. října 2009
Piknik na Hanging Rock
Pořád přemýšlím nad mystickou linií, která se táhne Kafkou na pobřeží. Vzpomněl jsem si totiž na film, který jsem viděl někdy v 90. letech (ve svých šestnácti sedmnácti letech) ve filmovém klubu a na který nikdy nezapomenu. Byl to australský film Piknik na Hanging Rock (natočen byl už v roce 1975, začátek filmu v původním znění je tady) - jeden z těch filmů, díky kterým tolik miluju bijáky a tak rád chodím do kina. Tenhle filmík mě úplně uchvátil, omlátil mě a zanechal ve mě hodně hlubokou rejhu právě tím svým mystickým laděním. Ještě musím říct, že film natočil australský režisér Peter Weir - tehdy to byl první film, který jsem od něho viděl. To jméno jsem si ale dobře zapamatoval a když jsem asi o dva roky později sledoval v rámci školního filmového semináře jeho grandiózní novinku Truman Show, došlo mi, že znám díla famózního filmaře. Weir ještě v Hollywoodu natočil film Master&Commander (v hlavní roli Weirův australský krajan Russel Crowe) a myslím, že to je jeho poslední film. Není nejmladší a tak se - bohužel - odebral do filmového důchodu.
Ale zpátky na Piknik na Hanging Rock. Nechci ani nemůžu tady vyprávět, v čem je ten film tak skvělý, to se musí vidět. Ale píšu tady o tom hlavně kvůli tomu, o čem ten film je. Předlohou k filmu se totiž stala skutečná událost, ke které došlo v Austrálii v roce 1900. Na webu Mysteria.sk jsem našel popis celé události.
Přesně na svatého Valentýna (14.2.) 1900 se rozhodly také učitelky z Appleyard College v Melbourne vyrazit se svými žačkami na piknik na horu Hanging Rock. Tato hora byla oblíbeným výletním místem. Na vrcholu masivu se nacházejí podivné skalní útvary a monolity.
Celá výprava se skládala z devatenácti dívek, třech učitelek a jednoho vozky. Okolo poledne dorazili na místo a hned začali chystat piknik. Ve 3 hodiny odpoledne požádaly čtyři děvčata učitelku, aby se směly vydat zkoumat skály Hanging Rocku. Učitelka svolila a děvčata odešly. Nedaleko školního výletu kempovala shodou okolností rodina plukovníka Fitzhubera. Právě jeho synovec naposled spatřil ony čtyři dívky, jak jdou směrem k vrcholu skály.
O půl páté se začal dívčí výlet chystat na zpáteční cestu. Avšak krom čtyř dívek chyběla i jedna učitelka. Rodina plukovníka Fitzhubera již odjela domů a tak učitelka s vozkou začali s hledáním ztracených. Stopy vedly k jižnímu svahu. Asi po hodině hledání byla nalezena Editha, nejmladší ze čtyř dívek, které se vydaly na průzkum hory. Byla silně dezorientovaná a v šoku. Nebyla schopna říct jediné souvislé slovo. Editha si později vzpomněla, že viděla svou učitelku, jak zpola svlečená a vystrašená kráčí k podivné skalní formaci.
Pátrání bylo kvůli houstnoucí tmě ukončeno ale hned druhý den se rozjela velká pátrací akce. Bohužel nepřinesla žádné výsledky a tak byli povolání policisté s pátracími psy. Ani pomoc psů však nebyla nic platná. Zvířata se chovala divně, bála se a vrčela do prázdna. Hledání bylo opět ukončeno. Avšak plukovník Fitzhuber a jeho sluha začali pátrat znovu. Stalo se něco neuvěřitelného. Oba dva nalezli další studentku, sedmnáctiletou Irmu. I ona byla dezorientovaná, měla po těle spoustu řezných ran a pohmožděnin. Ale nebyla pohlavně zneužita. Nedokázala nikomu říci, co se stalo.
Nedlouho po této události odjela ředitelka koleje na Hanging Rock a byla později nalezena pod skalním útesem mrtvá. Spáchala sebevraždu nebo se stalo něco jiného? Jedna z dívek si později vzpomněla, že viděla poblíž vrcholu mrak podivného tvaru. Ještě jedna věc je na celé této události divná. V době, kdy se dívky ztratily, se všem lidem na Hanging Rocku zastavily hodinky.
Pamatuju si, že hlavní hrdinka Weirova filmu, jedna z těch, jejichž těla se nikdy nenašla, se jmenovala Miranda. Pamatuju si to díky sekvenci, ve které Weir filmovým jazykem, ale neskutečně nádherně, popsal, že Miranda je krásná jako Boticelliho Venuše. Fascinovalo mě, jak se dá ve filmu vyjádřit krása.
Proč to ale všechno píšu. Jedna linie Kafky na pobřeží je hodně podobná. Hodně moc podobná. Celá se odvíjí od události, kterou Murakami zasadil na konec druhé světové války. Učitelka se šestnácti dětmi si v prefektuře Jamanaši vyrazili do lesa. Než do lesa vstoupili, zahlédli na obloze třpyt zvláštního letadla - jinak si to vysvětlit neuměli. Zarazila nás zvláštní krása toho třpytu. Pak vstoupili do lesa a na jednom místě, kde se les rozestupuje, došlo k podivné příhodě. Jakmile jednou vejdete do lesa, všechno naráz ztichne, stromy zastíní slunce a začne být chladno, ale na tomhle místě máte nad hlavou jen nebe, jako na nějakém malém náměstí. ... To místo má takovou klidnou, přívětivou atmosféru.
A na tomhle místě se během malé chvilky začalo všech šestnáct dětí v Murakamiho příběhu kácet k zemi a upadly do bezvědomí. Rychle jsem tedy k dětem přiběhla a pokoušela jsem se je zvednout. Byly ale úplně bezvládné , jako guma, rozměklá na slunci. Připadalo mi, že zvedám jen prázdné skořápky bez života. Naštěstí ale děti dýchaly. A když jsem jim zkusila na zápěstí tep, byl povětšinou pravidelný...Nejpodivnější byly jejich oči. Úplně prázdné, jako oči lidí v kómatu. Nebyly ale zavřené, byly normálně otevřené a zdálo se, že se na něco dívají.
Všechny děti se asi po půlhodině probraly k vědomí - nic z toho, co se jim stalo, si ale nepamatovaly. Probrali se všichni, až na jednoho, chlapce jménem Nakata, jenž se z bezvědomí dostal až o mnoho měsíců později a absolutně ztratil vše, co se do té doby naučil. Premiant třídy najednou neuměl číst ani psát a už nikdy se to nenaučil. Zatímco tuto událost popisuje Murakami retrospektivně pomocí armádních záznamů a jednoho dopisu učitelky, další Nakatův osud sleduje až o mnoho let později, kdy už je z Nakaty šedesátiletý stařík.
Mezi koncem druhé světové války, a přítomností, ve které Murakami sleduje šedesátiletého Nakatu, se odehraje už jen jedna věc. Murakami čtenářům podsune dopis učitelky dětí, napsaný 28 let po oné události a adresovaný jednomu z psychologů, který děti vyšetřoval. Učitelka v dopise uvádí nové okolnosti, které při vyšetřování případu na konci války zamlčela.
Píše tu, že noc před osudným dnem měla velmi živý erotický sen, ve kterém se "jako zvěř" milovala se svým mužem (který ale byl ve skutečnosti ve válce, kde také zahynul). Pocity ze soulože jsem vnímala ještě za chůze horskou stezkou...Jasně jsem si uvědomovala jeho semeno narážející na mou děložní stěnu. Ze všech sil jsem přitom tiskla jeho záda jako šílená...Vedla jsem děti horskou stezkou vzhůru, ale duchem jako bych byla úplně mimo.
Učitelka také v dopise přiznává, že když dorazili na palouk uprostřed lesa, dostala zničehonic - naprosto mimo předpokládaný termín - měsíčky. Popisuje, že odešla stranou a pomohla si pomocí malých ručníčků. Krve ze mne vycházelo tolik, že jsem z toho byla dosti vyděšená, ale byla jsem rozhodnutá to do návratu do školy nějak vydržet. Zakrvácené ručníčky pak v lese dobře schovala, ale po chvíli viděla, jak jeden z chlapců kráčí k ní a cosi nese. Byl to hoch, který se jmenoval Nakata. Ano, přesně tentýž, který pak ležel takovou dobu v bezvědomí v nemocnici. A to, co držel v ruce, byly mé ručníčky prosáklé krví. V šoku z toho začala učitelka malého Nakatu surově bít. Až po chvíli se probrala, Nakatu tiskla k sobě a omlouvala se mu.
Chvilku jsem tak tiskla Nakatu v náruči jako zkamenělá. Chtělo se mi na místě umřít. Nebo prostě najednou zničehonic zmizet. Ve světě jen nedaleko od nás zuřila zlá válka a umíraly takové spousty lidí. Přestávala jsem pomalu chápat, co že je správné a co ne, co je pravda a co lež. Je to, co mám před očima, ještě vůbec skutečné? Jsou barvy, které vidím, opravdové nebo falešné, jsou to, co slyším, skutečné hlasy ptáků z větví...? Byla jsem na dně zoufalství, samotná uprostřed lesů, se spoustami krve, která mi stále proudila z dělohy. Utápěla jsem se ve směsici zloby, strachu a studu. Plakala jsem. Bezhlesně, tichoulince jsem plakala.
A pak začaly děti omdlévat.
Tak tahle událost, kterou popisuje Murakami, mi připomněla příběh, který vypráví Peter Weir v překrásném filmu Piknik na Hanging Rock. Docela by mě zajímalo, jestli Murakami ten film zná.
pondělí 12. října 2009
12.10.
Je pondělí 12. října. Když nepočítám víkend, je to můj první volný den, než nastoupím do nové práce. Už zítra se chci hlásit M., abych se s ní domluvil, kdy se sejdeme. Dneska jsem si ale řekl, že budu lenošit. Pro ten pocit, že můžu lenošit během pracovního dne :)
Víkend proběhl v klídku. V sobotu kolem jedné jsem si dal u nás na námku spicha s JŠ a pak jsme jeho autem vyrazili do Cvokova, vracel jsem se až večer autobusem do Boru a odtud vlakem na Střelnici. Včera jsem strašně moc chtěl jet do Pardubic na Velkou. Ale nechal jsem se odradit tím příšerným počasím a dostih sledoval jen v TV. Byl to parádní dostih, nádherný, litoval jsem, že jsem nebyl přímo na místě. Nečekaně vyhrál Tiumen s legendárním J. Váňou, v 57 letech vyhrál Velkou už pošesté, poprvé před 21 lety. Neuvěřitelné.
Dneska jsem si pustil z webu další z rozhlasových Příběhů 20. století, šlo o pokračování příběhu paní Evy Roubíčkové, která si jako mladá dívka psala za války v Terezíně deník. To nové pokračování bylo ale hodně zaměřené na příběh nádražáka Karla Košvance - árijce, který do Terezína tajně Židům dodával pytle s jídlem, Roubíčková byla jeho táborová spojka.
Nadchlo mě to, strašně moc. Přemýšlím o pohnutkách toho člověka. Obyčejný prostý člověk se třemi malými dětmi sebe i tuto rodinu vystaví nebezpečí ohrožení života, aby mohl pomáhat Židům. Proč se o takové statečnosti, o takových hrdinech, tak málo ví? Kdyby žil, chtěl bych se s Karlem Košvancem setkat, poznat ho, chtěl bych zažít jeho vyprávění.
Dál se prokousávám Murakamiho knížkou Kafka na pobřeží. Nemůžu říct, že bych z toho byl nějak nadšený. Dokonce mě to chvílemi vůbec nebaví. Ale jedna linie příběhu mě hned od počátku strhla. Ta linie odvíjející se od události na mýtině v lese, kde celá třída dětí upadla do bezvědomí a na ní navazující příběh pana Nakaty. Už to, že Murakami začal tuhle linii rozvíjet vlastně pomocí přepisu armádních výslechů, mi přijde perfektní, skvělé je, jak to tak naprosto přesně "dávkuje" do linie příběhu Kafky Tamury, a co mě nejvíc dostalo, byl dopis paní učitelky, která se po 28 letech rozhodla přiznat i další okolnosti, které předtím zamlčela. Jestliže je murakami vyzdvihován za svůj magický realismus, mysticismus, tato část, tento dopis, je podle mě jeden z vrcholů jeho mysticismu. Nádherný.
Za to jsem ale trpěl, když se pan Nakata setkal se zabíječem koček Johnnie Wolkerem. Nepochopil jsem vůbec nic - proč se ten člověk jmenoval Johnnie Wolker, proč musel Murakami tak neuvěřitelně hnusně popisovat uříznuté kočičí hlavy i to, jak kočkám Johnnie Wolker rozřezává těla a vypadávají z nich vnitřnosti. Hnus. Za tohle Murakamiho nenávidím. Měl jsem před očima našeho Osvalda a i když bych ho někdy nejraději přetrh, tohle bych mu teda nepřál. K týhle pasáži jsem se dostal včera a knihu jsem musel odhodit a ještě jsem nenašel odvahu číst dál.
Víkend proběhl v klídku. V sobotu kolem jedné jsem si dal u nás na námku spicha s JŠ a pak jsme jeho autem vyrazili do Cvokova, vracel jsem se až večer autobusem do Boru a odtud vlakem na Střelnici. Včera jsem strašně moc chtěl jet do Pardubic na Velkou. Ale nechal jsem se odradit tím příšerným počasím a dostih sledoval jen v TV. Byl to parádní dostih, nádherný, litoval jsem, že jsem nebyl přímo na místě. Nečekaně vyhrál Tiumen s legendárním J. Váňou, v 57 letech vyhrál Velkou už pošesté, poprvé před 21 lety. Neuvěřitelné.
Dneska jsem si pustil z webu další z rozhlasových Příběhů 20. století, šlo o pokračování příběhu paní Evy Roubíčkové, která si jako mladá dívka psala za války v Terezíně deník. To nové pokračování bylo ale hodně zaměřené na příběh nádražáka Karla Košvance - árijce, který do Terezína tajně Židům dodával pytle s jídlem, Roubíčková byla jeho táborová spojka.
Nadchlo mě to, strašně moc. Přemýšlím o pohnutkách toho člověka. Obyčejný prostý člověk se třemi malými dětmi sebe i tuto rodinu vystaví nebezpečí ohrožení života, aby mohl pomáhat Židům. Proč se o takové statečnosti, o takových hrdinech, tak málo ví? Kdyby žil, chtěl bych se s Karlem Košvancem setkat, poznat ho, chtěl bych zažít jeho vyprávění.
Dál se prokousávám Murakamiho knížkou Kafka na pobřeží. Nemůžu říct, že bych z toho byl nějak nadšený. Dokonce mě to chvílemi vůbec nebaví. Ale jedna linie příběhu mě hned od počátku strhla. Ta linie odvíjející se od události na mýtině v lese, kde celá třída dětí upadla do bezvědomí a na ní navazující příběh pana Nakaty. Už to, že Murakami začal tuhle linii rozvíjet vlastně pomocí přepisu armádních výslechů, mi přijde perfektní, skvělé je, jak to tak naprosto přesně "dávkuje" do linie příběhu Kafky Tamury, a co mě nejvíc dostalo, byl dopis paní učitelky, která se po 28 letech rozhodla přiznat i další okolnosti, které předtím zamlčela. Jestliže je murakami vyzdvihován za svůj magický realismus, mysticismus, tato část, tento dopis, je podle mě jeden z vrcholů jeho mysticismu. Nádherný.
Za to jsem ale trpěl, když se pan Nakata setkal se zabíječem koček Johnnie Wolkerem. Nepochopil jsem vůbec nic - proč se ten člověk jmenoval Johnnie Wolker, proč musel Murakami tak neuvěřitelně hnusně popisovat uříznuté kočičí hlavy i to, jak kočkám Johnnie Wolker rozřezává těla a vypadávají z nich vnitřnosti. Hnus. Za tohle Murakamiho nenávidím. Měl jsem před očima našeho Osvalda a i když bych ho někdy nejraději přetrh, tohle bych mu teda nepřál. K týhle pasáži jsem se dostal včera a knihu jsem musel odhodit a ještě jsem nenašel odvahu číst dál.
středa 7. října 2009
Troška z posledních dní
Ač jsem tomu moc nevěřil, v sobotu byl ještě mimořádně krásný den. Chladnější, ale sluníčka bylo víc než jsem doufal. Na zahradě jsme grilovali, což ocenila především naše zvěř, zastoupená Luckou i Osvaldem.
Prima den mi pokazila až pozdě večer B. Je mi smutno z toho, co se z ní stalo. Strašně důležitá nafintěná slečinka.
A nechápu, co mě to popadlo, že jsem ji den poté napsal usmiřovací e-mail. Jsem blbej a vůl. Jasno jsem měl už dávno, tak proč to měnit. Nejen, že pro ní nemám místo tam, kde si pomyslně uchovávám svý nejbližší a nejmilejší, ale stoprocentně vím, že u lidí jako je ona, nestojím ani o přátelství s nimi.
Vždyť mám kolem sebe mraky lidí, kteří jsou milionkrát lepší než ona. Nikdy by do mě tolik nekopali jako ona, nekopli by ani jednou.
Strašně se za sebe stydím, protože jsem dříve věnoval tolik myšlenek jí, která si to vůbec nezaslouží, a úplně jsem zapomínal na ty, kteří mě celou tu dobu vlastně drželi nad vodou, na ty, kteří zůstali kamarády, i když by klidně mohli mávnout rukou a nechat mě být.
Tahle slova míří hlavně za M., mojí slunečnicovou VČ :) Strašně moc děkuju za poslední POTKÁNÍ SE. Děkuju, děkuju, děkuju. Já procházky miluju, to potvrdí, každý, kdo mě zná. A tohle byla sice hodně kraťounká a drobounká procházka, ale v nádherným počasí a krásným prostředí. Bylo to moc FAJN. Opravdu díky.
V pondělí se se mnou moc sympaticky loučili u nás na radnici, na tiskovce.
Já se v práci teď hrozně trápím, jak se blíží konec, baví mě to čím dál tím míň.
Dneska jsem byl v Liberci. Začal jsem tam den jako obvykle - zašel jsem do Bláhova pekařství na kakao :)
A byl jsem v knihovně - přinesl jsem si další várku knížek. Mám trochu obavu, že postupně přestěhuju celou krajskou knihovnu k sobě domů - i když to rozhodně není mým cílem :) Teď jsem to počítal - mám dvanáct výpůjček. A navíc teď koukám, že mi na kontě během dneška přistála další rezervace. Takže teď musím číst podle toho, do kdy se knihy musejí vracet, a pak se je případně pokusit prodloužit - pokud to půjde. Je-li na knížku rezervace, prodlužování nejde - čehož vlastně sám zneužívám, když mám obvykle tolik knih zarezervovaných.
Dneska jsem vrátil jen tři věci: do všeobecné knihovny komiksovou knihu Šíbr a pak taky Náhodné skutky statečné lásky, které jsem rychle přečetl, protože se četly nádherně. Úžasná knížka. A do hudební knihovny jsem vracel CD s rozhlasovou hrou Dva roky prázdnin. Podle mě jedna ze slabších rozhlasových Verneovek. Ovšem prima výkon Jiřího Ornesta a líbil se mi i rozhlasový Donniphan. A maličkatá role připadla Rudolfu Hrušínskému, on jí ale jako každou svou roli povýšil hooodně vysoko, byl opět úchvatný.
A jaké jsou moje knihovní novinky?
1) Michal Ajvaz: Cesta na jih
2) Sándor Márai: Deníky. Svazek I.
3) Karen Rose: Zemři!
4) Josef A. Zentrich: Třetí cesta ke zdraví aneb Ekologie duše
5) Jon Fosse: Mámení
Prima den mi pokazila až pozdě večer B. Je mi smutno z toho, co se z ní stalo. Strašně důležitá nafintěná slečinka.
A nechápu, co mě to popadlo, že jsem ji den poté napsal usmiřovací e-mail. Jsem blbej a vůl. Jasno jsem měl už dávno, tak proč to měnit. Nejen, že pro ní nemám místo tam, kde si pomyslně uchovávám svý nejbližší a nejmilejší, ale stoprocentně vím, že u lidí jako je ona, nestojím ani o přátelství s nimi.
Vždyť mám kolem sebe mraky lidí, kteří jsou milionkrát lepší než ona. Nikdy by do mě tolik nekopali jako ona, nekopli by ani jednou.
Strašně se za sebe stydím, protože jsem dříve věnoval tolik myšlenek jí, která si to vůbec nezaslouží, a úplně jsem zapomínal na ty, kteří mě celou tu dobu vlastně drželi nad vodou, na ty, kteří zůstali kamarády, i když by klidně mohli mávnout rukou a nechat mě být.
Tahle slova míří hlavně za M., mojí slunečnicovou VČ :) Strašně moc děkuju za poslední POTKÁNÍ SE. Děkuju, děkuju, děkuju. Já procházky miluju, to potvrdí, každý, kdo mě zná. A tohle byla sice hodně kraťounká a drobounká procházka, ale v nádherným počasí a krásným prostředí. Bylo to moc FAJN. Opravdu díky.
V pondělí se se mnou moc sympaticky loučili u nás na radnici, na tiskovce.
Já se v práci teď hrozně trápím, jak se blíží konec, baví mě to čím dál tím míň.
Dneska jsem byl v Liberci. Začal jsem tam den jako obvykle - zašel jsem do Bláhova pekařství na kakao :)
A byl jsem v knihovně - přinesl jsem si další várku knížek. Mám trochu obavu, že postupně přestěhuju celou krajskou knihovnu k sobě domů - i když to rozhodně není mým cílem :) Teď jsem to počítal - mám dvanáct výpůjček. A navíc teď koukám, že mi na kontě během dneška přistála další rezervace. Takže teď musím číst podle toho, do kdy se knihy musejí vracet, a pak se je případně pokusit prodloužit - pokud to půjde. Je-li na knížku rezervace, prodlužování nejde - čehož vlastně sám zneužívám, když mám obvykle tolik knih zarezervovaných.
Dneska jsem vrátil jen tři věci: do všeobecné knihovny komiksovou knihu Šíbr a pak taky Náhodné skutky statečné lásky, které jsem rychle přečetl, protože se četly nádherně. Úžasná knížka. A do hudební knihovny jsem vracel CD s rozhlasovou hrou Dva roky prázdnin. Podle mě jedna ze slabších rozhlasových Verneovek. Ovšem prima výkon Jiřího Ornesta a líbil se mi i rozhlasový Donniphan. A maličkatá role připadla Rudolfu Hrušínskému, on jí ale jako každou svou roli povýšil hooodně vysoko, byl opět úchvatný.
A jaké jsou moje knihovní novinky?
1) Michal Ajvaz: Cesta na jih
2) Sándor Márai: Deníky. Svazek I.
3) Karen Rose: Zemři!
4) Josef A. Zentrich: Třetí cesta ke zdraví aneb Ekologie duše
5) Jon Fosse: Mámení
neděle 27. září 2009
Večírek a další várka knížek
Je neděle jedna hodina v noci. Můj spánkový mišmaš ještě o něco víc naboural páteční rozlučkový večírek v Liberci. Byl skvělý, báječný - jen se mi chce dodat: " jen kdybych se zase neožral jako prase"...No prostě celou sobotu mi bylo zase špatně a dost věcí si už vůbec nepamatuju. A možná je to dobře.
Na večírek dorazily mraky lidí. DŠ přijel až z Olomouce a přivzel mi nejkrásnější dárek - napsal článek o mých začátcích a nechal ho zasklít :) Můj velký vzor ML mi daroval suchohřiby :) KF mi věnovala parádní tričko a ještě jsem dostal budíka i placatici. A jako pozornost podniku dva panáky :) Bylo nás snad dvacet. Kromě DŠ mě moc potěšila účast PL, moc jsem si přál, aby přišla taky a moje přání mi splnila. Seděla přímo naproti mě a já si to užíval. Chyběl snad jen OS, což je ztráta spíše pozitivní. V pátek ještě v práci mi popřál a jako důvod, že nebude na večírku uvedl, že už se prostě rozhodl. Dával jsem to pak k dobru jako vtip. Úžasná byla taky MK - mám jí rád za to, jak báječně zvládá hodně nevděčnou asistenstskou práci. Dělá toho pro nás strašně moc a dostává naloženo i "navíc". Fascinovala mě nedávno - kvůli prdlému seriálu, který dostala na hrb - dokonce přerušila dovolenou jen, aby to všechno bylo v pořádku. Říkal jsem jí, že takhle to nejde, ohlídat to mohl kdokoliv jiný a přerušovat dovolenou je blbost. Pak jsme se v neděli potkali na autobusovém nádraží v LBC. Se synem se právě vracela ze Šťastné země, hezky jsme si popovídali.
Trošku mě překvapil jen OB. Přivedl s sebou kamarádku BD, moji budoucí kolegyni. Z legrace jsem si říkal, že si mě asi přišla očíhnout, až se ukázalo, že to je přesně tak. Já ji taky očíhával - na první pohled vypadala sympaticky. Než si přisedla hned vedle mě. Začala do mě lejt strašný věci - vysvětlila mi za jakých okolností přicházím, že jsem vlastně nechtěný a tak. A mezi řádky čím dál víc prosvítala další věc: ona se strašně bojí, že ji vyšoupnu z jejího vedoucího místa. Bylo mi z toho na blití. Do toho ještě několikrát demonstrovala svůj přístup a názor na práci a já proklínal OB, že ji sem dotáhl. Raději na to teď nemyslím, snad nebude tak zle.
Z knihovny jsem si dotáhl spoustu dalších knih i jedno cédéčko. Vrátil jsem Fowlerovu Bílou chodbu a Vopěnkův Pátý rozměr a nakonec i Mikyskův cestopis Byl jsem rok v Antarktidě, byť jsem z něj přečetl jen pár stránek. Velká, vyprávěním i fotkami naditá kniha, s krásnou obálkou, se stala jskousi obětí mých rozsáhlých výpůjček. Nechtěl jsem mít doma tolik vypůjčených knih, tak jsem ji nepřečtenou také vrátil. K Antarktidě se určitě ještě vrátím, teď ale pro mě zvlášt důležitá není. Nechal jsem si ale doma jiný Mikyskův cestopis - o jižní Americe. Ten teď přečíst chci. O této várce knih jsem psal tady.
K Murakamiho knížce Kafka na pobřeží, která mi taky doma zůstala a ještě jsem ji nezačal číst, mi teď nově přibyla další Murakamiho kniha - Na jih od hranic, na západ od slunce (lze si ji přečíst i v aplikaci Googlu). Na webu jsem našel zajímavou poznámku k japonské literatuře: Japonská literatura je pro českého čtenáře zemí nejen neznámou ale i takřka i panenskou, kdy do češtiny bylo přeloženo jen několik výběrových děl největších postav moderní japonské literatury à la Džuničiró Tanizaki (Deník bláznového starce) či Kóbó Abe (Písečná žena). Tedy vydání hned trojice děl v japonském i celosvětovém měřítku vůbec nejúspěšnějšího spisovatele současnosti Haruki Murakamiho - Norské dřevo, Na jih od hranic, na západ od slunce a Kafka na pobřeží, je ze strany nakladatelství Euromedia Group - Odeon počinem takřka osvětovým.
Písečnou ženu mám ve svý knihovně - ostudně ještě nepřečtenou - taky. Zřejmě bude na řadě, až se vypořádám s těmi velkými knihovními zásobami.
Mezi ně patří i nový román Náhodné skutky statečné lásky od Dannyho Scheinamanna. V recenzi na I-literatuře jsem objevil i následující zmínku:
Nejpůsobivější pasáží románu je bezesporu jeho 20. kapitola, obsahující výklady z univerzitních přednášek o kvantové fyzice, kterých se Leo jako uhranutý zúčastňuje, byť studuje jiný obor. Znovu se potvrzuje, že dobrá beletrie může být i zdrojem poučení, zdatně konkurujícím odborným publikacím. Řada čtenářů by mohla být příjemně překvapena, že čtivou beletristickou formou lze vyložit i to, co v řeči fyziků zní často značně kostrbatě. Že totiž vše živé i neživé na této modré planetě i v celém kosmu tvoří zázračnou jednotu. Že my, žijící lidští tvorové, jsme na atomární úrovni propojení nejen s našimi zemřelými blízkými, ale i s těmi, kteří se teprve mají narodit.
Zaujalo mě to proto, že výklady o kvantové fyzice jako odkaz na živé i neživé, na náš vesmír, na časoprostor i o lidské myšlení - jako pátý rozměr - rozšířený časoduchoprostor, obsahovala také knížka, kterou jsem předevčírem dočetl Vopěnkův Pátý rozměr. Musím sem o ní také napsat.
Další z vypůjčených knížek jsou Proklaté dny, výběr z deníků ruského klasického spisovatele Ivana Bunina. Už přesně nevím, co bylo impulzem vypůjčit si je, snad zmínka v Osamocení 12. Každopádně je to další kapitolka v mém, snad systematickém, poznávání ruské literatury. 
Vypůjčil jsem si taky dvě knížky, které nejsou beletrií. A jejich vypůjčení je vlastně takovým malým pokusem zjistit, jestli se dá i z knížek načíst něco, co by mi pomohlo při poznávání sebe samého :), mojí zvláštní rozháraný duše. Jedna knížka se jmenuje Bioenergetika: terapie duše pomocí práce s tělem, ta druhá má podobně dlouhý název: Cesta : praktický průvodce k uzdravení vašeho života a osvobození sebe sama.
Doma už mám také knížku dobrodružných westernových příběhů Z divokého západu od Roberta E. Howarda. V tom množství knih, které čtu, o kterých si čtu, o kterých se ke mně dostane nějaký tip, je asi normální, že se mi pak stane, že vůbec netuším, proč jsem si zrovna tuhle knížku zarezervoval v knihovně. A právě u knížky Z Divokého západu se mi to stalo. Dokonce jsem chvíli myslel, že to knihovna popletla a přiřadila mi cizí rezervaci navíc. Nakonec jsem ale vypátral, že mě inspirovaly knižní tipy iDnesu. 
Každotýdenní knižní tipy na iDnesu pravidelně pročítám. Mezi tipy pravidelně vybírají jednu knihu z beletrie, jednu z oblasti "napětí", dětskou knihu, klasiku, pro poučení i audioknihu. A co je zajíímavé: uvádějí i tip na knihu z oblasti komiksu. A právě jeden komiksový tip mě inspiroval tak, že knížka Šíbr od Joe Sacca je dalším kusem mojí výpůjčky. Poslední její části je cédéčko s rozhlasovou hrou - verneovkou Dva roky prázdnin. Rozhlasový hry miluju, v dětství jsem se jich něco naposlouchal a verneovky patřili mezi nejlepší. Jdu si teď lehnout a pustím si ji.
Na večírek dorazily mraky lidí. DŠ přijel až z Olomouce a přivzel mi nejkrásnější dárek - napsal článek o mých začátcích a nechal ho zasklít :) Můj velký vzor ML mi daroval suchohřiby :) KF mi věnovala parádní tričko a ještě jsem dostal budíka i placatici. A jako pozornost podniku dva panáky :) Bylo nás snad dvacet. Kromě DŠ mě moc potěšila účast PL, moc jsem si přál, aby přišla taky a moje přání mi splnila. Seděla přímo naproti mě a já si to užíval. Chyběl snad jen OS, což je ztráta spíše pozitivní. V pátek ještě v práci mi popřál a jako důvod, že nebude na večírku uvedl, že už se prostě rozhodl. Dával jsem to pak k dobru jako vtip. Úžasná byla taky MK - mám jí rád za to, jak báječně zvládá hodně nevděčnou asistenstskou práci. Dělá toho pro nás strašně moc a dostává naloženo i "navíc". Fascinovala mě nedávno - kvůli prdlému seriálu, který dostala na hrb - dokonce přerušila dovolenou jen, aby to všechno bylo v pořádku. Říkal jsem jí, že takhle to nejde, ohlídat to mohl kdokoliv jiný a přerušovat dovolenou je blbost. Pak jsme se v neděli potkali na autobusovém nádraží v LBC. Se synem se právě vracela ze Šťastné země, hezky jsme si popovídali.
Trošku mě překvapil jen OB. Přivedl s sebou kamarádku BD, moji budoucí kolegyni. Z legrace jsem si říkal, že si mě asi přišla očíhnout, až se ukázalo, že to je přesně tak. Já ji taky očíhával - na první pohled vypadala sympaticky. Než si přisedla hned vedle mě. Začala do mě lejt strašný věci - vysvětlila mi za jakých okolností přicházím, že jsem vlastně nechtěný a tak. A mezi řádky čím dál víc prosvítala další věc: ona se strašně bojí, že ji vyšoupnu z jejího vedoucího místa. Bylo mi z toho na blití. Do toho ještě několikrát demonstrovala svůj přístup a názor na práci a já proklínal OB, že ji sem dotáhl. Raději na to teď nemyslím, snad nebude tak zle.
Z knihovny jsem si dotáhl spoustu dalších knih i jedno cédéčko. Vrátil jsem Fowlerovu Bílou chodbu a Vopěnkův Pátý rozměr a nakonec i Mikyskův cestopis Byl jsem rok v Antarktidě, byť jsem z něj přečetl jen pár stránek. Velká, vyprávěním i fotkami naditá kniha, s krásnou obálkou, se stala jskousi obětí mých rozsáhlých výpůjček. Nechtěl jsem mít doma tolik vypůjčených knih, tak jsem ji nepřečtenou také vrátil. K Antarktidě se určitě ještě vrátím, teď ale pro mě zvlášt důležitá není. Nechal jsem si ale doma jiný Mikyskův cestopis - o jižní Americe. Ten teď přečíst chci. O této várce knih jsem psal tady.
K Murakamiho knížce Kafka na pobřeží, která mi taky doma zůstala a ještě jsem ji nezačal číst, mi teď nově přibyla další Murakamiho kniha - Na jih od hranic, na západ od slunce (lze si ji přečíst i v aplikaci Googlu). Na webu jsem našel zajímavou poznámku k japonské literatuře: Japonská literatura je pro českého čtenáře zemí nejen neznámou ale i takřka i panenskou, kdy do češtiny bylo přeloženo jen několik výběrových děl největších postav moderní japonské literatury à la Džuničiró Tanizaki (Deník bláznového starce) či Kóbó Abe (Písečná žena). Tedy vydání hned trojice děl v japonském i celosvětovém měřítku vůbec nejúspěšnějšího spisovatele současnosti Haruki Murakamiho - Norské dřevo, Na jih od hranic, na západ od slunce a Kafka na pobřeží, je ze strany nakladatelství Euromedia Group - Odeon počinem takřka osvětovým.Písečnou ženu mám ve svý knihovně - ostudně ještě nepřečtenou - taky. Zřejmě bude na řadě, až se vypořádám s těmi velkými knihovními zásobami.
Mezi ně patří i nový román Náhodné skutky statečné lásky od Dannyho Scheinamanna. V recenzi na I-literatuře jsem objevil i následující zmínku:
Nejpůsobivější pasáží románu je bezesporu jeho 20. kapitola, obsahující výklady z univerzitních přednášek o kvantové fyzice, kterých se Leo jako uhranutý zúčastňuje, byť studuje jiný obor. Znovu se potvrzuje, že dobrá beletrie může být i zdrojem poučení, zdatně konkurujícím odborným publikacím. Řada čtenářů by mohla být příjemně překvapena, že čtivou beletristickou formou lze vyložit i to, co v řeči fyziků zní často značně kostrbatě. Že totiž vše živé i neživé na této modré planetě i v celém kosmu tvoří zázračnou jednotu. Že my, žijící lidští tvorové, jsme na atomární úrovni propojení nejen s našimi zemřelými blízkými, ale i s těmi, kteří se teprve mají narodit.Zaujalo mě to proto, že výklady o kvantové fyzice jako odkaz na živé i neživé, na náš vesmír, na časoprostor i o lidské myšlení - jako pátý rozměr - rozšířený časoduchoprostor, obsahovala také knížka, kterou jsem předevčírem dočetl Vopěnkův Pátý rozměr. Musím sem o ní také napsat.
Další z vypůjčených knížek jsou Proklaté dny, výběr z deníků ruského klasického spisovatele Ivana Bunina. Už přesně nevím, co bylo impulzem vypůjčit si je, snad zmínka v Osamocení 12. Každopádně je to další kapitolka v mém, snad systematickém, poznávání ruské literatury. 
Vypůjčil jsem si taky dvě knížky, které nejsou beletrií. A jejich vypůjčení je vlastně takovým malým pokusem zjistit, jestli se dá i z knížek načíst něco, co by mi pomohlo při poznávání sebe samého :), mojí zvláštní rozháraný duše. Jedna knížka se jmenuje Bioenergetika: terapie duše pomocí práce s tělem, ta druhá má podobně dlouhý název: Cesta : praktický průvodce k uzdravení vašeho života a osvobození sebe sama.
Doma už mám také knížku dobrodružných westernových příběhů Z divokého západu od Roberta E. Howarda. V tom množství knih, které čtu, o kterých si čtu, o kterých se ke mně dostane nějaký tip, je asi normální, že se mi pak stane, že vůbec netuším, proč jsem si zrovna tuhle knížku zarezervoval v knihovně. A právě u knížky Z Divokého západu se mi to stalo. Dokonce jsem chvíli myslel, že to knihovna popletla a přiřadila mi cizí rezervaci navíc. Nakonec jsem ale vypátral, že mě inspirovaly knižní tipy iDnesu. 
Každotýdenní knižní tipy na iDnesu pravidelně pročítám. Mezi tipy pravidelně vybírají jednu knihu z beletrie, jednu z oblasti "napětí", dětskou knihu, klasiku, pro poučení i audioknihu. A co je zajíímavé: uvádějí i tip na knihu z oblasti komiksu. A právě jeden komiksový tip mě inspiroval tak, že knížka Šíbr od Joe Sacca je dalším kusem mojí výpůjčky. Poslední její části je cédéčko s rozhlasovou hrou - verneovkou Dva roky prázdnin. Rozhlasový hry miluju, v dětství jsem se jich něco naposlouchal a verneovky patřili mezi nejlepší. Jdu si teď lehnout a pustím si ji.
středa 23. září 2009
Jak jsem byl na České filharmonii
Je středa ráno. Od chvíle, kdy jsem sem napsal poslední písmenko, se toho událo docela dost, jen nevím, jestli si na všechno vzpomenu.
Takže pátek. Měl jsem volno a tak jsem se odpoledne mohl v klidu "soustředit" na Davis Cup. Těšilo mě, že jako první hraje Štěpánek, jeho zápasy bývají emotivnější a tudíž divácky zajímavější. Jenže tenhle zápas s Karlovičem teda divácké krásy moc nepobral. Aspoň zpočátku to fakt bylo něco strašnýho. Já u televize řval, proklínal jsem Karloviče i tenisovou federaci za to, že mu umožňuje hrát. Myslel jsem si, že takovýto exot, který střlí samá esa, by ani neměl hrát, protože to nebyl tenis, ale ostřelování protější strany kurtu.
Někdy v průběhu třetího setu jsem to vzdal a odejl na velký nákup. Vůbec jsem nepospíchal. V klidu jsem si nakoupil, v klidu dojel domů, doma si uklohnil večeři a šel k počítači, abych se podíval, jak hraje Berdych. Tipoval jsem, že už tak dva sety bude mít odehrané. S hrůzou jsem ale zjistil, že na kurtu je pořád Štěpánek, chudák. Šestihodinová bitva pomalu spěla ke svému vyvrcholení. Takže jsem viděl tu slavnou chvíli, ve které Štěpánek za šíleného stavu 14:14 sebral Karlovičovi servis a dovedl utkání do vítězného konce. Štěpánkova trpělivost v tomhle utkání byla obdivuhodná. Skoro jsem měl pocit, že vyhrál utkání, ve kterém se nedalo vyhrát. Navíc, jak se ukázalo, Karloviče utahal tak, že ho Chorvati nemohli nasadit do sobotní čtyřhry. A bylo hotovo. Tu čtyřhru už jsem neviděl, ale páteční duel Berdycha jsem ještě po očku sledoval.
V sobotu jsem sekal zahradu. Neobešlo se to zase bez hádek s máti, je to už takový náš rituál. To hlavní ale přišlo večer. Poprvé v životě jsem byl na koncertu České filharmonie. Unaven ze sekání zahrady jsem trošičku začínal klimbat, když zrovna hráli Mou vlast. Naštěstí v části Šárka se používají obrovské činely, zbraň proti klimbajícím. Následující Dvořákova Anglická symfonie už byla svižnější a já si ji vychutnal bez jakéhokoliv mikrospánku :)
V Lípě hrála Česká filharmonie naposledy v roce 1959, takže je docela možné, že nějakého dalšího vystoupení se už nedožiju. I proto jsem si to nechtěl nechat ujít. Filharmonii dirigoval Leoš Svárovský. Hudebníků bylo dohromady osmdesát, fascinovalo mě, že se na pódium Crystalu vůbec vešli :) Jen jejich nástup trval asi deset minut. Jako první vždy nastupoval první houslista, který se také uklonil tleskajícímu publiku. Když byl orchestr usazen, dal první houslista ostatním znamení, že si mohou zkušebně zavrzat. To byla jen chvilička a pak nastoupil dirigent.
Vzpomněl jsem si, jak jsem jako dítě míval doma knížku Rozum do kapsy, kde bylo rozesazení symfonického orchestru zakresleno. Zkoušel jsem si to vybavit a pozoroval, jak jsou symfonici rozesazeni tady v Crystalu. Podobný plánek jako v té knížce je také tady.
Pochopil jsem, proč se symfonikům říká Tučňáci. Pro ty jejich fráčky. Takže první věc, co každý symfonik, když usedne na své místo, udělá, není to, že vezme do ruky svůj nástroj, ale to, že se snaží prostrčit si šos svého fraku židlí :)
Moc nechybělo a koncert jsem vlastně vůbec nemusel vidět. Neměl jsem totiž koupený lístek a spoléhal na to, že ho koupím těsně před představením. Pokud nebude moc drahý. Ani jsem ale neměl představu, kolik to může stát. Když jsem dorazil do Crystalu, šel jsem se hned postavit k pokladně. Než na mě došla řada, zastavil se u mě malíř, pan AV, a ptal se mě, jestli mám lístek. Tak jsem řekl, že si ho jdu zorvna koupit a on sáhl do kapsy u saka, jeden vyndal a dal mi ho. Moc jsem mu děkoval. Až doma jsem si tu vstupenku pořádně prohlédl, byla na ní vyznačena cena: 590 korun. Tak to mi přejel mráz po zádech. Ne kvůli AV, on ten lístek docela určitě dostal jako volňásek - ale vůbec kvůli té ceně. V případě České filharmonie je tak vysoká cena asi pochopitelná, ale já bych tolik peněz za ten lístek určitě nedal. Zas takový fajnšmekr nejsem. Takže to byla klika, že jsem Českou filharmonii vůbec viděl a ještě zadáčo! :)
V pondělí jsem byl opět v našem krajském městě. A opět vlakem. Ale už po poledni jsem se vracel zpět. Z brzkoranního vstávání i toho trmácení vlakem jsem byl trochu utahaný a tak jsem si na zpáteční cestě dal mikinu pod hlavu a lehounce usnul. Spalo se mi moc hezky a to tak hezky, že jsem prospal i chvíli, kdy vlak (rychlík do Ústí) zastavil v našem krásném městě :) Probudil jsem se až ve chvíli, kdy projížděl Žandovem, kde nestaví. Nejbližší zastávkou byl až Benešov nad Ploučnicí. Takže tam jsem hbitě vystoupil a měl obrovské štěstí, protože zrovna přijížděl vlak od Děčína. Tak jsem vlastně jenom "přestoupil" a jel zase zpátky k nám.
Tyhle věci se mi stávají. Na cestě pendolínem do Olomouce jsem jednou nestihl v Olmíku vystoupit a dojel až do Ostravy. Takže mě to ani nepřekvapilo.
Takže pátek. Měl jsem volno a tak jsem se odpoledne mohl v klidu "soustředit" na Davis Cup. Těšilo mě, že jako první hraje Štěpánek, jeho zápasy bývají emotivnější a tudíž divácky zajímavější. Jenže tenhle zápas s Karlovičem teda divácké krásy moc nepobral. Aspoň zpočátku to fakt bylo něco strašnýho. Já u televize řval, proklínal jsem Karloviče i tenisovou federaci za to, že mu umožňuje hrát. Myslel jsem si, že takovýto exot, který střlí samá esa, by ani neměl hrát, protože to nebyl tenis, ale ostřelování protější strany kurtu.
Někdy v průběhu třetího setu jsem to vzdal a odejl na velký nákup. Vůbec jsem nepospíchal. V klidu jsem si nakoupil, v klidu dojel domů, doma si uklohnil večeři a šel k počítači, abych se podíval, jak hraje Berdych. Tipoval jsem, že už tak dva sety bude mít odehrané. S hrůzou jsem ale zjistil, že na kurtu je pořád Štěpánek, chudák. Šestihodinová bitva pomalu spěla ke svému vyvrcholení. Takže jsem viděl tu slavnou chvíli, ve které Štěpánek za šíleného stavu 14:14 sebral Karlovičovi servis a dovedl utkání do vítězného konce. Štěpánkova trpělivost v tomhle utkání byla obdivuhodná. Skoro jsem měl pocit, že vyhrál utkání, ve kterém se nedalo vyhrát. Navíc, jak se ukázalo, Karloviče utahal tak, že ho Chorvati nemohli nasadit do sobotní čtyřhry. A bylo hotovo. Tu čtyřhru už jsem neviděl, ale páteční duel Berdycha jsem ještě po očku sledoval.
V sobotu jsem sekal zahradu. Neobešlo se to zase bez hádek s máti, je to už takový náš rituál. To hlavní ale přišlo večer. Poprvé v životě jsem byl na koncertu České filharmonie. Unaven ze sekání zahrady jsem trošičku začínal klimbat, když zrovna hráli Mou vlast. Naštěstí v části Šárka se používají obrovské činely, zbraň proti klimbajícím. Následující Dvořákova Anglická symfonie už byla svižnější a já si ji vychutnal bez jakéhokoliv mikrospánku :)
V Lípě hrála Česká filharmonie naposledy v roce 1959, takže je docela možné, že nějakého dalšího vystoupení se už nedožiju. I proto jsem si to nechtěl nechat ujít. Filharmonii dirigoval Leoš Svárovský. Hudebníků bylo dohromady osmdesát, fascinovalo mě, že se na pódium Crystalu vůbec vešli :) Jen jejich nástup trval asi deset minut. Jako první vždy nastupoval první houslista, který se také uklonil tleskajícímu publiku. Když byl orchestr usazen, dal první houslista ostatním znamení, že si mohou zkušebně zavrzat. To byla jen chvilička a pak nastoupil dirigent.
Vzpomněl jsem si, jak jsem jako dítě míval doma knížku Rozum do kapsy, kde bylo rozesazení symfonického orchestru zakresleno. Zkoušel jsem si to vybavit a pozoroval, jak jsou symfonici rozesazeni tady v Crystalu. Podobný plánek jako v té knížce je také tady.
Pochopil jsem, proč se symfonikům říká Tučňáci. Pro ty jejich fráčky. Takže první věc, co každý symfonik, když usedne na své místo, udělá, není to, že vezme do ruky svůj nástroj, ale to, že se snaží prostrčit si šos svého fraku židlí :)
Moc nechybělo a koncert jsem vlastně vůbec nemusel vidět. Neměl jsem totiž koupený lístek a spoléhal na to, že ho koupím těsně před představením. Pokud nebude moc drahý. Ani jsem ale neměl představu, kolik to může stát. Když jsem dorazil do Crystalu, šel jsem se hned postavit k pokladně. Než na mě došla řada, zastavil se u mě malíř, pan AV, a ptal se mě, jestli mám lístek. Tak jsem řekl, že si ho jdu zorvna koupit a on sáhl do kapsy u saka, jeden vyndal a dal mi ho. Moc jsem mu děkoval. Až doma jsem si tu vstupenku pořádně prohlédl, byla na ní vyznačena cena: 590 korun. Tak to mi přejel mráz po zádech. Ne kvůli AV, on ten lístek docela určitě dostal jako volňásek - ale vůbec kvůli té ceně. V případě České filharmonie je tak vysoká cena asi pochopitelná, ale já bych tolik peněz za ten lístek určitě nedal. Zas takový fajnšmekr nejsem. Takže to byla klika, že jsem Českou filharmonii vůbec viděl a ještě zadáčo! :)
V pondělí jsem byl opět v našem krajském městě. A opět vlakem. Ale už po poledni jsem se vracel zpět. Z brzkoranního vstávání i toho trmácení vlakem jsem byl trochu utahaný a tak jsem si na zpáteční cestě dal mikinu pod hlavu a lehounce usnul. Spalo se mi moc hezky a to tak hezky, že jsem prospal i chvíli, kdy vlak (rychlík do Ústí) zastavil v našem krásném městě :) Probudil jsem se až ve chvíli, kdy projížděl Žandovem, kde nestaví. Nejbližší zastávkou byl až Benešov nad Ploučnicí. Takže tam jsem hbitě vystoupil a měl obrovské štěstí, protože zrovna přijížděl vlak od Děčína. Tak jsem vlastně jenom "přestoupil" a jel zase zpátky k nám.
Tyhle věci se mi stávají. Na cestě pendolínem do Olomouce jsem jednou nestihl v Olmíku vystoupit a dojel až do Ostravy. Takže mě to ani nepřekvapilo.
Přihlásit se k odběru:
Příspěvky (Atom)