Je středa ráno. Od chvíle, kdy jsem sem napsal poslední písmenko, se toho událo docela dost, jen nevím, jestli si na všechno vzpomenu.
Takže pátek. Měl jsem volno a tak jsem se odpoledne mohl v klidu "soustředit" na Davis Cup. Těšilo mě, že jako první hraje Štěpánek, jeho zápasy bývají emotivnější a tudíž divácky zajímavější. Jenže tenhle zápas s Karlovičem teda divácké krásy moc nepobral. Aspoň zpočátku to fakt bylo něco strašnýho. Já u televize řval, proklínal jsem Karloviče i tenisovou federaci za to, že mu umožňuje hrát. Myslel jsem si, že takovýto exot, který střlí samá esa, by ani neměl hrát, protože to nebyl tenis, ale ostřelování protější strany kurtu.
Někdy v průběhu třetího setu jsem to vzdal a odejl na velký nákup. Vůbec jsem nepospíchal. V klidu jsem si nakoupil, v klidu dojel domů, doma si uklohnil večeři a šel k počítači, abych se podíval, jak hraje Berdych. Tipoval jsem, že už tak dva sety bude mít odehrané. S hrůzou jsem ale zjistil, že na kurtu je pořád Štěpánek, chudák. Šestihodinová bitva pomalu spěla ke svému vyvrcholení. Takže jsem viděl tu slavnou chvíli, ve které Štěpánek za šíleného stavu 14:14 sebral Karlovičovi servis a dovedl utkání do vítězného konce. Štěpánkova trpělivost v tomhle utkání byla obdivuhodná. Skoro jsem měl pocit, že vyhrál utkání, ve kterém se nedalo vyhrát. Navíc, jak se ukázalo, Karloviče utahal tak, že ho Chorvati nemohli nasadit do sobotní čtyřhry. A bylo hotovo. Tu čtyřhru už jsem neviděl, ale páteční duel Berdycha jsem ještě po očku sledoval.
V sobotu jsem sekal zahradu. Neobešlo se to zase bez hádek s máti, je to už takový náš rituál. To hlavní ale přišlo večer. Poprvé v životě jsem byl na koncertu České filharmonie. Unaven ze sekání zahrady jsem trošičku začínal klimbat, když zrovna hráli Mou vlast. Naštěstí v části Šárka se používají obrovské činely, zbraň proti klimbajícím. Následující Dvořákova Anglická symfonie už byla svižnější a já si ji vychutnal bez jakéhokoliv mikrospánku :)
V Lípě hrála Česká filharmonie naposledy v roce 1959, takže je docela možné, že nějakého dalšího vystoupení se už nedožiju. I proto jsem si to nechtěl nechat ujít. Filharmonii dirigoval Leoš Svárovský. Hudebníků bylo dohromady osmdesát, fascinovalo mě, že se na pódium Crystalu vůbec vešli :) Jen jejich nástup trval asi deset minut. Jako první vždy nastupoval první houslista, který se také uklonil tleskajícímu publiku. Když byl orchestr usazen, dal první houslista ostatním znamení, že si mohou zkušebně zavrzat. To byla jen chvilička a pak nastoupil dirigent.
Vzpomněl jsem si, jak jsem jako dítě míval doma knížku Rozum do kapsy, kde bylo rozesazení symfonického orchestru zakresleno. Zkoušel jsem si to vybavit a pozoroval, jak jsou symfonici rozesazeni tady v Crystalu. Podobný plánek jako v té knížce je také tady.
Pochopil jsem, proč se symfonikům říká Tučňáci. Pro ty jejich fráčky. Takže první věc, co každý symfonik, když usedne na své místo, udělá, není to, že vezme do ruky svůj nástroj, ale to, že se snaží prostrčit si šos svého fraku židlí :)
Moc nechybělo a koncert jsem vlastně vůbec nemusel vidět. Neměl jsem totiž koupený lístek a spoléhal na to, že ho koupím těsně před představením. Pokud nebude moc drahý. Ani jsem ale neměl představu, kolik to může stát. Když jsem dorazil do Crystalu, šel jsem se hned postavit k pokladně. Než na mě došla řada, zastavil se u mě malíř, pan AV, a ptal se mě, jestli mám lístek. Tak jsem řekl, že si ho jdu zorvna koupit a on sáhl do kapsy u saka, jeden vyndal a dal mi ho. Moc jsem mu děkoval. Až doma jsem si tu vstupenku pořádně prohlédl, byla na ní vyznačena cena: 590 korun. Tak to mi přejel mráz po zádech. Ne kvůli AV, on ten lístek docela určitě dostal jako volňásek - ale vůbec kvůli té ceně. V případě České filharmonie je tak vysoká cena asi pochopitelná, ale já bych tolik peněz za ten lístek určitě nedal. Zas takový fajnšmekr nejsem. Takže to byla klika, že jsem Českou filharmonii vůbec viděl a ještě zadáčo! :)
V pondělí jsem byl opět v našem krajském městě. A opět vlakem. Ale už po poledni jsem se vracel zpět. Z brzkoranního vstávání i toho trmácení vlakem jsem byl trochu utahaný a tak jsem si na zpáteční cestě dal mikinu pod hlavu a lehounce usnul. Spalo se mi moc hezky a to tak hezky, že jsem prospal i chvíli, kdy vlak (rychlík do Ústí) zastavil v našem krásném městě :) Probudil jsem se až ve chvíli, kdy projížděl Žandovem, kde nestaví. Nejbližší zastávkou byl až Benešov nad Ploučnicí. Takže tam jsem hbitě vystoupil a měl obrovské štěstí, protože zrovna přijížděl vlak od Děčína. Tak jsem vlastně jenom "přestoupil" a jel zase zpátky k nám.
Tyhle věci se mi stávají. Na cestě pendolínem do Olomouce jsem jednou nestihl v Olmíku vystoupit a dojel až do Ostravy. Takže mě to ani nepřekvapilo.
Žádné komentáře:
Okomentovat