Když zabili tygřici

Čtvrtek 19. listopadu. Probudil jsem se zase nad ránem a už se mi nechtělo spát. Tak jsem se znova vrhnul na Coppolovu Apokalypsu – režisérskou verzi. Přehrávám si ji detailně, skoro záběr po záběru u těch nejhezčích pasáží. Jsem unešenej obří výpravou. V dnešních podmínkách by ten film byl asi k nezaplacení.
Vzpomínal jsem, kdy jsem Apokalypsu viděl poprvé. Musí to být už strašně dávno, poněvadž to bylo ještě v Kinokavárně, dávno dávno už neexistující. Než ji úplně zrušili, stihnul jsem tam jen pár návštěv, Apokalypsa byla jedna z toho mála. A další málo si z ní pamatuju. Jak si ji teď pouštím, je to jako bych se díval na úplně nový film, který jsem nikdy neviděl. Dobře si pamatuju scény s Marlonem Brandonem. Moc dobře, tehdy, mohlo mi být tak čtrnáct?, mě naprosto fascinoval a uhranul.
Stáhnul jsem si další Toulky s díly o Boženě Němcové. Tak poučné, tak příjemné, tak osvěžující.
Z knihovny jsem si donesl Šakalí léta jako audioknihu , vybrané povídky namluvené Sašou Rašilovem. Jednu z povídek totiž před časem pouštěli v nějakém literárním či filmovém magazínu v rozhlasu, který jsem si stáhnul, a moc mě to zaujalo: dobře jsem se bavil a Rašilov to vkusně namluvil.
Cesty na Sibiř nejde prodloužit, někdo si je už zarezervoval, a vrátit je mám už po víkendu. Zkusím z nich přečíst, co se dá, ale je to obrovitánská bichle s hutným a hustým řádkováním. Takže hrotit to nebudu. Některé další knížky se mi prodloužit podařilo.
Dva lvi dnes v liberecké ZOO zardousili Isabellu, sedmnáctiletou samici bílého tygra. Je mi z toho nanic. Jako hlavní nebo jednu z hlavních zpráv to teď mají všude. Snažím se tomu spíš vyhýbat. Je mi smutno, protože doma mám skorotygra.
JŠ měl na dnešek domluvenou v ZOO plánovanou reportáž (malující šimpanzi). Dopoledne přišla zpráva o mimořádné tiskovce – naplánovaná na stejnou hodinu jako naše reportáž. Pak vyšlo najevo, že je to tiskovka kvůli té tygřici. A před chvíli volal a popisoval, jak je v ZOO dusno. Lva a lvici odděluje jen sklo a kdyby tam nebylo, tak se sežerou, lvice má navíc vážně poraněnou tlamu a malá Surya, dcera zabité Isabelly, se strachy nechce vrátit do svého výběhu. Uff. Je mi teskno. Smutno. Ale budu tu čekat, dokud se JŠ nevrátí . Je to zvláštní, ale mám pocit, že si to musím poslechnout, vyžrat si to. Říká: „Nikdy bych nevěřil, že se dá dusno mezi zvířaty krájet. A dá se.“