Piknik na Hanging Rock

Pořád přemýšlím nad mystickou linií, která se táhne Kafkou na pobřeží. Vzpomněl jsem si totiž na film, který jsem viděl někdy v 90. letech (ve svých šestnácti sedmnácti letech) ve filmovém klubu a na který nikdy nezapomenu. Byl to australský film Piknik na Hanging Rock (natočen byl už v roce 1975, začátek filmu v původním znění je tady) - jeden z těch filmů, díky kterým tolik miluju bijáky a tak rád chodím do kina. Tenhle filmík mě úplně uchvátil, omlátil mě a zanechal ve mě hodně hlubokou rejhu právě tím svým mystickým laděním. Ještě musím říct, že film natočil australský režisér Peter Weir - tehdy to byl první film, který jsem od něho viděl. To jméno jsem si ale dobře zapamatoval a když jsem asi o dva roky později sledoval v rámci školního filmového semináře jeho grandiózní novinku Truman Show, došlo mi, že znám díla famózního filmaře. Weir ještě v Hollywoodu natočil film Master&Commander (v hlavní roli Weirův australský krajan Russel Crowe) a myslím, že to je jeho poslední film. Není nejmladší a tak se - bohužel - odebral do filmového důchodu.

Ale zpátky na Piknik na Hanging Rock. Nechci ani nemůžu tady vyprávět, v čem je ten film tak skvělý, to se musí vidět. Ale píšu tady o tom hlavně kvůli tomu, o čem ten film je. Předlohou k filmu se totiž stala skutečná událost, ke které došlo v Austrálii v roce 1900. Na webu Mysteria.sk jsem našel popis celé události.

Přesně na svatého Valentýna (14.2.) 1900 se rozhodly také učitelky z Appleyard College v Melbourne vyrazit se svými žačkami na piknik na horu Hanging Rock. Tato hora byla oblíbeným výletním místem. Na vrcholu masivu se nacházejí podivné skalní útvary a monolity.

Celá výprava se skládala z devatenácti dívek, třech učitelek a jednoho vozky. Okolo poledne dorazili na místo a hned začali chystat piknik. Ve 3 hodiny odpoledne požádaly čtyři děvčata učitelku, aby se směly vydat zkoumat skály Hanging Rocku. Učitelka svolila a děvčata odešly. Nedaleko školního výletu kempovala shodou okolností rodina plukovníka Fitzhubera. Právě jeho synovec naposled spatřil ony čtyři dívky, jak jdou směrem k vrcholu skály.

O půl páté se začal dívčí výlet chystat na zpáteční cestu. Avšak krom čtyř dívek chyběla i jedna učitelka. Rodina plukovníka Fitzhubera již odjela domů a tak učitelka s vozkou začali s hledáním ztracených. Stopy vedly k jižnímu svahu. Asi po hodině hledání byla nalezena Editha, nejmladší ze čtyř dívek, které se vydaly na průzkum hory. Byla silně dezorientovaná a v šoku. Nebyla schopna říct jediné souvislé slovo. Editha si později vzpomněla, že viděla svou učitelku, jak zpola svlečená a vystrašená kráčí k podivné skalní formaci.

Pátrání bylo kvůli houstnoucí tmě ukončeno ale hned druhý den se rozjela velká pátrací akce. Bohužel nepřinesla žádné výsledky a tak byli povolání policisté s pátracími psy. Ani pomoc psů však nebyla nic platná. Zvířata se chovala divně, bála se a vrčela do prázdna. Hledání bylo opět ukončeno. Avšak plukovník Fitzhuber a jeho sluha začali pátrat znovu. Stalo se něco neuvěřitelného. Oba dva nalezli další studentku, sedmnáctiletou Irmu. I ona byla dezorientovaná, měla po těle spoustu řezných ran a pohmožděnin. Ale nebyla pohlavně zneužita. Nedokázala nikomu říci, co se stalo.

Nedlouho po této události odjela ředitelka koleje na Hanging Rock a byla později nalezena pod skalním útesem mrtvá. Spáchala sebevraždu nebo se stalo něco jiného? Jedna z dívek si později vzpomněla, že viděla poblíž vrcholu mrak podivného tvaru. Ještě jedna věc je na celé této události divná. V době, kdy se dívky ztratily, se všem lidem na Hanging Rocku zastavily hodinky.

Pamatuju si, že hlavní hrdinka Weirova filmu, jedna z těch, jejichž těla se nikdy nenašla, se jmenovala Miranda. Pamatuju si to díky sekvenci, ve které Weir filmovým jazykem, ale neskutečně nádherně, popsal, že Miranda je krásná jako Boticelliho Venuše. Fascinovalo mě, jak se dá ve filmu vyjádřit krása.

Proč to ale všechno píšu. Jedna linie Kafky na pobřeží je hodně podobná. Hodně moc podobná. Celá se odvíjí od události, kterou Murakami zasadil na konec druhé světové války. Učitelka se šestnácti dětmi si v prefektuře Jamanaši vyrazili do lesa. Než do lesa vstoupili, zahlédli na obloze třpyt zvláštního letadla - jinak si to vysvětlit neuměli. Zarazila nás zvláštní krása toho třpytu. Pak vstoupili do lesa a na jednom místě, kde se les rozestupuje, došlo k podivné příhodě. Jakmile jednou vejdete do lesa, všechno naráz ztichne, stromy zastíní slunce a začne být chladno, ale na tomhle místě máte nad hlavou jen nebe, jako na nějakém malém náměstí. ... To místo má takovou klidnou, přívětivou atmosféru.

A na tomhle místě se během malé chvilky začalo všech šestnáct dětí v Murakamiho příběhu kácet k zemi a upadly do bezvědomí. Rychle jsem tedy k dětem přiběhla a pokoušela jsem se je zvednout. Byly ale úplně bezvládné , jako guma, rozměklá na slunci. Připadalo mi, že zvedám jen prázdné skořápky bez života. Naštěstí ale děti dýchaly. A když jsem jim zkusila na zápěstí tep, byl povětšinou pravidelný...Nejpodivnější byly jejich oči. Úplně prázdné, jako oči lidí v kómatu. Nebyly ale zavřené, byly normálně otevřené a zdálo se, že se na něco dívají.

Všechny děti se asi po půlhodině probraly k vědomí - nic z toho, co se jim stalo, si ale nepamatovaly. Probrali se všichni, až na jednoho, chlapce jménem Nakata, jenž se z bezvědomí dostal až o mnoho měsíců později a absolutně ztratil vše, co se do té doby naučil. Premiant třídy najednou neuměl číst ani psát a už nikdy se to nenaučil. Zatímco tuto událost popisuje Murakami retrospektivně pomocí armádních záznamů a jednoho dopisu učitelky, další Nakatův osud sleduje až o mnoho let později, kdy už je z Nakaty šedesátiletý stařík.

Mezi koncem druhé světové války, a přítomností, ve které Murakami sleduje šedesátiletého Nakatu, se odehraje už jen jedna věc. Murakami čtenářům podsune dopis učitelky dětí, napsaný 28 let po oné události a adresovaný jednomu z psychologů, který děti vyšetřoval. Učitelka v dopise uvádí nové okolnosti, které při vyšetřování případu na konci války zamlčela.

Píše tu, že noc před osudným dnem měla velmi živý erotický sen, ve kterém se "jako zvěř" milovala se svým mužem (který ale byl ve skutečnosti ve válce, kde také zahynul). Pocity ze soulože jsem vnímala ještě za chůze horskou stezkou...Jasně jsem si uvědomovala jeho semeno narážející na mou děložní stěnu. Ze všech sil jsem přitom tiskla jeho záda jako šílená...Vedla jsem děti horskou stezkou vzhůru, ale duchem jako bych byla úplně mimo.

Učitelka také v dopise přiznává, že když dorazili na palouk uprostřed lesa, dostala zničehonic - naprosto mimo předpokládaný termín - měsíčky. Popisuje, že odešla stranou a pomohla si pomocí malých ručníčků. Krve ze mne vycházelo tolik, že jsem z toho byla dosti vyděšená, ale byla jsem rozhodnutá to do návratu do školy nějak vydržet. Zakrvácené ručníčky pak v lese dobře schovala, ale po chvíli viděla, jak jeden z chlapců kráčí k ní a cosi nese. Byl to hoch, který se jmenoval Nakata. Ano, přesně tentýž, který pak ležel takovou dobu v bezvědomí v nemocnici. A to, co držel v ruce, byly mé ručníčky prosáklé krví. V šoku z toho začala učitelka malého Nakatu surově bít. Až po chvíli se probrala, Nakatu tiskla k sobě a omlouvala se mu.

Chvilku jsem tak tiskla Nakatu v náruči jako zkamenělá. Chtělo se mi na místě umřít. Nebo prostě najednou zničehonic zmizet. Ve světě jen nedaleko od nás zuřila zlá válka a umíraly takové spousty lidí. Přestávala jsem pomalu chápat, co že je správné a co ne, co je pravda a co lež. Je to, co mám před očima, ještě vůbec skutečné? Jsou barvy, které vidím, opravdové nebo falešné, jsou to, co slyším, skutečné hlasy ptáků z větví...? Byla jsem na dně zoufalství, samotná uprostřed lesů, se spoustami krve, která mi stále proudila z dělohy. Utápěla jsem se ve směsici zloby, strachu a studu. Plakala jsem. Bezhlesně, tichoulince jsem plakala.

A pak začaly děti omdlévat.

Tak tahle událost, kterou popisuje Murakami, mi připomněla příběh, který vypráví Peter Weir v překrásném filmu Piknik na Hanging Rock. Docela by mě zajímalo, jestli Murakami ten film zná.