úterý 27. října 2009

Seznam a v něm, co už znám

Přečtené knihy (od září 2009)

1) Abecedně podle názvů knih
Bílá chodba: Christopher Fowler, září 2009, LBK - detektivka
Chrám slunce: Hergé, říjen 2009, LBK -komiks
Kafka na pobřeží, Haruki Murakami, říjen 2009, LBK - současný román
Král Krysa: James Clavell, srpen/září 2009, MK - válečný román
Mámení: Jon Fosse, říjen 2009, LBK - novela
Náhodné skutky statečné lásky: Danny Scheinmann, říjen 2009, LBK - současný román
Osamocení 12: Arsen Revazov, září 2009, LBK - současný román
Pátý rozměr: Martin Vopěnka, září 2009, LBK - současný román
Poklad rudého Rackhama, říjen 2009, LBK - komiks
Šíbr: Joe Sacco, říjen 2009, LBK - komiks
Tintin v zemi černého zlata: Hergé, říjen 2009, LBK - komiks
Zemři!: Karen Rose, říjen 2009, LBK - detektivka

2) Abecedně podle jmen autorů
Clavell, James: Král Krysa, srpen/září 2009, MK - válečný román
Fosse, Jon: Mámení, říjen 2009, LBK - novela
Fowler, Christopher: Bílá chodba, září 2009, LBK - detektivka
Hergé: Chrám slunce, říjen 2009, LBK - komiks
Hergé: Poklad rudého Rackhma, říjen 2009, LBK - komiks
Hergé: Tintin v zemi černého zlata, říjen 2009, LBK - komiks
Murakami, Haruki: Kafka na pobřeží, říjen 2009, LBK - současný román
Revazov, Arsen: Osamocení 12, září 2009, LBK - současný román
Rose, Karen: Zemři!, říjen 2009, LBK - detektivka
Sacco, Joe: Šíbr, říjen 2009, LBK - komiks
Scheinamnn, Danny: Náhodné skutky statečné lásky, říjen 2009, LBK - současný román
Vopěnka, Martin: Pátý rozměr, září 2009, LBK - současný román

3) Jak šel čas....
001 Král Krysa: James Clavell, srpen/září 2009, MK - válečný román
002 Osamocení 12: Arsen Revazov, září 2009, LBK - současný román
003 Bílá chodba: Christopher Fowler, září 2009, LBK - detektivka
004 Šíbr: Joe Sacco, září 2009, LBK - komiks
005 Pátý rozměr: Martin Vopěnka, září 2009, LBK - současný román
006 Náhodné skutky statečné lásky: Danny Scheinmann, říjen 2009, LBK - současný román
007 Kafka na pobřeží, Haruki Murakami, říjen 2009, LBK - současný román
008 Mámení: Jon Fosse, říjen 2009, LBK - novela
009 Chrám slunce: Hergé, říjen 2009, LBK -komiks
010 Tintin v zemi černého zlata: Hergé, LBK říjen 2009 - komiks
011 Zemři!: Karen Rose, říjen 2009, LBK - detektivka
012 Poklad rudého Rackhama, říjen 2009, LBK - komiks


Audioknihy

Podle názvu:
Dva roky prázdnin: Jules Verne, září 2009, LBK

Podle autora:
Verne, Jules: Dva roky prázdnin, září 2009, LBK

sobota 24. října 2009

Po třetí hodině ranní

Je sobota skoro tři hodiny ráno. Někdy před jedenáctou večer jsem teprve dorazil z LBC. Mám dovolenou, ale moje volno se odehrává mezi mantinely pracovních povinností, kterých je čím dál víc. Zatím mi to ale nikterak nevadí.
Jsou skoro tři hodiny ráno a já dostal chuť zase něco napsat do tohodle mýho blogovýho deníku a záznamníku. Může za to Sándor Márai. Na posteli ve vyhřátém obýváku, kde topím pro dobré spaní našeho mačora Osvalda, jenž tentokrát pohodlně usnul s hlavou v mojí dlani (mít tak po ruce foťák!), jsem totiž rozečetl Máraiovy deníky. A po pár stránkách jsem přestal, jelikož ta chuť "si taky něco zapsat" nebyla k překonání. A tak jsem se od Osvalda odkulil a přešel na druhý konec bytu do "pracovny" a smolím tyhle písmenka.
Jsou skoro tři hodiny ráno, takže je ze mě opět noční pták. I přesto se ráno často probouzím s příjemným pocitem z krásnýho snu. Co si pamatuji, nikdy jsem nepřemýšlel nad tím, že se mi zdává hodně snů. Až v posledních měsících. Kdybych nebyl lajdák, všechno se pečlivě snažil zapamtovat a zapsat, měl bych z těch snů už celou knihu.
Dneska se mi zdál zvláštní a hezký sen o JJ, dávné platonické lásce jednoho dávného léta. Mnohokrát jsem na různých místech četl, že sny vyvolává naše podvědomí, vznikají z toho, na co často myslíme - ale v tom právě svým snům vůbec nerozumím - obvykle splácají páté přes deváté a většinou všechno to, na co vlastně vůbec nemyslím. Těch opravdu podvědomých snů je minimum. A ani ten dnešní mezi ně nepatřil.
Snad s výjimkou samotné JJ. Ne že bych na ni horečnatě myslel, ale mám ji na FB zařazenou mezi přáteli, takže čas od času vnímám její poznámky a komentáře. Jenže v tom snu jsme spolu byli na pokoji studentské koleje, vypadající tak trochu jak z Harryho Pottera. A na pokoj přicházeli a odcházeli i další lidé, oba jsme je v tom snu znali - ale už hned po probuzení se mi vlastně úplně zamlžili, nedokážu si teď ty postavy ze sna přiřadit k nikomu, koho znám, ale ve snu jsem je znal určitě. Měl jsem z toho snu strašně krásný pocit, bylo mi hezky z toho, že jsem mohl být ve snu v její společnosti. Něco hezkého jsem jí říkal. A taky mi pořád něco padalo z rukou a ona se mi smála.
Neumím si vysvětlit - proč studentská kolej, proč na pokoji s JJ, proč mi padaly věci z rukou? A proč taková zvláštní kolej. Nebyl to pokoj jako na Hvězdě - když bych ho měl někam umístit, byl to pokoj jakoby na chodbě starého gymplu v centru města, který jsem ještě po roce 1990 na pár let zažil.
Obvykle do Liberce jezdím ráno. Dneska jsem tam přijížděl, když už se stmívalo. Byla to moc příjemná cesta, utekla rychle. MP mi včera večer volala, že se bude do LBC vracet vlakem z Ústí a tak ať si k ní v Lípě přisednu. A tak jsem teprve v půl pátý v podvečer nastupoval do rychlíku, předtím jsem zahlídl MP jak za oknem rychlíku na mě mává a přisedl k ní. Celou cestu jsme probírali pracovní věci, ale bavilo mě to, moc.
První dojmy z nový práce jsou "obojetné", vědci by řekli: ambivalentní :) Obsah práce je asi takovej, jak jsem čekal, jak jsem si přál. A kolektiv je přesně takovej, jak jsem se bál. Dnešní porada trvala snad hodinu a půl, přitom se dala klidně vyřídit za deset minut, možná i míň. Vždycky a všude potřebuju mít nějaké útočiště, lidi, kteří mi rozumí. Tady budu mít MP a JF, a ostatní? To bude boj. Ale pozitivní je, že mi to nijak nezkazilo chuť, se kterou se na tu práci těším. A ještě jedna pozitivní věc: první dojmy z chodu celý firmy jsou mnohonásobně optimističtější, než představy, jaké jsem o tom měl.
Už jsou tři hodiny a dvacet minut. V LBC jsem byl tenhle týden už potřetí. Poprvé v úterý, tehdy jsem jel společně s maminou, která tam jela na dvoudenní vyšetření na kardiologii. Dopoledne jsem strávil v nové práci a pak odešel do staré. A řešil další věci, týkající se mýho odchodu. Moc mi s tím pomáhá MK, ale mám pocit, že všechno řeší strašně složitě. Problém jednoho kecafonu, který se týkal i mě, řešila snad dva měsíce, jakoby pořád začínala od znova a teď - teď jde hned o několik mnohem důležitějších věcí a já mám obavu, že se to potáhne ještě dlouho. Je ale taky fakt, že sám v tom směru nedělám v podstatě vůbec nic. Tím molochem "staré" firmy jsem už tak unavený a znechucený, že jsem si řekl, že na to kašlu a ať si to firma zařídí sama. Mám jen špatný pocit z toho, že to "padající hovno" vlastně spadlo na MK, která má svý práce dost a za nic nemůže.
V tradiční sestavě (KF, MH, MC a já) jsme ještě v úterý byli na obědě. A probrali docela dost pracovních věcí formou "zaryté diskuse". Zase se mi potvrdilo, jak bezvadně se mi "diskutuje" s MH. Nikdy nezapomenu na jedno naše dávné noční liberecké hádání u piva v kebabu, kde jsme probrali řadu zahraničně-politických témat :), ve všem jsme se rozcházeli a vůbec v ničem neshodli, ale já měl nádherný pocit, jak mě to obohatilo a naplnilo.
Odpoledne jsem byl za mámou v nemocnici. Večer pak dorazil domů, nakrmil jsem Osvalda a chvíli si s ním hrál, aby nebyl naštvanej, a pak mazal za Luckou a přespal u ní doma. Večer volala B., říkala, že jí napsal táta. Ten den napsal i mě. Kdyby tak oba věděli, že jsem před časem tátovi psal, něco v tom smyslu, že "friendship with B. finished", pak jsem si to ale rozmyslel, odstavec o tom zbaběle smazal a poslal bez toho. Musel bych to totiž vysvětlit, a kdoví, jestli by to táta pochopil.
Milagros Cecilia - tak se jemnuje holčička, která se narodila Yudit a Raúlitovi. Musím jim napsat. A Yanela, moje milovaná Yanela, sestřička, ve který se poznávám, a která to jednou určitě dotáhne mnohem dál než já, bude mít dvacetiny. Musím něco vymyslet.
Ve čtvrtek jsem byl v Liberci znovu a nebyl bych to já, kdybych nezašel do knihovny. Překvapení mě čekalo hned u vchodu: potkal jsem tam Julia a s ním - jak jinak - dvě mladé slečny. Představil mě tak, že jim řekl: "Tohle je poloviční Kubánec!" :) Slečny pak odešly a on za nimi hrozně pospíchal. Stačil mi jen vynadat, že se vůbec neozývám a říct mi, že 6. listopadu bude mít v Liberci přednášku o Kubě. A prý asi použije i fotky, které jsme na Kubě pořídili my. Tak to tam nechci chybět :) A doufám, že tam bude i Mário.
Je sobota a do čtyř hodin ráno zbývá osm minut. A já nakousl knihovnu, tak se zase musím pochlubit, jaké poklady jsem si dovezl domů. Vrátil jsem tři knížky: Kafku na pobřeží, knížku Cesta: praktický průvodce k uzdravení vašeho života a osvobození sebe sama (prolistoval jsem ji a rozhodl se jí vrátit, ale nechal si doma zatím knihu Bioenergetika, která vypadá mnohem zajímavěji a praktičtěji...Cesta je vyprávění jakési ženy, která měla údajně na děloze nádor velikosti basketbalového míče - což mě jako bývalého basketbalistu vyděsilo, podle mě je to totální nesmysl :)- a uzdravila se sama pomocí toho, čemu říká Cesta. Vypadalo to dost nevěrohodně, zato na tu Bioenergetiku se moc těším) a Buninovy deníky Proklaté dny (také jsem je prolistoval a také mě nakonec nijak zvlášť nezaujaly, i když jsem od nich čekal opravdu hodně.
A teď ty novinky.
Největší radost asi mám z knížky Muži, kteří nenávidí ženy od Stiega Larssona, jde o první díl jeho trilogie Milénium. Je to bichle, ale už se na ní moc těším. Českou tvorbu zastupují Mandaríni Stanislava Komárka. A také úplně nejnovější cestopis Martina Mikysky (napsaný společně s jeho ženou Barborou) Jižní Amerikou přes Patagonii k Orinoku. Takže si tím přirozeně doplním vyprávění z jeho starší knihy o ještě starším putování Pěšky, stopem, lodí Jižní Amerikou, kterou mám právě teď taky vypůjčenou už z minula. A konečně se ke mně dostaly také Cesty na Sibiř od Martina Ryšavého. A pod tíhou faktu, že Murakamiho hrdina Kafka Tamura znal velmi dobře různá díla Franze Kafky, podle kterého si zvolil své fiktivní jméno, a já vlastně neznám žádné, i pod tíhou vzpomínky na kubánského studenta filozofie, který když slyšel "República Checa", pohotově odvětil: Aááá, Frán Kaká. Metamorphosis, jsem si vypůjčil knihu povídek Franze Kafky, ve které je i zmíněná Proměna i povídka V kárném táboře, kterou zmiňuje Murakami.
No a v dětským oddělení mi schovali dva komiksy od Hergého o Tintinovi - Chrám Slunce a Tintin v zemi černého zlata. Oba jsem už shltnul a jsem nadmíru spokojený. Hned, jak je vrátím, půjčím si další. Mezi přečtením Kafky na pobřeží a komiksů s Tintinem jsem stihl přečíst ještě kraťounkou novelu Jona Fosseho Mámení, půjčenou už od minula.

pátek 16. října 2009

Kafka na pobřeží - Co všechno mě zaujalo

1) Rozšířil jsem si znalost zeměpisu:
Děj knihy se z 90 procent odehrává v japonském městě Takamacu, ležícím na severu japonského ostrova Šikoku - prstem po mapě se tam dá dojet tudy.

V knize nechybí odkazy na písničky:



2) Rozšířil jsem si (ne málo) znalost japonských reálií:
udon - nudle
udonja - obchod, jídelna, kde se prodává udon (úryvek z knížky: Zajdu do udonje u nádraží a pořádně se najím. Byl to první podnik, který mi padl do oka. Jelikož jsem se narodil a vyrostl v Tokiu, moc udonu jsem zatím nepojedl.)
daši - rybí vývar, ze kterého se v Japonsku připravují polévky i omáčky, různé detaily lze objevit třeba tady, ale i ve spoustě dalších článků na webu (úryvek z knížky: A místní udon je navíc úplně jiný, než jak ho znám. Je krásně čerstvý, nudle jsou pěkně pevné a vývar daši, až se sliny sbíhají)
bentó - studené japonské jídlo, které se nosí na výlet, do školy či do zaměstnání na svačinu a oběd. Ukládá se do ploché krabicičky, která je rozdělena na dvě nebo více částí. Velký oddíl je určen pro rýži, ostatní masu a přílohám. Je obdobou obložených chlebíčků, základem není chléb či veka, ale rýže.
ume - švestkové stromy
umeboshi - švestky ze stromu ume
jamabuki - asi druh růže
tóró - kamenné lucerny
onigiri - japonské jídlo, vařená rýže zformovaná do tvaru koule či trojúhelníku a zabalená do listu nori
nori - list jedlých mořských řas
konbini - non-stop obchod, nabízející potraviny, časopisy, knihy, kosmetiku i služby copy centra
misoširu - polévka
votivní obrázky ema - ozdoba japonských svatyní. Dřevěné destičky s obrázkem koně na jedné straně. Na druhou stranu se napíše prosba, např. nechť se mi daří u zkoušek, a obrázek se pověsí na věšáček u svatyně
šamisen - japonská dlouhokrká drnkací loutna se 3 strunami
futon - tvrdá, ručně vyráběná matrace z přírodních materiálů
furošiki - šátek
jukata - lehké letní kimono, původně je Japonci uživali jen jako určite formy ručniku - oblékali si je po odchodu z lázně a až celí oschli, opět se převlekli. Postupně si však jukaty získaly mezi muži i ženami větší oblibu a zvyk nošení jukaty v horkém létě přetrvala do značne miry i dnes. Jukaty se šijí z látek s nejrůznějšími vzory, které však bývají obvykle pestřejší, jasnější a vůbec "odvážnější" než u ostatních kimon
rámen - japonská nudlová polévka původem z Číny (úryvek z knihy: Protože měl ale pan Nakata už docela velký hlad, rozhodl se, že si nejprve zajde do bufetu na rámen. V tašce sice měl několik onigiri a čokolád, ale usoudil, že si je radši nechá do zásoby na horší časy.)
ojakodon - omáčka




3) Začínám se orientovat v obdobích japonských dějin
období Heian (794 - 1185) - bylo nazváno po novém hlavním městě, kterým se v roce 794 n. l. stalo Heian-kjó (dnešní Kjóto)
období Meidži (23. říjen 1868 - 30. červenec 1912) - období japonských dějin, během kterého Japonsko zažilo prudkou modernizaci za podpory západních mocností
období Taišó (1912 - 1926) - během tohoto období stál v čele Japonského císařství císař Taišó (Jošihito)
období Šówa (1926 - 1989) - během tohoto období stál v čele Japonského císařství císař Hirohito. Jako název své éry zvolil Šówa tennó. Šówa znamená „zářící mír“, tennó znamená císař.



4) Získávám znalosti o japonské literatuře:
- básně tanka a haiku - nejčastější formy japonské poezie
- Bokusui Wakajama (1885 - 1928) - japonský básník tanka
- Išikawa Takuboku (1886 - 1912) - japonský básník tanka
- Naoja Šiga - (1883 - 1971) - japonský spisovatel, autor povídek ve stylu šinkjó šósecu - introspektivní forma vyprávění, psaná v první osobě. Česky vyšla (v roce 1979) kniha povídek Popelavý měsíc (v KVKLI)
- Džun´ičiró Tanizaki (1886 - 1965) - jeden z největších spisovatelů moderní japonské literatury, po Natsume Sósekim údajně druhý nejčtenější japonský autor vůbec. V Evropě je nejznámější především jeho kniha Deník bláznivého starce (v KVKLI také knihy Most snů, Sestry Makiokovy, Ti, kteří raději kopřivy, a výbory Pět japonských novel a Milenci z Jeda.
- Příběh prince Gendžiho - dlouhá sága, čítající 54 kapitol a vyprávějící o Zářícím princi Gendžim, hledajícím skrze početná milostná dobrodružství ideální ženu (česky vydala ve formě čtyř knih v roce 2002 Paseka, všechny čtyři knihy mají v KVKLI)
- Vyprávění za měsíce a deště - sbírka devíti povídek, inspirovaných čínskými i japonskými strašidelnými příběhy, autorem je Ueda Akinari (1734 - 1809) (v KVKLI je vydání z roku 1971, Odeon)
- Nacume Sóseki - japonský prozaik, klasik moderní japonské literatury. Realistickou tvorbou se stavěl proti soudobému naturalismu a nihilismu (v KVKLI mají od něj Sanširó [Argo, 1996], Polštář z trávy [SNKLHU, 1958], Milenci z Jeda [Melantrich, 1942] Botčan, mazlíček staré Kijo [Pavel Prokop, 1942]



5) Sledoval jsem odkazy na světovou literaturu:
Platónova Symposion
"Podle toho, co říká Aristofanes v Platónově díle Symposion, existovaly kdysi dávno za časů mýtů tři druhy lidí," říká pan Óšima. "Slyšels o tom někdy?"
"Neslyšel," odpovídám.
"V dávných dobách prý nebyli muži a ženy, ale dvojlidé pohlaví mužského, ženského a obojakého. Oproti dnešním lidem měli všechno dvakrát. Žili si tak šťastně a spokojeně. Bohové je ale všechny rozřízli vejpůl. Na dvě dokonalé přesné poloviny. Najednou tak zůstali na světě jen muži a ženy, a lidé začali bloudit sem tam po světě a hledat své chybějící poloviny."

(Jde o poměrně zásadní úryvek z knihy, zřetelně totiž odkrývá motivace hlavních hrdinů knihy, přinejmenším pana Nakaty, hledajícího svou druhou půlku stínu)

Další úryvek o hledání druhé poloviny:
„Každý, kdo se zamiloval, přece v lásce hledá svou chybějící část. Takže když myslí na toho, koho miluje, je mu skoro vždycky smutno. Rád by se vrátil, rád by znovu vstoupil do dávno ztraceného pokoje, po kterém se mu stýská. To je přeci normální.“

A možná s tím souvisí i tento úryvek, ve kterém se objevuje také motiv prázdného lidského těla, skořápky, ze které něco vyprchalo (motiv se objevuje i při popisu zvláštního bezvědomí šestnácti dětí). V tomto úryvku Hošino přemýšlí o tom, jak chtěl naplanit svou ubývající skořápku:
Zaposlouchaný do hladce plynoucích velebných tónů Mistrova cella začal Hošino vzpomínat na své dětství. Na to, jak chodil den co den k řece chytat mřenky a rybařit. Napadlo ho, že tehdy nemusel dumat vůbec o ničem. Prostě jen bral život, jak přicházel, a úplně to stačilo. Stačilo mu jen žit aby někým byl. Docela přirozeně a sám od sebe. Pak ale jako by se to někde zvrtlo. Naráz jako by nebyl nikdo, že jen tím, že žije. To je ale zvláštní. Lidi se přece rodí právě proto, aby žili, ne? Tak proč se mu ale zdá, jako by ztrácel jakýkoli vlastní obsah tím víc, čím déle je na světě, a stával se dočista prázdným člověkem? Jestli to takhle půjde dál, dost možná skončí jako lidská skořápka bez jakékoli ceny. To by tedy byla chyba. To se nesmí stát. Něšlo by to nějak zastavit nebo změnit?

A se zaplňováním sebe samého souvisí i tento úryvek:

Potřeboval jsem ji, napadlo pana Óšimu. Možná proto, abych zaplnil nějakou prázdnotu v sobě samém. I když jsem sám její prázdnotu zaplnit nedokázal. Až do svého konce s ní zůstala úplně sama.

Franz Kafka
- Zámek, Proces, Proměna, V kárném táboře - o těchto dílech se spolu baví pan Óšima a
Kafka Tamura, jenž si své fiktivní křestní jméno zvolil právě podle svého oblíbeného autora

Burtonovo vydání Tisíce a jedné noci - sir Richard Francis Burton (1821 - 1890) - anglický dobrodruh, překladatel, spisovatel, etnolog a orientalista. Je autorem asi nejslavnějšího překladu Tisíce a jedné noci z arabštiny do angličtiny

Kassandra - řecká tragédie o mytologické věštkyni.
Jde o velmi zásadní odkaz - motiv věštby, kletby, osudové předurčenosti je vlastně gró hlavní linie příběhu, příběhu Kafky Tamury, který utíká před oidipovskou věštbou svého otce, před svým předurčeným osudem. Motiv osudovosti prochází celou knihou.
"...Člověk si osud nevybírá, osud si vybírá člověka. V řecké tragédii je tohle úplně základní pohled na svět. Jeho tragika - jak ji definuje Arostoteles - spočívá v tom, že hlavní úlohu přitom zpravidla nesehrají slabé stránky hrdiny, ale naopak ty lepší. Chápeš, co mám na mysli? Lidi nezavlečou do tragické situace jejich nedostatky, ale právě jejich přednosti...V tom je právě ta nevyhnutelná ironie osudu..."
...
"...Jenomže ona ta ironie osudu člověka zároveň prohlubuje a dává mu růst. Její pomocí může postoupit někam dál, do vyšších dimenzí. V tom je vyšší, univerzální naděje..."

Osud je někdy jako taková malá písečná bouře, co bez ustání mění směr. Osud je občas jako menší písečná bouře, co bez ustání mění svůj směr. Ty se jí snažíš utéct, a tak změníš směr. Ale jakmile to uděláš, bouře změní směr s tebou. Zkusíš to ještě jednou, ale výsledek je stejný. Ať to zkoušíš, kolikrát chceš, pořád se to opakuje, jako by to s tebu sama smrtka tancovala svůj zlověstný tanec před úsvitem. Protože ta bouře není něco, co k tobě jen tak přišlo odněkud zdaleka. Ta bouře totiž, to jsi ty sám. Máš ji v sobě. A proto jediné, co ti nakonec zbude, je zamířit přímo do ní, zacpat si pevně oči i uši, aby se ti do nich nedostal písek, a krok za krokem se snažit projít na druhou stranu. V té bouři neexistuje slunce, ani měsíc, ani směr, a někdy ani normální čas. Jen písek, bílý a drobný jako z přelámaných kostí, co víří vysoko na obloze. Představ si takovou bouři.

Ty ji pochopitelně překonáš. Tu bouři. Tu pomyslnou, metafyzickou bouřku. Ale i když je jen pomyslná a metafyzická, stejně tě pořeže jako tisíc břitev. V ní už prolila krev hezká řádka lidí, i ty ji budeš prolívat. Teplou, červenou krev. Budeš ji nabírat plnýma rukama, svoji, i těch ostatních. Až bouřka přejde, sám vlastně nebudeš pořádně vědět, jaks ji přestál. Nebudeš mít ani jistotu, jestli vůbec přešla. Jistá je jen jedna jediná věc: až z ní vyjdeš, budeš někdo úplně jiný než na začátku. To přesně ta bouře znamená.

Na světě je tolik, tolik místa. Jen pro tebe není žádné. Spokojil by ses i s tím nejmenším, ale ani takové nikde nenacházíš. Vykřikneš-li, odpoví ti jen hluboké ticho. Hledáš-li ale naopak ticho, ozve se věštba, pokaždé, bez výjimky, jako by někde na skrytém místě v tvé hlavě secvaknul tajný spínač, který spouští její hlas.

A další úryvky o předurčenosti:
„Pokud můžu mluvit z vlastní zkušenosti, když člověk něco opravdu ze všech sil hledá, obvykle to nenachází. Čemu se snaží ze všech sil vyhnout, to si ho většinou najde samo..."

"Kafko Tamuro, v našich životech nastávají momenty, kdy už se nejde vrátit zpátky. Pak jsou další, mnohem vzácnější, kdy už se nedá pokračovat dál. Když nastanou, nemůžeme dělat nic víc, než je přijmout se vším všudy, tak jak to leží a běží. tak a nejinak se totiž žije."



6) Odkazy na slavné výroky
- In dreams begin responsibilites - Zodpovědnost začíná ve snu (William Buttler Yeats); úryvek z knížky, který výrok modifikuje: Bojíš se představ. A bojíš se i snů. Bojíš se zodpovědnosti, která jimi počíná. Spánku se ale nevyhneš, a právě v něm přicházejí sny. Když člověk bdí, dá se fantazie ještě krotit. Snům, snům neporučíš.
- Čirá přítomnost je nezachytitelným principem minulosti, pohlcujícím budoucnost. Veškeré vnímání je v pravdě již pamětí samotnou. (Henri Bergson)
- Oldies, but goodies



7) Další zajímavé odkazy
- bílé Polo triko s límečkem, značkové Ralph Lauren - módní značka Polo Ralph Lauren, pojmenovaná po americkém módním návrháři Raplphu Laurenovi
- laundromat - stydím se, ale to slovo jsem doteď vůbec neznal, označuje veřejnou prádelnu, tady jsou třeba stránky laundromatu v Praze
- při pátrání po odkazech na českém webu jsem objevil zajímavý rozhovor s Antonínem Límanem, překladatelem z japonštiny, na I-literatuře
- aloha košile - košile "havajského" typu
- kryptomérie - kuželovitý jehličnan, biologický název kryptomérie japonská



8) A na závěr další a další zajímavé úryvky:
Rychle jsem tedy k dětem přiběhla a pokoušela jsem se je zvednout. Byly ale úplně bezvládné, jako guma, rozměklá na slunci.

Nejpodivnější byly jejich oči. Úplně prázdné jako oči lidí v kómatu.

V jeden okamžik se mi skoro zachtělo hodit všechno za hlavu a zmizet v prázdnotě, co zela přede mnou.

Na cestách doprovod, v životě cit.

"...Vůbec se nerozpakuj a zavolej. Však víš, co se říká: Dva o sebe rukávem zavadí - ..."
"...mnohých životů naplnění," doplním ji.
"Aha," povídá ona. "A co to znamená?"
"Karmu z předchozích životů - že ani ty nejmenší maličkosti se ti nestanou náhodou."

Naše srdce žijí shonem každodennosti a většina toho, co je skutečně důležité, odchází z našeho vědomí jako vyhaslé hvězdy.

Stále mi to leží na srdci jako balvan. Dosud si pamatuji, jak se na mne díval, když jsem jej bila. Jasně mám před očima jeho obličej, tolik plný nezměrné hrůzy a zoufalství.



"Nezapomeň ale, že i samoty je víc druhů. Možná že jsou mezi nimi i takové druhy, jaké si ani neumíš představit."


„Ale prosímtě, jen neudělej žádný ukvapený rozhodnutí. Pamatuj si, že nic na světě není absolutní.“

„Zavírání očí naprosto nic nespraví. Když nad něčím zavřeme oči, neznamená to, že to zmizelo. Právě naopak, jakmile oči zase otevřeme, všechno je ještě mnohem horší.“

„Když už jsme u těch paradoxů,“ řekně pan Óšima, jako by si na něco vzpoměl. „Když jsem tě poprvé uviděl, měl jsem pocit, že něco ze všech sil hledáš, a zároveň se tomu zoufale snažíš vyhnout. Člověk z tebe má takový dojem.“

„Víš, ono je nakonec úplně jedno, jesli je někdo gay, lesba nebo takzvaně normální, jestli je feministka, fašistická svině, komunista nebo člen Hare Kršna – takové věci jsou vedlejší. Je mi úplně jedno, jakým nad sebou kdo mává praporkem. Strašně mi ale vadí jakákoli vnitřní prázdnota“




„Omezenost bez fantazie, nedostatek tolerance. Teorie, která se vymknula kontrole, prázdná rétorika, patenty na pravdu a zkostnatělý systém. Toho jediného se na světě doopravdy bojím.“

„Na tom, jaký máte íkvé vůbec nezáleží. Záleží akorát na jediným: jestli se umíte dívat kolem sebe.“

Ocitl ses v doopravdy podivné situaci. Zamilovaný do podoby dívky, která už není, žárlíš na dávno zemřelého mladíka. A přesto je to všechno mnohem opravdovější a bolí to mnohem víc, než jakýkoli jiný cit, cos do té chvíle reálně prožil. Navíc je to úplně bezvýchodné. Není šance, že se ti podaří najít východisko. Zabloudils v labyrintu času. A ten největší problém je, že odtud ani nechceš hledat cestu ven. Viď?

„Copak se veškerá tělesa na světě neustále nepřemisťují z místa na místo? Naše planeta, čas, láska, život i víra, spravedlnost i zlo, všecko, co existuje, všecičko plyne jako ta voda. Nic nikdy neustrne na jednom místě v jediné formě. Vesmír, to je chlapče jeden velký Black Cat Epxress.“

„V životě se přihodí plno věcí, na které by člověk nikdy nepomyslel,“ povídá slečna Saeki.

„Ony lidem většinou mnohem víc vyhovují takové symboly svodoby, jako je ten tvůj batoh, než svoboda samotná.“
...
„Kdoví, Kafko Tamuro, jestli si totiž většina lidí svobodu vůbec přeje. Jestli si to jen třeba nenamlouvají ve své fantazii. Většina lidí si totiž se svobodou neví rady, když ji dostane. Pamatuj si: Lidi mají mnohem radši nesvobodu.“

JÁ je současně obsahem vztahu, a zároveň vztahováním samotným.

Slečna Saeki dokázala projít vším možným – někdy skoro i nemožným. Ví spoustu věcí, o kterých ty nemáš ani potuchy, má i spoustu citových zkušeností, které tobě zatím úplně scházejí. Dovede rozlišit, co je v životě důležité, a co jsou jen malichernosti. Musela udělat řadu důležitých rozhodnutí a na vlastní oči pak viděla jejich následky.

„Nakata prosím žil dlouho. Ale jak už vám prve řekl, nemá vůbec žádné vzpomínky. Proto ani dobře netuší, jaké to přesně je, když jsou něco, jak račte říkat, ‚muka k nesnesení‘. Myslí si ale, že ať už to bylo k nesnesení sebevíc, svych vzpomínek jste se přitom vzdávat nechtěla, viďte?“
„Ano,“ řekla slečna Saeki. „To máte pravdu. Ať by byly sebetíživější, já se jich co živa nevzdám. Byly tím jediným, co dávalo mému životu smysl, jediným důkazem, že jsem žila.“

„Co se jednou stalo, stalo se,“ pokračuje Kluk, co se mu říká Vrána. „Zpátky už to nikdo nevrátí. Ona tě tehdy nemusela opustit, tys nemusel osamět. Jenže věci, co se už událi, jsou jako talíře, co někdo rozbil na prach. Už nikdy nebudou jako dřív, ať s nima uděláš, co chceš. Nemyslíš?“Kývám. Už nikdy to nebude jako dřív, ať budu provádět co chci.

Specifická váha času na tebe doléhá jako mnohoznačný starý sen. Postupuješ dál a dál, abys tím časem prošel. Nejspíš mu už neunikneš, kdybys šel třeba na světa kraj. Ale i přesto se o takovou cestu musíš pokusit a na ten kraj světa dojít. Protože jsou věci, které nedokážeš, pokud nezajdeš až úplně nakonec.

„Všichni ustavičně ztrácíme něco důležitého… Důležité šance a možnosti, city, které se nedají ničím nahradit. To už je jeden ze smyslů lidské existence. Ale někde ve svých hlavách, aspoň já myslím, že v hlavách, máme každý takový malý pokojík, kam ukládáme vzpomínky na všecky ty ztracené věci. Takovou nějakou místnost s regály, jako máme tady v knihovně. A v jednom kuse vyplňujeme katalogizační lístky, abych se ve své vlastní mysli ještě vůbec vyznali. Musíme v té místnosti zametat, větrat, vyměňovat květinám vodu. Jinými slovy: žiješ pak na věky ve své osobní knihovně.“

„Všichni potřebujeme někam patřit. Více nebo méně.“

úterý 13. října 2009

Piknik na Hanging Rock

Pořád přemýšlím nad mystickou linií, která se táhne Kafkou na pobřeží. Vzpomněl jsem si totiž na film, který jsem viděl někdy v 90. letech (ve svých šestnácti sedmnácti letech) ve filmovém klubu a na který nikdy nezapomenu. Byl to australský film Piknik na Hanging Rock (natočen byl už v roce 1975, začátek filmu v původním znění je tady) - jeden z těch filmů, díky kterým tolik miluju bijáky a tak rád chodím do kina. Tenhle filmík mě úplně uchvátil, omlátil mě a zanechal ve mě hodně hlubokou rejhu právě tím svým mystickým laděním. Ještě musím říct, že film natočil australský režisér Peter Weir - tehdy to byl první film, který jsem od něho viděl. To jméno jsem si ale dobře zapamatoval a když jsem asi o dva roky později sledoval v rámci školního filmového semináře jeho grandiózní novinku Truman Show, došlo mi, že znám díla famózního filmaře. Weir ještě v Hollywoodu natočil film Master&Commander (v hlavní roli Weirův australský krajan Russel Crowe) a myslím, že to je jeho poslední film. Není nejmladší a tak se - bohužel - odebral do filmového důchodu.

Ale zpátky na Piknik na Hanging Rock. Nechci ani nemůžu tady vyprávět, v čem je ten film tak skvělý, to se musí vidět. Ale píšu tady o tom hlavně kvůli tomu, o čem ten film je. Předlohou k filmu se totiž stala skutečná událost, ke které došlo v Austrálii v roce 1900. Na webu Mysteria.sk jsem našel popis celé události.

Přesně na svatého Valentýna (14.2.) 1900 se rozhodly také učitelky z Appleyard College v Melbourne vyrazit se svými žačkami na piknik na horu Hanging Rock. Tato hora byla oblíbeným výletním místem. Na vrcholu masivu se nacházejí podivné skalní útvary a monolity.

Celá výprava se skládala z devatenácti dívek, třech učitelek a jednoho vozky. Okolo poledne dorazili na místo a hned začali chystat piknik. Ve 3 hodiny odpoledne požádaly čtyři děvčata učitelku, aby se směly vydat zkoumat skály Hanging Rocku. Učitelka svolila a děvčata odešly. Nedaleko školního výletu kempovala shodou okolností rodina plukovníka Fitzhubera. Právě jeho synovec naposled spatřil ony čtyři dívky, jak jdou směrem k vrcholu skály.

O půl páté se začal dívčí výlet chystat na zpáteční cestu. Avšak krom čtyř dívek chyběla i jedna učitelka. Rodina plukovníka Fitzhubera již odjela domů a tak učitelka s vozkou začali s hledáním ztracených. Stopy vedly k jižnímu svahu. Asi po hodině hledání byla nalezena Editha, nejmladší ze čtyř dívek, které se vydaly na průzkum hory. Byla silně dezorientovaná a v šoku. Nebyla schopna říct jediné souvislé slovo. Editha si později vzpomněla, že viděla svou učitelku, jak zpola svlečená a vystrašená kráčí k podivné skalní formaci.

Pátrání bylo kvůli houstnoucí tmě ukončeno ale hned druhý den se rozjela velká pátrací akce. Bohužel nepřinesla žádné výsledky a tak byli povolání policisté s pátracími psy. Ani pomoc psů však nebyla nic platná. Zvířata se chovala divně, bála se a vrčela do prázdna. Hledání bylo opět ukončeno. Avšak plukovník Fitzhuber a jeho sluha začali pátrat znovu. Stalo se něco neuvěřitelného. Oba dva nalezli další studentku, sedmnáctiletou Irmu. I ona byla dezorientovaná, měla po těle spoustu řezných ran a pohmožděnin. Ale nebyla pohlavně zneužita. Nedokázala nikomu říci, co se stalo.

Nedlouho po této události odjela ředitelka koleje na Hanging Rock a byla později nalezena pod skalním útesem mrtvá. Spáchala sebevraždu nebo se stalo něco jiného? Jedna z dívek si později vzpomněla, že viděla poblíž vrcholu mrak podivného tvaru. Ještě jedna věc je na celé této události divná. V době, kdy se dívky ztratily, se všem lidem na Hanging Rocku zastavily hodinky.




Pamatuju si, že hlavní hrdinka Weirova filmu, jedna z těch, jejichž těla se nikdy nenašla, se jmenovala Miranda. Pamatuju si to díky sekvenci, ve které Weir filmovým jazykem, ale neskutečně nádherně, popsal, že Miranda je krásná jako Boticelliho Venuše. Fascinovalo mě, jak se dá ve filmu vyjádřit krása.




Proč to ale všechno píšu. Jedna linie Kafky na pobřeží je hodně podobná. Hodně moc podobná. Celá se odvíjí od události, kterou Murakami zasadil na konec druhé světové války. Učitelka se šestnácti dětmi si v prefektuře Jamanaši vyrazili do lesa. Než do lesa vstoupili, zahlédli na obloze třpyt zvláštního letadla - jinak si to vysvětlit neuměli. Zarazila nás zvláštní krása toho třpytu. Pak vstoupili do lesa a na jednom místě, kde se les rozestupuje, došlo k podivné příhodě. Jakmile jednou vejdete do lesa, všechno naráz ztichne, stromy zastíní slunce a začne být chladno, ale na tomhle místě máte nad hlavou jen nebe, jako na nějakém malém náměstí. ... To místo má takovou klidnou, přívětivou atmosféru.

A na tomhle místě se během malé chvilky začalo všech šestnáct dětí v Murakamiho příběhu kácet k zemi a upadly do bezvědomí. Rychle jsem tedy k dětem přiběhla a pokoušela jsem se je zvednout. Byly ale úplně bezvládné , jako guma, rozměklá na slunci. Připadalo mi, že zvedám jen prázdné skořápky bez života. Naštěstí ale děti dýchaly. A když jsem jim zkusila na zápěstí tep, byl povětšinou pravidelný...Nejpodivnější byly jejich oči. Úplně prázdné, jako oči lidí v kómatu. Nebyly ale zavřené, byly normálně otevřené a zdálo se, že se na něco dívají.

Všechny děti se asi po půlhodině probraly k vědomí - nic z toho, co se jim stalo, si ale nepamatovaly. Probrali se všichni, až na jednoho, chlapce jménem Nakata, jenž se z bezvědomí dostal až o mnoho měsíců později a absolutně ztratil vše, co se do té doby naučil. Premiant třídy najednou neuměl číst ani psát a už nikdy se to nenaučil. Zatímco tuto událost popisuje Murakami retrospektivně pomocí armádních záznamů a jednoho dopisu učitelky, další Nakatův osud sleduje až o mnoho let později, kdy už je z Nakaty šedesátiletý stařík.

Mezi koncem druhé světové války, a přítomností, ve které Murakami sleduje šedesátiletého Nakatu, se odehraje už jen jedna věc. Murakami čtenářům podsune dopis učitelky dětí, napsaný 28 let po oné události a adresovaný jednomu z psychologů, který děti vyšetřoval. Učitelka v dopise uvádí nové okolnosti, které při vyšetřování případu na konci války zamlčela.

Píše tu, že noc před osudným dnem měla velmi živý erotický sen, ve kterém se "jako zvěř" milovala se svým mužem (který ale byl ve skutečnosti ve válce, kde také zahynul). Pocity ze soulože jsem vnímala ještě za chůze horskou stezkou...Jasně jsem si uvědomovala jeho semeno narážející na mou děložní stěnu. Ze všech sil jsem přitom tiskla jeho záda jako šílená...Vedla jsem děti horskou stezkou vzhůru, ale duchem jako bych byla úplně mimo.

Učitelka také v dopise přiznává, že když dorazili na palouk uprostřed lesa, dostala zničehonic - naprosto mimo předpokládaný termín - měsíčky. Popisuje, že odešla stranou a pomohla si pomocí malých ručníčků. Krve ze mne vycházelo tolik, že jsem z toho byla dosti vyděšená, ale byla jsem rozhodnutá to do návratu do školy nějak vydržet. Zakrvácené ručníčky pak v lese dobře schovala, ale po chvíli viděla, jak jeden z chlapců kráčí k ní a cosi nese. Byl to hoch, který se jmenoval Nakata. Ano, přesně tentýž, který pak ležel takovou dobu v bezvědomí v nemocnici. A to, co držel v ruce, byly mé ručníčky prosáklé krví. V šoku z toho začala učitelka malého Nakatu surově bít. Až po chvíli se probrala, Nakatu tiskla k sobě a omlouvala se mu.

Chvilku jsem tak tiskla Nakatu v náruči jako zkamenělá. Chtělo se mi na místě umřít. Nebo prostě najednou zničehonic zmizet. Ve světě jen nedaleko od nás zuřila zlá válka a umíraly takové spousty lidí. Přestávala jsem pomalu chápat, co že je správné a co ne, co je pravda a co lež. Je to, co mám před očima, ještě vůbec skutečné? Jsou barvy, které vidím, opravdové nebo falešné, jsou to, co slyším, skutečné hlasy ptáků z větví...? Byla jsem na dně zoufalství, samotná uprostřed lesů, se spoustami krve, která mi stále proudila z dělohy. Utápěla jsem se ve směsici zloby, strachu a studu. Plakala jsem. Bezhlesně, tichoulince jsem plakala.
A pak začaly děti omdlévat.

Tak tahle událost, kterou popisuje Murakami, mi připomněla příběh, který vypráví Peter Weir v překrásném filmu Piknik na Hanging Rock. Docela by mě zajímalo, jestli Murakami ten film zná.

pondělí 12. října 2009

12.10.

Je pondělí 12. října. Když nepočítám víkend, je to můj první volný den, než nastoupím do nové práce. Už zítra se chci hlásit M., abych se s ní domluvil, kdy se sejdeme. Dneska jsem si ale řekl, že budu lenošit. Pro ten pocit, že můžu lenošit během pracovního dne :)
Víkend proběhl v klídku. V sobotu kolem jedné jsem si dal u nás na námku spicha s JŠ a pak jsme jeho autem vyrazili do Cvokova, vracel jsem se až večer autobusem do Boru a odtud vlakem na Střelnici. Včera jsem strašně moc chtěl jet do Pardubic na Velkou. Ale nechal jsem se odradit tím příšerným počasím a dostih sledoval jen v TV. Byl to parádní dostih, nádherný, litoval jsem, že jsem nebyl přímo na místě. Nečekaně vyhrál Tiumen s legendárním J. Váňou, v 57 letech vyhrál Velkou už pošesté, poprvé před 21 lety. Neuvěřitelné.

Dneska jsem si pustil z webu další z rozhlasových Příběhů 20. století, šlo o pokračování příběhu paní Evy Roubíčkové, která si jako mladá dívka psala za války v Terezíně deník. To nové pokračování bylo ale hodně zaměřené na příběh nádražáka Karla Košvance - árijce, který do Terezína tajně Židům dodával pytle s jídlem, Roubíčková byla jeho táborová spojka.
Nadchlo mě to, strašně moc. Přemýšlím o pohnutkách toho člověka. Obyčejný prostý člověk se třemi malými dětmi sebe i tuto rodinu vystaví nebezpečí ohrožení života, aby mohl pomáhat Židům. Proč se o takové statečnosti, o takových hrdinech, tak málo ví? Kdyby žil, chtěl bych se s Karlem Košvancem setkat, poznat ho, chtěl bych zažít jeho vyprávění.

Dál se prokousávám Murakamiho knížkou Kafka na pobřeží. Nemůžu říct, že bych z toho byl nějak nadšený. Dokonce mě to chvílemi vůbec nebaví. Ale jedna linie příběhu mě hned od počátku strhla. Ta linie odvíjející se od události na mýtině v lese, kde celá třída dětí upadla do bezvědomí a na ní navazující příběh pana Nakaty. Už to, že Murakami začal tuhle linii rozvíjet vlastně pomocí přepisu armádních výslechů, mi přijde perfektní, skvělé je, jak to tak naprosto přesně "dávkuje" do linie příběhu Kafky Tamury, a co mě nejvíc dostalo, byl dopis paní učitelky, která se po 28 letech rozhodla přiznat i další okolnosti, které předtím zamlčela. Jestliže je murakami vyzdvihován za svůj magický realismus, mysticismus, tato část, tento dopis, je podle mě jeden z vrcholů jeho mysticismu. Nádherný.
Za to jsem ale trpěl, když se pan Nakata setkal se zabíječem koček Johnnie Wolkerem. Nepochopil jsem vůbec nic - proč se ten člověk jmenoval Johnnie Wolker, proč musel Murakami tak neuvěřitelně hnusně popisovat uříznuté kočičí hlavy i to, jak kočkám Johnnie Wolker rozřezává těla a vypadávají z nich vnitřnosti. Hnus. Za tohle Murakamiho nenávidím. Měl jsem před očima našeho Osvalda a i když bych ho někdy nejraději přetrh, tohle bych mu teda nepřál. K týhle pasáži jsem se dostal včera a knihu jsem musel odhodit a ještě jsem nenašel odvahu číst dál.

středa 7. října 2009

Troška z posledních dní

Ač jsem tomu moc nevěřil, v sobotu byl ještě mimořádně krásný den. Chladnější, ale sluníčka bylo víc než jsem doufal. Na zahradě jsme grilovali, což ocenila především naše zvěř, zastoupená Luckou i Osvaldem.
Prima den mi pokazila až pozdě večer B. Je mi smutno z toho, co se z ní stalo. Strašně důležitá nafintěná slečinka.
A nechápu, co mě to popadlo, že jsem ji den poté napsal usmiřovací e-mail. Jsem blbej a vůl. Jasno jsem měl už dávno, tak proč to měnit. Nejen, že pro ní nemám místo tam, kde si pomyslně uchovávám svý nejbližší a nejmilejší, ale stoprocentně vím, že u lidí jako je ona, nestojím ani o přátelství s nimi.
Vždyť mám kolem sebe mraky lidí, kteří jsou milionkrát lepší než ona. Nikdy by do mě tolik nekopali jako ona, nekopli by ani jednou.
Strašně se za sebe stydím, protože jsem dříve věnoval tolik myšlenek jí, která si to vůbec nezaslouží, a úplně jsem zapomínal na ty, kteří mě celou tu dobu vlastně drželi nad vodou, na ty, kteří zůstali kamarády, i když by klidně mohli mávnout rukou a nechat mě být.

Tahle slova míří hlavně za M., mojí slunečnicovou VČ :) Strašně moc děkuju za poslední POTKÁNÍ SE. Děkuju, děkuju, děkuju. Já procházky miluju, to potvrdí, každý, kdo mě zná. A tohle byla sice hodně kraťounká a drobounká procházka, ale v nádherným počasí a krásným prostředí. Bylo to moc FAJN. Opravdu díky.

V pondělí se se mnou moc sympaticky loučili u nás na radnici, na tiskovce.
Já se v práci teď hrozně trápím, jak se blíží konec, baví mě to čím dál tím míň.
Dneska jsem byl v Liberci. Začal jsem tam den jako obvykle - zašel jsem do Bláhova pekařství na kakao :)

A byl jsem v knihovně - přinesl jsem si další várku knížek. Mám trochu obavu, že postupně přestěhuju celou krajskou knihovnu k sobě domů - i když to rozhodně není mým cílem :) Teď jsem to počítal - mám dvanáct výpůjček. A navíc teď koukám, že mi na kontě během dneška přistála další rezervace. Takže teď musím číst podle toho, do kdy se knihy musejí vracet, a pak se je případně pokusit prodloužit - pokud to půjde. Je-li na knížku rezervace, prodlužování nejde - čehož vlastně sám zneužívám, když mám obvykle tolik knih zarezervovaných.

Dneska jsem vrátil jen tři věci: do všeobecné knihovny komiksovou knihu Šíbr a pak taky Náhodné skutky statečné lásky, které jsem rychle přečetl, protože se četly nádherně. Úžasná knížka. A do hudební knihovny jsem vracel CD s rozhlasovou hrou Dva roky prázdnin. Podle mě jedna ze slabších rozhlasových Verneovek. Ovšem prima výkon Jiřího Ornesta a líbil se mi i rozhlasový Donniphan. A maličkatá role připadla Rudolfu Hrušínskému, on jí ale jako každou svou roli povýšil hooodně vysoko, byl opět úchvatný.

A jaké jsou moje knihovní novinky?
1) Michal Ajvaz: Cesta na jih
2) Sándor Márai: Deníky. Svazek I.
3) Karen Rose: Zemři!
4) Josef A. Zentrich: Třetí cesta ke zdraví aneb Ekologie duše
5) Jon Fosse: Mámení