Jestli tak jako já...: Poslední dny očima, ušima, jazykem i objektivem

Co jsem viděl:

- krásné a sluncem zalité Litoměřice - byl jsem tu už mockrát, ale teď jsem asi poprvý měl víc času dívat se, poprvé jsem došel až na Dómské náměstí ke katedrále sv. Štěpána, zjistil jsem si, kdo byl José Rizal, po kterém se v "Liťáku" jmenují nádherné parkány a uznal jsem, že Mácha si uměl vybrat, kde umřít :)

- premonstrátský klášter v Doksanech - tam jsem byl pro změnu úplně poprvé a byl to takový zážitek, že jsem tam chtěl už zůstat. Stál jsem mezi zdmi kláštera a tajil se mi dech, snad ze strachu, že i drobné vydechnutí by pokazilo atmosféru toho místa, genia loci. Moc doporučuju k návštěvě. A můžete si tam jako já představovat, jak to tam asi vypadalo před víc než sedmi sty lety, když tam Přemysl Otakar I. poslal na výchovu svou dceru Anežku Českou (v roce 1989 prohlášenou za svatou)

- Vodní hrad v Budyni nad Ohří. Chtěl jsem ho porovnat s tím naším Vodním hradem Lipý a nutno dodat, že ten náš je oproti tomuto jenom taková kašička...Tady bylo jasně vidět, že tento hrad se žádná armáda nepokoušela odstřelit a srovnat se zemí :)

- film Norské dřevo - podle knížky od Murakamiho, kterou jsem ale myslím nedočet. Film měl parádní kameru, navíc jsem ho sledoval v malinkatém kinosále, kde - ať sedíte, kde sedíte - vždycky sedíte dost blízko u plátna, které je v poměru k velikosti sálu poměrně dost velké, je to mnohem lepší, než sedět třeba ve velkém sále někde uprostřed. ale dějově mě to moc nenadchlo. Ze sedmi postav čtyři spáchaly sebevraždu a zbylé tři mezi sebou souložily, nebo se o tom bavily :) A víc v tom filmu fakt nebylo.

- výstavu "The Ways of St. James" ve Strahovském klášteře v Praze - je to výstava o trochu bizarním počinu jednoho Španěla, který několik let putoval po trasách takzvané Svatojakubské cesty - "Camino de Santiago", po tradičních poutních cestách vedoucích do Santiaga de Compostella. Každých jedenáct kroků udělal fotku a z těch fotek pak "slepil" video. Bylo to moc zajímavý! Sám už delší dobu sním o tom, že bych se rád na "camino" vydal...Tak na takové výstavě jsem byl opravdu rád.

Co jsem slyšel:

- osvěžující rozhlasovou hru Blizkabytost.com, tematicky hodně vhodná pro mě :) Dopředu jsem vůbec neznal obsazení, a když jsem v hlavní roli rozpoznal T. Vilhemovou, říkal jsem si, jaká asi bude na rozhlasových vlnách. Podle mě výborná, ale ještě víc mě svým hlasem oblažil R. Holub. Ani jsem ho nemusel vidět, jen slyšet, a hned jsem měl ještě lepší náladu. Ale taková byla celá hra, osvěžující, vtipná, pro dobrou náladu

- rozhlasové čtení na pokračování z knihy Víta Tajovského Člověk musí hořeti. Úžasná věc. Když jsem to objevil, sliboval jsem si hlavně, že se zaseněco, co ještě nevím, dozvím o Janu Zábranovi, mé modle české literatury. Ze Zábranových deníků jsem už věděl, že měl k Tajovskému blízký vztah, že ho Tajovský učil na gymnáziu v Humpolci a že se Tajovský dobře znal s oběma rodiči JZ. O tom všem Tajovský ve své knize opravdu vypráví. Ale toho zajímavého je tam ještě mnoho a mnoho. Zatím jsem ještě nestihl všechny díly, z těch dosavadních mě nejvíce vzalo vyprávění o věznění v Leopoldově nebo o Čihošťském zázraku, to jsem ani nedutal. A bohužel utekl mi úplně první díl. Hádám, že musel být o jeho narození, o jeho rodině, tatínkovi a mamince, a to mě hodně mrzí.

- hrozně zajímavou rozhlasovou hru o vtazích na pozadí válečné Jugoslávie – Krátká spojení

- a rozhlasovou hru Marka Epsteina Pro nepřekonatelný odpor, kde jsem si vychutnával jeden z mých MAGNETů P. Špalkovou, a taky M. Myšičku

Co jsem ochutnal:

- naprosto "apetýtlich" zmrzlinu na náměstí v Budyni nad Ohří. Kopečkovou - nugátovou a pistáciovou. Úžasná, hutná, nešizená. Jestli budete v Budyni, musíte ochutnat. Bojím se, že na tak strašně dobrou zmrzlinu už letos nenarazím. Měl jsem předtím i jednu točenou na námku v Liťáku, ale ta téhle budyňské nesahala ani po kornoutek :)

- vynikající polotmavé pivo Jantar ze Strahovského pivovaru...musím se tam zas někdy vydat ještě na jedno...

Co jsem fotil: