sobota 24. října 2009

Po třetí hodině ranní

Je sobota skoro tři hodiny ráno. Někdy před jedenáctou večer jsem teprve dorazil z LBC. Mám dovolenou, ale moje volno se odehrává mezi mantinely pracovních povinností, kterých je čím dál víc. Zatím mi to ale nikterak nevadí.
Jsou skoro tři hodiny ráno a já dostal chuť zase něco napsat do tohodle mýho blogovýho deníku a záznamníku. Může za to Sándor Márai. Na posteli ve vyhřátém obýváku, kde topím pro dobré spaní našeho mačora Osvalda, jenž tentokrát pohodlně usnul s hlavou v mojí dlani (mít tak po ruce foťák!), jsem totiž rozečetl Máraiovy deníky. A po pár stránkách jsem přestal, jelikož ta chuť "si taky něco zapsat" nebyla k překonání. A tak jsem se od Osvalda odkulil a přešel na druhý konec bytu do "pracovny" a smolím tyhle písmenka.
Jsou skoro tři hodiny ráno, takže je ze mě opět noční pták. I přesto se ráno často probouzím s příjemným pocitem z krásnýho snu. Co si pamatuji, nikdy jsem nepřemýšlel nad tím, že se mi zdává hodně snů. Až v posledních měsících. Kdybych nebyl lajdák, všechno se pečlivě snažil zapamtovat a zapsat, měl bych z těch snů už celou knihu.
Dneska se mi zdál zvláštní a hezký sen o JJ, dávné platonické lásce jednoho dávného léta. Mnohokrát jsem na různých místech četl, že sny vyvolává naše podvědomí, vznikají z toho, na co často myslíme - ale v tom právě svým snům vůbec nerozumím - obvykle splácají páté přes deváté a většinou všechno to, na co vlastně vůbec nemyslím. Těch opravdu podvědomých snů je minimum. A ani ten dnešní mezi ně nepatřil.
Snad s výjimkou samotné JJ. Ne že bych na ni horečnatě myslel, ale mám ji na FB zařazenou mezi přáteli, takže čas od času vnímám její poznámky a komentáře. Jenže v tom snu jsme spolu byli na pokoji studentské koleje, vypadající tak trochu jak z Harryho Pottera. A na pokoj přicházeli a odcházeli i další lidé, oba jsme je v tom snu znali - ale už hned po probuzení se mi vlastně úplně zamlžili, nedokážu si teď ty postavy ze sna přiřadit k nikomu, koho znám, ale ve snu jsem je znal určitě. Měl jsem z toho snu strašně krásný pocit, bylo mi hezky z toho, že jsem mohl být ve snu v její společnosti. Něco hezkého jsem jí říkal. A taky mi pořád něco padalo z rukou a ona se mi smála.
Neumím si vysvětlit - proč studentská kolej, proč na pokoji s JJ, proč mi padaly věci z rukou? A proč taková zvláštní kolej. Nebyl to pokoj jako na Hvězdě - když bych ho měl někam umístit, byl to pokoj jakoby na chodbě starého gymplu v centru města, který jsem ještě po roce 1990 na pár let zažil.
Obvykle do Liberce jezdím ráno. Dneska jsem tam přijížděl, když už se stmívalo. Byla to moc příjemná cesta, utekla rychle. MP mi včera večer volala, že se bude do LBC vracet vlakem z Ústí a tak ať si k ní v Lípě přisednu. A tak jsem teprve v půl pátý v podvečer nastupoval do rychlíku, předtím jsem zahlídl MP jak za oknem rychlíku na mě mává a přisedl k ní. Celou cestu jsme probírali pracovní věci, ale bavilo mě to, moc.
První dojmy z nový práce jsou "obojetné", vědci by řekli: ambivalentní :) Obsah práce je asi takovej, jak jsem čekal, jak jsem si přál. A kolektiv je přesně takovej, jak jsem se bál. Dnešní porada trvala snad hodinu a půl, přitom se dala klidně vyřídit za deset minut, možná i míň. Vždycky a všude potřebuju mít nějaké útočiště, lidi, kteří mi rozumí. Tady budu mít MP a JF, a ostatní? To bude boj. Ale pozitivní je, že mi to nijak nezkazilo chuť, se kterou se na tu práci těším. A ještě jedna pozitivní věc: první dojmy z chodu celý firmy jsou mnohonásobně optimističtější, než představy, jaké jsem o tom měl.
Už jsou tři hodiny a dvacet minut. V LBC jsem byl tenhle týden už potřetí. Poprvé v úterý, tehdy jsem jel společně s maminou, která tam jela na dvoudenní vyšetření na kardiologii. Dopoledne jsem strávil v nové práci a pak odešel do staré. A řešil další věci, týkající se mýho odchodu. Moc mi s tím pomáhá MK, ale mám pocit, že všechno řeší strašně složitě. Problém jednoho kecafonu, který se týkal i mě, řešila snad dva měsíce, jakoby pořád začínala od znova a teď - teď jde hned o několik mnohem důležitějších věcí a já mám obavu, že se to potáhne ještě dlouho. Je ale taky fakt, že sám v tom směru nedělám v podstatě vůbec nic. Tím molochem "staré" firmy jsem už tak unavený a znechucený, že jsem si řekl, že na to kašlu a ať si to firma zařídí sama. Mám jen špatný pocit z toho, že to "padající hovno" vlastně spadlo na MK, která má svý práce dost a za nic nemůže.
V tradiční sestavě (KF, MH, MC a já) jsme ještě v úterý byli na obědě. A probrali docela dost pracovních věcí formou "zaryté diskuse". Zase se mi potvrdilo, jak bezvadně se mi "diskutuje" s MH. Nikdy nezapomenu na jedno naše dávné noční liberecké hádání u piva v kebabu, kde jsme probrali řadu zahraničně-politických témat :), ve všem jsme se rozcházeli a vůbec v ničem neshodli, ale já měl nádherný pocit, jak mě to obohatilo a naplnilo.
Odpoledne jsem byl za mámou v nemocnici. Večer pak dorazil domů, nakrmil jsem Osvalda a chvíli si s ním hrál, aby nebyl naštvanej, a pak mazal za Luckou a přespal u ní doma. Večer volala B., říkala, že jí napsal táta. Ten den napsal i mě. Kdyby tak oba věděli, že jsem před časem tátovi psal, něco v tom smyslu, že "friendship with B. finished", pak jsem si to ale rozmyslel, odstavec o tom zbaběle smazal a poslal bez toho. Musel bych to totiž vysvětlit, a kdoví, jestli by to táta pochopil.
Milagros Cecilia - tak se jemnuje holčička, která se narodila Yudit a Raúlitovi. Musím jim napsat. A Yanela, moje milovaná Yanela, sestřička, ve který se poznávám, a která to jednou určitě dotáhne mnohem dál než já, bude mít dvacetiny. Musím něco vymyslet.
Ve čtvrtek jsem byl v Liberci znovu a nebyl bych to já, kdybych nezašel do knihovny. Překvapení mě čekalo hned u vchodu: potkal jsem tam Julia a s ním - jak jinak - dvě mladé slečny. Představil mě tak, že jim řekl: "Tohle je poloviční Kubánec!" :) Slečny pak odešly a on za nimi hrozně pospíchal. Stačil mi jen vynadat, že se vůbec neozývám a říct mi, že 6. listopadu bude mít v Liberci přednášku o Kubě. A prý asi použije i fotky, které jsme na Kubě pořídili my. Tak to tam nechci chybět :) A doufám, že tam bude i Mário.
Je sobota a do čtyř hodin ráno zbývá osm minut. A já nakousl knihovnu, tak se zase musím pochlubit, jaké poklady jsem si dovezl domů. Vrátil jsem tři knížky: Kafku na pobřeží, knížku Cesta: praktický průvodce k uzdravení vašeho života a osvobození sebe sama (prolistoval jsem ji a rozhodl se jí vrátit, ale nechal si doma zatím knihu Bioenergetika, která vypadá mnohem zajímavěji a praktičtěji...Cesta je vyprávění jakési ženy, která měla údajně na děloze nádor velikosti basketbalového míče - což mě jako bývalého basketbalistu vyděsilo, podle mě je to totální nesmysl :)- a uzdravila se sama pomocí toho, čemu říká Cesta. Vypadalo to dost nevěrohodně, zato na tu Bioenergetiku se moc těším) a Buninovy deníky Proklaté dny (také jsem je prolistoval a také mě nakonec nijak zvlášť nezaujaly, i když jsem od nich čekal opravdu hodně.
A teď ty novinky.
Největší radost asi mám z knížky Muži, kteří nenávidí ženy od Stiega Larssona, jde o první díl jeho trilogie Milénium. Je to bichle, ale už se na ní moc těším. Českou tvorbu zastupují Mandaríni Stanislava Komárka. A také úplně nejnovější cestopis Martina Mikysky (napsaný společně s jeho ženou Barborou) Jižní Amerikou přes Patagonii k Orinoku. Takže si tím přirozeně doplním vyprávění z jeho starší knihy o ještě starším putování Pěšky, stopem, lodí Jižní Amerikou, kterou mám právě teď taky vypůjčenou už z minula. A konečně se ke mně dostaly také Cesty na Sibiř od Martina Ryšavého. A pod tíhou faktu, že Murakamiho hrdina Kafka Tamura znal velmi dobře různá díla Franze Kafky, podle kterého si zvolil své fiktivní jméno, a já vlastně neznám žádné, i pod tíhou vzpomínky na kubánského studenta filozofie, který když slyšel "República Checa", pohotově odvětil: Aááá, Frán Kaká. Metamorphosis, jsem si vypůjčil knihu povídek Franze Kafky, ve které je i zmíněná Proměna i povídka V kárném táboře, kterou zmiňuje Murakami.
No a v dětským oddělení mi schovali dva komiksy od Hergého o Tintinovi - Chrám Slunce a Tintin v zemi černého zlata. Oba jsem už shltnul a jsem nadmíru spokojený. Hned, jak je vrátím, půjčím si další. Mezi přečtením Kafky na pobřeží a komiksů s Tintinem jsem stihl přečíst ještě kraťounkou novelu Jona Fosseho Mámení, půjčenou už od minula.

Žádné komentáře:

Okomentovat