Myslím, že jsem ještě nikdy nepsal o jedné z mých zálib. Je to takové moje dědictví. Někdo zdědí peníze, jiný auto, další dům. Já jsem zdědil fotbal. Tím nemyslím talent na tuhle hru, ale spíš talent na to, tuhle hru sledovat :)
Za všechno může můj děda, u kterého jsem vyrůstal. Byl to velký sportovní fanda a to se mimo jiné projevovalo tím, že když to šlo, nenechal si ujít žádný domácí zápas místního fotbalového oddílu (v těch časech pod jménem Vagónka Česká Lípa) a když to šlo ještě lépe, nenechal si ujít ani venkovní zápasy.
Babička tuhle dědovu zálibu naoko těžce snášela a vymýšlela pro dědu různé překážky a jednou rozhodla: Můžeš jít na fotbal, ale vezmeš s sebou i kluka! (Teda jako mě). Já byl přitom ve věku, kdy jsem z toho fotbalu nemohl vůbec nic mít - fotky z rodinného alba, na kterých děda jezdí po stadionu s kočárkem, jsou toho jasným důkazem :) Nejprve je děda vyfocený s normálním kočárkem, na další fotce už sedím v "golfkách" a na další fotce už stojím vedle dědy pěkně na svých se sportovní kšiltovkou na hlavě.
To už jsem s dědou jezdil i na venkovní zápasy. Pamatuju si cesty do Plzně nebo do Frýdku-Místku. Dneska to přitom vůbec nechápu: dědovi to stálo za to, sebrat se i s malým klukem a jet na druhej konec republiky, tam dvě hodiny postávat a pak jet zase zpátky. Až takový nadšenec sám nejsem.
Jinak jdu ale v dědových stopách už dávno. Tohle fotbalové dědictví jsem po něm převzal dost brzo. Bylo mi teprve osm, když děda umřel. Jen pár měsíců po tom po tom se ovšem naše milovaná Vagónka Česká Lípa stala aktérem jednoho z největších korupčních skandálů ve fotbale před rokem 1989. Přišlo se na úplatky a tehdejší fotbalový svaz za to Lípu vyhodil z druhý ligy. Doma jsme všichni říkali: "Ještě že se toho děda nedožil!"
Já na pár let na fotbal zanevřel, ale pak někdy v pubertě jsem si zase cestu na stadion našel.
Nejdřív sám, pak jsem k tomu strhnul i kluky z basketu. Často jsme přijeli odněkud ze zápasu a šli rovnou na fotbal. Od tý doby chodím vlastně už pravidelně - tedy s jednou delší přestávkou, kdy jsem byl na škole v Praze. Ale i tehdy, když jsem byl zrovna na víkend doma, jsem většinou na fotbal zašel. Takže jsem zažil i ty krásný časy v 2. polovině 90. let, kdy se Lípa zase na chvíli do druhý ligy vrátila a kdy tu chodil na fotbal plný stadion.
Dřív jsem většinou chodil na "dědovo místo" na stadionu, těsně vedle hlavní tribuny. Od letoška jsem ale změnil "působiště" a chodívám postávat za střídačku hostí. A provokuju! To mě strašně baví! Hrozně jsem se v tom našel :)
Nejde o nic agresivního, spíš si z trenérů a bafuňářů našich soupeřů tak trochu utahuju. Teď naposled, ve středu, když jsme ve vloženém kole porazily Ovčáry, jsem se zaměřil na takovýho staršího "strejdu" z týmu Ovčár, kerej na lavičce hostů pořád pokřikoval a nadával rozhodčím.
Jednou vyběh skoro až k lajně a strašně sprostě nadával. No a já na něj zpoza plotu pěkně hlasitě zase volal: "Jen se zase posaď, strejdo, nebo si uženeš úpal!" A von na mě "Jdi do prdele!" A hned se přidali další lidi: "Jen mu dej, mladej. Ten tady nemá co pokřikovat!" fandili mi. :)
Někdy je to fakt dobrá legranda.
A opravdu nejde o nic zákeřnýho...Některý to pochopěj, některý ne. Třeba Plzeň B, co tu hrála minulou sobotu, to byli pěkný blbečkové...Ale teď ty Ovčáry, to zas naopak byli hrozně fajnoví lidi. Ten strejda, co jsem na něj pokřikoval, ten se teda ke mně nechtěl znát, ale třeba trenér Ovčár ke konci zápasu z nervozity chodil sem a tam a došel až ke mně k plotu a prohodili jsme spolu pár vět...O stavu českýho fotbalu a úrovni rozhodčích... Úplně normálně...Musel jsem mu dát za pravdu :))
Tak to je malá část mého já - fotbalový provokatér. :)
PS. Pro doplnění - Lípa teď hraje ČFL, třetí nejvyšší soutěž u nás a mančaft trénuje bývalý reprezentant Radim Nečas, kdysi nejdražší hráč čsl. ligy, když ho do Slavie za desítky milionů koupil legendární mecenáš Boris Korbel
Žádné komentáře:
Okomentovat