pátek 16. října 2009

Kafka na pobřeží - Co všechno mě zaujalo

1) Rozšířil jsem si znalost zeměpisu:
Děj knihy se z 90 procent odehrává v japonském městě Takamacu, ležícím na severu japonského ostrova Šikoku - prstem po mapě se tam dá dojet tudy.

V knize nechybí odkazy na písničky:



2) Rozšířil jsem si (ne málo) znalost japonských reálií:
udon - nudle
udonja - obchod, jídelna, kde se prodává udon (úryvek z knížky: Zajdu do udonje u nádraží a pořádně se najím. Byl to první podnik, který mi padl do oka. Jelikož jsem se narodil a vyrostl v Tokiu, moc udonu jsem zatím nepojedl.)
daši - rybí vývar, ze kterého se v Japonsku připravují polévky i omáčky, různé detaily lze objevit třeba tady, ale i ve spoustě dalších článků na webu (úryvek z knížky: A místní udon je navíc úplně jiný, než jak ho znám. Je krásně čerstvý, nudle jsou pěkně pevné a vývar daši, až se sliny sbíhají)
bentó - studené japonské jídlo, které se nosí na výlet, do školy či do zaměstnání na svačinu a oběd. Ukládá se do ploché krabicičky, která je rozdělena na dvě nebo více částí. Velký oddíl je určen pro rýži, ostatní masu a přílohám. Je obdobou obložených chlebíčků, základem není chléb či veka, ale rýže.
ume - švestkové stromy
umeboshi - švestky ze stromu ume
jamabuki - asi druh růže
tóró - kamenné lucerny
onigiri - japonské jídlo, vařená rýže zformovaná do tvaru koule či trojúhelníku a zabalená do listu nori
nori - list jedlých mořských řas
konbini - non-stop obchod, nabízející potraviny, časopisy, knihy, kosmetiku i služby copy centra
misoširu - polévka
votivní obrázky ema - ozdoba japonských svatyní. Dřevěné destičky s obrázkem koně na jedné straně. Na druhou stranu se napíše prosba, např. nechť se mi daří u zkoušek, a obrázek se pověsí na věšáček u svatyně
šamisen - japonská dlouhokrká drnkací loutna se 3 strunami
futon - tvrdá, ručně vyráběná matrace z přírodních materiálů
furošiki - šátek
jukata - lehké letní kimono, původně je Japonci uživali jen jako určite formy ručniku - oblékali si je po odchodu z lázně a až celí oschli, opět se převlekli. Postupně si však jukaty získaly mezi muži i ženami větší oblibu a zvyk nošení jukaty v horkém létě přetrvala do značne miry i dnes. Jukaty se šijí z látek s nejrůznějšími vzory, které však bývají obvykle pestřejší, jasnější a vůbec "odvážnější" než u ostatních kimon
rámen - japonská nudlová polévka původem z Číny (úryvek z knihy: Protože měl ale pan Nakata už docela velký hlad, rozhodl se, že si nejprve zajde do bufetu na rámen. V tašce sice měl několik onigiri a čokolád, ale usoudil, že si je radši nechá do zásoby na horší časy.)
ojakodon - omáčka




3) Začínám se orientovat v obdobích japonských dějin
období Heian (794 - 1185) - bylo nazváno po novém hlavním městě, kterým se v roce 794 n. l. stalo Heian-kjó (dnešní Kjóto)
období Meidži (23. říjen 1868 - 30. červenec 1912) - období japonských dějin, během kterého Japonsko zažilo prudkou modernizaci za podpory západních mocností
období Taišó (1912 - 1926) - během tohoto období stál v čele Japonského císařství císař Taišó (Jošihito)
období Šówa (1926 - 1989) - během tohoto období stál v čele Japonského císařství císař Hirohito. Jako název své éry zvolil Šówa tennó. Šówa znamená „zářící mír“, tennó znamená císař.



4) Získávám znalosti o japonské literatuře:
- básně tanka a haiku - nejčastější formy japonské poezie
- Bokusui Wakajama (1885 - 1928) - japonský básník tanka
- Išikawa Takuboku (1886 - 1912) - japonský básník tanka
- Naoja Šiga - (1883 - 1971) - japonský spisovatel, autor povídek ve stylu šinkjó šósecu - introspektivní forma vyprávění, psaná v první osobě. Česky vyšla (v roce 1979) kniha povídek Popelavý měsíc (v KVKLI)
- Džun´ičiró Tanizaki (1886 - 1965) - jeden z největších spisovatelů moderní japonské literatury, po Natsume Sósekim údajně druhý nejčtenější japonský autor vůbec. V Evropě je nejznámější především jeho kniha Deník bláznivého starce (v KVKLI také knihy Most snů, Sestry Makiokovy, Ti, kteří raději kopřivy, a výbory Pět japonských novel a Milenci z Jeda.
- Příběh prince Gendžiho - dlouhá sága, čítající 54 kapitol a vyprávějící o Zářícím princi Gendžim, hledajícím skrze početná milostná dobrodružství ideální ženu (česky vydala ve formě čtyř knih v roce 2002 Paseka, všechny čtyři knihy mají v KVKLI)
- Vyprávění za měsíce a deště - sbírka devíti povídek, inspirovaných čínskými i japonskými strašidelnými příběhy, autorem je Ueda Akinari (1734 - 1809) (v KVKLI je vydání z roku 1971, Odeon)
- Nacume Sóseki - japonský prozaik, klasik moderní japonské literatury. Realistickou tvorbou se stavěl proti soudobému naturalismu a nihilismu (v KVKLI mají od něj Sanširó [Argo, 1996], Polštář z trávy [SNKLHU, 1958], Milenci z Jeda [Melantrich, 1942] Botčan, mazlíček staré Kijo [Pavel Prokop, 1942]



5) Sledoval jsem odkazy na světovou literaturu:
Platónova Symposion
"Podle toho, co říká Aristofanes v Platónově díle Symposion, existovaly kdysi dávno za časů mýtů tři druhy lidí," říká pan Óšima. "Slyšels o tom někdy?"
"Neslyšel," odpovídám.
"V dávných dobách prý nebyli muži a ženy, ale dvojlidé pohlaví mužského, ženského a obojakého. Oproti dnešním lidem měli všechno dvakrát. Žili si tak šťastně a spokojeně. Bohové je ale všechny rozřízli vejpůl. Na dvě dokonalé přesné poloviny. Najednou tak zůstali na světě jen muži a ženy, a lidé začali bloudit sem tam po světě a hledat své chybějící poloviny."

(Jde o poměrně zásadní úryvek z knihy, zřetelně totiž odkrývá motivace hlavních hrdinů knihy, přinejmenším pana Nakaty, hledajícího svou druhou půlku stínu)

Další úryvek o hledání druhé poloviny:
„Každý, kdo se zamiloval, přece v lásce hledá svou chybějící část. Takže když myslí na toho, koho miluje, je mu skoro vždycky smutno. Rád by se vrátil, rád by znovu vstoupil do dávno ztraceného pokoje, po kterém se mu stýská. To je přeci normální.“

A možná s tím souvisí i tento úryvek, ve kterém se objevuje také motiv prázdného lidského těla, skořápky, ze které něco vyprchalo (motiv se objevuje i při popisu zvláštního bezvědomí šestnácti dětí). V tomto úryvku Hošino přemýšlí o tom, jak chtěl naplanit svou ubývající skořápku:
Zaposlouchaný do hladce plynoucích velebných tónů Mistrova cella začal Hošino vzpomínat na své dětství. Na to, jak chodil den co den k řece chytat mřenky a rybařit. Napadlo ho, že tehdy nemusel dumat vůbec o ničem. Prostě jen bral život, jak přicházel, a úplně to stačilo. Stačilo mu jen žit aby někým byl. Docela přirozeně a sám od sebe. Pak ale jako by se to někde zvrtlo. Naráz jako by nebyl nikdo, že jen tím, že žije. To je ale zvláštní. Lidi se přece rodí právě proto, aby žili, ne? Tak proč se mu ale zdá, jako by ztrácel jakýkoli vlastní obsah tím víc, čím déle je na světě, a stával se dočista prázdným člověkem? Jestli to takhle půjde dál, dost možná skončí jako lidská skořápka bez jakékoli ceny. To by tedy byla chyba. To se nesmí stát. Něšlo by to nějak zastavit nebo změnit?

A se zaplňováním sebe samého souvisí i tento úryvek:

Potřeboval jsem ji, napadlo pana Óšimu. Možná proto, abych zaplnil nějakou prázdnotu v sobě samém. I když jsem sám její prázdnotu zaplnit nedokázal. Až do svého konce s ní zůstala úplně sama.

Franz Kafka
- Zámek, Proces, Proměna, V kárném táboře - o těchto dílech se spolu baví pan Óšima a
Kafka Tamura, jenž si své fiktivní křestní jméno zvolil právě podle svého oblíbeného autora

Burtonovo vydání Tisíce a jedné noci - sir Richard Francis Burton (1821 - 1890) - anglický dobrodruh, překladatel, spisovatel, etnolog a orientalista. Je autorem asi nejslavnějšího překladu Tisíce a jedné noci z arabštiny do angličtiny

Kassandra - řecká tragédie o mytologické věštkyni.
Jde o velmi zásadní odkaz - motiv věštby, kletby, osudové předurčenosti je vlastně gró hlavní linie příběhu, příběhu Kafky Tamury, který utíká před oidipovskou věštbou svého otce, před svým předurčeným osudem. Motiv osudovosti prochází celou knihou.
"...Člověk si osud nevybírá, osud si vybírá člověka. V řecké tragédii je tohle úplně základní pohled na svět. Jeho tragika - jak ji definuje Arostoteles - spočívá v tom, že hlavní úlohu přitom zpravidla nesehrají slabé stránky hrdiny, ale naopak ty lepší. Chápeš, co mám na mysli? Lidi nezavlečou do tragické situace jejich nedostatky, ale právě jejich přednosti...V tom je právě ta nevyhnutelná ironie osudu..."
...
"...Jenomže ona ta ironie osudu člověka zároveň prohlubuje a dává mu růst. Její pomocí může postoupit někam dál, do vyšších dimenzí. V tom je vyšší, univerzální naděje..."

Osud je někdy jako taková malá písečná bouře, co bez ustání mění směr. Osud je občas jako menší písečná bouře, co bez ustání mění svůj směr. Ty se jí snažíš utéct, a tak změníš směr. Ale jakmile to uděláš, bouře změní směr s tebou. Zkusíš to ještě jednou, ale výsledek je stejný. Ať to zkoušíš, kolikrát chceš, pořád se to opakuje, jako by to s tebu sama smrtka tancovala svůj zlověstný tanec před úsvitem. Protože ta bouře není něco, co k tobě jen tak přišlo odněkud zdaleka. Ta bouře totiž, to jsi ty sám. Máš ji v sobě. A proto jediné, co ti nakonec zbude, je zamířit přímo do ní, zacpat si pevně oči i uši, aby se ti do nich nedostal písek, a krok za krokem se snažit projít na druhou stranu. V té bouři neexistuje slunce, ani měsíc, ani směr, a někdy ani normální čas. Jen písek, bílý a drobný jako z přelámaných kostí, co víří vysoko na obloze. Představ si takovou bouři.

Ty ji pochopitelně překonáš. Tu bouři. Tu pomyslnou, metafyzickou bouřku. Ale i když je jen pomyslná a metafyzická, stejně tě pořeže jako tisíc břitev. V ní už prolila krev hezká řádka lidí, i ty ji budeš prolívat. Teplou, červenou krev. Budeš ji nabírat plnýma rukama, svoji, i těch ostatních. Až bouřka přejde, sám vlastně nebudeš pořádně vědět, jaks ji přestál. Nebudeš mít ani jistotu, jestli vůbec přešla. Jistá je jen jedna jediná věc: až z ní vyjdeš, budeš někdo úplně jiný než na začátku. To přesně ta bouře znamená.

Na světě je tolik, tolik místa. Jen pro tebe není žádné. Spokojil by ses i s tím nejmenším, ale ani takové nikde nenacházíš. Vykřikneš-li, odpoví ti jen hluboké ticho. Hledáš-li ale naopak ticho, ozve se věštba, pokaždé, bez výjimky, jako by někde na skrytém místě v tvé hlavě secvaknul tajný spínač, který spouští její hlas.

A další úryvky o předurčenosti:
„Pokud můžu mluvit z vlastní zkušenosti, když člověk něco opravdu ze všech sil hledá, obvykle to nenachází. Čemu se snaží ze všech sil vyhnout, to si ho většinou najde samo..."

"Kafko Tamuro, v našich životech nastávají momenty, kdy už se nejde vrátit zpátky. Pak jsou další, mnohem vzácnější, kdy už se nedá pokračovat dál. Když nastanou, nemůžeme dělat nic víc, než je přijmout se vším všudy, tak jak to leží a běží. tak a nejinak se totiž žije."



6) Odkazy na slavné výroky
- In dreams begin responsibilites - Zodpovědnost začíná ve snu (William Buttler Yeats); úryvek z knížky, který výrok modifikuje: Bojíš se představ. A bojíš se i snů. Bojíš se zodpovědnosti, která jimi počíná. Spánku se ale nevyhneš, a právě v něm přicházejí sny. Když člověk bdí, dá se fantazie ještě krotit. Snům, snům neporučíš.
- Čirá přítomnost je nezachytitelným principem minulosti, pohlcujícím budoucnost. Veškeré vnímání je v pravdě již pamětí samotnou. (Henri Bergson)
- Oldies, but goodies



7) Další zajímavé odkazy
- bílé Polo triko s límečkem, značkové Ralph Lauren - módní značka Polo Ralph Lauren, pojmenovaná po americkém módním návrháři Raplphu Laurenovi
- laundromat - stydím se, ale to slovo jsem doteď vůbec neznal, označuje veřejnou prádelnu, tady jsou třeba stránky laundromatu v Praze
- při pátrání po odkazech na českém webu jsem objevil zajímavý rozhovor s Antonínem Límanem, překladatelem z japonštiny, na I-literatuře
- aloha košile - košile "havajského" typu
- kryptomérie - kuželovitý jehličnan, biologický název kryptomérie japonská



8) A na závěr další a další zajímavé úryvky:
Rychle jsem tedy k dětem přiběhla a pokoušela jsem se je zvednout. Byly ale úplně bezvládné, jako guma, rozměklá na slunci.

Nejpodivnější byly jejich oči. Úplně prázdné jako oči lidí v kómatu.

V jeden okamžik se mi skoro zachtělo hodit všechno za hlavu a zmizet v prázdnotě, co zela přede mnou.

Na cestách doprovod, v životě cit.

"...Vůbec se nerozpakuj a zavolej. Však víš, co se říká: Dva o sebe rukávem zavadí - ..."
"...mnohých životů naplnění," doplním ji.
"Aha," povídá ona. "A co to znamená?"
"Karmu z předchozích životů - že ani ty nejmenší maličkosti se ti nestanou náhodou."

Naše srdce žijí shonem každodennosti a většina toho, co je skutečně důležité, odchází z našeho vědomí jako vyhaslé hvězdy.

Stále mi to leží na srdci jako balvan. Dosud si pamatuji, jak se na mne díval, když jsem jej bila. Jasně mám před očima jeho obličej, tolik plný nezměrné hrůzy a zoufalství.



"Nezapomeň ale, že i samoty je víc druhů. Možná že jsou mezi nimi i takové druhy, jaké si ani neumíš představit."


„Ale prosímtě, jen neudělej žádný ukvapený rozhodnutí. Pamatuj si, že nic na světě není absolutní.“

„Zavírání očí naprosto nic nespraví. Když nad něčím zavřeme oči, neznamená to, že to zmizelo. Právě naopak, jakmile oči zase otevřeme, všechno je ještě mnohem horší.“

„Když už jsme u těch paradoxů,“ řekně pan Óšima, jako by si na něco vzpoměl. „Když jsem tě poprvé uviděl, měl jsem pocit, že něco ze všech sil hledáš, a zároveň se tomu zoufale snažíš vyhnout. Člověk z tebe má takový dojem.“

„Víš, ono je nakonec úplně jedno, jesli je někdo gay, lesba nebo takzvaně normální, jestli je feministka, fašistická svině, komunista nebo člen Hare Kršna – takové věci jsou vedlejší. Je mi úplně jedno, jakým nad sebou kdo mává praporkem. Strašně mi ale vadí jakákoli vnitřní prázdnota“




„Omezenost bez fantazie, nedostatek tolerance. Teorie, která se vymknula kontrole, prázdná rétorika, patenty na pravdu a zkostnatělý systém. Toho jediného se na světě doopravdy bojím.“

„Na tom, jaký máte íkvé vůbec nezáleží. Záleží akorát na jediným: jestli se umíte dívat kolem sebe.“

Ocitl ses v doopravdy podivné situaci. Zamilovaný do podoby dívky, která už není, žárlíš na dávno zemřelého mladíka. A přesto je to všechno mnohem opravdovější a bolí to mnohem víc, než jakýkoli jiný cit, cos do té chvíle reálně prožil. Navíc je to úplně bezvýchodné. Není šance, že se ti podaří najít východisko. Zabloudils v labyrintu času. A ten největší problém je, že odtud ani nechceš hledat cestu ven. Viď?

„Copak se veškerá tělesa na světě neustále nepřemisťují z místa na místo? Naše planeta, čas, láska, život i víra, spravedlnost i zlo, všecko, co existuje, všecičko plyne jako ta voda. Nic nikdy neustrne na jednom místě v jediné formě. Vesmír, to je chlapče jeden velký Black Cat Epxress.“

„V životě se přihodí plno věcí, na které by člověk nikdy nepomyslel,“ povídá slečna Saeki.

„Ony lidem většinou mnohem víc vyhovují takové symboly svodoby, jako je ten tvůj batoh, než svoboda samotná.“
...
„Kdoví, Kafko Tamuro, jestli si totiž většina lidí svobodu vůbec přeje. Jestli si to jen třeba nenamlouvají ve své fantazii. Většina lidí si totiž se svobodou neví rady, když ji dostane. Pamatuj si: Lidi mají mnohem radši nesvobodu.“

JÁ je současně obsahem vztahu, a zároveň vztahováním samotným.

Slečna Saeki dokázala projít vším možným – někdy skoro i nemožným. Ví spoustu věcí, o kterých ty nemáš ani potuchy, má i spoustu citových zkušeností, které tobě zatím úplně scházejí. Dovede rozlišit, co je v životě důležité, a co jsou jen malichernosti. Musela udělat řadu důležitých rozhodnutí a na vlastní oči pak viděla jejich následky.

„Nakata prosím žil dlouho. Ale jak už vám prve řekl, nemá vůbec žádné vzpomínky. Proto ani dobře netuší, jaké to přesně je, když jsou něco, jak račte říkat, ‚muka k nesnesení‘. Myslí si ale, že ať už to bylo k nesnesení sebevíc, svych vzpomínek jste se přitom vzdávat nechtěla, viďte?“
„Ano,“ řekla slečna Saeki. „To máte pravdu. Ať by byly sebetíživější, já se jich co živa nevzdám. Byly tím jediným, co dávalo mému životu smysl, jediným důkazem, že jsem žila.“

„Co se jednou stalo, stalo se,“ pokračuje Kluk, co se mu říká Vrána. „Zpátky už to nikdo nevrátí. Ona tě tehdy nemusela opustit, tys nemusel osamět. Jenže věci, co se už událi, jsou jako talíře, co někdo rozbil na prach. Už nikdy nebudou jako dřív, ať s nima uděláš, co chceš. Nemyslíš?“Kývám. Už nikdy to nebude jako dřív, ať budu provádět co chci.

Specifická váha času na tebe doléhá jako mnohoznačný starý sen. Postupuješ dál a dál, abys tím časem prošel. Nejspíš mu už neunikneš, kdybys šel třeba na světa kraj. Ale i přesto se o takovou cestu musíš pokusit a na ten kraj světa dojít. Protože jsou věci, které nedokážeš, pokud nezajdeš až úplně nakonec.

„Všichni ustavičně ztrácíme něco důležitého… Důležité šance a možnosti, city, které se nedají ničím nahradit. To už je jeden ze smyslů lidské existence. Ale někde ve svých hlavách, aspoň já myslím, že v hlavách, máme každý takový malý pokojík, kam ukládáme vzpomínky na všecky ty ztracené věci. Takovou nějakou místnost s regály, jako máme tady v knihovně. A v jednom kuse vyplňujeme katalogizační lístky, abych se ve své vlastní mysli ještě vůbec vyznali. Musíme v té místnosti zametat, větrat, vyměňovat květinám vodu. Jinými slovy: žiješ pak na věky ve své osobní knihovně.“

„Všichni potřebujeme někam patřit. Více nebo méně.“

2 komentáře:

  1. Ahoj, prave jsem zacla kafku cist a pri hledani jamabuki jsem narazila na tuhle sranku. Parada. Pri cteni mi moc pomuze, tesim se ze se taky dovim neco o japonsku.dobra prace.moc dik:)
    Petra fm

    OdpovědětVymazat
  2. Murakami mě naprosto nadchl a pohltil hned po první knížce (Norské dřevo). Nikdy jsem nečetla nikoho lepšího, než Murakamiho.

    OdpovědětVymazat