pondělí 12. října 2009

12.10.

Je pondělí 12. října. Když nepočítám víkend, je to můj první volný den, než nastoupím do nové práce. Už zítra se chci hlásit M., abych se s ní domluvil, kdy se sejdeme. Dneska jsem si ale řekl, že budu lenošit. Pro ten pocit, že můžu lenošit během pracovního dne :)
Víkend proběhl v klídku. V sobotu kolem jedné jsem si dal u nás na námku spicha s JŠ a pak jsme jeho autem vyrazili do Cvokova, vracel jsem se až večer autobusem do Boru a odtud vlakem na Střelnici. Včera jsem strašně moc chtěl jet do Pardubic na Velkou. Ale nechal jsem se odradit tím příšerným počasím a dostih sledoval jen v TV. Byl to parádní dostih, nádherný, litoval jsem, že jsem nebyl přímo na místě. Nečekaně vyhrál Tiumen s legendárním J. Váňou, v 57 letech vyhrál Velkou už pošesté, poprvé před 21 lety. Neuvěřitelné.

Dneska jsem si pustil z webu další z rozhlasových Příběhů 20. století, šlo o pokračování příběhu paní Evy Roubíčkové, která si jako mladá dívka psala za války v Terezíně deník. To nové pokračování bylo ale hodně zaměřené na příběh nádražáka Karla Košvance - árijce, který do Terezína tajně Židům dodával pytle s jídlem, Roubíčková byla jeho táborová spojka.
Nadchlo mě to, strašně moc. Přemýšlím o pohnutkách toho člověka. Obyčejný prostý člověk se třemi malými dětmi sebe i tuto rodinu vystaví nebezpečí ohrožení života, aby mohl pomáhat Židům. Proč se o takové statečnosti, o takových hrdinech, tak málo ví? Kdyby žil, chtěl bych se s Karlem Košvancem setkat, poznat ho, chtěl bych zažít jeho vyprávění.

Dál se prokousávám Murakamiho knížkou Kafka na pobřeží. Nemůžu říct, že bych z toho byl nějak nadšený. Dokonce mě to chvílemi vůbec nebaví. Ale jedna linie příběhu mě hned od počátku strhla. Ta linie odvíjející se od události na mýtině v lese, kde celá třída dětí upadla do bezvědomí a na ní navazující příběh pana Nakaty. Už to, že Murakami začal tuhle linii rozvíjet vlastně pomocí přepisu armádních výslechů, mi přijde perfektní, skvělé je, jak to tak naprosto přesně "dávkuje" do linie příběhu Kafky Tamury, a co mě nejvíc dostalo, byl dopis paní učitelky, která se po 28 letech rozhodla přiznat i další okolnosti, které předtím zamlčela. Jestliže je murakami vyzdvihován za svůj magický realismus, mysticismus, tato část, tento dopis, je podle mě jeden z vrcholů jeho mysticismu. Nádherný.
Za to jsem ale trpěl, když se pan Nakata setkal se zabíječem koček Johnnie Wolkerem. Nepochopil jsem vůbec nic - proč se ten člověk jmenoval Johnnie Wolker, proč musel Murakami tak neuvěřitelně hnusně popisovat uříznuté kočičí hlavy i to, jak kočkám Johnnie Wolker rozřezává těla a vypadávají z nich vnitřnosti. Hnus. Za tohle Murakamiho nenávidím. Měl jsem před očima našeho Osvalda a i když bych ho někdy nejraději přetrh, tohle bych mu teda nepřál. K týhle pasáži jsem se dostal včera a knihu jsem musel odhodit a ještě jsem nenašel odvahu číst dál.

Žádné komentáře:

Okomentovat