Už jsem sem zase dlouho nepsal. Tak to napravuju. Nic zásadního se ale mezitím nestalo. Vezmu to pozpátku a možná i napřeskáčku :)
Pátek 30.10. Cesta do Prahy. Ráno jsem běžel na busík na zastávku na Severu, byl to fofr, už zdálky jsem viděl, jak tam stojí, a tak ve strachu, že mi ujede, jsem běžel jak Bolt na mistrovství světa. Když jsem doběhl, zjistil jsem, že nemám peněženku. Byl jsem přesvědčený, že mi při tom svižným běhu vypadla, a tak jsem celou cestu k autobusu prošel asi třikrát, ale nic jsem nenašel. Naprosto zdcený jsem se vrátil domů a tam ji našel. Hurá! Na netu jsem si rychle dohledal, že ještě jede Quick, ale že ho chytnu už jedině na vlakáči. Tak jsem zase fofroval k autu a pak "rychle a zběsile" městem a autem na vlakáč. Už už se rozjížděl, když jsem doběhl. Najednou jsem to věděl: tento den stojí štěstí při mě!
V busíku - byl to ten velký stříbrný Quick - nás sedělo jen asi deset, já si dal mikinu pod hlavu a spokojeně usnul. Probudil jsem se až v Holešovicích.
Tam to šlo celkem rychle, nasedl jsem na Sedmnáctku a jel snad třičtvrtě hodiny až do Modřan. Tam jsem absolvoval školení. Úplně sám. Jen já a pihovatá lektorka Martina, s takovým pěkným svetříkem s výstřihem. Pořád se mě ptala, jestli všemu rozumím, a mě bylo líto, že by to mělo rychle skončit, tak jsem pořád říkal, že nerozumim ničemu, estli by to jako nemohla ještě zopakovat. Líbilo se mi, jak často používala spojení "mám ráda". Třeba: "A tohleto je funkce, kterou já osobně mám ráda". A vždycky se u toho tak zvláštně zasmála :)
Z Modřan jsem pak mastil zpátky Sedmnáctkou do města. Měl jsem už hroznej hlad a vzpomněl jsem si na bufík "Karolínka", do kterýho jsem chodíval jako mladý študák. Tak jsem vystoupil u Národního divadla, prošel kolem mojí školy (chvíli jsem váhal, estli se tam nejít podívat, ale nenašel jsem v sobě zase dost odvahy, srabík budu asi už doživotní) a zamířil ke Karolínce. Tam mě čekalo pořádný zklamání, ona už je úplně zrušená. Přemejšlel jsem, co s tím mým hladem. Levně pojíst na Starým Městě to se asi nedá. Vzpomněl jsem si ale na jeden nedalekej krámek, kam jsme taky chodívali. Tak jsem tam zašel. Byl tam normálně pořád stejnej proodavač jako před těma deseti lety a furt vypadal stejně! Koupil jsem si rohlik, koláček a Flinta.
A vykročil jsem k Rudolfinu - na výstavu Georga Baselitze, jednoho z nejvýznamnějších současných německých malířů. O výstavě jsem se dozvěděl tady. A chtěl ji taky vidět. Myslel jsem si, že tomu vůbec nebudu rozumět a že mi to nic neřekne, ale ta výstava mě nadchla. Několik obrazů mě úplně dostalo. V jedné místnosti byly dokonce pohodlný sedačky a tak jsem si před jedním z těch, které mě tak rozdráždily, sednul a seděl a koukal na tu krásu. Za prvý: Baselitz nemaluje žádný obrázky, ale megaobrazy, velkoformátové. Za druhý: Baselitz proslul tím, že tyhle megaobrazy začal malovat vzhůru nohama. Ne že by namaloval obraz a pak ho otočil, on už to prostě takhle obráceně maluje. A já si všimnul, že u těchto obrazů "naruby" není obráceně jen ta "forma", ale i obsah. Má tam třeba obraz nějakýho africkýho bojovníka, pochopitelně hlavou dolů, s kopím v ruce a se šípem, který zasáhl jeho hlavu. Člověk by čekal, že se šípem v hlavě, určitě otráveným, se budete svíjet v křeči a krvi a budete umírat. Ale Baselitzův bojovník stojí vzpřímeně na hlavě a směje se!
Nebo tam má takový zátiší s továrnou, jak vystřiženou z Ocelovýho města, byť opět vhůru nohama, teda spíš komínama. Člověk by čekal, že to bude velmi temný, smutný obraz. Kdepak! Baselitz tam domaloval krásný břízy i turistickou rozhlednu, vše velmi zářivýma barvama :) Nejvíc mě ale nadchnul jeho megaobraz domečků, poskládaných střechou dolů jeden vedle druhýho. To byl ten, před kterým jsem seděl a rozjímal.
Eště jsem zapomněl napsat, jak kuriózně jsem se na výstavu dostal. Jak jsem si totiž ve vstupní hale udolfína přečetl, vstupné dovnitř bylo 120 kaček, což se mi zdálo moc, ale pak jsem se dočetl, že důchodci, mládež, studenti a novináři můžou za polovic. Ha! Tak jsem vytasil úplně novou "pressku" a očekával poloviční vstupné. Jenže paní pokladní vytáhla nějaký seznam a začala v nich hledat tu naši Sedmičku, projela to už asi třikrát, a nemohla to najít. Tak jsem ji chtěl trochu pomoct a říkám: "Vydává to Mladá fronta". A paní pokladní: "Aaaa, Mladá fronta Dnes, tak to máte úplně zadarmo!" Pochopitelně - to že jde o omyl, jsem si nechal pro sebe. A tak jsem byl na výstavě úplně zadáčo.
Měl jsem čas a tak jsem z Rudolfina vyrazil pěkně pěšky přes Vltavu až na Malostranský náměstí. Tam totiž stojí můj oblíbený kiosek s květinami a já chtěl zjistit, do kolika má otevříno, že bych se tam navečír stavil pro květinu, co jsem chtěl dát B. Zjistil jsem, že má otevříno až do devíti večer, což se mi moc líbilo. A šel jsem zase zpátky na Malostranskou přes Valdštejnský zahrady. Tam jsem naskočil na metro a odfrčel do Dejvic - prohlídnout si novou Národní technickou knihovnu. Ačkoliv jsem si původně myslel, že knihovna mě zaujme víc než výstava, nakonec to bylo naopak. B. mi pak řekla: "Já jsem si myslela, že to tak bude." Jak to mohla vědět?
Zrovna když jsem si v knihovně dával kafíčko a toníka, tak mi B. volala a já přislíbil, že už za ní pomalu vyrážím. Bylo mi jasný, že květiny na Malostranským náměstí koupit nestihnu, bylo by to trošku z ruky, a tak jsem je koupil hned na Dejvický. Pak jsem toho trošku litoval, páč jsem si ještě zaběhl na Václavák koupit kulicha a v jednom stánku jsem viděl eště hezčejší tulipány, než ty moje z Dejvický. Dokonce jsem chvíli myslel, že ty co mám, někomu dám, a pro B. koupím ty hezčí. Ale nakonec jsem to nechal tak, jak to bylo.
B. jsem prozvonil a šel jsem se schovat k nim do vchodu. A pak jsme vyrazili do kavárny Vesmírna Ve Smečkách. Byla to "terapeutická" kavárna - obsluhujou tam lidi s mentálním postižením, což se mi ale moc líbilo. Chlapík, co se staral o nás, byl strašně milej. Hned na úvod jsem ho poprosil o vázu pro ty tulipány, což je asi požadavek, se kterým se nesetkává často, přesto to okamžitě a pohotově zařídil. Dali jsme si výborný čajíky, dobrá jídla a povídali o všem možným. Viděli jsme se po strašně dlouhý době. Nakonec jsem ještě zašel k B. domů a skoukli jsme španělský filmík...Láska za polárním kruhem, nebo tak nějak :) A pak jsem odfrčel domů, na sever, za můj polární kruh.
Den předtím ve čtvrtek jsem byl v Liberci. Vůbec se mi nechtělo do práce, a tak jsem si zalezl do jedný kavárny a četl si a přemýšlel :) Pak jsem nakonec z nory musel vylízt - protože mě sháněla BD. Ti dva mí noví povedení kolegové mě zase děsně vytočili. Ale řekl jsem si, že se na ně vykašlu a pojedu si "self-made-work-life" :) Takže na BD zvesela kašlu, což jí asi děsně vadí, páč už mi to několikrát připomněla. Ještě nakonec docela prima popovídání s panem IR z muzea.
V úterý jsem díky němu sledoval, jak se vrtná souprava vrtá pod liberecký Benešovo náměstí. Bylo to zajímavý. Hlavně když pak do vrtu spustili i kameru a my to sledovali všechno na obrazovce. Přál jsem si, aby tam kamera zabrala i nějakýho podzemního skřítka, aby to bylo doložený, že vopravdu existujou.
Žádné komentáře:
Okomentovat