Srdcovka 011 - Sluníčko

Některý songy jsou SRDCOVKY. Tohle je jedna z nich.

 

Jak jsem předeslal, další SRDCOVKA je od Priessnitz. A vybral jsem jednu dávnou věc, ty pro mě nejvíc znamenaj.  Mohly by tu být i Děláže, Jaro nebo Sny.

Naše dílo

"Naše dílo nás patrně přesahuje, je celistvější a silnější než my. Jako je ve fyzice celek více než pouhý souhrn jeho částí, tak je naše životní dílo něco navíc, tajuplný přesah naší bytosti a našeho života."

(Sándor Márai, Deníky)

Let

Docela s obavami jsem šel do kina na Zemeckisův Let, protože Spáčilka to vesměs pohaněla. Nedá se říct, že by to úplně rozcupovala, ale v podstatě napsala, že v tom filmu stojí za podívání jen první půlhodina. Naštěstí jsem to stejně chtěl vidět kvůli Denzelu Washingtonovi, kterého mám už dlouho rád a v posledních letech jsem na něm objevil ještě jednu zajímavou věc: on se začal podobat tátovi. Nebo táta jemu. Jednou bych je chtěl postavit vedle sebe. To by byla bžunda. Mimochodem Washington je starší než táta, o rok a půl a něco.

Na konci jiných časů

Dočetl jsem Perssonovu krimi „V jiném čase, v jiném životě“ a musím říct, že moje „čtenářova duše“ je navýsost spokojená.

Všem milovníkům detektivek vřele doporučuji. Těm, co mají rádi srovnání a chtěli by Perssona poměřovat třeba s krajanem Larssonem, bych řekl, že srovnávat nejde. A že Milénium, hlavně jeho první část, bylo jen jedno.

Milénium je legenda, která měla velký přesah a důležité poselství. V jiném čase, v jiném životě je zase spíše učebnicový příklad klasické, standardní krimi. Dokonce jsem si říkal, jestli by podle ni neměly chytré hlavy našeho světa stanovit definici detektivky.

I když někdo by mohl být proti. Persson totiž hlavně v první a třetí části knihy zapojuje do děje i prvky typické spíše pro špionážní román. První část popisuje obsazení německého velvyslanectví ve Stockholmu v roce 1975. Druhá se odehrává v roce 1989, kdy byl zavražděn vysoký státní úředník Eriksson. Poslední část se posouvá ještě o dalších deset let později a sleduje obnovené vyšetřování vraždy

Tři tečky pro začátek

"Když jsem vyšel ráno z domova, ucítil jsem v hlavě prázdno uplynulých dní a cosi uklidňujícího. To klidné bylo zajisté silnější, protože vášeň činiti tečky po dlouhých, vysilujících dnech a slovech mi dala třikráte sebe celou, až jsem jí ucítil. Já jí děkuji."

(Jiří Orten, Modrá kniha)

Filmová noc. Z neděle na pondělí se rozhodne

Srdcovka 010 - Poslepu

Některý songy jsou SRDCOVKY. Tohle je jedna z nich.

Když se ke mně s odstupem času dostalo první album Umakartu, byl jsem z toho jako neplavec na loďce z kůry uprostřed Kaspiku. Úplně ztracený. Navíc komplikovaně. Mnoho lidí se možná k Umakartu dostalo z nuly, přišlo to k nim jako nepoznané, ale u mě to bylo o jeden stupeň složitější. Ke mně Umakart přišel jako k letitému milovníkovi a vyznavači Priessnitz. Takže když jsme se s Umakartem potkali, během zlomku vteřiny jsem v tom děsně lítal.
Umakart teď vydal nebo vydává nové, druhé album.Kdoví, co to se mnou udělá, až si k sobě najdeme cestu. Priessnitz pro mě znamenaly opravdu moc. Priessnitz jsou sentiment, bezstarostné mládí, festivaly i táboráky. Další SRDCOVKA bude patřit jim.

U nás na severu. Když není máslo, jíme Heru :)

V jiném čase, v jiném životě

Týden dovolené mi dopřál se po delší době opět vydat do světa vytvořeného stránkami knih. Na čtení mi v poslední době totiž nezbýval čas a když už nějaký byl, nebyla zase ta správná nálada a chuť.

Jednu knížku od Ježíška jsem přitom často nosil s sebou, ale většinou zůstalo jen u toho nošení. Tak teď poslušně hlásím, že došlo k průniku, průlomu.

Osvaldito-únor 2013

Ještě jedno video - medvědí

Svatební řeč jako řemen

Zločin

Když jsem si tu pochvaloval Foylovu válku, musím zmínit ještě jednu parádní věc, se kterou se po Novém roce vytasila Česká televize.

Od minulé neděle uvádí v české premiéře dvacetidílný a nejrůznějšími evropskými cenami ověnčený dánský seriál Forbydelsen z roku 2007 – ČT ho vysílá každou neděli po 22. hodině na ČT2 pod názvem Zločin.

Foylova válka

 Jedna z věcí, která mi v posledních dnech udělala radost, jsou čtvrteční večery. Tedy celkem pozdní večery. Od 3. ledna po tři čtvrtky zhruba kolem jedenácté večer teď ČT v premiéře uvádí pátou řadu seriálu BBC Foylova válka. Každý díl je samostatným televizním filmem

První díl vysílaný 3. ledna mi utekl, ale další čtvrtek už jsem nepropásnul a dobře jsem udělal. Jestli jsem se bál, že úroveň bude mít s novými díly upadající úroveň, tak tenhle strach mě rychle přešel.

Srdcovka 009 - Naruby

Některý songy jsou SRDCOVKY. Tohle je jedna z nich.

O staré duši

Další zajímavé čtení ještě z minulého týdne. Rozhovor s Petrou Hůlovou z pátečního magazínu Lidovek.
Třeba o českém sobectví v rodičovství. (Ukrajinka, hlavní hrdinka v její nové knize, nechá doma děti a jede do Česka, aby tu vydělala peníze, kterými by mohla rodinu zaopatřit.)
Třeba o staré duši, jak se i celý rozhovor jmenuje. Hůlová tvrdí, že smýšlí a jedná často jinak než její vrstevníci, většinou tak, jak si oni představují, že smýšlí starší lidé.

Češi, Kuba a jaderná válka

Velmi zajímavý text v sobotních Lidovkách o českém, resp. československém angažmá během karibské krize na Kubě v říjnu 1962, tedy přesně před padesáti lety. A hlavně objevný, dosud neznámý, příběh české lodi Lidice, která do přístavů v Havaně a Matanzasu doplula v inkriminovaných dnech.

Svět na pokraji jaderné války i českýma očima. Čsl. velvyslanec na Kubě žádá kapitána lodi Lidice, aby byl připravený okamžitě vyplout, jakmile se nalodí Češi žijící na Kubě, ačkoliv na lodi nebylo dost místa.

Hodně informací, které zapadají do mých pochyb o zahraniční politice, jakou vedl JFK

Závěr v LN: "Že nedošlo k ničivé válce, byla nakonec jen souhra šťastných náhod a výsledek rozvahy několika sovětských důstojníků."

Srdcovka 008 - A Deus

Některý songy jsou SRDCOVKY. Tohle je jedna z nich.

Těch srdcovek od ZN by bylo mnohem víc. Myslel jsem si, že tady do SRDCOVEK zařadím jen jednu za všechny. Že přeci všechny nemůžu dát, že to nejde mít víc srdcovek od jednoho autora. Ale pak jsem si řekl: A PROČ BY TO NEŠLO??? Vždyť to tak je. Takže tohle není jedna za všechny, ale první v řadě ;)

Zuzko, mávám Vám a děkuju.

Den, který rozpůlily taštičky v hříbkové omáčce :)

Pondělí 15. října. Ráno cesta do Avoneš na úřad. Tady setkání s místním atsorats, který se jmenuje jako řada mých předků z babiččiny strany. Téměř hodina a půl diskuse, takové představování. Bylo to v pohodě.
Oběd s Mektív v restauraci na zimáku. Neměl do čeho píchnout, tak mě vytáhnul ven. Na to, co je ten zimák zač, je ta restaurace skvělá. Dlouho jsem tam nebyl.  Příjemný útulný prostředíčko, ceny sice lehce nad, ale jídlo v podstatě famózní (taštičky v hříbkové omáčce, mňam) a obsluha bez chybičky.
Pak už jen  práce, práce, práce. Hovor a textík o bývalém atsorats Šeram, který je už dva roky bez práce, a teď hledá štěstí v Německu. Byl mi nakloněn. Jsem za to rád.

Dodatečně připisuji (18.10.) Textík o Ivošeram má na webu mimořádně velkou čtenost. Na jednu stranu jsem rád, na druhou stranu, z toho se dalo vytěžit mnohem víc, nějaké širší téma.

Mávání křídly. Polňačka v Avadnil. Setkání po letech

Pátek 12. října - "Mávání křídly dělá z lidí anděly / Mávej těmi svými pořád tak krásně jako dosud / A schovej pod jedno to malé" - malé přáníčko do BCN.

Cesta do Avadnil - na Arájovu radu jsme to vzali od Vokivc - kvůli rekonstrukci mostu zničeného povodní. Ukázalo se ale, že fotbalové kabiny, které jsme hledali, jsou přesně na druhé straně potoka. Takže jsme Aráje pěkně proklínali, tedy až do chvíle než nám dobří mladí hoši z vesnice poradili cestu tzv. "polňačku", po které se můžeme dostat na druhý břeh oklikou. Pak jsme začali proklínat ty drobné mladé hochy. Neboť polňačka byla skoro jako tankodrom a já sebe viděl jako řidiče tanku v napínavém válečném filmu. Nasadil jsem vážný výraz odpovídající závažnosti filmové role a projel jsem to snad zdárně. Vybalancoval jsem to.

V Avadnil se volí ve fotbalových kabinách. Vzadu je takový malý sál, kde se hrává ping-pong nebo tu cvičí ženy. Projít se tam musí kolem nápisů "Hosté", "Rozhodčí" nebo "Langoše". Ale říkali nám, že už se tu volí naposled. Věčná škoda, bylo to příjemné prostředí a lidé též.

Ráno jsem si to mašíroval přes náměstí a najednou koukám, že vidím známou tvář. Byl to Kenámor. Vždycky jsem si říkal, jestli se s ním někdy ještě potkám a kde to bude. Že to bude u nás na náměstí, bych nečekal. Jaká je pravděpodobnost, že v Lípě potkáte někoho, kdo bydlí v Desné v Jizerských horách? Že se v jednu chvíli vyskytnete na jednom místě?

Hned jsme mazali na kafe. Povědět si o všem, co se událo za dlouhou dobu, co jsme se neviděli. A vzpomínali jsme. Třeba na historku, jak jsem o něm po Liberci rozhlašoval, že bude v Desný prodávat kulichy :) Je spokojenej, víc než bych si býval myslel. Říkal, že chuť po foťáku ho ani na chvilku ani jednou za tu dobu nepřepadla. To mě překvapilo. Takovej talent na focení, tolik různých ocenění a nakonec tak rád, že už nefotí. Pozoruhodné zákruty lidské duše i jedńoho osudu.