Jednu knížku od Ježíška jsem přitom často nosil s sebou,
ale většinou zůstalo jen u toho nošení. Tak teď poslušně hlásím, že došlo k průniku,
průlomu.
Píšu „knížka od Ježíška“, ale tak úplně to není pravda. Ježíšek
mi totiž původně nadělil jinou knihu – třetí díl Larssenovy trilogie Milénium,
což mě pobavilo. Že jsem to četl už někdy před čtyřmi lety, nechávám stranou,
to prostě Ježíšek nemohl vědět, ale dávat někomu jako dárek třetí díl z trilogie
mi přijde fakt legrační. „Tak tady máš poslední díl,“ to bych si já osobně
netroufnul někomu udělat :)
Po Vánocích jsem knížku vzal a šel žebrat do knihkupectví,
kde Ježíšek nakupoval, jestli by mi ji nevyměnili za něco jinčího. Byl to ode
mě výkon, protože to bylo knihkupectví, které nemám rád – kvůli protivné
obsluze a vůbec divnému dojmu. Samozřejmě, že se na moji žádost tvářili ještě
stokrát protivněji, než jak jsem to tam zažil kdysi dávno. Ale nakonec
ustoupili, když zjistili, že jsem si vybral dražší knížku a ještě musím
doplatit rozdíl mezi tou novou a tou od Ježíška.
Vybíral jsem asi hodinu a pořád jsem si nemohl vybrat,
protože z toho segmentu knih, kterému nejvíc holduju, tam měli zoufale
malý výběr. Další důvod, proč tam nechodím. Měl jsem v té době pocit, že
severských detektivek jsem už přesycený, ale tehdy mi nakonec nezbylo nic
jiného než sáhnout po jedné další. Jmenuje se „V jiném čase, v jiném
životě“ a napsal ji Leif GW Persson.
To je ta knížka, kterou jsem často nosil všude s sebou a
nemohl se k ní pořádně prokousat. Za ty nezdary trochu mohl i fakt, že ta kniha
má složitější, ne úplně čtivý úvod. Ale jak jsem psal – došlo k průlomu,
prokousal jsem se tím a teď už jsem asi ve třetině knihy. Dneska jsem její
stránky hltal i ve vlaku cestou do Doks a zpět.
A tohle všechno vlastně píšu, abych podal zprávu, že jsem s tou
knížkou zatím moc spokojený :) Cítím z ní jednu pro mě důležitou věc –
silný a precizně vytříbený autorský styl. Což zní asi hrozně, ale
vysvětlit to nějak lidsky je složitější. Já z té knihy cítím něco, čemu
říkám „manipulace se čtenářem“. Autor si dovoluje různé stylistické lahůdky a
nevšednosti a pracuje s nimi naprosto jistě – ví, proč to dělá, sleduje
určitý cíl nebo efekt, a ví přesně kdy a kde to použít, aby toho efektu dosáhl.
Je prostě pevný v kramflecích a má sílu, moc, si s námi čtenáři hrát.
A teď nemluvím o ději knihy, ale o stylu psaní. Jasně, čtu to v českém překladu,
ale ty autorské manipulace jsou tam i tak naprosto zřetelné. Možná to svědčí i
o kvalitním překladu.
Ta "vláda nad
stylem" je něco, co mám rád, co uznávám a vyznávám. Zahrnuje to i občasná
porušení stylistických pravidel, pokud sledují nějaký další, větší cíl,
většinou vytvoření nějakého čtenářsky zajímavého efektu. A u Perssona mám zatím
dojem, že tohle zvládá až s jakousi chladnokrevnou sebejistotou. Dokonce bych
řekl, že u něj ta sebejistota z té vlády nad stylem hraničí až s exhibicí. Ale
o to víc mě to rajcuje.
Jediná výtka ke knize
zatím: během několika málo stránek jsem tam narazil na překlepy ve jménech
postav. Je to malichernost, ale hrozně to ruší. A kazí to dojem té stylové
preciznosti. Jinak zatím super. Jsem zvědavý na pocity, až to budu mít přečtený
celý.
Žádné komentáře:
Okomentovat