Na konci jiných časů

Dočetl jsem Perssonovu krimi „V jiném čase, v jiném životě“ a musím říct, že moje „čtenářova duše“ je navýsost spokojená.

Všem milovníkům detektivek vřele doporučuji. Těm, co mají rádi srovnání a chtěli by Perssona poměřovat třeba s krajanem Larssonem, bych řekl, že srovnávat nejde. A že Milénium, hlavně jeho první část, bylo jen jedno.

Milénium je legenda, která měla velký přesah a důležité poselství. V jiném čase, v jiném životě je zase spíše učebnicový příklad klasické, standardní krimi. Dokonce jsem si říkal, jestli by podle ni neměly chytré hlavy našeho světa stanovit definici detektivky.

I když někdo by mohl být proti. Persson totiž hlavně v první a třetí části knihy zapojuje do děje i prvky typické spíše pro špionážní román. První část popisuje obsazení německého velvyslanectví ve Stockholmu v roce 1975. Druhá se odehrává v roce 1989, kdy byl zavražděn vysoký státní úředník Eriksson. Poslední část se posouvá ještě o dalších deset let později a sleduje obnovené vyšetřování vraždy

Kdybych měl Perssona hodnotit podle sošek Oscarů, asi bych u něj neloboval za sošku pro „nejlepší film“, ale všema deseti bych byl, aby dostal Oscara za režii. Je to opravdu mistrně napsané. A jak už jsem tady psal, je z toho enormně cítit, že autor je absolutním pánem nad textem. A když podniká nějaký stylistický „výpad“, ví přesně, proč to dělá, jak to chce udělat a kde přesně to udělat.

Některé aspekty Perssonova stylu jsou vůbec zajímavé. Například za přímé řeči postav velmi často – tedy spíše téměř pokaždé - přikládá věty o tom, co si daná postava nádavkem, poté co něco řekla, pomyslela. Což asi není nic neobvyklého nebo nového. Jenže Persson to používá v naprosto extrémním množství u všech postav. Něco takového jsem nikde jinde neviděl a nutno říct, že v jednu chvíli mě to už otravovalo.

A ještě jedna věc mě trochu zklamala. Už v první části Persson uvádí do děje postavu policisty Jarnebringa, který je pak hlavním hrdinou druhé části a čtenář k němu určitě pocítí sympatie, oblíbí si ho a prožívá děj s ním. Jenže do třetí části ho už Persson v podstatě vůbec nepustí. Hrdina, se kterým se ztotožníte a kterému fandíte, končí. To ale čtenář dopředu netuší, naopak stále hltá děj knihy dál a dál, aby se konečně prokousal k tomu momentu, ve kterém Jarnebring znovu vstoupí do hry. Jenže to nenastane, a proto to zklamání.

Je fakt, že Persson tohle zklamání trochu tlumí tím, že místo Jarnebringa posílá do třetí části knihy jeho kolegyni, druhou hlavní postavu druhé části, ale i tak jsem pořád ještě dlouho čekal, kdy se Jarnebring objeví. Ale možná, že i tahle manipulace s emocemi čtenáře, byla záměrná a že i tohle měl Persson dobře promyšlené.

V jiném čase, v jiném životě stojí za přečtení.