Tajný život včel

Je to tanec nad sladkou propastí červené knihovny. Je to jako nůž, který má jedním tahem zaříznout více problémů. Což se mu podaří, ale v žádném z nich nepronikne tak hluboko, aby způsobil dosud nepoznané.

Na druhou stranu je z něj cítit upřímná úcta k předloze. Upřímná úcta k příběhu a vyprávění.

Je tu zvláštně minimalistický výkon Dakoty Fanning, nejkrásnější v neverbálních projevech. A je tu naopak Queen Latifah, která tíhu toho verbálního unáší.

Duše, které mají rády silné příběhy se vzlety a pády, prostoupené průniky životní moudrosti, budou navýsost spokojené. Možná budou marně potlačovat nějakou tu slzu. Možná si na konci řeknou, to byla krása! A půjdou si zakouřit, aby si samy pro sebe lépe utřídily vjemy a dojmy. Tak jako já, když jsem viděl film Tajný život včel (Secret Life Of Bees).

Komisař Montalbano

Další malá radůstka z ČT. Pro čtvrteční večery se na obrazovku vrátil "charismatický" komisař Montalbano (a s ním i "šílený dobrák" Catarella). ČT by měla odvysílat osm dílů, včera běžel první z nich. Jde o reprízy už uvedených dílů, ale skalní fandové jako já tím nepohrdnou. Co ale moc nechápu, proč to ČT nereprízuje celé od začátku. Včera běžel díl nazvaný Bod zlomu, který je podle přehledu natočených dílů až jedenáctý v pořadí. Za týden by měly následovat Rovné možnosti.

Ach, Mélanie!

Tak jsem dneska večer zkouknul v tv Hanebný pancharty. Myslím, že teprve podruhé. Ale už to, že jsem to znal, mi dalo možnost soustředit se na detaily. Tedy hlavně na jeden. Na Mélanie Laurent. Můj nový MAGNET :)

Let

Docela s obavami jsem šel do kina na Zemeckisův Let, protože Spáčilka to vesměs pohaněla. Nedá se říct, že by to úplně rozcupovala, ale v podstatě napsala, že v tom filmu stojí za podívání jen první půlhodina. Naštěstí jsem to stejně chtěl vidět kvůli Denzelu Washingtonovi, kterého mám už dlouho rád a v posledních letech jsem na něm objevil ještě jednu zajímavou věc: on se začal podobat tátovi. Nebo táta jemu. Jednou bych je chtěl postavit vedle sebe. To by byla bžunda. Mimochodem Washington je starší než táta, o rok a půl a něco.

Filmová noc. Z neděle na pondělí se rozhodne

Zločin

Když jsem si tu pochvaloval Foylovu válku, musím zmínit ještě jednu parádní věc, se kterou se po Novém roce vytasila Česká televize.

Od minulé neděle uvádí v české premiéře dvacetidílný a nejrůznějšími evropskými cenami ověnčený dánský seriál Forbydelsen z roku 2007 – ČT ho vysílá každou neděli po 22. hodině na ČT2 pod názvem Zločin.

Foylova válka

 Jedna z věcí, která mi v posledních dnech udělala radost, jsou čtvrteční večery. Tedy celkem pozdní večery. Od 3. ledna po tři čtvrtky zhruba kolem jedenácté večer teď ČT v premiéře uvádí pátou řadu seriálu BBC Foylova válka. Každý díl je samostatným televizním filmem

První díl vysílaný 3. ledna mi utekl, ale další čtvrtek už jsem nepropásnul a dobře jsem udělal. Jestli jsem se bál, že úroveň bude mít s novými díly upadající úroveň, tak tenhle strach mě rychle přešel.

Nedotknutelný týden budoucího zedníka

Nedotknutelný proto, že mezi jeho vrcholy patřili Nedotknutelní. Nejvíc bych ale asi vyzvedl fakt, že je pořád pěkně. Fešácký počásko, který mě moc baví. Jen mě pokaždý iritujou situace, kdy je právě tak nádherně, jak to mám rád, ale já musím zrovna jako na potvoru sedět někde uvnitř a pracovat. A to se mi stává dost často. Takže do budoucna musím zamakat na tom, abych pracoval někde venku. Na sluníčku. na čerstvém vzdoušku. Prosím vás, kdybych se chtěl dát třeba na zedničinu, neodrazujte mě! ;)

Co jsem dělal:

Ve středu v podvečer (13.6.) jsem posekal zahradu naší "zahradní sousedce", paní Š. Jak jsem byl rozjetej, omylem jsem jí tam posekal i pažitku (což jsem zjistil, až když stonky létaly vzduchem), k čemuž jsem se jí přiznal, o něco později jsem tam nechtěně pokosil i květinu, která vypadala, že si ji paní Š. cení asi o dost víc než pažitku, snad to byla nějaká luční orchidej, a k tomu už jsem se teda nepřiznal a kytku jsem ještě "narafičil", aby její vzhled alespoň dočasně vypadal o něco lépe, než byla její krutá aktuální situace. Doufám, že si to tady paní Š. nepřečte. Ale po matce mi vzkazovala, že jsem to prý posekal moc pěkně.

Ve čtvrtek dopolko (14.6.) jsem byl v Arnultovicích v ateliéru pana I.R. Každý setkání s ním je moc příjemný, tohle bylo po docela dlouhé době. Čeká ho teď velká výstava v rodném Brně, v září taky v Lípě a mezitím velké životní jubileum. Spáchali jsme o tom všem rozhovor. Hrozně moc rád ho poslouchám, vypráví naprosto báječně...Doma jsem si pak zase vytáhl jeho překrásnou knihu, kterou si sám vydal. Pořád mě fascinuje. On i ta obrovská kniha.

Ve čtvrtek jsem taky chystal textík o tom, jak se paneláky odpojujou od centrálního tepla. Vznikal v křečích a velkých porodních bolestech, ale s výsledkem jsem nakonec uspokojen.

Co jsem ochutnal:

Měl jsem prvního letošního melouna. A ještě dokonce věnovanýho. Ne tedy celýho, ale bylo ho hodně. Donesla mi ho právě paní Š. ještě před tím sekáním zahrady (abych se posilnil a osvěžil) a byl mňamkózní. Od té doby se pokouším sehnat si taky nějakého svého, ale ty, co jsem zatím viděl, mi přišly hrozně a zbytečně drahý. Tak jsem si dneska (neděle 17.6) koupil alespoň mango. Zatím na něj nedošlo.

Když už jsem zmínil prvního letošního melouna, měl bych tu asi ohlásit i první letošní mojito. Bylo velmi průměrně až podprůměrně připravené, ale potěšilo mě, že rumík byl Havana Club, a ne jeden z těch levných pseudorumů, který u nás leckde k přípravě mojita využívaj. Dal jsem si ho v sobotu (16.6) na Sklářských slavnostech v Novém Boru.
Slavnosti byly fajn. Tolik krásných věcí. Nejvíc se mi ale asi líbily věci z té soutěžní přehlídky Umění a řemeslo ve skle. Ráno mě do Boru hodila R.


Co jsem viděl:

- zápas Česko - Řecko 2:1 (2:0) na EURU 2012, branky: 3. Jiráček, 6. Pilař - 53. Gekas. To byl tak rychlej a převratnej začátek, že spousta mých nedochvilných kamarádů ty naše góly v reálným čase vůbec nestihla. Chudáci, viděli jen ten řeckej gól. Ty naše tedy viděli ze záznamu, ale to není vončo. (úterý 12.6.)

- zápas Polsko - Česko 0:1 (0:0), 72. Jiráček. Hrálo se opět ve Vratislavi. Poslední utkání ve skupině, postup do čvrtfinále. Hezkej mač, zajímavej. Na evidentně pěkným stadionu, do posledního místečka narvaným. Nejvíc mě ale šokoval výsledek druhého, souběžně hraného utkání. V něm Řekové porazili (a poslali domů) Rusáky. Řekové zůstávají v EUROzóně.

-film NEDOTKNUTELNÍ - úžasná zábava od začátku do konce, na konci trochu dojetí. Pro mě asi nejlepší film, co jsem zatím letos viděl. Film má prima tempo, je na něm znát velmi zručná režie a přišlo mi taky, že všichni zúčastnění si to natáčení užili. Syžet je přitom velmi jednoduchej: na vozík připoutaný "aristokrat" hledá osobního asistenta a navzdory všem očekáváním si vybere černocha z předměstí, původem Afričana, který zrovna vyšel z vězení a zájem starat se o postiženýho chlápka nejeví. Jenže oba si nakonec kápnou do noty, díky otevřeným duším a srdcím se jim podaří spojit dva naprosto rozdílný světy...Předastavitel Drisse - Omar Sy - byl k sežrání. Francois Cluzet, který hrál postiženého Phillipa, mi zase mimikou obličeje často připomínal Dustina Hofmana. A aby bylo jasno, žužlání uší mám taky moc rád ;)
PS. A ještě jedna věc stojí za zmínku: famózní hudba, autor: Ludovico Einaudi - to jméno je třeba si zapamatovat.
Taky ještě musím zaznamenat, že na tomhle promítání jsem byl v kině Novém Boru. Že u pokladny jsem se potkal s Ilčou R. Řekla mi: "Koukám, že tady choděj do kina pořád ti samí lidi." A že jen co jsem dosedl do pohodlné kinosedačky (v sále už byla tma, běžely upoutávky), sklonil se nade mnou pan ředitel kina a vnutil mi sklenku vína jako "pozornost podniku". To vínko bylo vynikající. Poprvé v životě jsem v kině sledoval film a ještě k tomu popíjel vínko.

Co jsem četl:

- Jorge Luis Borges: Spisy II - Brodiova zpráva, Kniha z písku, Shakespearova paměť
Je to zřejmě vůbec první kniha od Borgese, kterou kdy čtu. Aspoň myslím. V tomhle případě jde o soubor krátkých povídek, vlastně spíše příběhů než povídek. Jsou krátké, mají tempo, dobře se čtou. Borges v řadě z nich vystupuje jako vypravěč, jednotlivé konkrétní příběhy svým vstupem často uvádí (zhruba stylem "potkal jsem toho a toho a ten mi vyprávěl to a to"). Jsou to ale prostě jen dobře napsané příběhy ze života, nic hlubšího jsem za nimi nenašel. Skoro se mi zdá nutné si do příště vypsat, o čem jednotlivé příběhy jsou, protože na ně nepochybně velmi brzy zapomenu.

Zapomenuté světlo

Tenhle textík jsem si napsal už před několika dny a pak jsem na něj skoro zapomněl :) Takže s téměř týdenním zpožděním o dalším pěkném filmovém večeru.

Faunův labyrint

Jeden kamarád na otázku, jestli se dívá na televizi, obvykle odpovídá: "Dívám, ale nezapínám ji." Nebýt hokeje, měl bych televizi doma asi taky už jen jako dekoraci.
Dřív jsem se rád podíval na pěkný filmy, ale v poslední době mě ta "bedna" vůbec netáhla. Ale možná se to změní.

Poslední dny očima, ušima, jazykem i objektivem

Co jsem viděl:

- krásné a sluncem zalité Litoměřice - byl jsem tu už mockrát, ale teď jsem asi poprvý měl víc času dívat se, poprvé jsem došel až na Dómské náměstí ke katedrále sv. Štěpána, zjistil jsem si, kdo byl José Rizal, po kterém se v "Liťáku" jmenují nádherné parkány a uznal jsem, že Mácha si uměl vybrat, kde umřít :)

Když zabili tygřici

Čtvrtek 19. listopadu. Probudil jsem se zase nad ránem a už se mi nechtělo spát. Tak jsem se znova vrhnul na Coppolovu Apokalypsu – režisérskou verzi. Přehrávám si ji detailně, skoro záběr po záběru u těch nejhezčích pasáží. Jsem unešenej obří výpravou. V dnešních podmínkách by ten film byl asi k nezaplacení.
Vzpomínal jsem, kdy jsem Apokalypsu viděl poprvé. Musí to být už strašně dávno, poněvadž to bylo ještě v Kinokavárně, dávno dávno už neexistující. Než ji úplně zrušili, stihnul jsem tam jen pár návštěv, Apokalypsa byla jedna z toho mála. A další málo si z ní pamatuju. Jak si ji teď pouštím, je to jako bych se díval na úplně nový film, který jsem nikdy neviděl. Dobře si pamatuju scény s Marlonem Brandonem. Moc dobře, tehdy, mohlo mi být tak čtrnáct?, mě naprosto fascinoval a uhranul.
Stáhnul jsem si další Toulky s díly o Boženě Němcové. Tak poučné, tak příjemné, tak osvěžující.
Z knihovny jsem si donesl Šakalí léta jako audioknihu , vybrané povídky namluvené Sašou Rašilovem. Jednu z povídek totiž před časem pouštěli v nějakém literárním či filmovém magazínu v rozhlasu, který jsem si stáhnul, a moc mě to zaujalo: dobře jsem se bavil a Rašilov to vkusně namluvil.
Cesty na Sibiř nejde prodloužit, někdo si je už zarezervoval, a vrátit je mám už po víkendu. Zkusím z nich přečíst, co se dá, ale je to obrovitánská bichle s hutným a hustým řádkováním. Takže hrotit to nebudu. Některé další knížky se mi prodloužit podařilo.
Dva lvi dnes v liberecké ZOO zardousili Isabellu, sedmnáctiletou samici bílého tygra. Je mi z toho nanic. Jako hlavní nebo jednu z hlavních zpráv to teď mají všude. Snažím se tomu spíš vyhýbat. Je mi smutno, protože doma mám skorotygra.
JŠ měl na dnešek domluvenou v ZOO plánovanou reportáž (malující šimpanzi). Dopoledne přišla zpráva o mimořádné tiskovce – naplánovaná na stejnou hodinu jako naše reportáž. Pak vyšlo najevo, že je to tiskovka kvůli té tygřici. A před chvíli volal a popisoval, jak je v ZOO dusno. Lva a lvici odděluje jen sklo a kdyby tam nebylo, tak se sežerou, lvice má navíc vážně poraněnou tlamu a malá Surya, dcera zabité Isabelly, se strachy nechce vrátit do svého výběhu. Uff. Je mi teskno. Smutno. Ale budu tu čekat, dokud se JŠ nevrátí . Je to zvláštní, ale mám pocit, že si to musím poslechnout, vyžrat si to. Říká: „Nikdy bych nevěřil, že se dá dusno mezi zvířaty krájet. A dá se.“