V zátiší, v jurtě, v pohodě

"Na druhém nádvoří

létají čápi

posedí na věži

očistí peří

Že to, co nehoří

stejně nás trápí

Že na tom záleží

čemu sám věříš

Být čápem roztáhnu perutě

a kdeže jsou včerejší rána..."

(Zhasni, úryvek z písně Na druhém nádvoří

Úžasný rozpálený den a noc v Lesním zátiší. Noční finále s kytarou, které mě vracelo o dvacet let zpátky. A taky malé pobláznění, které má své kořeny v Podolí, Vápencová ulice, Praha 4. A taky milá slečna organizátorka. A strašně mě bavilo potkávat se s lidmi, s kterými se znám z úplně jiného prostředí. Najednou jsme měli něco společného. Poprvé v životě jsem stál, seděl, konverzoval i odpočíval v jurtě.

Mám rád nečekaná setkání

Teprve ve chvíli, kdy jsem začal psát tenhle text, jsem prostřednictvím Newtonu zjistil, že vzpomínky, které si chci připomenout, jsou bez pár měsíců staré už deset let. Nemyslel jsem, že je to už tak dlouho.

A nevzpomínal bych na to, nebýt nedávného nečekaného setkání. Bylo 14. června, byl jsem ten den v Praze a když jsem se vrátil, vyrazil jsem navečer ještě vlakem do Starých Splavů.

Těsný pocit uvnitř

Kluci, holky a Stodůlky. Představte si obrovský prosklený komplex s plochými střechami, na kterých jsou umístěné obří cedule se značkami jednotlivých nadnárodních komplexů. Když se tady otočíte na patě tři sta šedesát stupňů dokola, neuvidíte nic spojeného s přírodou. Jen obří office stavby, rychlostní komunikaci, vchod do metra a celé stavební lány s bagry a jeřáby. Proč nejsou vidět okolní kopce? Kde jsou louky, kde je něco zeleného (a nemyslím tím malý pruh trávy, před obřím betonovým vjezdem do podzemních garáží)?

Je obrovské vedro ale nikde v okolí tohoto kancelářského monstra nepotkáte nikoho jen v šortkách a v tričku. Všichni páni mají dlouhé kalhoty a košile a na hrudi se jim houpá na klíčence zavěšená elektronická karta. Tady nepracují desítky lidí, ani stovky. Tady jich denně projdou tisíce.

A do toho přijde chlap, sice jako stolová hora, ale s fóbií z prostor s velkým počtem lidí. V šortkách a s rozhalenou košilí na tričku. Miluje přírodu a pohled na okolní kopce mu dodává sílu dělat víc.

Připadá si trochu jako Otík z Vesničky střediskové, když měl jít do Prahy. On se do Prahy rád vrací, ale ve Stodůlkách by nepřežil. Jasně, zvyknout se dá na všechno, ale život je dost krátký na to, aby se komplikoval volbou proti vlastnímu přesvědčení. (13/06/)

Drobky z posledních dní

- před usnutím se snažím louskat Ortenovu Modrou knihu. Ale je to proces na delší dobu. Přečtu vždy stránku dvě a už mi víčka padají jakoby stahovaná olovem. Z knihy trčí desítky samolepicích barevných papírků-záložek. Označení míst, ke kterým se chci vrátit. Ale není jich už moc? Nevím. Ty záložky jsou ponejvíc žluté, dvě jsou sytě růžové, jedna oranžová. A pak že Modrá kniha! :)

- pár přátel se na facebooku radovalo, když Český rozhlas ohlásil, že bude na pokračování vysílat dramatizaci Nemesis od Nesbøho. Četl jsem knižní předlohu a ještě předtím i jinou jeho knihu – Lovci hlav – a ani jedno mě ani trochu nenadchlo a nebavilo. Lovci hlav vůbec. Nemesis byla aspoň trochu napínavá, ale stejně jako první dílko prázdná jak opuštěná tržnice. Zapřísáhl jsem se, že od Nesbøho si už vůbec nic nepřečtu. A zatím nehodlám slevit. Ale tu rozhlasovou dramatizaci poslouchám. Ale jen na jedno ucho, jako zvukovou kulisu k nějaké jiné činnosti.

Povodně: pár poznámek

-  u nás proběhly o víkendu, byl jsem kvůli tomu na nohách celý víkend, byli jsme tady vyděšení skoro všichni, ale ve srovnání s tím, co teď zažívá Děčín, Ústí, Litoměřicko, Mělnicko, to byla jen drobounká předehra

-        přišel jsem na to, že nejdepresivnější na povodních není ta voda, která se v korytech řek a potoků zvedá a vylévá, ale ta, co se sype z nebe….Když sledujete zvedající se hladiny a zároveň do toho pořád leje a leje a obloha je od rána do večera jen šedivá, najednou není cesty ven, není žádný výhled, neexistuje zítra. Jakmile přestalo pršet, začalo mít všechno lehce optimistický nádech

-        nemám povodně rád, ale…Nemám je rád, protože jsou plné negativních emocí. Strach, smutek, deprese, zmar. Pohybovat se v takovém světě je šílené. Na druhou stranu miluju „velké akce“, mám rád mimořádné nasazení. Strašně dobře se v tom pracuje a spolupracuje. Snadno se utvářejí kontakty a vznikají nová přátelství.

Přemýšlel jsem, proč mě tak „rajcují“ tyhle mimořádné akce a nenapadlo mě nic jiného, než banální vysvětlení s adrenalinem. Nemůžu si pomoct, prostě rád pracuju ve extrémech.

-        říkám si, že někde musí být něco špatně. Do mých osmnácti jsme slovo „povodně“ skoro neznali, žádné velké nebyly nebo si na ně nepamatuju. Pak to jde ale celkem rychle za sebou: povodně 1997, 2002, 2006, 2010, 2013…Kde udělali soudruzi chybu?

- na vlastní kůži jsem je zažil až před třemi lety. Pamatuji si jen mlhavě, že to všechno začalo také o víkendu, že jsem byl tehdy v Pyšelích za Prahou, že jsem tam v chatce v televizi hltal první zprávy o zvedajících se hladinách, že jsme se druhý den byli podívat na rozlévající se Sázavu a že mi pak volali, abych se co nejrychleji vrátil.

Pamatuju si, že v Lípě jsem pak vystoupil dole na autobusáku, abych cestou přes celé město zamapoval situaci. Došel jsem k Ploučnici, cyklistická lávka byla úplně obsypána lidmi, kteří sledovali rozlévající se řeku. Prošel jsem až na silniční most, ze kterého byl větší rozhled. Viděl jsem tak jak řeka postupně zabírá tenisové kurty, tenisovou halu, fotbalový a atletický stadion. Místo několikametrové řeky vznikalo několikahektarové jezero. Ještě dneska jde na mě z toho hrůza a od té doby se vůbec nedivím jakýmkoliv emocím, se kterými se člověk během záplav potkává.

Tak si pamatuju, jak jsem pak došel do svého tehdejšího bydliště, pěkně na úpatí kopce, daleko od řeky, kde slovo zaplavení mělo být z říše hodně bujné fiction…a ono ne, ve sklepě byl snad metr vody a slušná porce bahna….

- nejsilnějším zážitkem z povodní ale bylo, když jsem se na jeden den stal dobrovolníkem a vyrazil pomáhat do zničeného Bílého Kostela u Liberce. Poznal jsem nové lidi, viděl nejstrašnější důsledky povodní na vlastní oči a dokonce mě i zatkla policie. Napsal jsem pak o tom reportáž „Plácal jsem se v bahně a zatkla mě policie. Zážitky dobrovolníka“.

   

Osvalditova letošní premiéra na zahradě

Osvaldito přes zimu pěkně nakynul, a tak na letošní jaro a léto dostal jasný úkol: vyběhat to na zahradě. Potíž je, že kocour je prostě svůj a nějaký velký běhání nikdy moc nepraktikoval. V tom byla jedinečná Lůca v dobách svého mládí: na zahradě vždycky do úmoru lítala, pořád se jí muselo aportovat. Vždycky si našla nějakej pořádnej klacek, donesla ho a neustávajícím štěkáním se dožadovala aportu. Někdy s tím byla až otravná. Takže klacky jsme různě schovávali a házeli je do jiných zahrad, aby musela dlouho hledat a byl na chvíli klid. Dlouho to většinou nevydrželo, vždycky si našla ještě něco většího a dotáhla to na zahradu.

Ke stáří jí tohle už naštěstí opustilo a místo lítání aplikovala Lůca spíš procházky. Vždycky najednou ze zahrady odešla a třeba na půl hodiny byla pryč. Pak jsme se dozvídali od sousedů-zahrádkářů, že je prostě přišla navštívit, chvíli s nima pobyla a pak šla zase zkontrolovat další.

Píšu to tady s mokrejma očima. Hrozně moc mi chybí.

Banánek bílý

O uplynulém víkendu jsem zamířil do matičky stověžaté. Oproti původnímu plánu se mi v sobotu ráno podařilo stihnout ještě dřívější autobus, než jsem si myslel. Takže jsem měl v Praze asi hoďku a půl náskok a tak jsem si naplánoval, že tento čas navíc lehce promarním - že se trochu cournu a když uvidím někde příjemnou kavárnu nebo něco, hned tam zapluju.

Vlastně to potom takhle nějak dopadlo. Kavárna ušla, byla maličká, s jednou jedinou slečnou obsluhující, ale krásnou (ovšem né tak jako Mélanie) :) Ale ještě předtím, přitom courání, jsem se vtrousil také do takového obchůdku a říkal jsem si, že koupím něco sladkého nebo cokoliv, co mě zaujme, přátelům, se kterými jsem se měl setkat...

Velikonoce 2013

Došlo mi, že Velikonoce mám moc rád. Ty letošní byly fajnové. A protože už jsem o tom krátce referoval v mailu osobě blízké a nechci se opakovat, kopíruju sem, co jsem napsal.

"Já měl moc hezký Velikonoce. Došlo mi, jak moc mám tyhle svátky rád. Je to úplně jinčí level než Vánoce, který bývají totálně zdecimovaný tím nákupním šílenstvým, stresem etc. Velikonoce jsou daleko hlubší a lidi, jak nejsou drcený tím stresem, jsou k sobě strašně hodní....To mě moc potěšilo
Moc báječně jsem si o těchto Velikonocích hodoval a debužíroval....Tak moc dobře, že jsem se až styděl a říkal si, jestli člověk s tělesnou konstitucí jako je ta moje, si může takhle báječně papkat. Pořád si myslím, že ne :) Že si to nezasloužim...
Jediný negativum letošních Velikonoc: na Velký pátek jsem se po ránu ve vyšlapaný cestičce vyhýbal paní, co venčila psa, musel jsem kvůli nim ustoupit do závěje sněhu a podklouzla mi noha tak nešťastně, že se mi zřejmě zlomily nártní kůstky na levý noze...mám to celý fialový, bolí to jak zranění z Vietnamu, jak můžu, tak to leduju, ale u doktora jsem zatím nebyl, ješivá jsem si nechtěl kazit plány na Velikonoce a zítra mám jet na jeden workshop do Ústí nad Labem, na který se moc těším a bojím se, že doktoři by mi akorát tak nechali dát sádru (bez kopýtka) a bylo by po plánech..
Takže zatím trochu trpím v zájmu vyšších cílů, i když mi všichni říkaj, že jsem padlej na hlavu...:)
Ale já jsem zatím spokojenej. Velikonce byly fakt fajn a bodly mi...Už jsem odpočinek pro mozek trochu potřeboval a díky skvělým lidem se krásně osvěžila i duše....
Teď už vím, že mám Velikonce moc rád :)"

Den, který rozpůlily taštičky v hříbkové omáčce :)

Pondělí 15. října. Ráno cesta do Avoneš na úřad. Tady setkání s místním atsorats, který se jmenuje jako řada mých předků z babiččiny strany. Téměř hodina a půl diskuse, takové představování. Bylo to v pohodě.
Oběd s Mektív v restauraci na zimáku. Neměl do čeho píchnout, tak mě vytáhnul ven. Na to, co je ten zimák zač, je ta restaurace skvělá. Dlouho jsem tam nebyl.  Příjemný útulný prostředíčko, ceny sice lehce nad, ale jídlo v podstatě famózní (taštičky v hříbkové omáčce, mňam) a obsluha bez chybičky.
Pak už jen  práce, práce, práce. Hovor a textík o bývalém atsorats Šeram, který je už dva roky bez práce, a teď hledá štěstí v Německu. Byl mi nakloněn. Jsem za to rád.

Dodatečně připisuji (18.10.) Textík o Ivošeram má na webu mimořádně velkou čtenost. Na jednu stranu jsem rád, na druhou stranu, z toho se dalo vytěžit mnohem víc, nějaké širší téma.

Mávání křídly. Polňačka v Avadnil. Setkání po letech

Pátek 12. října - "Mávání křídly dělá z lidí anděly / Mávej těmi svými pořád tak krásně jako dosud / A schovej pod jedno to malé" - malé přáníčko do BCN.

Cesta do Avadnil - na Arájovu radu jsme to vzali od Vokivc - kvůli rekonstrukci mostu zničeného povodní. Ukázalo se ale, že fotbalové kabiny, které jsme hledali, jsou přesně na druhé straně potoka. Takže jsme Aráje pěkně proklínali, tedy až do chvíle než nám dobří mladí hoši z vesnice poradili cestu tzv. "polňačku", po které se můžeme dostat na druhý břeh oklikou. Pak jsme začali proklínat ty drobné mladé hochy. Neboť polňačka byla skoro jako tankodrom a já sebe viděl jako řidiče tanku v napínavém válečném filmu. Nasadil jsem vážný výraz odpovídající závažnosti filmové role a projel jsem to snad zdárně. Vybalancoval jsem to.

V Avadnil se volí ve fotbalových kabinách. Vzadu je takový malý sál, kde se hrává ping-pong nebo tu cvičí ženy. Projít se tam musí kolem nápisů "Hosté", "Rozhodčí" nebo "Langoše". Ale říkali nám, že už se tu volí naposled. Věčná škoda, bylo to příjemné prostředí a lidé též.

Ráno jsem si to mašíroval přes náměstí a najednou koukám, že vidím známou tvář. Byl to Kenámor. Vždycky jsem si říkal, jestli se s ním někdy ještě potkám a kde to bude. Že to bude u nás na náměstí, bych nečekal. Jaká je pravděpodobnost, že v Lípě potkáte někoho, kdo bydlí v Desné v Jizerských horách? Že se v jednu chvíli vyskytnete na jednom místě?

Hned jsme mazali na kafe. Povědět si o všem, co se událo za dlouhou dobu, co jsme se neviděli. A vzpomínali jsme. Třeba na historku, jak jsem o něm po Liberci rozhlašoval, že bude v Desný prodávat kulichy :) Je spokojenej, víc než bych si býval myslel. Říkal, že chuť po foťáku ho ani na chvilku ani jednou za tu dobu nepřepadla. To mě překvapilo. Takovej talent na focení, tolik různých ocenění a nakonec tak rád, že už nefotí. Pozoruhodné zákruty lidské duše i jedńoho osudu.

První letošní svařák a fajn výhled

Sobota 13. října - výlov "koupaliště" v Robu, můj první letošní svařák - jen poloviční, ale silný jako stádo koňů, už se těším na další, cesta do Akul, odtud překrásný výhled na Bezděz (stačí kliknout na obrázek a otevře se "v plné polní").

Systém krátkých zpráv

Zase jsem tě milý blůčku, dlouho zanedbával. Ale mám plán, jak prodlevy omezit: budu ti psát krátké zprávy. Jen pár vět.

Dracula & H.O.C. & "diplomka"

V úterý akce T - v lesním divadle ve Sloupu na Draculovi.
Šokovalo mě, kolik tam bylo lidí. To se muselo hrát parádně, když tam byly takovýhle davy lidí.
Já tam byl snad víc než hodinu dopředu a už tou dobou se to tam slušně zaplňovalo. Přijet později, asi by už na mě nezbylo místo na lavičce.

Nechal jsem se odvézt zpátky, dost brzo. Pak jsem toho litoval.
Musím si dávat pozor na VČ, Aráj mi o víkendu v Bukovanech něco naznačoval a musel jsem mu dát za pravdu. Proto jsem litoval – že jsem se nechal od VČ zase ukecat.

Vyrazil jsem pak do mého zamilovaného „kiosku“, který jsem přejmenoval na HOC - Havana Outdoor Club :) Mám to tam fakt moc rád. Dějou se tam nevšední věci a vždycky tam někoho potkám, nebo se s někým novým seznámím. Přípomíná mi to pouliční bary na Kubě.

Slováci na návštěvě v CL. Večer vyrazili posedět a zrovna si k nim sedli takoví bambusáci. Nudný žvanilové, unešení ze síly vlastní glorioly, ve skutečnosti neexistující. Zoufalost sama. Bylo mi mladého slovenského páru líto.

Zato jsem přestal litoval sebe a odjezdu z divadla. Ke mně si totiž přisedla překrásná slečna z Litoměřic a probrali jsme kdeco – potkávání a poznávání nových lidí, cestování, rodiče atd. Můj večer v HOC („zajdu tam jen na chvilku“) se rázem protáhl asi do jedný hodiny ráno. Opravdu moc krásná, mladá, milá, zajímavá :)

Poslední zbytečky volnýho času teď věnuju „diplomce“. Původní nápad, že si zapíšu, o čem jsou příběhy ze tří povídkových knih od Borgese, se mi totiž neuvěřitelně rozlezl a celý materiál už má 15 stran ve wordu a to ještě nejsem ani zdaleka u konce.
V těch příbězích jsou desítky, možná stovky odkazů na reálie, u nás často naprosto neznámé, zejména hispanoamerické. A co víc, tyto odkazy jsou často klíčem k pochopení celého příběhu, Borges s těmito odkazy nešetří a téměř vždy tím něco sleduje. Nebýt internetu a možnosti gůglení, asi by mi zůstala utajena spousta zajímavostí z Borgese.
Až to budu mít, pověsím to tady, ať to případně poslouží někomu, kdo by se do Borgese také pustil. Podobně jako už dříve pomohly výpisky z Kafky na pobřeží. Navíc díky těmhle literárním sondám sem aspoň někdo občas zavítá. Ostatně část z výpisků ze zajímavé knihy Osamocení 12 je dodnes nejčtenějším textem tohoto blogu - ovšem nikoliv proto, že bych to tak hezky napsal, ale proto, že jsem tam zmínil zaklínací slůvko "ketamin" a popsal jsem, jak užití této halucinogenní nenávykové látky popisuje autor knihy Revazov a co se o něm dá najít na internetu. Rázem se počet návštěvníků blogu zdvojnásobil. Navíc je to mezinárodní označení, tak že se mi sem za ketaminem slézá skoro celý svět. (To musí být zklamání, když pak najdou text, který je v češtině).

Tím, jak se věnuju ve zbytkách času Borgesovi, tak jsem úplně zastavil další čtení. Není kdy. Jen před úplným usnutím brávám do ruky knižně vydaný komiks Berlín – město kamene, ale po dvou stránkách usínám :)

1 + 2 týdny T

Byla to intenzivní doba, od rána do večera. Tak hezká, že každý večer a ráno jsem se těšil na další nový den. Zapsal jsem si do bloku: „To je nádhera, život je ke mně milosrdný, dopřává mi krásné léto. Sice žádná exotika, ale velká dušesrdná dovolená. Milé letní okouzlení.“ 

Pondělí.

Tak suverénně si přisedla pod okno, u kterého jsem stál. A já byl odsouzen dívat se shora dolů a propíjet očima hlubokou soutěsku. „Je fakt, že se mi kluci většinou nedívají na nohy,“ řekla pak o něco později a já nevěděl, jestli to také není odsudek mých všetečných pohledů shora dolů.

Osudu díky za to, že jsem nevymýšlel žádné „hry“ a zabral si místo u stolu, o které mě mohla připravit praktikantka, o níž jsem nic nevěděl. Týden T mohl být klidně týdnem bez T. Díkybohu, že je to tak, jak to je.

Úterý.

Doma mě zdrželo zasílání CV a ukázek práce pro paní I.B. A když jsem dorazil, už místo mě trůnila praktikantka. Naštěstí rychle vyklidila pozici. Divný den. Musím míň mluvit. Šprtka.

Středa.

Nic jsem si nezapsal.

Čtvrtek.

Spolu autem až do Hamru. Tam pokus o reportáž, pak s V.Č. do LBC, schůzka Loportem v restauraci ZOO. Nepříjemná baba, ale plácli jsme si. Zpátky vlakem. Otravná restaurace na LBC nádraží. Ta, co tam bývala dřív celá léta, to byla špeluňka, pajzl, ale nehrála si, že je něco víc. A na to, jaký to byl pajzl, tam obstojně vařili. Teď je tam něco, co si hraje na něco lepšího, na něco nóbl, ale obsluha doslova trapná a jídlo hrozný. Ble, ble a ble a ble, tam už víckrát nepůjdu.

Pátek

Minilekce maďarštiny.

Noc z pátku na sobotu: až po uši.

Pondělí

Bolístka. S někým si volala a pak se někam těšila.

Úterý

Jako by mi chtěla vynahradit bolístku. „Že je ti tu tak hezky hlavně kvůli mně?“

Odpolko – měla zase trable kvůli textu, do kterýho vrhla všechno svý nadšení. Tak jsem napsal „malé povzbuzení“.

Potom: Ty už jdeš? Počkáš na mě? Společně jsme se takhle trousili myslím už v pátek.

Až po uši - pořád to platilo.

Středa, Čtvrtek, Pátek

Nestihl jsem si moc zapsat, ale během těch dnů padl mimo jiné společný obídek. Řekla taky: „Nechci, abys byl smutný.“

Nejsem. Ale nevím, co bude.

Příběhy z pouličního baru

Nejeden večer minulého týdne jsem končil v „pouličním báru“. Je jeden takový, kde to mám moc rád. Připomíná mi uliční bary, co jsme vídali během první cesty po Kubě. Chodívám se tam „zchladit“ po celodenním vedru, často tam potkám někoho známého a skoro pokaždé se tam něco stane :)

Teď v jeden večer tam byl nacucanej mladej (odhadem ne víc než 27 let) „otrapa“. Přecházel od jednoho stolu k druhýmu a všude vyloženě otravoval. A hlásal svoje moudra. Asi tak 40- letýmu chlapovi z očí do očí takovou tou lámanou opilštinou oznámil: „Jo, stáří je nám v patách!“ A odešel o stůl dál.

Pak seděl u stolu, ke kterému si šel přisednout další chlápek. Otrapa, když ho zmerčil, tak hned na něj: „Nazdáááár Zdendo!“ Asi milisekundu jsem si myslel, že to je nějaký otrapův známý. Jenže chlápek takovým bezelstným tónem v hlase říká: „Já jsem Jirka“.

Zaujala mě také mladá trojice. Respektive nejprve dvojice pohledných slečen, za kterými pak dorazil mladý muž – fešák, třicátník. Dívky k muži: „Máme pro tebe dárek, ale je to taky trochu taková hádanka.“ A předali mu váček, ze kterého on pak vytahoval mraky věcí a všechny je skládal na stůl. Byla to například sponka do vlasů, hřebík, figurky zvířat – želva a myš, sicherheitska, hrací kostka, gumička, izolepa, tlustá fixa, bonbón, rozmazaná fotka, skoba a zátka od piva. A možná ještě něco dalšího, úplně všechno jsem neviděl.

Muž tápal, vůbec netušil, co má uhádnout. Ptal se: „Takže to má něco společnýho s vlasy?“ To podle té sponky do vlasů, o které mu holky prozradily, že to je zrovna důležitá indicie. Pak začal vyjmenovávat, co mu jednotlivé věci říkají. „Želva, to je dlouhověkost. Skoba znamená pojďme se něčeho držet. Fixka – nezapomínejme.“

Holky mu napovídají: „Jsou to věci každodenní potřeby.“ Mě hned napadlo, že mu chtějí naznačit, že on je pro ně taky taková věc každodenní potřeby, ale jednak by to asi bylo moc jednoduché a druhak by to asi ani nebyla lichotka vhodná jako gratulace k narozeninám. Měl totiž narozeniny, jak jsem pochopil, a jmenoval se Viktor (a měl krásnýho psa Sáru). Jak to všechno dopadlo, už jsem se nedozvěděl, protože se se mnou dal do řeči ten Jirka, co ho Otrapa přejmenoval na Zdendu..

To jméno Jirka bylo u něj příznačný. Tak jak vypadal, tak úpně stejně si představuju, že takhle nějak mohl kdysi dávno – za mlada – vypadat můj prastrýc Jirka z Radimi. Bratr mojí babičky, dej mu Pánbůh lehký nebe, umřel už někdy v polovině 90. let. Ale pamatuju si na něj dobře a ze starých fotek vím, jak vypadal za mlada. Úplně stejně jako tenhle Jirka.

A ten mi vyprávěl, jak mu nějaká Jindřiška ten den řekla, že je hezkej chlap. Zvedlo mu to prý sebevědomí. Co prý – ono to na něm bylo pořádně vidět. Měl jsem pocit, že se na jedno u toho našeho kiosku zastavil jen proto, aby to mohl někomu říct. Pochlubit se. Příběh s Jindřiškou měl ale tuctovej konec. Potíž prý byla v tom, že Jindřiška už měla upito a doma čtyři děti. Ale poseděl s ní, lísali se prý k sobě, koukal jí za výstřih, „měla pěkný kozy“, tvrdil. Pak se ňák společně vraceli domů, ale cestou jí nechal být a utek. No není to divný? Pak už jsme se bavili spíš o fotbale. A on nakonec odešel. Že musí ráno brzo vstávat. Prý je řezník. 

Nedotknutelný týden budoucího zedníka

Nedotknutelný proto, že mezi jeho vrcholy patřili Nedotknutelní. Nejvíc bych ale asi vyzvedl fakt, že je pořád pěkně. Fešácký počásko, který mě moc baví. Jen mě pokaždý iritujou situace, kdy je právě tak nádherně, jak to mám rád, ale já musím zrovna jako na potvoru sedět někde uvnitř a pracovat. A to se mi stává dost často. Takže do budoucna musím zamakat na tom, abych pracoval někde venku. Na sluníčku. na čerstvém vzdoušku. Prosím vás, kdybych se chtěl dát třeba na zedničinu, neodrazujte mě! ;)

Co jsem dělal:

Ve středu v podvečer (13.6.) jsem posekal zahradu naší "zahradní sousedce", paní Š. Jak jsem byl rozjetej, omylem jsem jí tam posekal i pažitku (což jsem zjistil, až když stonky létaly vzduchem), k čemuž jsem se jí přiznal, o něco později jsem tam nechtěně pokosil i květinu, která vypadala, že si ji paní Š. cení asi o dost víc než pažitku, snad to byla nějaká luční orchidej, a k tomu už jsem se teda nepřiznal a kytku jsem ještě "narafičil", aby její vzhled alespoň dočasně vypadal o něco lépe, než byla její krutá aktuální situace. Doufám, že si to tady paní Š. nepřečte. Ale po matce mi vzkazovala, že jsem to prý posekal moc pěkně.

Ve čtvrtek dopolko (14.6.) jsem byl v Arnultovicích v ateliéru pana I.R. Každý setkání s ním je moc příjemný, tohle bylo po docela dlouhé době. Čeká ho teď velká výstava v rodném Brně, v září taky v Lípě a mezitím velké životní jubileum. Spáchali jsme o tom všem rozhovor. Hrozně moc rád ho poslouchám, vypráví naprosto báječně...Doma jsem si pak zase vytáhl jeho překrásnou knihu, kterou si sám vydal. Pořád mě fascinuje. On i ta obrovská kniha.

Ve čtvrtek jsem taky chystal textík o tom, jak se paneláky odpojujou od centrálního tepla. Vznikal v křečích a velkých porodních bolestech, ale s výsledkem jsem nakonec uspokojen.

Co jsem ochutnal:

Měl jsem prvního letošního melouna. A ještě dokonce věnovanýho. Ne tedy celýho, ale bylo ho hodně. Donesla mi ho právě paní Š. ještě před tím sekáním zahrady (abych se posilnil a osvěžil) a byl mňamkózní. Od té doby se pokouším sehnat si taky nějakého svého, ale ty, co jsem zatím viděl, mi přišly hrozně a zbytečně drahý. Tak jsem si dneska (neděle 17.6) koupil alespoň mango. Zatím na něj nedošlo.

Když už jsem zmínil prvního letošního melouna, měl bych tu asi ohlásit i první letošní mojito. Bylo velmi průměrně až podprůměrně připravené, ale potěšilo mě, že rumík byl Havana Club, a ne jeden z těch levných pseudorumů, který u nás leckde k přípravě mojita využívaj. Dal jsem si ho v sobotu (16.6) na Sklářských slavnostech v Novém Boru.
Slavnosti byly fajn. Tolik krásných věcí. Nejvíc se mi ale asi líbily věci z té soutěžní přehlídky Umění a řemeslo ve skle. Ráno mě do Boru hodila R.


Co jsem viděl:

- zápas Česko - Řecko 2:1 (2:0) na EURU 2012, branky: 3. Jiráček, 6. Pilař - 53. Gekas. To byl tak rychlej a převratnej začátek, že spousta mých nedochvilných kamarádů ty naše góly v reálným čase vůbec nestihla. Chudáci, viděli jen ten řeckej gól. Ty naše tedy viděli ze záznamu, ale to není vončo. (úterý 12.6.)

- zápas Polsko - Česko 0:1 (0:0), 72. Jiráček. Hrálo se opět ve Vratislavi. Poslední utkání ve skupině, postup do čvrtfinále. Hezkej mač, zajímavej. Na evidentně pěkným stadionu, do posledního místečka narvaným. Nejvíc mě ale šokoval výsledek druhého, souběžně hraného utkání. V něm Řekové porazili (a poslali domů) Rusáky. Řekové zůstávají v EUROzóně.

-film NEDOTKNUTELNÍ - úžasná zábava od začátku do konce, na konci trochu dojetí. Pro mě asi nejlepší film, co jsem zatím letos viděl. Film má prima tempo, je na něm znát velmi zručná režie a přišlo mi taky, že všichni zúčastnění si to natáčení užili. Syžet je přitom velmi jednoduchej: na vozík připoutaný "aristokrat" hledá osobního asistenta a navzdory všem očekáváním si vybere černocha z předměstí, původem Afričana, který zrovna vyšel z vězení a zájem starat se o postiženýho chlápka nejeví. Jenže oba si nakonec kápnou do noty, díky otevřeným duším a srdcím se jim podaří spojit dva naprosto rozdílný světy...Předastavitel Drisse - Omar Sy - byl k sežrání. Francois Cluzet, který hrál postiženého Phillipa, mi zase mimikou obličeje často připomínal Dustina Hofmana. A aby bylo jasno, žužlání uší mám taky moc rád ;)
PS. A ještě jedna věc stojí za zmínku: famózní hudba, autor: Ludovico Einaudi - to jméno je třeba si zapamatovat.
Taky ještě musím zaznamenat, že na tomhle promítání jsem byl v kině Novém Boru. Že u pokladny jsem se potkal s Ilčou R. Řekla mi: "Koukám, že tady choděj do kina pořád ti samí lidi." A že jen co jsem dosedl do pohodlné kinosedačky (v sále už byla tma, běžely upoutávky), sklonil se nade mnou pan ředitel kina a vnutil mi sklenku vína jako "pozornost podniku". To vínko bylo vynikající. Poprvé v životě jsem v kině sledoval film a ještě k tomu popíjel vínko.

Co jsem četl:

- Jorge Luis Borges: Spisy II - Brodiova zpráva, Kniha z písku, Shakespearova paměť
Je to zřejmě vůbec první kniha od Borgese, kterou kdy čtu. Aspoň myslím. V tomhle případě jde o soubor krátkých povídek, vlastně spíše příběhů než povídek. Jsou krátké, mají tempo, dobře se čtou. Borges v řadě z nich vystupuje jako vypravěč, jednotlivé konkrétní příběhy svým vstupem často uvádí (zhruba stylem "potkal jsem toho a toho a ten mi vyprávěl to a to"). Jsou to ale prostě jen dobře napsané příběhy ze života, nic hlubšího jsem za nimi nenašel. Skoro se mi zdá nutné si do příště vypsat, o čem jednotlivé příběhy jsou, protože na ně nepochybně velmi brzy zapomenu.

Drobky z posledních dní

Co jsem slyšel:

- "skorohororovou" rozhlasovou hru Vij, podle povídky od Gogola, která vypráví o tom, jak student Choma vymetá ďábla, jenž se usadil v těle mrtvé dcery jednoho statkáře...Musím se přiznat, že mi to docela nahánělo strach, šel z toho mráz po zádech a přitom to byla vlastně pohádka...(Rozhlas to vysílal na stanici Praha jako pohádku pro děti! Já to poslouchal až ve streamu) No, v Rusku je všechno zvláštní, asi i pohádky :) V rozhlasu si s ní ale dali evidentně práci, když mě to tak vyděsilo. V hlavní roli hrál I. Trojan a pojal to hodně obdodobně jako roli ve filmový pohádce Anděl Páně...ta podobnost tam byla víc než jasná. Jen s tím rozdílem, že Anděl Páně byla taková milá citlivá pohádka, a tohle spíš vypouštělo síru :)

Poslední dny očima, ušima, jazykem i objektivem

Co jsem viděl:

- krásné a sluncem zalité Litoměřice - byl jsem tu už mockrát, ale teď jsem asi poprvý měl víc času dívat se, poprvé jsem došel až na Dómské náměstí ke katedrále sv. Štěpána, zjistil jsem si, kdo byl José Rizal, po kterém se v "Liťáku" jmenují nádherné parkány a uznal jsem, že Mácha si uměl vybrat, kde umřít :)

Po dlouhé době

Tak sem zase píšu. Děje se toho tolik, že by byla škoda to nezaznamenat.

Víkend ve znamení nejmilejší návštěvy. Ještě v pátek večer jsme vyrazili na ples. Vzpomněl jsem si, jak jsme kdysi v Praze v Lucerně protančili celý večer spolu, jen my dva. Jak pak musela jít domů a já pak nazdařbůh a po uši zamilovaný bloumal ulicemi caput regni a vstřebával ten adrenalin. Teď jsme měli zase večer jen sami pro sebe, o x let starší a vlastně jiní. Vychutnával jsem si tu blízkost a každej dotek, byl to večer, kterýho si musím vážit.

V sobotu jsme vyrazili na výlet do zasněžený krajiny. Blbli jsme, popíjeli jsme cestou, udělali spoustu fotek a skončili na farmě u P. Chtěli, abysme u nich přespali, ale my nakonec ještě za pomocí busíku doputovali domů. Včera jsme vařili, jak pejsek a kočička, a po slavnostním obýdku vyrazili autem pomalu ku Praze. A teď je mi smutno.

Co se dělo minulý týden: v pátek zaspané ráno, úprk do Liberce, cesta do Turnova za horolezcem Josefem Rakoncajem, pak raut v Babylonu a odpoledne ve Františkově v hudební klubovně domu seniorů povídání s úžasnými starými lidmi, večer kvapík- vždyť se blížil ten ples ;)

Ve čtvrtek krásný slečny v ranním rychlíku, v libereckým muzeu kvůli nový výstavě, brouzdání v knihovně. Středa – úplně mimořádně v Lípě, pondělí a úterý – tradičně příšerný dny.

Dočetl jsem po mnoha a mnoha týdnech Pohrobky zla. Těžce jsem se prokousával začátkem, téma knihy mě moc neoslovovalo a když jsem se konečně začet, tak jsem na pár dní knížku zašantročil. V koupelně, to by jeden nevěřil. J Nakonec jsem četl, jak jen mi to únava a povinnosti dovolovaly. A stálo to za to. Bavilo mě to dokonce víc, než Dívka, která si zahrávala s ohněm. Teď jsem objevil zase v autě zašantročené Kafkovy povídky, ale ještě jsem se k nim pořádně nedostal.

Když zabili tygřici

Čtvrtek 19. listopadu. Probudil jsem se zase nad ránem a už se mi nechtělo spát. Tak jsem se znova vrhnul na Coppolovu Apokalypsu – režisérskou verzi. Přehrávám si ji detailně, skoro záběr po záběru u těch nejhezčích pasáží. Jsem unešenej obří výpravou. V dnešních podmínkách by ten film byl asi k nezaplacení.
Vzpomínal jsem, kdy jsem Apokalypsu viděl poprvé. Musí to být už strašně dávno, poněvadž to bylo ještě v Kinokavárně, dávno dávno už neexistující. Než ji úplně zrušili, stihnul jsem tam jen pár návštěv, Apokalypsa byla jedna z toho mála. A další málo si z ní pamatuju. Jak si ji teď pouštím, je to jako bych se díval na úplně nový film, který jsem nikdy neviděl. Dobře si pamatuju scény s Marlonem Brandonem. Moc dobře, tehdy, mohlo mi být tak čtrnáct?, mě naprosto fascinoval a uhranul.
Stáhnul jsem si další Toulky s díly o Boženě Němcové. Tak poučné, tak příjemné, tak osvěžující.
Z knihovny jsem si donesl Šakalí léta jako audioknihu , vybrané povídky namluvené Sašou Rašilovem. Jednu z povídek totiž před časem pouštěli v nějakém literárním či filmovém magazínu v rozhlasu, který jsem si stáhnul, a moc mě to zaujalo: dobře jsem se bavil a Rašilov to vkusně namluvil.
Cesty na Sibiř nejde prodloužit, někdo si je už zarezervoval, a vrátit je mám už po víkendu. Zkusím z nich přečíst, co se dá, ale je to obrovitánská bichle s hutným a hustým řádkováním. Takže hrotit to nebudu. Některé další knížky se mi prodloužit podařilo.
Dva lvi dnes v liberecké ZOO zardousili Isabellu, sedmnáctiletou samici bílého tygra. Je mi z toho nanic. Jako hlavní nebo jednu z hlavních zpráv to teď mají všude. Snažím se tomu spíš vyhýbat. Je mi smutno, protože doma mám skorotygra.
JŠ měl na dnešek domluvenou v ZOO plánovanou reportáž (malující šimpanzi). Dopoledne přišla zpráva o mimořádné tiskovce – naplánovaná na stejnou hodinu jako naše reportáž. Pak vyšlo najevo, že je to tiskovka kvůli té tygřici. A před chvíli volal a popisoval, jak je v ZOO dusno. Lva a lvici odděluje jen sklo a kdyby tam nebylo, tak se sežerou, lvice má navíc vážně poraněnou tlamu a malá Surya, dcera zabité Isabelly, se strachy nechce vrátit do svého výběhu. Uff. Je mi teskno. Smutno. Ale budu tu čekat, dokud se JŠ nevrátí . Je to zvláštní, ale mám pocit, že si to musím poslechnout, vyžrat si to. Říká: „Nikdy bych nevěřil, že se dá dusno mezi zvířaty krájet. A dá se.“