Těsný pocit uvnitř

Kluci, holky a Stodůlky. Představte si obrovský prosklený komplex s plochými střechami, na kterých jsou umístěné obří cedule se značkami jednotlivých nadnárodních komplexů. Když se tady otočíte na patě tři sta šedesát stupňů dokola, neuvidíte nic spojeného s přírodou. Jen obří office stavby, rychlostní komunikaci, vchod do metra a celé stavební lány s bagry a jeřáby. Proč nejsou vidět okolní kopce? Kde jsou louky, kde je něco zeleného (a nemyslím tím malý pruh trávy, před obřím betonovým vjezdem do podzemních garáží)?

Je obrovské vedro ale nikde v okolí tohoto kancelářského monstra nepotkáte nikoho jen v šortkách a v tričku. Všichni páni mají dlouhé kalhoty a košile a na hrudi se jim houpá na klíčence zavěšená elektronická karta. Tady nepracují desítky lidí, ani stovky. Tady jich denně projdou tisíce.

A do toho přijde chlap, sice jako stolová hora, ale s fóbií z prostor s velkým počtem lidí. V šortkách a s rozhalenou košilí na tričku. Miluje přírodu a pohled na okolní kopce mu dodává sílu dělat víc.

Připadá si trochu jako Otík z Vesničky střediskové, když měl jít do Prahy. On se do Prahy rád vrací, ale ve Stodůlkách by nepřežil. Jasně, zvyknout se dá na všechno, ale život je dost krátký na to, aby se komplikoval volbou proti vlastnímu přesvědčení. (13/06/)

Drobky z posledních dní

- před usnutím se snažím louskat Ortenovu Modrou knihu. Ale je to proces na delší dobu. Přečtu vždy stránku dvě a už mi víčka padají jakoby stahovaná olovem. Z knihy trčí desítky samolepicích barevných papírků-záložek. Označení míst, ke kterým se chci vrátit. Ale není jich už moc? Nevím. Ty záložky jsou ponejvíc žluté, dvě jsou sytě růžové, jedna oranžová. A pak že Modrá kniha! :)

- pár přátel se na facebooku radovalo, když Český rozhlas ohlásil, že bude na pokračování vysílat dramatizaci Nemesis od Nesbøho. Četl jsem knižní předlohu a ještě předtím i jinou jeho knihu – Lovci hlav – a ani jedno mě ani trochu nenadchlo a nebavilo. Lovci hlav vůbec. Nemesis byla aspoň trochu napínavá, ale stejně jako první dílko prázdná jak opuštěná tržnice. Zapřísáhl jsem se, že od Nesbøho si už vůbec nic nepřečtu. A zatím nehodlám slevit. Ale tu rozhlasovou dramatizaci poslouchám. Ale jen na jedno ucho, jako zvukovou kulisu k nějaké jiné činnosti.

Velikonoce 2013

Došlo mi, že Velikonoce mám moc rád. Ty letošní byly fajnové. A protože už jsem o tom krátce referoval v mailu osobě blízké a nechci se opakovat, kopíruju sem, co jsem napsal.

"Já měl moc hezký Velikonoce. Došlo mi, jak moc mám tyhle svátky rád. Je to úplně jinčí level než Vánoce, který bývají totálně zdecimovaný tím nákupním šílenstvým, stresem etc. Velikonoce jsou daleko hlubší a lidi, jak nejsou drcený tím stresem, jsou k sobě strašně hodní....To mě moc potěšilo
Moc báječně jsem si o těchto Velikonocích hodoval a debužíroval....Tak moc dobře, že jsem se až styděl a říkal si, jestli člověk s tělesnou konstitucí jako je ta moje, si může takhle báječně papkat. Pořád si myslím, že ne :) Že si to nezasloužim...
Jediný negativum letošních Velikonoc: na Velký pátek jsem se po ránu ve vyšlapaný cestičce vyhýbal paní, co venčila psa, musel jsem kvůli nim ustoupit do závěje sněhu a podklouzla mi noha tak nešťastně, že se mi zřejmě zlomily nártní kůstky na levý noze...mám to celý fialový, bolí to jak zranění z Vietnamu, jak můžu, tak to leduju, ale u doktora jsem zatím nebyl, ješivá jsem si nechtěl kazit plány na Velikonoce a zítra mám jet na jeden workshop do Ústí nad Labem, na který se moc těším a bojím se, že doktoři by mi akorát tak nechali dát sádru (bez kopýtka) a bylo by po plánech..
Takže zatím trochu trpím v zájmu vyšších cílů, i když mi všichni říkaj, že jsem padlej na hlavu...:)
Ale já jsem zatím spokojenej. Velikonce byly fakt fajn a bodly mi...Už jsem odpočinek pro mozek trochu potřeboval a díky skvělým lidem se krásně osvěžila i duše....
Teď už vím, že mám Velikonce moc rád :)"

Sloní paměť

Hodně mých příspěvků tady začíná spojením „Dneska jsem úplnou náhodou zjistil, viděl, našel…“ Tak abych dodržel tradici: Dneska jsem úplnou náhodou, když jsem se vrtal v Newtonu, narazil na jednu mojí starou glosu,.která vyšla v roce 2007 v MfD. Glosy sloužily ke komentování článků, které u nás v daném týdnu vyšly. Jeden článek se týkal i slonů v liberecké ZOO. Glosa vždy začínala malým úryvkem z daného článku a pak už jsem si moh dělat srandu. Takhle to vypadalo s těmi slony:

Každodenní rituál podstupují dvě samice slona bengálského v liberecké zoo. Jejich ošetřovatelé je ráno sprchují vodou z hadice.

Jestli se mě ještě někdy někdo bude ptát, čím bych chtěl být, budu říkat, že slonicí v liberecké zoo. Začínat každý den sprchou z hadice, prohlídkou a pedikúrou, to nezní vůbec špatně. A navíc jsou tu další klady. Slonice nemusí chodit do práce, neplatí daně. Nemají mobily, takže jim každých pět minut nikdo nevolá. Nemusí nikdy nikam spěchat. A když už někam jdou, tak na to mají hned čtyři nohy. Nemusí se s vozíkem prodírat uličkami v hypermarketech. Neutrácejí za drahý benzin. Můžou mávat chobotem jak chtějí, ale číst se stejně nenaučí. Takže tuhle glosu si nikdy nepřečtou a nebudou vědět, že si z nich dělám srandu. A psát taky neumějí, takže nikdy do redakce nepošlou žádnou stížnost.
Horší by bylo, kdyby jim to někdo vytroubil. Pamatovaly by si mě. Slonice sice nic neumí a nic nemusí, ale paměť mají jako slon.

1 + 2 týdny T

Byla to intenzivní doba, od rána do večera. Tak hezká, že každý večer a ráno jsem se těšil na další nový den. Zapsal jsem si do bloku: „To je nádhera, život je ke mně milosrdný, dopřává mi krásné léto. Sice žádná exotika, ale velká dušesrdná dovolená. Milé letní okouzlení.“ 

Pondělí.

Tak suverénně si přisedla pod okno, u kterého jsem stál. A já byl odsouzen dívat se shora dolů a propíjet očima hlubokou soutěsku. „Je fakt, že se mi kluci většinou nedívají na nohy,“ řekla pak o něco později a já nevěděl, jestli to také není odsudek mých všetečných pohledů shora dolů.

Osudu díky za to, že jsem nevymýšlel žádné „hry“ a zabral si místo u stolu, o které mě mohla připravit praktikantka, o níž jsem nic nevěděl. Týden T mohl být klidně týdnem bez T. Díkybohu, že je to tak, jak to je.

Úterý.

Doma mě zdrželo zasílání CV a ukázek práce pro paní I.B. A když jsem dorazil, už místo mě trůnila praktikantka. Naštěstí rychle vyklidila pozici. Divný den. Musím míň mluvit. Šprtka.

Středa.

Nic jsem si nezapsal.

Čtvrtek.

Spolu autem až do Hamru. Tam pokus o reportáž, pak s V.Č. do LBC, schůzka Loportem v restauraci ZOO. Nepříjemná baba, ale plácli jsme si. Zpátky vlakem. Otravná restaurace na LBC nádraží. Ta, co tam bývala dřív celá léta, to byla špeluňka, pajzl, ale nehrála si, že je něco víc. A na to, jaký to byl pajzl, tam obstojně vařili. Teď je tam něco, co si hraje na něco lepšího, na něco nóbl, ale obsluha doslova trapná a jídlo hrozný. Ble, ble a ble a ble, tam už víckrát nepůjdu.

Pátek

Minilekce maďarštiny.

Noc z pátku na sobotu: až po uši.

Pondělí

Bolístka. S někým si volala a pak se někam těšila.

Úterý

Jako by mi chtěla vynahradit bolístku. „Že je ti tu tak hezky hlavně kvůli mně?“

Odpolko – měla zase trable kvůli textu, do kterýho vrhla všechno svý nadšení. Tak jsem napsal „malé povzbuzení“.

Potom: Ty už jdeš? Počkáš na mě? Společně jsme se takhle trousili myslím už v pátek.

Až po uši - pořád to platilo.

Středa, Čtvrtek, Pátek

Nestihl jsem si moc zapsat, ale během těch dnů padl mimo jiné společný obídek. Řekla taky: „Nechci, abys byl smutný.“

Nejsem. Ale nevím, co bude.

Moje zaspaná premiéra

Kdysi jsem míval v práci kolegyni, Miladu, které jsem hodně věřil. Potom mě ale hodně moc zklamala a teď už nějaký čas doufám, že se s ní už nikdy nepotkám.

A dneska nad ránem se mi nabourala do snu. Zdálo se mi, že jsme spolu připravili divadelní představení pro dva herce, že se blížila premiéra, ale já jsem se vrátil odněkud hrozně unavený, usnul jsem a tu premiéru, kde jsem měl vystupovat, jsem zaspal. A pak jsem v tom snu viděl mámu, která mě v reálu vždycky děsí tím, jak všude na potkání každému vypráví detaily ze života jiných členů rodiny, a v tom snu máma obcházela takový ty lidi, co je moc nemusím, a říkala jim: Chápete to? On se nedostavil na představení s Miladou?!!! A na to jsem se probudil. Hrůzou :)

Touženíčka

Večer, ve kterém jsem vnímal Mariku. Latika v Milionáři v chatrči. Natalie Portman ve filmu Na dotek.
A v hlavě mám pořád naše poslední setkání. U pokladny v supermarketu. Připadala mi smutná, ale došlo mi to až pak, když jsem si náš nedlouhý rozhovor zpětně „promítal“ v hlavě.
Je zvláštní, jak se životy nás dvou rozběhly tak daleko od sebe, byť se kdysi mohlo zdát, že bychom k sobě mohli mít blízko. Myslím, že je to velká škoda. Myslím, že jsme nátury, které si vzájemně vyhovují. Rád bych měl kolem sebe lidi jako je Marika.

Pondělí 25.6. Den s T. Strávili jsme vedle sebe mnohem víc času, než jsem si dokázal představit. Můj dojem z ní se nemění, spíš se pořád vylepšuje. Mám pocit, že ji svým způsobem vysávám, že z ni čerpám její mladickou energii. Úterý 26.6. Byla hezky namalovaná. Středa 27.6. Seděla v okně. A možná jsem ji naštval, když jsem jí překopal její text. Čtvrtek 28.6. Celé dopoledne zela naše „cimra“ prázdnotou, nikdo mi nic neřekl, já se sám od sebe nechtěl ptát a bál jsem se, že se už neuvidíme. Přes poledne jsem na chvilku zmizel a když jsem se vrátil, pomalu jsem otevíral dveře a první, co jsem uviděl, byly její brašny na křesle vedle jejího stolu. Už pohled na ty brašny mi udělal tak dobře, spadl mi kámen ze srdce. Dorazila, i když bylo jasné, že je marůdek, že jí není dobře. Radil jsem jí, ať maže domů, ale nechtěla. Chvíli zase seděla v okně. A já si splnil to, co mě napadlo o den dřív: že si to musím vyfotit. Instinkt neklamal, fotka jako řemen, úplná náladovka ;) Pátek 29.6. byla doma a bez ní to byl hrozně nudný den.

Sobota 30.6. Zase jsem měl "marikovidění". Na stadionu v Lípě (městské slavnosti - hrál se tam fotbal a skákali paragáni. Stáli jsme jen pár metrů od sebe, v jednu chvíli jsme se potkali očima, zarazila se, ale pak uhnula jinam. Doteď nevím, jestli to byla ona, nebo ne. Měla velké tmavé brýle, které dost zkreslovaly. Nebyl jsem si vůbec jistý. Nejdřív jsem si myslel, že to není ona. Přece by neuhnula pohledem, nečekal bych u ní tetování nad lopatkama a taky bych nečekal, že by se mohla znát se ségrama Verčou a Aničkou R., se kterými tam postávala. Ale stejně jsem se pořád nemohl zbavit dojmu, že je to ona :) Pak odešla. Měl jsem obrovskou chuť jít za ní a rozluštit záhadu...
Ta se nakonec rozluštila sama večer na hlavním "place" slavností. Narazili jsme na sebe znovu. Ona už bez tmavých brýlí, a ano, ona byla ona...

Já, provokatér

Myslím, že jsem ještě nikdy nepsal o jedné z mých zálib. Je to takové moje dědictví. Někdo zdědí peníze, jiný auto, další dům. Já jsem zdědil fotbal. Tím nemyslím talent na tuhle hru, ale spíš talent na to, tuhle hru sledovat :)

Za všechno může můj děda, u kterého jsem vyrůstal. Byl to velký sportovní fanda a to se mimo jiné projevovalo tím, že když to šlo, nenechal si ujít žádný domácí zápas místního fotbalového oddílu (v těch časech pod jménem Vagónka Česká Lípa) a když to šlo ještě lépe, nenechal si ujít ani venkovní zápasy.

Klece a veliký razítka

Od té doby, co mám novou postal, zdají se mi na ní zvláštní sny. Zvláštní ve smyslu bizardní.

V tom posledním jsem šel do kina na film, ale kino to nebylo a film vlastně nakonec taky ne. Nejdřív se opravdu promítalo, ale pak se najednou děj filmu začal odehrávat jako živé divadelní představení, jenže ne v nějakém sále, ale na okraji skály, strašně vysoké do výšky a strašně dlouhé do šířky. My diváci jsme bylo dole pod tou skálou a herci nahoře na jejím okraji. Neseděli jsme ale v sedadlech, ale v jakési kleci, která se zběsile houpala ve vzduchu, jako ty nejdicvočejší atrakce na Matějské. V těch klecích byla asi místa po dvou, aspoň já byl v té kleci ještě s nějakým starším pánem. Na začátku nás oba asi špatně připoutali, protože jsem se pořád musel křečovitě držet a měl co dělat, abych nevypadl. A ten pán nakonec přepadl na mě. V tom zmatku ani nešlo pořádně sledovat děj představení, ve kterém se i zpívalo. Poznal jsem jen jednoho herce-zpěváka, byl to asi Daniel Landa (nevím proč se mi zdá, už je to hodně dávno, co jsem ho poslouchal).
Zvláštní je, že z těch klecí po konci představení jsme museli odcházet jakousi opuštěnou průmyslovou budovou, ve který stály nějaký vyřazený stroje. Prošli tam kolem mě dva lidi - kluk a holka a přede mnou jeden stroj zatarasili tak, že jsem nemohl vyjít. A myslel jsem si, že to udělali proto, aby se zmocnili mýho baťůžku, kde jsem měl všechny peníze. Když jsem se dostal ven, rozeběhl jsem se za nimi, oni zatím odjížděli na nějakém povozu a viděli, že za nimi běžím a asi jsem na ně i něco volal. S tím pvozem právě projížděli mezi stoly přes terasu restaurace, když se ta holka zvedla a začala na mě křičet. Všichni lidi se po ní koukali a mě bylo trochu stydno. Křičela doslova: "Ty debile, vy jste se asi pomát." (Když jsem se vzbudil, přemýšlel jsem, proč mi nejdřív tykala a pak vykala). Když tohle křičela, asi proto aby mi dokázala, že žádný můj baťoh nevzali, tak v ruce zvedla jeden z dárkových balíčků (v průhledných obalech), kterými byl ten povoz plný a já viděl, že v tom balíčku i v těch ostatních jsou jen takový veliký razítka. Tak jsem se zastavil a dál neběžel.

A pak se probudil.

Na stránce Snar.cz jsem hledal výklad mého snu:
klec - znamená vězení
razítko - znamená potvrzení něčeho
zpěvák - znamená cesta k notáři
skála - znamená pevný úmysl

A pak jsem pátral ještě tady:
skálu viděti - znamená práce a únava
klec - znamená žalář

Mmmmmm. To mě teda čekaj věci.

Hřejivá příhoda aneb Dobrý skutek

Není nad to, začít psaní blogu něčím pěkným a chvályhodným :-) V tomto případě příhodou z minulého týdne.

Ten den jsem domů z Liberce dorazil hodně pozdě, snad po devátý večer. Hned jsem se hnal do kuchyně, připravit Osvaldovi nějakou mňamku. K dispozici byl už jen poslední zbytek z jeho konzervy. "Co mu dám ráno?" děsil jsem se. Byl jsem z celýho dne tak rozlítaný, že jsem se rozhodl, že mu ještě rychle sjedu něco koupit. Měl jsem den, kdy mě bavilo něco pořád zařizovat.

Po devátý večer je v našem maloměstě jediná možnost, kde ještě mají otevříno - Kaufland. Na druhým konci města. Tak jsem sednul do auta a vyrazil. Před vchodem do Kauflandu začala ta roztomilá příhoda.

Mezi třema řadama vozíků a už zavřeným kioskem s kuřatama a rychlým občerstvením se krčila dvě malinkatá bíločerná koťata. Jedno z nich se právě snažilo vyšplhat do odpadkovýho koše. Ty jsou nádherný a mrňavý, napadlo mě. A hladový, dodal jsem si pro sebe, když jsem viděl toho kočičáka, snažícího se vlízt pro něco do koše. Hned jsem se rozhodl: když jdu koupit něco Osvaldovi, musím vzít něco i jim. Snad mezitím neutečou.

Výběr mňamky byl jednoduchý. Když to jsou ještě prckové, vzal jsem dvě juniorský kapsičky whiskasu. Větší problém byl: do čeho jim to dám? Řekl jsem si, že obětuju pár kaček a koupím jim pěknou kočičí misku, ale v regálech jsem nic takovýho nenašel. Jenom psí misky, moc hluboký, a navíc vošklivý. Šel jsem pátrat do regálů, kde bývají hrníčky a podobný věci, ale ani tam jsem na nic nenatrefil. Nakonec jsem uspěl v regálu, kde byly věci na grilování a různé párty. Měli tam i několik druhů umělohmotných misek, talířků, v různých barvách. Snad se na mě nebudou zlobit, že jim mňamku nabídnu z umělý hmoty. Pořádnou kočičí misku tady prostě nemaj. Tyhle párty talířky se pochopitelně neprodávají samostatně, ale v balení asi po třiceti. Vybral jsem jedno balení zelených. Ty klasické bílé jsou odporné a zelená je barva naděje a tu asi budou kočičáci potřebovat.

Od pokladny jsem se hrnul rychle ven. Pořád tam byli. Než jsem stačil rozbalit balení s talířkama, vyšla ale z Kauflandu dvojička idiotů - holka a kluk. Holka zakřičela: "Jéžiši, podívej se na něěěě!" A tupec opačného pohlaví se rozběhl ke koťatům a dělal "Kšááááá, kšááááá". K smrti vystrašená koťata rychle zmizela. A slečna s nízkoprahovým IQ zvolala: "Jééé, voni utekli."

Všechno proběhlo tak rychle, že jsem vůbec nevěděl, kam koťata zmizela. Nikde po nich nebylo vidu ani slechu. No nic, řekl jsem si, nechám jim to tady, třeba se vrátěj. Vzal jsem talířek na místo, kde jsem je viděl naposledy, a začal tam vymačkávat kapsičky whiskasu. Najednou se pod zaparkovanýma vozíkama objevila první malá bílá hlavička a za chvíli i druhá. Zvědavě pozorovaly, co dělám, podle mě to moc dobře věděly. Když jsem všechno vymačkal, šel jsem vyhodit obaly kapsiček do koše a když jsem se vrátil u misky už kromě obou koťat byla i jejich mamina. Když mě viděla, rychle se stáhla zpátky k vozíkům, a to tak, aby byla mezi mnou a koťatama. "Neboj," říkal jsem jí. A nehnutě jsem se kochal pohledem na ty dva malý baštící tvorečky. Bylo mi hezky, měl jsem radost, že dlouhý den můžu zakončit takovouhle příjemnou historkou. Aby si mohla něco zbaštit i stále mě střežící kočičí mamina, tak jsem se rozloučil a šel. Z auta jsem pak viděl, že u misky už byli všichni tři.

Zbývající zelené misky z balení mi zůstaly ležet v autě. Druhý den jsem vezl v autě svojí maminu a ta zajásala: "Takový bych zrovna potřebovala." Takže nic nebylo zbytečný.