Zobrazují se příspěvky se štítkemNOSTALGIA. Zobrazit všechny příspěvky
Zobrazují se příspěvky se štítkemNOSTALGIA. Zobrazit všechny příspěvky

úterý 2. července 2013

Mám rád nečekaná setkání



Teprve ve chvíli, kdy jsem začal psát tenhle text, jsem prostřednictvím Newtonu zjistil, že vzpomínky, které si chci připomenout, jsou bez pár měsíců staré už deset let. Nemyslel jsem, že je to už tak dlouho.

A nevzpomínal bych na to, nebýt nedávného nečekaného setkání. Bylo 14. června, byl jsem ten den v Praze a když jsem se vrátil, vyrazil jsem navečer ještě vlakem do Starých Splavů.

úterý 25. června 2013

Srdcovka 013 - Vjeršina - Vrchol



Některý songy jsou SRDCOVKY. Tohle je jedna z nich.


V červenci roku 1980 mi byl rok a půl. Tehdy mě v Praze děda předal do opatrování letušce a vyslal mě na mojí první cestu letadlem. Do Moskvy. Začátek jako hrom :)
Nepamatuji si z toho samozřejmě vůbec nic. Doma se pouze traduje historka, kterou pak měla údajně vyprávět ta letuška po přistání mámě, která si mě přišla vyzvednout: že prý mě vzala ukázat do kabiny pilotům a když jsem viděl jejich palubní desku s mnoha přístroji, začal jsem se po ní prý natahovat ručičkou a říkal jsem pořád dokola: ťik ťak – ťik-ťak…A taky jsem prý na cestujících žebral bonbóny.
V Moskvě tehdy právě probíhala letní olympiáda. Její maskot – olympijský medvídek Míša – v gumové podobě provázel celé mé dětství, tehdy jsem si ho odtamtud přivezl.
Ale kromě olympiády v té době Moskva žila ještě jednou věcí. A to bylo úmrtí a pohřeb Vladimíra Vysockého. Někdo, koho jsem měl začít vnímat teprve za pár let, odešel.
Vysockij mě okouzlil už jako malého kluka. Máti domů donesla nějaké nahrávky a já se od toho nemohl odtrhnout. Pak mi o něm vyprávěla. A o Okudžavovi. Ty nahrávky pak šly z ruky do
Vladimír Vysockij
ruky a už se ke mně nikdy nevrátily. Když k nám pak o něco později měli přijet Fuad, Nasrin a Briar, vzkázala mi Nasrin, jestli něco nepotřebuju. A mě se vybavil Vysockij. A opravdu mi dovezli asi dvě kazety.
U nás jsou dva specialisté na Vysockého. Překladatel Milan Dvořák a samozřejmě mistr Nohavica, který pro popularizaci Vysockého u nás udělal možná ze všech nejvíc…
Tuhle srdcovku – Vjeršinu, Vrchol – jsem znal nejdřív v Nohavicově české verzi. Originál jsem si pouštěl až z Youtubu. Je potřeba uznat, že v Nohavicově podání ta píseň ze svýho kouzla neztratila ani Ň, naopak – mám pocit, že tohle je ten občasný případ, kdy žák překoná svého mistra :)
Takže kromě originálu, přikládám nahrávku Nohavicovy verze a kvůli značce „Vysockij“ také Okudžavův famózní song o fenoménu VV v česko-ruském podání Nohavici a Žany Bičevské.

úterý 4. června 2013

Povodně: pár poznámek



u nás proběhly o víkendu, byl jsem kvůli tomu na nohách celý víkend, byli jsme tady vyděšení skoro všichni, ale ve srovnání s tím, co teď zažívá Děčín, Ústí, Litoměřicko, Mělnicko, to byla jen drobounká předehra

-        přišel jsem na to, že nejdepresivnější na povodních není ta voda, která se v korytech řek a potoků zvedá a vylévá, ale ta, co se sype z nebe….Když sledujete zvedající se hladiny a zároveň do toho pořád leje a leje a obloha je od rána do večera jen šedivá, najednou není cesty ven, není žádný výhled, neexistuje zítra. Jakmile přestalo pršet, začalo mít všechno lehce optimistický nádech

-        nemám povodně rád, ale…Nemám je rád, protože jsou plné negativních emocí. Strach, smutek, deprese, zmar. Pohybovat se v takovém světě je šílené. Na druhou stranu miluju „velké akce“, mám rád mimořádné nasazení. Strašně dobře se v tom pracuje a spolupracuje. Snadno se utvářejí kontakty a vznikají nová přátelství.

Přemýšlel jsem, proč mě tak „rajcují“ tyhle mimořádné akce a nenapadlo mě nic jiného, než banální vysvětlení s adrenalinem. Nemůžu si pomoct, prostě rád pracuju ve extrémech.

-        říkám si, že někde musí být něco špatně. Do mých osmnácti jsme slovo „povodně“ skoro neznali, žádné velké nebyly nebo si na ně nepamatuju. Pak to jde ale celkem rychle za sebou: povodně 1997, 2002, 2006, 2010, 2013…Kde udělali soudruzi chybu?

- na vlastní kůži jsem je zažil až před třemi lety. Pamatuji si jen mlhavě, že to všechno začalo také o víkendu, že jsem byl tehdy v Pyšelích za Prahou, že jsem tam v chatce v televizi hltal první zprávy o zvedajících se hladinách, že jsme se druhý den byli podívat na rozlévající se Sázavu a že mi pak volali, abych se co nejrychleji vrátil.
Pamatuju si, že v Lípě jsem pak vystoupil dole na autobusáku, abych cestou přes celé město zamapoval situaci. Došel jsem k Ploučnici, cyklistická lávka byla úplně obsypána lidmi, kteří sledovali rozlévající se řeku. Prošel jsem až na silniční most, ze kterého byl větší rozhled. Viděl jsem tak jak řeka postupně zabírá tenisové kurty, tenisovou halu, fotbalový a atletický stadion. Místo několikametrové řeky vznikalo několikahektarové jezero. Ještě dneska jde na mě z toho hrůza a od té doby se vůbec nedivím jakýmkoliv emocím, se kterými se člověk během záplav potkává.
Tak si pamatuju, jak jsem pak došel do svého tehdejšího bydliště, pěkně na úpatí kopce, daleko od řeky, kde slovo zaplavení mělo být z říše hodně bujné fiction…a ono ne, ve sklepě byl snad metr vody a slušná porce bahna….

- nejsilnějším zážitkem z povodní ale bylo, když jsem se na jeden den stal dobrovolníkem a vyrazil pomáhat do zničeného Bílého Kostela u Liberce. Poznal jsem nové lidi, viděl nejstrašnější důsledky povodní na vlastní oči a dokonce mě i zatkla policie. Napsal jsem pak o tom reportáž „Plácal jsem se v bahně a zatkla mě policie. Zážitky dobrovolníka“.
   

sobota 9. března 2013

Srdcovka 011 - Sluníčko

Některý songy jsou SRDCOVKY. Tohle je jedna z nich.

 

Jak jsem předeslal, další SRDCOVKA je od Priessnitz. A vybral jsem jednu dávnou věc, ty pro mě nejvíc znamenaj.  Mohly by tu být i Děláže, Jaro nebo Sny.

pátek 21. září 2012

Sloní paměť

Hodně mých příspěvků tady začíná spojením „Dneska jsem úplnou náhodou zjistil, viděl, našel…“ Tak abych dodržel tradici: Dneska jsem úplnou náhodou, když jsem se vrtal v Newtonu, narazil na jednu mojí starou glosu,.která vyšla v roce 2007 v MfD. Glosy sloužily ke komentování článků, které u nás v daném týdnu vyšly. Jeden článek se týkal i slonů v liberecké ZOO. Glosa vždy začínala malým úryvkem z daného článku a pak už jsem si moh dělat srandu. Takhle to vypadalo s těmi slony:

Každodenní rituál podstupují dvě samice slona bengálského v liberecké zoo. Jejich ošetřovatelé je ráno sprchují vodou z hadice.

Jestli se mě ještě někdy někdo bude ptát, čím bych chtěl být, budu říkat, že slonicí v liberecké zoo. Začínat každý den sprchou z hadice, prohlídkou a pedikúrou, to nezní vůbec špatně. A navíc jsou tu další klady. Slonice nemusí chodit do práce, neplatí daně. Nemají mobily, takže jim každých pět minut nikdo nevolá. Nemusí nikdy nikam spěchat. A když už někam jdou, tak na to mají hned čtyři nohy. Nemusí se s vozíkem prodírat uličkami v hypermarketech. Neutrácejí za drahý benzin. Můžou mávat chobotem jak chtějí, ale číst se stejně nenaučí. Takže tuhle glosu si nikdy nepřečtou a nebudou vědět, že si z nich dělám srandu. A psát taky neumějí, takže nikdy do redakce nepošlou žádnou stížnost.
Horší by bylo, kdyby jim to někdo vytroubil. Pamatovaly by si mě. Slonice sice nic neumí a nic nemusí, ale paměť mají jako slon.

pondělí 18. června 2012

Pro dědu

Chtěl bych napsat něco veselýho, ale tenhle textík bude asi spíš smutnej, vzpomínací, stýskací. Dneska, 18. června, by se 93. narozenin dožil můj děda. Jenže umřel už když mi bylo osm let. Do tý doby jsem vyrůstal vedle něj, s babičkou a s ním.
Byl to úžasný člověk, skvěle by se na něj hodilo to anglické všeříkající "great". Se vším si uměl poradit a byl "bavič", člověk, který obvykle nechyběl u žádné místní společenské akce. Buď se podílel na její organizaci, nebo ji ještě častěji dokonce uváděl.
Chybí mi moc. Nejvíc ale myslím chybí celé rodině, ztráta člověka s takovou náturou se na nás všech myslím dost podepsala.
Moje nejstarší vzpomínky, jaké si vůbec dokážu vybavit, jsou vzpomínky na to, jak něco děláme s dědou. Jak mě veze na kole ze školky, jak jsme spolu na fotbale. Jak jedeme autem někam, nejspíš zase na fotbal :) Jak sedíme s babičkou v kuchyni u stolu a děda nám vypráví, co dělal za války. Jak mi koupil novou hokejku a zkoušel mě, jestli si jí všimnu. Čím víc jsem starší, tím víc si uvědomuju, že těch osm let s dědou, byl vlastně zlomeček, jen chvilka...Zažili jsme toho spolu dost, ale pořád to bylo málo, strašně strašně málo. Chtěl bych, abysme na sebe měli mnohem víc času, aby mi všechno stihnul říct. A já jemu.
Chtěl bych, aby byl u mých úspěchů i neúspěchů. Aby zhodnotil moje životní etapy. I když je to už tak dlouho, pořád mi hrozně moc chybí.

Doplněno 21.6.: PS. Dneska jsem náhodou zjistil, že 18. červen je nejen rodným dnem dědečka, ale také Paula McCartneyho...

Děda s babičkou (a já v dědově náruči) na vítání občánků













S dědou o Vánocích v Praze
A o Vánocích v Lípě

Děda za mlada. Portrét,
který mám moc rád

Děda s babičkou - svatba













Děda a jeho lokomotiva




Děda s medvědem v Tatrách




















pátek 22. dubna 2011

Já, provokatér

Myslím, že jsem ještě nikdy nepsal o jedné z mých zálib. Je to takové moje dědictví. Někdo zdědí peníze, jiný auto, další dům. Já jsem zdědil fotbal. Tím nemyslím talent na tuhle hru, ale spíš talent na to, tuhle hru sledovat :)

Za všechno může můj děda, u kterého jsem vyrůstal. Byl to velký sportovní fanda a to se mimo jiné projevovalo tím, že když to šlo, nenechal si ujít žádný domácí zápas místního fotbalového oddílu (v těch časech pod jménem Vagónka Česká Lípa) a když to šlo ještě lépe, nenechal si ujít ani venkovní zápasy.

úterý 3. listopadu 2009

Praha a to předtim

Už jsem sem zase dlouho nepsal. Tak to napravuju. Nic zásadního se ale mezitím nestalo. Vezmu to pozpátku a možná i napřeskáčku :)

Pátek 30.10. Cesta do Prahy. Ráno jsem běžel na busík na zastávku na Severu, byl to fofr, už zdálky jsem viděl, jak tam stojí, a tak ve strachu, že mi ujede, jsem běžel jak Bolt na mistrovství světa. Když jsem doběhl, zjistil jsem, že nemám peněženku. Byl jsem přesvědčený, že mi při tom svižným běhu vypadla, a tak jsem celou cestu k autobusu prošel asi třikrát, ale nic jsem nenašel. Naprosto zdcený jsem se vrátil domů a tam ji našel. Hurá! Na netu jsem si rychle dohledal, že ještě jede Quick, ale že ho chytnu už jedině na vlakáči. Tak jsem zase fofroval k autu a pak "rychle a zběsile" městem a autem na vlakáč. Už už se rozjížděl, když jsem doběhl. Najednou jsem to věděl: tento den stojí štěstí při mě!
V busíku - byl to ten velký stříbrný Quick - nás sedělo jen asi deset, já si dal mikinu pod hlavu a spokojeně usnul. Probudil jsem se až v Holešovicích.
Tam to šlo celkem rychle, nasedl jsem na Sedmnáctku a jel snad třičtvrtě hodiny až do Modřan. Tam jsem absolvoval školení. Úplně sám. Jen já a pihovatá lektorka Martina, s takovým pěkným svetříkem s výstřihem. Pořád se mě ptala, jestli všemu rozumím, a mě bylo líto, že by to mělo rychle skončit, tak jsem pořád říkal, že nerozumim ničemu, estli by to jako nemohla ještě zopakovat. Líbilo se mi, jak často používala spojení "mám ráda". Třeba: "A tohleto je funkce, kterou já osobně mám ráda". A vždycky se u toho tak zvláštně zasmála :)

Z Modřan jsem pak mastil zpátky Sedmnáctkou do města. Měl jsem už hroznej hlad a vzpomněl jsem si na bufík "Karolínka", do kterýho jsem chodíval jako mladý študák. Tak jsem vystoupil u Národního divadla, prošel kolem mojí školy (chvíli jsem váhal, estli se tam nejít podívat, ale nenašel jsem v sobě zase dost odvahy, srabík budu asi už doživotní) a zamířil ke Karolínce. Tam mě čekalo pořádný zklamání, ona už je úplně zrušená. Přemejšlel jsem, co s tím mým hladem. Levně pojíst na Starým Městě to se asi nedá. Vzpomněl jsem si ale na jeden nedalekej krámek, kam jsme taky chodívali. Tak jsem tam zašel. Byl tam normálně pořád stejnej proodavač jako před těma deseti lety a furt vypadal stejně! Koupil jsem si rohlik, koláček a Flinta.

A vykročil jsem k Rudolfinu - na výstavu Georga Baselitze, jednoho z nejvýznamnějších současných německých malířů. O výstavě jsem se dozvěděl tady. A chtěl ji taky vidět. Myslel jsem si, že tomu vůbec nebudu rozumět a že mi to nic neřekne, ale ta výstava mě nadchla. Několik obrazů mě úplně dostalo. V jedné místnosti byly dokonce pohodlný sedačky a tak jsem si před jedním z těch, které mě tak rozdráždily, sednul a seděl a koukal na tu krásu. Za prvý: Baselitz nemaluje žádný obrázky, ale megaobrazy, velkoformátové. Za druhý: Baselitz proslul tím, že tyhle megaobrazy začal malovat vzhůru nohama. Ne že by namaloval obraz a pak ho otočil, on už to prostě takhle obráceně maluje. A já si všimnul, že u těchto obrazů "naruby" není obráceně jen ta "forma", ale i obsah. Má tam třeba obraz nějakýho africkýho bojovníka, pochopitelně hlavou dolů, s kopím v ruce a se šípem, který zasáhl jeho hlavu. Člověk by čekal, že se šípem v hlavě, určitě otráveným, se budete svíjet v křeči a krvi a budete umírat. Ale Baselitzův bojovník stojí vzpřímeně na hlavě a směje se!
Nebo tam má takový zátiší s továrnou, jak vystřiženou z Ocelovýho města, byť opět vhůru nohama, teda spíš komínama. Člověk by čekal, že to bude velmi temný, smutný obraz. Kdepak! Baselitz tam domaloval krásný břízy i turistickou rozhlednu, vše velmi zářivýma barvama :) Nejvíc mě ale nadchnul jeho megaobraz domečků, poskládaných střechou dolů jeden vedle druhýho. To byl ten, před kterým jsem seděl a rozjímal.
Eště jsem zapomněl napsat, jak kuriózně jsem se na výstavu dostal. Jak jsem si totiž ve vstupní hale udolfína přečetl, vstupné dovnitř bylo 120 kaček, což se mi zdálo moc, ale pak jsem se dočetl, že důchodci, mládež, studenti a novináři můžou za polovic. Ha! Tak jsem vytasil úplně novou "pressku" a očekával poloviční vstupné. Jenže paní pokladní vytáhla nějaký seznam a začala v nich hledat tu naši Sedmičku, projela to už asi třikrát, a nemohla to najít. Tak jsem ji chtěl trochu pomoct a říkám: "Vydává to Mladá fronta". A paní pokladní: "Aaaa, Mladá fronta Dnes, tak to máte úplně zadarmo!" Pochopitelně - to že jde o omyl, jsem si nechal pro sebe. A tak jsem byl na výstavě úplně zadáčo.

Měl jsem čas a tak jsem z Rudolfina vyrazil pěkně pěšky přes Vltavu až na Malostranský náměstí. Tam totiž stojí můj oblíbený kiosek s květinami a já chtěl zjistit, do kolika má otevříno, že bych se tam navečír stavil pro květinu, co jsem chtěl dát B. Zjistil jsem, že má otevříno až do devíti večer, což se mi moc líbilo. A šel jsem zase zpátky na Malostranskou přes Valdštejnský zahrady. Tam jsem naskočil na metro a odfrčel do Dejvic - prohlídnout si novou Národní technickou knihovnu. Ačkoliv jsem si původně myslel, že knihovna mě zaujme víc než výstava, nakonec to bylo naopak. B. mi pak řekla: "Já jsem si myslela, že to tak bude." Jak to mohla vědět?

Zrovna když jsem si v knihovně dával kafíčko a toníka, tak mi B. volala a já přislíbil, že už za ní pomalu vyrážím. Bylo mi jasný, že květiny na Malostranským náměstí koupit nestihnu, bylo by to trošku z ruky, a tak jsem je koupil hned na Dejvický. Pak jsem toho trošku litoval, páč jsem si ještě zaběhl na Václavák koupit kulicha a v jednom stánku jsem viděl eště hezčejší tulipány, než ty moje z Dejvický. Dokonce jsem chvíli myslel, že ty co mám, někomu dám, a pro B. koupím ty hezčí. Ale nakonec jsem to nechal tak, jak to bylo.

B. jsem prozvonil a šel jsem se schovat k nim do vchodu. A pak jsme vyrazili do kavárny Vesmírna Ve Smečkách. Byla to "terapeutická" kavárna - obsluhujou tam lidi s mentálním postižením, což se mi ale moc líbilo. Chlapík, co se staral o nás, byl strašně milej. Hned na úvod jsem ho poprosil o vázu pro ty tulipány, což je asi požadavek, se kterým se nesetkává často, přesto to okamžitě a pohotově zařídil. Dali jsme si výborný čajíky, dobrá jídla a povídali o všem možným. Viděli jsme se po strašně dlouhý době. Nakonec jsem ještě zašel k B. domů a skoukli jsme španělský filmík...Láska za polárním kruhem, nebo tak nějak :) A pak jsem odfrčel domů, na sever, za můj polární kruh.

Den předtím ve čtvrtek jsem byl v Liberci. Vůbec se mi nechtělo do práce, a tak jsem si zalezl do jedný kavárny a četl si a přemýšlel :) Pak jsem nakonec z nory musel vylízt - protože mě sháněla BD. Ti dva mí noví povedení kolegové mě zase děsně vytočili. Ale řekl jsem si, že se na ně vykašlu a pojedu si "self-made-work-life" :) Takže na BD zvesela kašlu, což jí asi děsně vadí, páč už mi to několikrát připomněla. Ještě nakonec docela prima popovídání s panem IR z muzea.

V úterý jsem díky němu sledoval, jak se vrtná souprava vrtá pod liberecký Benešovo náměstí. Bylo to zajímavý. Hlavně když pak do vrtu spustili i kameru a my to sledovali všechno na obrazovce. Přál jsem si, aby tam kamera zabrala i nějakýho podzemního skřítka, aby to bylo doložený, že vopravdu existujou.