O Noční hlídce, století dítěte i podivuhodné cestě

Následující řádky nejsou nic jiného, než výsledky, které přinesla samouka, vyvstávající z Pošetilé družičky, část druhá.

O šlemilovi, nyvých očích, staré slonovině a červených korálech

Ani už přesně nevím, kdy to začalo, ale od jisté doby se snažím každou právě čtenou knížku využít i jako prostředek k rozšíření obzorů i slovní zásoby. Co neznám nebo nepoužívám, si zapíšu a pak to konfrontuji s vyhledávačem na netu s cílem dozvědět se o dané věci něco více nebo objevit podobná či jiná využití.

Vyhledávač Google je v tomhle nedocenitelný pomocník a internet neuvěřitelně bohatá studánka.

Vůbec si neumím představit, jak bych tuhle svojí chuť po poznání nového ukájel třeba před třiceti lety nebo dříve. Možná bych po víkendech dojížděl do Prahy a ve studovnách Klementina se bořil do těch největších encyklopedií.

Představa, že si jednotlivé dílky této mojí knižní samouky zaznamenám právě tady na blogu, mě neopustila. Už jsem to v minulosti párkrát udělal a pořád mě to láká.

Pošetilá družička

Během pár dní v červnu jsem přečetl malou drobnou knížku s takovým prachobyčejným, možná až podivínským názvem „Pošetilá družička“.

Když se mi dostala do ruky, v duchu jsem spekuloval, zda to chtělo velkou odvahu nakladatelovu, pustit se do vydání knihy s titulem, který možná v dnešní době vůbec nezaujme.

Když jsem si knížku půjčoval v knihovně, „visela“ už sice v počítačové databázi knihovny, ale v regálech jsem ji nenašel. Tak jsem poprosil o pomoc paní knihovnici a ukázalo se, že knihovna knížku teprve „uváděla do provozu“, zaznamenala ji do databáze, ale ještě ji ani nestačila umístit do regálu. „Jste úplně první, komu se dostává do ruky,“ pravila knihovnice, když mi ji donesla ze zázemí, kam nepovolaní nesmí. Zdálo se mi, že si mě přitom prohlíží a představoval jsem si, jak jí hlodá v hlavě červík, jenž si tam vykusuje chodbičku a donutí tak nervové vlákno, aby si položilo v duchu otázku: Co to je ksakru za podivína, který se tak zajímá o něco, co se jmenuje Pošetilá družička.

Liberty Meadows - Ráj

Nový přírůstek do knihovny. Posledních pár let spíš využívám výhod knihoven, než že bych obléhal knihkupectví. Takže přírůstky do vlastní knihovny jsou hodně vzácné, většinou spojené s Vánocemi nebo narozkami, tedy dárky od někoho druhého.

Jenže taky tu je kamarádka Z. Paní knihkupkyně. Čas od času přijde a řekne: „Už sis u mě dlouho nic nekoupil nebo neobjednal.“ A já řeknu: „No, to máš pravdu. To bych měl napravit!“ A sám pro sebe si říkám, že bych si opravdu měl radost udělat.

A přesně tak to bylo s aktuálním novým přírůstkem. Z. mi mou objednávku donesla minulý týden v úterý nebo ve středu.

Jmenuje se Liberty Meadows – Ráj a je to komiks. Takže radůstka pro jednu mou literární slabost. Poslední komiks, který jsem četl, byl myslím Berlín, město kamene. Svoje dojmy z něj jsem popsal tady, ale teď pár dojmů z Liberty Meadows, jehož autorem je Američan (jihokorejského původu) Frank Cho.

Drobky z posledních dní

- před usnutím se snažím louskat Ortenovu Modrou knihu. Ale je to proces na delší dobu. Přečtu vždy stránku dvě a už mi víčka padají jakoby stahovaná olovem. Z knihy trčí desítky samolepicích barevných papírků-záložek. Označení míst, ke kterým se chci vrátit. Ale není jich už moc? Nevím. Ty záložky jsou ponejvíc žluté, dvě jsou sytě růžové, jedna oranžová. A pak že Modrá kniha! :)

- pár přátel se na facebooku radovalo, když Český rozhlas ohlásil, že bude na pokračování vysílat dramatizaci Nemesis od Nesbøho. Četl jsem knižní předlohu a ještě předtím i jinou jeho knihu – Lovci hlav – a ani jedno mě ani trochu nenadchlo a nebavilo. Lovci hlav vůbec. Nemesis byla aspoň trochu napínavá, ale stejně jako první dílko prázdná jak opuštěná tržnice. Zapřísáhl jsem se, že od Nesbøho si už vůbec nic nepřečtu. A zatím nehodlám slevit. Ale tu rozhlasovou dramatizaci poslouchám. Ale jen na jedno ucho, jako zvukovou kulisu k nějaké jiné činnosti.

Zemři!

Dočetl jsem další detektivku - Zemři! od Karen Rose. Podle záznamů jsem ji měl doma už na podzim roku 2009, ale zřejmě jsem se k ní neprokousal. A tak na ní došlo až nyní.

Na bibliografickou databázi jsem napsal takový svoje malý zhodnocení:

Pokud si odmyslíme ten postupně sílící sklon k červené knihovně, bylo to jinak evidentně vysoce kvalitní žánrové profi-dílko, s důmyslně promyšleným dějem, napsané zkušenou, vypsanou rukou. Zvláště se klaním za odvahu pustit si do příběhu hned devět zavražděných. Myslím, že detektivky se dají poměrně snadno zkazit a že v tomto žánru najdeme tisíce paskvilů, více než v jakémkoliv jiném žánru. To ale o týhle knížce neplatí. V rámci žánru patří mezi to nejlepší. Škoda těch úkroků k červené knihovně a trochu až odpudivých klišé a schémat: "Superpolda Vito, jenž je krásný jako hollywoodští herci, zpívá jako božský Kája, a v přestřelce ztratil svoji partnerku, se zamiluje do superarcheoložky Sophie, která má za sebou strašný vztah, vyrůstala bez rodičů a všechny své úspory posílá domovu důchodců, kde leží její babička..." Myslím, že by to byla o dost lepší detektivka, kdyby to mělo poněkud méně červenoknihovní hrdiny :)

Na konci jiných časů

Dočetl jsem Perssonovu krimi „V jiném čase, v jiném životě“ a musím říct, že moje „čtenářova duše“ je navýsost spokojená.

Všem milovníkům detektivek vřele doporučuji. Těm, co mají rádi srovnání a chtěli by Perssona poměřovat třeba s krajanem Larssonem, bych řekl, že srovnávat nejde. A že Milénium, hlavně jeho první část, bylo jen jedno.

Milénium je legenda, která měla velký přesah a důležité poselství. V jiném čase, v jiném životě je zase spíše učebnicový příklad klasické, standardní krimi. Dokonce jsem si říkal, jestli by podle ni neměly chytré hlavy našeho světa stanovit definici detektivky.

I když někdo by mohl být proti. Persson totiž hlavně v první a třetí části knihy zapojuje do děje i prvky typické spíše pro špionážní román. První část popisuje obsazení německého velvyslanectví ve Stockholmu v roce 1975. Druhá se odehrává v roce 1989, kdy byl zavražděn vysoký státní úředník Eriksson. Poslední část se posouvá ještě o dalších deset let později a sleduje obnovené vyšetřování vraždy

V jiném čase, v jiném životě

Týden dovolené mi dopřál se po delší době opět vydat do světa vytvořeného stránkami knih. Na čtení mi v poslední době totiž nezbýval čas a když už nějaký byl, nebyla zase ta správná nálada a chuť.

Jednu knížku od Ježíška jsem přitom často nosil s sebou, ale většinou zůstalo jen u toho nošení. Tak teď poslušně hlásím, že došlo k průniku, průlomu.

O staré duši

Další zajímavé čtení ještě z minulého týdne. Rozhovor s Petrou Hůlovou z pátečního magazínu Lidovek.
Třeba o českém sobectví v rodičovství. (Ukrajinka, hlavní hrdinka v její nové knize, nechá doma děti a jede do Česka, aby tu vydělala peníze, kterými by mohla rodinu zaopatřit.)
Třeba o staré duši, jak se i celý rozhovor jmenuje. Hůlová tvrdí, že smýšlí a jedná často jinak než její vrstevníci, většinou tak, jak si oni představují, že smýšlí starší lidé.

Zajímací rozhovor

Dneska jsem čirou náhodou narazil na rozhovor, který byl publikován už v červenci na serveru Literarni.cz. Rozhovor s Marií Zábranovou, manželkou Jana Zábrany...Zpočátku se rozhovor točí kolem nově vydané knihy Zábranových povídek, postupně se ale dotýká dalších věcí.
Marie Zábranová například přiznává, že o existenci slavných deníků se dozvěděla až dva týdny před tím, než Zábrana zemřel. Mimo jiné také říká: "To, že něco píše, byl jeho nejpřirozenější způsob života."


Odkazy:
Rozhovor s Marií Zábranovou
Jeden můj starší text o Zábranovi, Škvoreckém a Prezydentovi Krokadýlů
A jeden malý text o slovíčku, které použil Zábrana

Berlín - Město kamene

Hlavně po nocích, těsně před usnutím, dočetl jsem komiksovou knihu Berlín – Město kamene od amerického kreslíře Jasona Lutese. V hromádce knih, co čekají na přečtení, jsem ji upřednostnil i proto, že v knihovně si už na ní někdo další „brousí chrup“, tedy přihlásil si rezervaci.

Paradoxně tomuto dentobrusiči ale nemůžu vytrhnout osten z určité zadní části, mám na mysli patu, neboť ač bych rád knížku vrátil, aby se k němu co nejdříve dostala, nejde to. Knihovna má totiž dovolenou :( Takže doufejme, že to ten čtenář s trnem v patě a rašplí mezi zuby ještě vydrží.

Tady jsou moje dojmy z knížky:

Dracula & H.O.C. & "diplomka"

V úterý akce T - v lesním divadle ve Sloupu na Draculovi.
Šokovalo mě, kolik tam bylo lidí. To se muselo hrát parádně, když tam byly takovýhle davy lidí.
Já tam byl snad víc než hodinu dopředu a už tou dobou se to tam slušně zaplňovalo. Přijet později, asi by už na mě nezbylo místo na lavičce.

Nechal jsem se odvézt zpátky, dost brzo. Pak jsem toho litoval.
Musím si dávat pozor na VČ, Aráj mi o víkendu v Bukovanech něco naznačoval a musel jsem mu dát za pravdu. Proto jsem litoval – že jsem se nechal od VČ zase ukecat.

Vyrazil jsem pak do mého zamilovaného „kiosku“, který jsem přejmenoval na HOC - Havana Outdoor Club :) Mám to tam fakt moc rád. Dějou se tam nevšední věci a vždycky tam někoho potkám, nebo se s někým novým seznámím. Přípomíná mi to pouliční bary na Kubě.

Slováci na návštěvě v CL. Večer vyrazili posedět a zrovna si k nim sedli takoví bambusáci. Nudný žvanilové, unešení ze síly vlastní glorioly, ve skutečnosti neexistující. Zoufalost sama. Bylo mi mladého slovenského páru líto.

Zato jsem přestal litoval sebe a odjezdu z divadla. Ke mně si totiž přisedla překrásná slečna z Litoměřic a probrali jsme kdeco – potkávání a poznávání nových lidí, cestování, rodiče atd. Můj večer v HOC („zajdu tam jen na chvilku“) se rázem protáhl asi do jedný hodiny ráno. Opravdu moc krásná, mladá, milá, zajímavá :)

Poslední zbytečky volnýho času teď věnuju „diplomce“. Původní nápad, že si zapíšu, o čem jsou příběhy ze tří povídkových knih od Borgese, se mi totiž neuvěřitelně rozlezl a celý materiál už má 15 stran ve wordu a to ještě nejsem ani zdaleka u konce.
V těch příbězích jsou desítky, možná stovky odkazů na reálie, u nás často naprosto neznámé, zejména hispanoamerické. A co víc, tyto odkazy jsou často klíčem k pochopení celého příběhu, Borges s těmito odkazy nešetří a téměř vždy tím něco sleduje. Nebýt internetu a možnosti gůglení, asi by mi zůstala utajena spousta zajímavostí z Borgese.
Až to budu mít, pověsím to tady, ať to případně poslouží někomu, kdo by se do Borgese také pustil. Podobně jako už dříve pomohly výpisky z Kafky na pobřeží. Navíc díky těmhle literárním sondám sem aspoň někdo občas zavítá. Ostatně část z výpisků ze zajímavé knihy Osamocení 12 je dodnes nejčtenějším textem tohoto blogu - ovšem nikoliv proto, že bych to tak hezky napsal, ale proto, že jsem tam zmínil zaklínací slůvko "ketamin" a popsal jsem, jak užití této halucinogenní nenávykové látky popisuje autor knihy Revazov a co se o něm dá najít na internetu. Rázem se počet návštěvníků blogu zdvojnásobil. Navíc je to mezinárodní označení, tak že se mi sem za ketaminem slézá skoro celý svět. (To musí být zklamání, když pak najdou text, který je v češtině).

Tím, jak se věnuju ve zbytkách času Borgesovi, tak jsem úplně zastavil další čtení. Není kdy. Jen před úplným usnutím brávám do ruky knižně vydaný komiks Berlín – město kamene, ale po dvou stránkách usínám :)

Žena v kleci

Knihovna mi asi před dvěma týdny e-mailem oznámila, že mi drží další rezervaci. Knížek, který jsem si „pojistil“ rezervací, je průběžně docela hodně. Často se ale stává, že se žádná z rezervací dlouho neobjeví, a pak najednou nastane týden, ve kterém skoro každý den chodí z knihovny upozornění, že další a další knihu už mám připravenou. Jednou z těch, která se ke mně dostala v takovém velkém houfu, je také detektivka Žena v kleci od dánského autora Jussi Adlera Olsena. Nevýhoda systému, kdy si něco zarezervuju, a dostanu se k tomu třeba až po čtvrtroce, je v tom, že když už tu knížku držím v rukou, vůbec si už nepamatuju, proč jsem si ji vlastně zarezervoval. Co mě na ní tak zaujalo?

A to jsem netušil ani v případě Ženy v kleci. Mohl jsem se jen domnívat, že mě zaujala jako další severská detektivka, které jsou teď hodně v módě. Jistý jsem si tím ale nebyl. Tahle módní vlna mi totiž už spíš leze krkem, svezlo se s ní i spoustu podprůměrných knih, myslím, bohužel. Člověk aby byl teď při výběru detektivky opatrný jak při průchodu minovým polem.

Borgesovy příběhy

Chci si tu - jako zbraň proti zapomnění - vypsat, o čem byly mikropovídky, které jsem v posledních dnech četl. Jsou z knihy tří sebraných spisů Jorge Luise Borgese - Brodiova zpráva, Kniha z písku a Shakespearova paměť.

1) Brodiova zpráva

Vetřelkyně

Příběh 2 bratrů, kteří oba milovali stejnou ženu, žili s ní spolu, ale vzájemně na sebe žárlili a navzájem se sobě kvůli tomu odcizovali. V zájmu zachování bratrství proto ženu zabili.

Nehodný

Příběh chlapce - přistěhovalce, který udal partu kluků-výrostků, kteří ho vzali mezi sebe, ale také se chystali přepadnout továrnu. Udal je, aby byl lepším Argentincem, a ne jen přistěhovalcem.

Příběh Rosenda Juareze

Příběh chlapíka, který v souboji na nože zabil člověka a na naléhání okolí se z něj stal obávaný muž na černou práci - zastrašování a odstraňování lidí. Posilněn panáky ho jednou vyzval k souboji jiný vyhlášený rváč. Rosendo, který už předtím před soubojem varoval i svého přítele, ale výzvu neopětoval, ačkoli boj po něm chtěla i žena, s níž žil. Raději odešel do Uruguaye, zatímco rváč vyzyvatel ještě též noci zákeřnou msrtí zemřel. Otázka je, kdo ho zabil? Snad Rosendova žena?

Utkání

Příběh, v němž se vypravěč stal v odlehlé venkovské osadě v rámci oslavy svědkem souboje na nože, vyprovokovaného z emocí při pokeru. Bojující - Maneco Uriarte a Duncan - si vybírají zbraně ze sbírky zbraní umístěné v domě, kde oslava probíhala. Duncan je zabit a umírá. Po letech vychází najevo, že nůž se kterým bojoval, patříval proslavenému rváči, kterého kdysi při jedněch volbách zabila zatoulaná kulka, ale ještě předtím proslul soubojem s vesničanem, jemuž patřila dýky, s níž později v souboji s Duncanem bojoval Maneco Uriarte. Prokleté zbraně

Podle mě jeden z nejlepších příběhů.

Juan Muraňa

Muraňa byl nejproslulejší rváč, chodící zlý muž. Příběh je spíše o jeho ženě, která ho navzdory zrazování rodiny bezmezně milovala a i 10 let po jeho smrti věřila v sílu jeho ducha. Pak se stalo to, že chlap, co chtěl nechat rodinu Muraňovy vdovy vystěhovat, byl brutálně zavražděn. Synovci Muraňa, který příběh vypráví, se noc předtím zdá sen o strýci, sen končí děsivě, strýc má místo ruky supí pařát. Po letech se ukazuje, že při vraždě byla opravdu v akci Muraňova dýka, ale do rukou ji vzala vdova po něm, aby uchovala slávu svého muže.

Také jeden z těch nejlepších příběhů.

Stará paní

Příběh Maríi Justiny Rubio Jáuregiové, poslední žijící dcery lidí z generace bojovníků ta nezávislost. Její otec - plukovník Rubio - byl "druhořadým vůdcem vlasti". Hrdinně bojoval ve všech možných bitvách. Protože "unie", za kterou bojoval, byla poražena, musel emigrovat, a jeho rodina přišla o veškeré majetky, které měla.Když zemřel, rodina pak žila v Buenos Aires. Stará paní také. Později už nevycházela z domu a ještě později upadla do jakéhosi polospánku, ve kterém strávila posledních 10 let. Do té doby se nikdy nedoškala uznání svého otce. Až jednou přišel dopis od ministra. Ti, co se k rodině dřív nehlásili, najednou chtěli taky přijít. Na slavnosti u nich doma pak stará paní vyslechla chválu a slávu otce. A za pár dní umřela.

Souboj

Příběh dvou žen, přítelkyň, které se oddaly malířství, a v něm spolu sváděly souboj o to, kdo získá větší prestiž. Clara získala 1. cenu v jedné soutěži (předstihla i Martu), pak ale vláda vyslala na první mezinárodní kongres latinskoamerického výtvarného umění zase Martu. Když Clara zemřela, marta zjistila, že její život bez souboje s Clarou postrádá smysl.

Jiný souboj

Je příběhem o Juanu Patricii Nolanovi – vojákovi – důstojníkovi. Ale ještě víc je příběhem dvou gaučů, Manuela Cardosa a Carmena Silveiry, mezi kterými celá léta panovala z nejrozličnějších důvodů vzájemná nenávist. Teprve ve chvíli, kdy byli nečekaně a náhodou odvedeni, bojovali spolu bok po boku. Spolu také padli do zajetí a jako zajatci měli být společně zastřeleni. A tady přichází na scénu kapitán Nolan, jehož muži Cardosu i Silveiru zajali. Nolan přitom věděl o jejich vzájemné nenávisti a rozhodl, že spolu podniknou poslední souboj: setnou jim hlavy a vítěz bude ten, kdo bez hlavy doběhne co nejdál.Vyhrál Cardoso, který bez hlavy stihl ještě natáhnout ruce. „Vyhrál, a patrně se to nikdy nedozvěděl.“

Guayaquil

Příběh o tom, jak měl je t vypravěč (Borges?) do Sulaca, aby pořídil kopii a interpretaci náhodně objeveného Bolívarova dopisu z roku 1882, kde Bolívar píše o průběhu rokování s generálem San martínem v Guayaquilu, po němž se San Martín měl vzdát svých ambicí a tím předat osud Ameriky do Bolívarových rukou. O celou věc se ale začne zajímat také jistý profesor Zimmermann, židovský hisotrik, pocházející z Prahy a vyhnaný z Německa, který přijíždí vypravěče přesvědčit, aby vše přenechal jemu a do Saluca nechal odjet jeho. Forna jednání Zimmermanna s vypravěčem, jakýsi „vznešený nátlak“, vypadá tak, jak si vypravěč představoval, že probíhalo jednání Bolívara, který tlačil na San Martína. Vypravěč nakonec nátlaku Zimmermanna podléhá, stejně jako podlehnul San Martín.

Evangelium podle Marka

Příběh Baltasara Espinosy, studenta, který odjel na letní pobyt na venkov. Kvůli rozsáhlým záplavám zůstává odříznutý od světa v domě s třemi negramotnými gauči (otec, syn, dcera). Těm pak předčítá z náhodně objevené Bible Evangleium sv. Marka, gaučové mu díky tomu čím dál více důvěřují, až do chvíle, kdy se student vyspí s dcerou. Pak je tam závěr, který jsem vůbec nepochopil a dokonce podezřívám Borgese, zda tu ten takto nejasný a otevřený konec není schválně jako paralela s Evangeliem podle Marka, které původně také končilo otevřeně, ale bylo později dopsáno.

Brodiova zpráva

Vyprávění skotského misionáře Davida Brodiho, jenž šířil křesťanství nejprve v Africe a pak i v pralesích Brazílie. O svém pobytu mezi lidmi kmene Yahuů sepsal zprávu, objevenou později v jednom výtisku Tisíce a jedné noci. Ve zprávě píše, že Yahuů je asi sedm set a postupně vymírají, nemají jména, když na sebe volají, tak po sobě hází bláto, pijí kočičí a netopýří mléko, chodí nazí, tísní s e v bažinách. Kmen řídí král, ale skutečnými vládci jsou 4 kouzelníci, kteří ho zvolili a asistují mu. Každý novorozený chlapec je prohlédnut a pokud má určité zvláštní rysy, hned poté je povýšen na krále a současně s tím zmrzačen – vypálí mu oči a useknou ruce a nohy. Žije pak uzavřen v jeskyni nazvané Alkazar. V druhém Alkazaru žije královna, která Brodiho přijala a nabídla se mu, jako se nabízí kouzelníkům a lovcům otroků. Počítat umí Yahuové jen do 4 a chybí jim paměť, tu mají – a pouze skromně – jen kouzelníci. K zábavám lidí patří souboj cvičených koček a popravy. Kdysi uměli psát a počítat, ale degenerovali. Brodiova zpráva o kmeni Yahu§ je vlastně varováním. Takto můžeme dopadnout i my!

Odkazy, které se v Borgesových příbězích objevují, a já si je musel dohledat, abych je lépe pochopil

Baruch Spinoza

1) Spinoza a Euklides

"Prozradil mi, že sestavuje obsáhlou antologii z díla Barucha Spinozy, zbavenou oné euklidovské obřadnosti, jež ztěžuje jeho četbu a jež fantastické teorii vtiskuje iluzorní řád." (úryvek z příběhu Nehodný)

Baruch Spinoza - (1632 - 1677), holandský filozof. Racionalista, rozvinul Descartovu nauku o substancích. Spinoza byl krajní racionalista, jak o tom svědčí i forma většiny jeho spisů, inspirovaných postupem Euklidovy Geometrie. Začíná vždy definicemi a axiomy, následují věty, jejich důkazy, důsledky a poznámky.

Kabbala denudata

2) Rosenrothova Kabbala denudata

"Ukázal mi, ale nechtěl prodat, vzácný výtisk Rosenrothovy Kabbaly denudaty..."

Christian Knorr von Rosenroth (1636 - 1689) - jeden z nejvýznamnějších představitelů křesťanské kabaly, autor jejího klasického pramene Kabbala denudata.

Kabala - druh židovské mystiky. Mystika je obecně směr v náboženství, při kterém se ten, kdo jej praktikuje (mystik) snaží oprostit od všedních starostí přiblížit svou duši k Bohu.

3) Ginsburg a Wait

"Ukázal mi, ale nechtěl prodat, vzácný výtisk Rosenrothovy Kabbaly denudaty; nicméně mám v knihovně několik knih od Ginsburga a Waita, jež nesou jeho razítko.

Christian David Ginsburg (1831 - 1914) - v Polsku narozený britský odborník a znalec Bible.

Daniel Guilford Wait (1789 - 1850) - anglický duchovní, znalec hebrejštiny a hebrejských reálií a autor knih o náboženství.

4) Peón

- domorodý zemědělský dělník v Latinské Americe, na území kolonizovaném původně převážně pod vlivem španělským a portugalským (může také znamenat pěšec v šachách)

Elías Regules

5) Elías Regules

Elías Regules (1861 - 1929) - uruguayský lékař, učitel, spisovatel a politik

6) Květináč se slézy

- sléz je trvalka dobře rostoucí na plném slunci a v nepříliš vlhké půdě. Dorůstá do výšky 50 až 60 cm. Kvete od června do září růžovými nebo bílými květy. U nás je nejznámější sléz lesní

7) Bitva u Ayacucha

Rozhodující střet během peruánské války za nezávislost. Je považována za konec jihoamerických válek za nezávislost. Více zde.

Henry James

8) Henry James

„Henry James – k jehož dílu mě přivedla jedna z mých dvou hlavních postav, paní Figueroová – by patrně nepohrdl tímto příběhem. Byl by mu věnoval víc než sto stran ironie a něhy, zdobených složitámi a důsledně dvojakými dialogy. Není vyloučeno, že by přidal i nějaký melodramatický prvek.“ (Úvod k příběhu Souboj)

Henry James (1843 – 1916) – americký spisovatel a kritik. Od roku 1876 žil trvale v Londýně. Mezi nejvýznamnější patří jeho díla Portrét dámy, Utažení šroubu, Vyslanci a Zlatá mísa.

9) Guaraní

„Mohla mít docela dobré nápady ve francouzštině, v jazyku své obvyklé četby; španělština pro ni neyla ničím víc než kuchyňským nástrojem, podobně jako guaraní pro dámy z provincie Corrientes.“ (Z příběhu Souboj)

Guaraní – jihoamerický inidánský jazyk používaný v oblasti na rozmezí Brazílie, Argentiny, Bolívie a Paraguaye (přičemž v Paraguayi a argentinské provincii Corrientes je guaraní jedním z úředních jazyků)

Juan Crisóstomo Lafinur

10) Juan Crisóstomo Lafinur a Juan Pascual Pringles

„Svou dráhu zahájila pečlivými portréty Juana Crisóstoma Lafinura a plukovníka Pascuala Pringlese, jež předvídavě zakoupilo místní muzeum. Od portrétů místních vlastenců přešla k obrazům starých buenosaireských domů...“ (Z příběhu Souboj)

Juan Crisóstomo Lafinur (1797 – 1824) – argentinský básník, filozof a pedagog, pradědeček Jorgeho Luise Borgese.

Juan Pascual Pringles (1795 – 1831) – argentinský vojenský důstojník, ve válce za nezávislost a občanské válce ve své zemi. Další Pringlesův životopis zde.

Juan Pascual Pringles

11) Gaučo, gaučové

Gaučové jsou pampští pasáci dobytka. Vyskytují se především v Argentině, Paraguayi, Uruguayi, ale jsou i v Chile, Brazílii a dalších státech jižní Ameriky. Jsou obdobou venezuelských Llanerů, mexických vaquerů nebo severoamerických kovbojů.

12) Beatus ille

„Všichni se domníváme, že nám osud poskytl přízemní prostředí a že jiná jsou mnohem lepší. Kult gaučů a Beatus ille jsou jen touhou městských lidí...“

Beatus ille - Z latiny, překládá se jako „Blaze tomu..“ nebo „Blažený je ten...“, většinou odkazuje na oslavu jednoduchého života. Téma Beatus Ille se objevuje jako jedna ze čtyř lidských tužeb renesance. Tyto tužby jsou: Beatus Ille, Carpe diem (Užívej dne), Locus amoenus (Líbezné místo) a Tempus fugit (Čas utíká).

13) Inkoherentní

Rozvolněný, nesouvislý, roztříštěný.

14) Bitva u Manantiales

„...Vyprávěl mi jeden z jeho četných ďábelských kousků. Odehrál se krátce před bitvou u Manantiales a jeho hrdiny byli dva goučové ze Cerro largo, Manuel Cardoso a Carmen Silveira.

Bitva u Manantiales – odehrála se 17. července 1871 na úuemí Uruguaye, přesně u města Manantiales de San Juan v departmentu Colonia, který leží na úplném jihozápadě Uruguaye. Byla to jedna z nejkrvavějších bitev občanské války

15) Higuerote

„Nespatřím tedy vrchol Higuerotu zrcadlit se ve vodách Tichého zálivu..

Ač Borges píše o vrcholu (v originále „la cumbre del Higuerota), zřejmě tím myslí venezuelské město Higuerote, hlavní město okresu Brion, v regionu Miranda, které leží na pobřeží a proslulo fotografiemi, na kterých je zobrazené, jak se odráží ve vlnách...

Simón Bolívar

16) Simón Bolívar

Simón Bolívar (1783 – 1830) – venezuelský generál a politik, jedna z ikon jihoamerického boje za nezávislost na Španělsku.

17) Karetní partie na patnáctky

„Několik měsíců nato spolu sehráli v místním obchodě dlouhou karetní partii na patnáctky; Sliveira blahopřál svému protivníkovi téměř za každou dobrou kartou, ale nakonec mu nenechal v kapse jediný haléř.Když si ukládal peníze do opasku, poděkoval Cardosovi za poučnou lekci...“

Nepodařilo se mi zjistit, co je to za hru. Pokud někdo z laskavých čtenářů ví, budu rád, když mi to napíše.

Joseph Conrad

18) Josef Korzeniowski – Joseph Conrad

„Patrně nelze hovořit o oné karibské republice a nebýt, třebas jen zdáli, zasažen odleskem monumentálního stylu jejího nejslavnějšího dějepisce Josefa Korzeniowského; avšak v mém případě jde o jiný důvod.“

Borgesova zmínka o Korzeniowském je vlastně takovou fabulativní hříčkou. Dějepiscem Korzeniowskim totiž Borges nemyslí žádného historika, nýbrž slavného anglického spisovatele polského původu Josepha Conrada, jehož původní (občanské) jméno bylo právě Josef Korzeniowski a jehož nejslavnějším dílem je novela Srdce temnoty (jejíž děj se mj. stal námětem slavného filmu Apokalypsa (1979) Francise Forda Coppoly). Conrad-Korzeniowski v mládí sloužil jako námořník na anglických lodích, plujících do Karibiku a do Afriky a odtud také čerpal náměty pro řadu svých knih. Slavné Srdce temnoty přeložil do češtiny Jan Zábrana, o kterém jsem psal již dříve například tady nebo také tady.

Že má Borges na mysli skutečně Josepha Conrada vyplyne v jeho příběhu Guayaquil na povrch o stránku dále, kde do příběhu zapojuje město Sulaco. To je přitom fiktivní název města, které se objevuje v románu Nostromo, jehož autorem je právě Joseph Conrad. Román podle Wikipedie líčí osud italského námořníka, který si získá důvěru anglických kolonizátorů fiktivní jihoamerické republiky a zmocní se velkého pokladu, který měl ukrýt před povstalci. Milostný vztah k sestře vlastní snoubenky se však stane příčinou jeho tragické smrti. Kromě četných psychologických a dobrodružných zápletek zobrazuje román tísnivé sociální a politické poměry v malém státě jižní Ameriky, zmítaném občanskými válkami a kapitálovými machinacemi evropských i severoamerických investorů.

Teď už je smysl Borgesovy věty o Korzeniowském naprosto zřejmý.

19) Sulaco

„Bylo dohodnuto, že její delegát odletí do Sulaca, hlavního města Západního státu, a pořídí kopie dopisů k zdejšímu zveřejnění...“

Sulaco (viz heslo Josef Korzeniowski) je fiktivní město, které pro svůj román Nostromo vymyslel anglický spisovatel polského původu Joseph Conrad, původním jménem Josef Korzeniowski. Borges si Sulaco „vypůjčil“ do svého příběhu Guayaquil z knihy Brodiova zpráva. A že jde o výpůjčku od Conrada přiznává prostřednictvím důmyslné indicie.

Sulaco je také název fiktivní vesmírné lodi z filmů Vetřelci (1986) a Vetřelec 3 (1992).

20) Guayaquil

„...uprostřed záhady, která nás obklopuje, je schůzka v Guayaquilu, při níž se San Martín vzdal čirých ambicí a tím předal osud Ameriky do Bolívarových rukou, rovněž záhadou, která by stála za pozorné studium.“

Guayaquil je největším a nejznámějším městem v Ekvádoru. 16. července roku 1822 se tady odehrála slavná guayacuilská konference, na které José de San Martín a Simón Bolívar rokovali o nezávislosti španělských kolonií v jižní Americe.

Borges tak také pojmenoval jeden ze svých příběhů v knize Brodiova zpráva.

21) Mise au point, Trop meublé, Mon siége est fait, Bonnes fortunes

„Když jsme se zdravili, s uspokojením jsem zjistil, že jsem vyšší, a hned nato jsem se za své sebeuspokojení zastyděl, vždyť mezi námi nešlo o nějaký tělesný, ba ani mravní souboj, ale o jakési mise au point, byť trochu nepříjemné.

Během našeho rozhovoru si zapálil cigaretu a tehdy jsem měl dojem, že na jeho tváři je příliš mnoho věcí. Trop meublé, řekl jsem si.

Znovu pročítám tyto neuspořádané řádky, které záhy svěřím ohni. Schůzka netrvala dlouho.

Tuším, že přestanu psát. Mon siége est fait.

Mise au point – (z franc.) vývoj

Trop meublé – (z franc.) příliš zařízený

Mon siége est fait – (z franc.) moje místo je „zpečetěné“, vyrobené, hotové

Bonnes fortunes – (z franc.) hodně štěstí

22) Mabinogion

„V povídkách Mabinogion dva králové hrají na kopci šachy, zatímco dole se bijí jejich vojáci. Jeden z králů vyhraje partii a v téže chvíli přijíždíjezdecse zprávou, že vojsko druhého bylo poraženo. Bitva lidí byla odrazem bitvy na šachovnici.“

Mabinogion je waleský národní epos, jedenáct příběhů ze středověkých waleských rukopisů

Ramos Mejía

23) Ramos Mejía

„Můžeme o něm prozatím říci tolik, že byl jedním z mnoha buenosaireských chlapců, na němž nebylo nic pozoruhodného, kromě výřečnosti, která mu vynesla nejednu pochvalu v anglické škole Ramose Mejíi, a kromě jeho bezmezné dobroty.“

Ramos Mejía (1842 – 1914) - argentinský lékař, spisovatel a politik.

24) Herbert Spencer

„Jeho otec, jenž jako všichni urození muži té doby byl volnomyšlenkář, ho zasvětil do filozofie Herberta Spencera, avšak matka ho před odjezdem do Montevidea prosila, aby se každý večer pomodlil otčenáš a poznamenal křížem.“

Herbert Spencer

Herbert Spencer (1820 – 1903) – významný britský filozof a sociolog

25) Estancie, šafář

„Estancie byla velká a poněkud opuštěná. Příbytek šafáře jménem Gutre byl docela blízko...“

Estancie – velká zemědělská farma v zemích Latinské Ameriky

Šafář – (z něm. der Schaffer) je stará pracovní funkce na zemědělském hospodářství feudálního panství, která vznikla v 16. století. Šafář dozíral na jednotlivé práce čeledi, stanovené vlastníkem nebo správcem statku. Mezi práce, na které dozíral, patřilo například obdělávání polí nebo chov dobytka a drůbeže

26) Kasuarina

„Bylo skličující vedro a ani noc nepřinášela úlevu. Za svítání ho probudilo hřmění. Vítr rozechvíval listy kasuarin...“

Kasuarina – mohutný strom zvláštního vzezření, má červenavě hnědé dřevo, které vyniká neobyčejnou hustotou a tvrdostí. Je domovem ve východní Austrálii, na ostrovech v Tichomoří i dalších tropických zemích

Henry Hudson

27) Henry Hudson

„Následujícího dne napadlo Espinosu při pohledu z balkonu na zatopená pole, že metafora přirovnávající pampu k moři není, alespoň toho rána

28) Don Segundo Sombra

V celém domě nebyly žádné knihy kromě jednoho ročníku časopisu La Chacra, zvěrolékařské rukověti, luxusního vydání Zorrillovy Tabaré, Historie durhamského plemene v Argentině, několika milostných a adtektivních povídek a jednoho právě vyšlého románu Dona Segunda Sombry.

Don Segundo Sombra – román argentinského spisovatele Ricarda Güiraldese, klasická kniha argentinské i celé latinskoamerické literatury. Je to téměř óda na život gaučů. Celý román se nese na vlně romantismu, který místy působí v dnešní době již poněkud zastarale, ale i tak je to čtení příjemné, s vůní nekonečné a větrem, deštěm a sluncem ovládané pampy. Život tvrdých chlapů, ženoucích nespočetná stáda dobytka, je podán takovým způsobem, že všechna ta drsnost, ale i volnost a svoboda na čtenáře přímo dýchá.

29) Kyničtí filozofové

„Při jídle se schovávají anebo zavírají oči; ostatní věci konají před zraky všech jako kyničtí filozofové...“

Kynismus – filozofická škola, kterou ve 4. st. př.n.l. založil Sókratův žák Antisthenes. Kynikové opovrhovali konvencemi běžného života i vymoženostmi civilizace, upřednostňovali skromnost a jednoduchost, snažili se vystačit si s minimem věcí.

30) Musulman

„Podívala se na mne, přičichla si, dotkla se mne a nakonec se mně před zraky všech svých komorných nabídla. Můj hábit a mrav mě přiměly odmítnout tuto čest, kterou skýtá kouzelníkům a lovcům otroků, zpravidla musulmanům, jejichž karavany procházejí krílovstvím.“

Musulman – vyznavač islámu, muslim, mohamedán. V hantýrce vězňů v pracovních a koncentračních táborech se tak také říkalo „kandidátům na smrt“, vyzáblým a slabým.

Harvard University

31) Cambridge (USA)

„Ta věc se mi přihodila v únoru 1969 v Cambridgi, severně od Bostonu...“

Cambridge (Massachusetts, USA) – je město v okrese Middlesex County v Massachusetts v USA, pojmenované z úcty podle slavného anglického univerzitního města, které bývalo centrem puritánského náboženství, jenž vyznávali také zakladatelé americké Cambridge. Cambridge v Massachusetts je sídlem dvou významných institucí – Harvard University a Massachusetts Insitute of Technology. Město má asi 105 tisíc obyvatel.

32) Hérakleitos

„Řeka mě nevyhnutelně přinutila myslet na čas. Na onen dávný Hérakleitův příměr.“

Hérakleitos z Efesu – řecký předsókratovský filozof a myslitel, rodák z Efesu, města na západním pobřeží Malé Asie, kde se dnes rozkládá Turecko.

Borges tady zřejmě myslí známý výrok „panta rhei - vše plyne“.

Výpisky aneb Co mě zaujalo

Všichni se nakonec podobáme obrazu, který si o nás vytvoří druzí.

Přátelství je stejně tajemné jako láska nebo jako kterákoli z jiných podob zmatku, kterému říkáme život. Někdy jsem měl dojem, že jediná věc postrádající tajemství je štěstí, neboť se ospravedlňuje samo sebou.

Vina trvá potud, pokud trvá lítost.

Čas nelze počítat na dny, jako se počítají peníze na centava a pesa, protože pesa jsou stejná, kdežto každý den a snad i každá hodina je jiná.

Udeřila jeho hodina. Chytrácký soud vynášený nad mrtvým

Spánek je největším tajemstvím našich činů.

...Neexistuje protiklad mezi tradičním a novým, mezi řádem a novým objevem, tradice se skládá ze století osnovy novinek.“

...V nebi blahoslavení soudí, že přednosti tothoto zařízení byly zveličeny teology, kteří tam nikdy nebyli. Ovšem v pekle patrně zatracenci nejsou vždy šťastni.

V životě je zapotřebí vášně.

Pouze Bůh může udělit konečnou palmu vítězství.

Nespatřím tedy vrchol Higuerotu zrcadlit se ve vodách Tichého zálivu, nepojedu do Západního státu, nebudu v knihovně, kterou si z Buenos Aires představuji na nejrůznější způsoby a která má nepochybně svůj přesný tvar a své příšeří, luštit Bolívarův dopis.

No veré la cumbre del Higuerota duplicarse en las aguas del Golfo Plácido, no iré al Estado Occidental, no descifraré en esa biblioteca, que desde Buenos Aires imagino de tantos modos y que tiene sin duda su forma exacta y sus crecientes sombras, la letra de Bolívar.

Takto drsně se tehdy muž utkával s mužem a ocel s ocelí; na tomto příběhu je zvláštní to, že Manuel Cardoso a Carmen Silveira nejednou zkřížili buď za soumraku, anebo za svítání své nože, ale nikdy se nebili až do konce. Jako by jejich ubohé prosté životy nevlastnily jiný majetek než nenávist a tu hleděly hromadit. Aniž si to uvědomili, každý z nich se proměnil v otroka toho druhého.

Otevřeně vypovědět o nějakém činu znamená přestat být jeho hercem a stát se jeho svědkem, být někým, kdo jej pozoruje a vypráví, kdo jej však už nevykonává...

Praha je plná snů ztrácejících se v jiných snech. V Praze je všechno zvláštní, anebo chcete-li, nic není zvláštní. Může se tam přihodit cokoli.

Moře nám připadá větší, protože jej vidíme z paluby lodě, a ne z koně anebo vstoje.

Po dlouhé době

Tak sem zase píšu. Děje se toho tolik, že by byla škoda to nezaznamenat.

Víkend ve znamení nejmilejší návštěvy. Ještě v pátek večer jsme vyrazili na ples. Vzpomněl jsem si, jak jsme kdysi v Praze v Lucerně protančili celý večer spolu, jen my dva. Jak pak musela jít domů a já pak nazdařbůh a po uši zamilovaný bloumal ulicemi caput regni a vstřebával ten adrenalin. Teď jsme měli zase večer jen sami pro sebe, o x let starší a vlastně jiní. Vychutnával jsem si tu blízkost a každej dotek, byl to večer, kterýho si musím vážit.

V sobotu jsme vyrazili na výlet do zasněžený krajiny. Blbli jsme, popíjeli jsme cestou, udělali spoustu fotek a skončili na farmě u P. Chtěli, abysme u nich přespali, ale my nakonec ještě za pomocí busíku doputovali domů. Včera jsme vařili, jak pejsek a kočička, a po slavnostním obýdku vyrazili autem pomalu ku Praze. A teď je mi smutno.

Co se dělo minulý týden: v pátek zaspané ráno, úprk do Liberce, cesta do Turnova za horolezcem Josefem Rakoncajem, pak raut v Babylonu a odpoledne ve Františkově v hudební klubovně domu seniorů povídání s úžasnými starými lidmi, večer kvapík- vždyť se blížil ten ples ;)

Ve čtvrtek krásný slečny v ranním rychlíku, v libereckým muzeu kvůli nový výstavě, brouzdání v knihovně. Středa – úplně mimořádně v Lípě, pondělí a úterý – tradičně příšerný dny.

Dočetl jsem po mnoha a mnoha týdnech Pohrobky zla. Těžce jsem se prokousával začátkem, téma knihy mě moc neoslovovalo a když jsem se konečně začet, tak jsem na pár dní knížku zašantročil. V koupelně, to by jeden nevěřil. J Nakonec jsem četl, jak jen mi to únava a povinnosti dovolovaly. A stálo to za to. Bavilo mě to dokonce víc, než Dívka, která si zahrávala s ohněm. Teď jsem objevil zase v autě zašantročené Kafkovy povídky, ale ještě jsem se k nim pořádně nedostal.

Když zabili tygřici

Čtvrtek 19. listopadu. Probudil jsem se zase nad ránem a už se mi nechtělo spát. Tak jsem se znova vrhnul na Coppolovu Apokalypsu – režisérskou verzi. Přehrávám si ji detailně, skoro záběr po záběru u těch nejhezčích pasáží. Jsem unešenej obří výpravou. V dnešních podmínkách by ten film byl asi k nezaplacení.
Vzpomínal jsem, kdy jsem Apokalypsu viděl poprvé. Musí to být už strašně dávno, poněvadž to bylo ještě v Kinokavárně, dávno dávno už neexistující. Než ji úplně zrušili, stihnul jsem tam jen pár návštěv, Apokalypsa byla jedna z toho mála. A další málo si z ní pamatuju. Jak si ji teď pouštím, je to jako bych se díval na úplně nový film, který jsem nikdy neviděl. Dobře si pamatuju scény s Marlonem Brandonem. Moc dobře, tehdy, mohlo mi být tak čtrnáct?, mě naprosto fascinoval a uhranul.
Stáhnul jsem si další Toulky s díly o Boženě Němcové. Tak poučné, tak příjemné, tak osvěžující.
Z knihovny jsem si donesl Šakalí léta jako audioknihu , vybrané povídky namluvené Sašou Rašilovem. Jednu z povídek totiž před časem pouštěli v nějakém literárním či filmovém magazínu v rozhlasu, který jsem si stáhnul, a moc mě to zaujalo: dobře jsem se bavil a Rašilov to vkusně namluvil.
Cesty na Sibiř nejde prodloužit, někdo si je už zarezervoval, a vrátit je mám už po víkendu. Zkusím z nich přečíst, co se dá, ale je to obrovitánská bichle s hutným a hustým řádkováním. Takže hrotit to nebudu. Některé další knížky se mi prodloužit podařilo.
Dva lvi dnes v liberecké ZOO zardousili Isabellu, sedmnáctiletou samici bílého tygra. Je mi z toho nanic. Jako hlavní nebo jednu z hlavních zpráv to teď mají všude. Snažím se tomu spíš vyhýbat. Je mi smutno, protože doma mám skorotygra.
JŠ měl na dnešek domluvenou v ZOO plánovanou reportáž (malující šimpanzi). Dopoledne přišla zpráva o mimořádné tiskovce – naplánovaná na stejnou hodinu jako naše reportáž. Pak vyšlo najevo, že je to tiskovka kvůli té tygřici. A před chvíli volal a popisoval, jak je v ZOO dusno. Lva a lvici odděluje jen sklo a kdyby tam nebylo, tak se sežerou, lvice má navíc vážně poraněnou tlamu a malá Surya, dcera zabité Isabelly, se strachy nechce vrátit do svého výběhu. Uff. Je mi teskno. Smutno. Ale budu tu čekat, dokud se JŠ nevrátí . Je to zvláštní, ale mám pocit, že si to musím poslechnout, vyžrat si to. Říká: „Nikdy bych nevěřil, že se dá dusno mezi zvířaty krájet. A dá se.“