Krása ve dvou lidech

Aner Shalev

„Miluju krásu. Ve slovech. V lidech. V matematických idejích. V květinách. V gestech. V ženách. V listech stromů. V otázkách bez odpovědi. V pohybech mraků. Ve dvou lidech, kteří si najednou porozumí bez zbytečných slov.“

(Aner Shalev: Temná hmota)

Proevropská aktivita samiček

Zaujalo mě. Hlavně ten závěr. Je to z tiskové zprávy o hnízdění černých čápů od AOPK.


Používání plastových kroužků s unikátním kódem, který je čitelný silným dalekohledem na velkou vzdálenost bez vyrušení čápa, přináší velmi zajímavé výsledky. Ukázalo se, že se čáp může v dospělosti usadit ve hnízdě ve kterém přišel na svět, ale také třeba 400 km daleko v Německu. Zdá se, že do světa se vydávají spíše samičky, zatímco samci se usazují blízko rodného hnízda, většinou několik desítek kilometrů daleko.

Když se sejde Dixi(e)land :)

Vyfoceno v sobotu 22.6. na Skelné Huti v Ralsku....úplnou náhodou. Šel jsem jen okolo a nedalo mi to :)

Srdcovka 013 - Vjeršina - Vrchol

Některý songy jsou SRDCOVKY. Tohle je jedna z nich.

V červenci roku 1980 mi byl rok a půl. Tehdy mě v Praze děda předal do opatrování letušce a vyslal mě na mojí první cestu letadlem. Do Moskvy. Začátek jako hrom :)

Nepamatuji si z toho samozřejmě vůbec nic. Doma se pouze traduje historka, kterou pak měla údajně vyprávět ta letuška po přistání mámě, která si mě přišla vyzvednout: že prý mě vzala ukázat do kabiny pilotům a když jsem viděl jejich palubní desku s mnoha přístroji, začal jsem se po ní prý natahovat ručičkou a říkal jsem pořád dokola: ťik ťak – ťik-ťak…A taky jsem prý na cestujících žebral bonbóny.

V Moskvě tehdy právě probíhala letní olympiáda. Její maskot – olympijský medvídek Míša – v gumové podobě provázel celé mé dětství, tehdy jsem si ho odtamtud přivezl.

Ale kromě olympiády v té době Moskva žila ještě jednou věcí. A to bylo úmrtí a pohřeb Vladimíra Vysockého. Někdo, koho jsem měl začít vnímat teprve za pár let, odešel.

Vysockij mě okouzlil už jako malého kluka. Máti domů donesla nějaké nahrávky a já se od toho nemohl odtrhnout. Pak mi o něm vyprávěla. A o Okudžavovi. Ty nahrávky pak šly z ruky do

Vladimír Vysockij

ruky a už se ke mně nikdy nevrátily. Když k nám pak o něco později měli přijet Fuad, Nasrin a Briar, vzkázala mi Nasrin, jestli něco nepotřebuju. A mě se vybavil Vysockij. A opravdu mi dovezli asi dvě kazety.

U nás jsou dva specialisté na Vysockého. Překladatel Milan Dvořák a samozřejmě mistr Nohavica, který pro popularizaci Vysockého u nás udělal možná ze všech nejvíc…

Tuhle srdcovku – Vjeršinu, Vrchol – jsem znal nejdřív v Nohavicově české verzi. Originál jsem si pouštěl až z Youtubu. Je potřeba uznat, že v Nohavicově podání ta píseň ze svýho kouzla neztratila ani Ň, naopak – mám pocit, že tohle je ten občasný případ, kdy žák překoná svého mistra :)

Takže kromě originálu, přikládám nahrávku Nohavicovy verze a kvůli značce „Vysockij“ také Okudžavův famózní song o fenoménu VV v česko-ruském podání Nohavici a Žany Bičevské.

Těsný pocit uvnitř

Kluci, holky a Stodůlky. Představte si obrovský prosklený komplex s plochými střechami, na kterých jsou umístěné obří cedule se značkami jednotlivých nadnárodních komplexů. Když se tady otočíte na patě tři sta šedesát stupňů dokola, neuvidíte nic spojeného s přírodou. Jen obří office stavby, rychlostní komunikaci, vchod do metra a celé stavební lány s bagry a jeřáby. Proč nejsou vidět okolní kopce? Kde jsou louky, kde je něco zeleného (a nemyslím tím malý pruh trávy, před obřím betonovým vjezdem do podzemních garáží)?

Je obrovské vedro ale nikde v okolí tohoto kancelářského monstra nepotkáte nikoho jen v šortkách a v tričku. Všichni páni mají dlouhé kalhoty a košile a na hrudi se jim houpá na klíčence zavěšená elektronická karta. Tady nepracují desítky lidí, ani stovky. Tady jich denně projdou tisíce.

A do toho přijde chlap, sice jako stolová hora, ale s fóbií z prostor s velkým počtem lidí. V šortkách a s rozhalenou košilí na tričku. Miluje přírodu a pohled na okolní kopce mu dodává sílu dělat víc.

Připadá si trochu jako Otík z Vesničky střediskové, když měl jít do Prahy. On se do Prahy rád vrací, ale ve Stodůlkách by nepřežil. Jasně, zvyknout se dá na všechno, ale život je dost krátký na to, aby se komplikoval volbou proti vlastnímu přesvědčení. (13/06/)

Liberty Meadows - Ráj

Nový přírůstek do knihovny. Posledních pár let spíš využívám výhod knihoven, než že bych obléhal knihkupectví. Takže přírůstky do vlastní knihovny jsou hodně vzácné, většinou spojené s Vánocemi nebo narozkami, tedy dárky od někoho druhého.

Jenže taky tu je kamarádka Z. Paní knihkupkyně. Čas od času přijde a řekne: „Už sis u mě dlouho nic nekoupil nebo neobjednal.“ A já řeknu: „No, to máš pravdu. To bych měl napravit!“ A sám pro sebe si říkám, že bych si opravdu měl radost udělat.

A přesně tak to bylo s aktuálním novým přírůstkem. Z. mi mou objednávku donesla minulý týden v úterý nebo ve středu.

Jmenuje se Liberty Meadows – Ráj a je to komiks. Takže radůstka pro jednu mou literární slabost. Poslední komiks, který jsem četl, byl myslím Berlín, město kamene. Svoje dojmy z něj jsem popsal tady, ale teď pár dojmů z Liberty Meadows, jehož autorem je Američan (jihokorejského původu) Frank Cho.

Ibn Gabirol: Slova a porozumění

"Slova jsou na jazyku,
porozumění je v srdci,
modlitba v těle
a soustředění v duchu."

(Šlomo Ibn Gabirol, židovský básník a metafyzik, žijící ve Španělsku v 11. stol.)

Drobky z posledních dní

- před usnutím se snažím louskat Ortenovu Modrou knihu. Ale je to proces na delší dobu. Přečtu vždy stránku dvě a už mi víčka padají jakoby stahovaná olovem. Z knihy trčí desítky samolepicích barevných papírků-záložek. Označení míst, ke kterým se chci vrátit. Ale není jich už moc? Nevím. Ty záložky jsou ponejvíc žluté, dvě jsou sytě růžové, jedna oranžová. A pak že Modrá kniha! :)

- pár přátel se na facebooku radovalo, když Český rozhlas ohlásil, že bude na pokračování vysílat dramatizaci Nemesis od Nesbøho. Četl jsem knižní předlohu a ještě předtím i jinou jeho knihu – Lovci hlav – a ani jedno mě ani trochu nenadchlo a nebavilo. Lovci hlav vůbec. Nemesis byla aspoň trochu napínavá, ale stejně jako první dílko prázdná jak opuštěná tržnice. Zapřísáhl jsem se, že od Nesbøho si už vůbec nic nepřečtu. A zatím nehodlám slevit. Ale tu rozhlasovou dramatizaci poslouchám. Ale jen na jedno ucho, jako zvukovou kulisu k nějaké jiné činnosti.

Povodně zvesela

  - Národní divadlo uvádí nově nastudovanou Vltavu. Vstup zdarma.

- Stavba tunelu Blanka je v plném proudu.

- Sudetští Němci se radují z navráceného majetku, který je jim posílán po Labi do Německa.

- Primátor pověřil náčelníka hlavního štábu nalezením vhodného kandidáta pro pozici viceadmirála linek MHD, za účelem obnovení plynulosti provozu metra.

- Stavba největšího aquaparku ve střední Evropě s rekordním tobogánem Staroměstská Želivského zahájena.

- Zastupitelé odhlasovali zrušení městské policie. Nahradí ji Pobřežní hlídka.

- Neukázněným řidičům, kteří špatně parkují v oblasti Starého Města a centrálních částí, bude policie udělovat místo botiček kotvičky.

- Zprávy pro vodáky: „Všechny severočeské silnice jsou sjízdné!”

- Nového železničního mostu se Děčíňané dočkají v brzkých měsících. Svézt se po něm budou moci v Bad Schandau.

Povodně: pár poznámek

-  u nás proběhly o víkendu, byl jsem kvůli tomu na nohách celý víkend, byli jsme tady vyděšení skoro všichni, ale ve srovnání s tím, co teď zažívá Děčín, Ústí, Litoměřicko, Mělnicko, to byla jen drobounká předehra

-        přišel jsem na to, že nejdepresivnější na povodních není ta voda, která se v korytech řek a potoků zvedá a vylévá, ale ta, co se sype z nebe….Když sledujete zvedající se hladiny a zároveň do toho pořád leje a leje a obloha je od rána do večera jen šedivá, najednou není cesty ven, není žádný výhled, neexistuje zítra. Jakmile přestalo pršet, začalo mít všechno lehce optimistický nádech

-        nemám povodně rád, ale…Nemám je rád, protože jsou plné negativních emocí. Strach, smutek, deprese, zmar. Pohybovat se v takovém světě je šílené. Na druhou stranu miluju „velké akce“, mám rád mimořádné nasazení. Strašně dobře se v tom pracuje a spolupracuje. Snadno se utvářejí kontakty a vznikají nová přátelství.

Přemýšlel jsem, proč mě tak „rajcují“ tyhle mimořádné akce a nenapadlo mě nic jiného, než banální vysvětlení s adrenalinem. Nemůžu si pomoct, prostě rád pracuju ve extrémech.

-        říkám si, že někde musí být něco špatně. Do mých osmnácti jsme slovo „povodně“ skoro neznali, žádné velké nebyly nebo si na ně nepamatuju. Pak to jde ale celkem rychle za sebou: povodně 1997, 2002, 2006, 2010, 2013…Kde udělali soudruzi chybu?

- na vlastní kůži jsem je zažil až před třemi lety. Pamatuji si jen mlhavě, že to všechno začalo také o víkendu, že jsem byl tehdy v Pyšelích za Prahou, že jsem tam v chatce v televizi hltal první zprávy o zvedajících se hladinách, že jsme se druhý den byli podívat na rozlévající se Sázavu a že mi pak volali, abych se co nejrychleji vrátil.

Pamatuju si, že v Lípě jsem pak vystoupil dole na autobusáku, abych cestou přes celé město zamapoval situaci. Došel jsem k Ploučnici, cyklistická lávka byla úplně obsypána lidmi, kteří sledovali rozlévající se řeku. Prošel jsem až na silniční most, ze kterého byl větší rozhled. Viděl jsem tak jak řeka postupně zabírá tenisové kurty, tenisovou halu, fotbalový a atletický stadion. Místo několikametrové řeky vznikalo několikahektarové jezero. Ještě dneska jde na mě z toho hrůza a od té doby se vůbec nedivím jakýmkoliv emocím, se kterými se člověk během záplav potkává.

Tak si pamatuju, jak jsem pak došel do svého tehdejšího bydliště, pěkně na úpatí kopce, daleko od řeky, kde slovo zaplavení mělo být z říše hodně bujné fiction…a ono ne, ve sklepě byl snad metr vody a slušná porce bahna….

- nejsilnějším zážitkem z povodní ale bylo, když jsem se na jeden den stal dobrovolníkem a vyrazil pomáhat do zničeného Bílého Kostela u Liberce. Poznal jsem nové lidi, viděl nejstrašnější důsledky povodní na vlastní oči a dokonce mě i zatkla policie. Napsal jsem pak o tom reportáž „Plácal jsem se v bahně a zatkla mě policie. Zážitky dobrovolníka“.

   

Osvalditova letošní premiéra na zahradě

Osvaldito přes zimu pěkně nakynul, a tak na letošní jaro a léto dostal jasný úkol: vyběhat to na zahradě. Potíž je, že kocour je prostě svůj a nějaký velký běhání nikdy moc nepraktikoval. V tom byla jedinečná Lůca v dobách svého mládí: na zahradě vždycky do úmoru lítala, pořád se jí muselo aportovat. Vždycky si našla nějakej pořádnej klacek, donesla ho a neustávajícím štěkáním se dožadovala aportu. Někdy s tím byla až otravná. Takže klacky jsme různě schovávali a házeli je do jiných zahrad, aby musela dlouho hledat a byl na chvíli klid. Dlouho to většinou nevydrželo, vždycky si našla ještě něco většího a dotáhla to na zahradu.

Ke stáří jí tohle už naštěstí opustilo a místo lítání aplikovala Lůca spíš procházky. Vždycky najednou ze zahrady odešla a třeba na půl hodiny byla pryč. Pak jsme se dozvídali od sousedů-zahrádkářů, že je prostě přišla navštívit, chvíli s nima pobyla a pak šla zase zkontrolovat další.

Píšu to tady s mokrejma očima. Hrozně moc mi chybí.

Koníci

Sobota večer. Velký Grunov. Nejdřív ode mě byli hodně daleko, sto, sto padesát metrů. Nakonec se osmělili, přišli až ke mně a nechali se krmit z ruky.

Konec lásky pod tíhou zavřeného holubníku

A.C. Doyle

"Byla jsem s ním už zasnoubena, pane Holmesi, když jsem však jednoho dne viděla, jak pustil kočku do zavřeného holubníku, zprotivil se mi a rozešla jsem se s ním."

(Arthur Conan Doyle: Stavitel z Norwoodu)

Srdcovka 012 - Pojď blíž

Některý songy jsou SRDCOVKY. Tohle je jedna z nich.

Tohle je SRDCOVKA  s velkým S. Provázela mě, když jsem prožíval ty nejkrásnější roky, chvíle, dobrodružství. Kousek z jejího textu jsem si ukradl pro název tohoto blogu.
Nikdy nezapomenu, když se v noci rozezněla údolím u potoka Bíliny, maličkého přítoku Lužnice...
A mimochodem je to také filmová písnička. Koubka i s touhle písničkou si do svého debutu, povídkového filmu V žitě vybral režisér Roman Vávra.
Od Koubka mám těch srdcovek mnohem víc...Na některou ještě určitě přijde řada...

Banánek bílý

O uplynulém víkendu jsem zamířil do matičky stověžaté. Oproti původnímu plánu se mi v sobotu ráno podařilo stihnout ještě dřívější autobus, než jsem si myslel. Takže jsem měl v Praze asi hoďku a půl náskok a tak jsem si naplánoval, že tento čas navíc lehce promarním - že se trochu cournu a když uvidím někde příjemnou kavárnu nebo něco, hned tam zapluju.

Vlastně to potom takhle nějak dopadlo. Kavárna ušla, byla maličká, s jednou jedinou slečnou obsluhující, ale krásnou (ovšem né tak jako Mélanie) :) Ale ještě předtím, přitom courání, jsem se vtrousil také do takového obchůdku a říkal jsem si, že koupím něco sladkého nebo cokoliv, co mě zaujme, přátelům, se kterými jsem se měl setkat...

Komisař Montalbano

Další malá radůstka z ČT. Pro čtvrteční večery se na obrazovku vrátil "charismatický" komisař Montalbano (a s ním i "šílený dobrák" Catarella). ČT by měla odvysílat osm dílů, včera běžel první z nich. Jde o reprízy už uvedených dílů, ale skalní fandové jako já tím nepohrdnou. Co ale moc nechápu, proč to ČT nereprízuje celé od začátku. Včera běžel díl nazvaný Bod zlomu, který je podle přehledu natočených dílů až jedenáctý v pořadí. Za týden by měly následovat Rovné možnosti.

Obrazy krásna

Plotínos (zdroj: Wikimedia Commons)

Lidé nesmějí vždycky zlo vidět,
ale když je vidí,
pohrávají si s obrázy krásna,
aby měli nač vzpomínat.

(Plotínos)

Velikonoce 2013

Došlo mi, že Velikonoce mám moc rád. Ty letošní byly fajnové. A protože už jsem o tom krátce referoval v mailu osobě blízké a nechci se opakovat, kopíruju sem, co jsem napsal.

"Já měl moc hezký Velikonoce. Došlo mi, jak moc mám tyhle svátky rád. Je to úplně jinčí level než Vánoce, který bývají totálně zdecimovaný tím nákupním šílenstvým, stresem etc. Velikonoce jsou daleko hlubší a lidi, jak nejsou drcený tím stresem, jsou k sobě strašně hodní....To mě moc potěšilo
Moc báječně jsem si o těchto Velikonocích hodoval a debužíroval....Tak moc dobře, že jsem se až styděl a říkal si, jestli člověk s tělesnou konstitucí jako je ta moje, si může takhle báječně papkat. Pořád si myslím, že ne :) Že si to nezasloužim...
Jediný negativum letošních Velikonoc: na Velký pátek jsem se po ránu ve vyšlapaný cestičce vyhýbal paní, co venčila psa, musel jsem kvůli nim ustoupit do závěje sněhu a podklouzla mi noha tak nešťastně, že se mi zřejmě zlomily nártní kůstky na levý noze...mám to celý fialový, bolí to jak zranění z Vietnamu, jak můžu, tak to leduju, ale u doktora jsem zatím nebyl, ješivá jsem si nechtěl kazit plány na Velikonoce a zítra mám jet na jeden workshop do Ústí nad Labem, na který se moc těším a bojím se, že doktoři by mi akorát tak nechali dát sádru (bez kopýtka) a bylo by po plánech..
Takže zatím trochu trpím v zájmu vyšších cílů, i když mi všichni říkaj, že jsem padlej na hlavu...:)
Ale já jsem zatím spokojenej. Velikonce byly fakt fajn a bodly mi...Už jsem odpočinek pro mozek trochu potřeboval a díky skvělým lidem se krásně osvěžila i duše....
Teď už vím, že mám Velikonce moc rád :)"

Ach, Mélanie!

Tak jsem dneska večer zkouknul v tv Hanebný pancharty. Myslím, že teprve podruhé. Ale už to, že jsem to znal, mi dalo možnost soustředit se na detaily. Tedy hlavně na jeden. Na Mélanie Laurent. Můj nový MAGNET :)

Zemři!

Dočetl jsem další detektivku - Zemři! od Karen Rose. Podle záznamů jsem ji měl doma už na podzim roku 2009, ale zřejmě jsem se k ní neprokousal. A tak na ní došlo až nyní.

Na bibliografickou databázi jsem napsal takový svoje malý zhodnocení:

Pokud si odmyslíme ten postupně sílící sklon k červené knihovně, bylo to jinak evidentně vysoce kvalitní žánrové profi-dílko, s důmyslně promyšleným dějem, napsané zkušenou, vypsanou rukou. Zvláště se klaním za odvahu pustit si do příběhu hned devět zavražděných. Myslím, že detektivky se dají poměrně snadno zkazit a že v tomto žánru najdeme tisíce paskvilů, více než v jakémkoliv jiném žánru. To ale o týhle knížce neplatí. V rámci žánru patří mezi to nejlepší. Škoda těch úkroků k červené knihovně a trochu až odpudivých klišé a schémat: "Superpolda Vito, jenž je krásný jako hollywoodští herci, zpívá jako božský Kája, a v přestřelce ztratil svoji partnerku, se zamiluje do superarcheoložky Sophie, která má za sebou strašný vztah, vyrůstala bez rodičů a všechny své úspory posílá domovu důchodců, kde leží její babička..." Myslím, že by to byla o dost lepší detektivka, kdyby to mělo poněkud méně červenoknihovní hrdiny :)