Zemři!

Dočetl jsem další detektivku - Zemři! od Karen Rose. Podle záznamů jsem ji měl doma už na podzim roku 2009, ale zřejmě jsem se k ní neprokousal. A tak na ní došlo až nyní.

Na bibliografickou databázi jsem napsal takový svoje malý zhodnocení:

Pokud si odmyslíme ten postupně sílící sklon k červené knihovně, bylo to jinak evidentně vysoce kvalitní žánrové profi-dílko, s důmyslně promyšleným dějem, napsané zkušenou, vypsanou rukou. Zvláště se klaním za odvahu pustit si do příběhu hned devět zavražděných. Myslím, že detektivky se dají poměrně snadno zkazit a že v tomto žánru najdeme tisíce paskvilů, více než v jakémkoliv jiném žánru. To ale o týhle knížce neplatí. V rámci žánru patří mezi to nejlepší. Škoda těch úkroků k červené knihovně a trochu až odpudivých klišé a schémat: "Superpolda Vito, jenž je krásný jako hollywoodští herci, zpívá jako božský Kája, a v přestřelce ztratil svoji partnerku, se zamiluje do superarcheoložky Sophie, která má za sebou strašný vztah, vyrůstala bez rodičů a všechny své úspory posílá domovu důchodců, kde leží její babička..." Myslím, že by to byla o dost lepší detektivka, kdyby to mělo poněkud méně červenoknihovní hrdiny :)


A když jsem teď detektivně rozjetej (fakt je, že to u mě není vzácnost), tak se chystám na Zabijáky od Jussiho Adler-Olsena. Četl jsem od něj už Ženu v kleci. Tu jsem přečetl vloni v létě a napsal jsem o ní:

Mezi tou módní severskou vlnou je dánská Žena v kleci rozhodně nadprůměr, o třídu (ne-li o dvě či více) lepší než třeba norští Lovci hlav od Nesba, ale na druhou stranu druhé Milénium od toho rozhodně nečekejte. Ženě v kleci se dá vytknout jediná věc, bohužel dost podstatná: člověk nemusí být zrovna Sherlock Holmes, aby v podstatě od nastolení zápletky nepoznal, kam se to všechno bude ubírat...Takže čtenář je tak celé čtyři pětiny knihy odsouzen k tomu, že jen sleduje vtipnou policejní dvojici, kdy a jak se dobere toho, co čtenář už dávno tuší. To je asi jediná chyba té knihy, ovšem velmi degradující. Jinak jsem ocenil to, jak je kniha místy vtipná, což je asi její největší devíza společně s tím, jak Olsen umí vykreslit charaktery postav - policistů od Carla Morcka, přes Asada až po šéfa Marcuse Jacobsena, nebo třeba Uffeho. I oběť - Merete - a její boj je uvěřitelný. Na druhou stranu politická linka, která se v knize objevuje, mi přišla trošku slabá, tohle uměl Stig Larsson určitě líp. Ale jinak zaplaťpámbůh, že oddělení Q vzniklo, za přečtení to určitě stojí.