Osvalditova letošní premiéra na zahradě

Osvaldito přes zimu pěkně nakynul, a tak na letošní jaro a léto dostal jasný úkol: vyběhat to na zahradě. Potíž je, že kocour je prostě svůj a nějaký velký běhání nikdy moc nepraktikoval. V tom byla jedinečná Lůca v dobách svého mládí: na zahradě vždycky do úmoru lítala, pořád se jí muselo aportovat. Vždycky si našla nějakej pořádnej klacek, donesla ho a neustávajícím štěkáním se dožadovala aportu. Někdy s tím byla až otravná. Takže klacky jsme různě schovávali a házeli je do jiných zahrad, aby musela dlouho hledat a byl na chvíli klid. Dlouho to většinou nevydrželo, vždycky si našla ještě něco většího a dotáhla to na zahradu.

Ke stáří jí tohle už naštěstí opustilo a místo lítání aplikovala Lůca spíš procházky. Vždycky najednou ze zahrady odešla a třeba na půl hodiny byla pryč. Pak jsme se dozvídali od sousedů-zahrádkářů, že je prostě přišla navštívit, chvíli s nima pobyla a pak šla zase zkontrolovat další.

Píšu to tady s mokrejma očima. Hrozně moc mi chybí.

Osvaldito je trdlo. Někdy ho popadne touha průzkumníků a mizí v sousedních zahradách, ale nejčastěji si někde najde velké hutné chroští, do něj si zaleze a je schopný tam bez ohledu na čas sedět jak kachna na vejcích.

Na zavolání většinou nikdy nepříběhne. To zvesela ignoruje. Jediné, co je schopné ho přivábit, ovšem neplatí to vždycky, je šustění igelitovým pytlíkem, protože v těch většinou mívá doma různé pamlsky, hlavně tyčinky, a jak se doma šustí, hned to běží zkontrolovat, co se jako rozdává. A často u toho dělá hroznej povyk – takový to klasický „šverkání“ se najednou mění doslova na výkřiky. Aby všichni okolo věděli, že on chce taky.

Takže na zahradě ho čas od času vábíme pytlíkem, leckdy to funguje. Zvlášť když k tomu přidáme ještě hlasité fingované projevy, jak si na něčem pochutnáváme. Kdyby nás přitom někdo natočil, myslím, že by tahle skeč na youtube měla hodně diváků

Nejvíc ze všeho mám rád Osvalditovy první návštěvy na zahradě v každém novém roce. To se vždy vrací po několikaměsíční pauze a je zábavný sledovat, jak se vždycky musí rozkoukat, prozkoumat, jestli je všechno tak, jak si to pamatuje, a teprve pak většinou hledá to chroští.

S naší zahradou je krapet problém v tom, že se tam po zimě strašně dlouho drží voda. Jinde už třeba sázej, ale u nás se ve stejnou dobu nedá ani chodit, protože je to celý pod vodou. Takže se čeká až to vyschne a Osvalditovy první návštěvy na zahradě to dost oddaluje. Letošní premiéru už má ale za sebou a právě z ní jsou ty fotky. Podlé údajů na fotkách to bylo 18. května.