Ještě jedno video - medvědí

Svatební řeč jako řemen

Zločin

Když jsem si tu pochvaloval Foylovu válku, musím zmínit ještě jednu parádní věc, se kterou se po Novém roce vytasila Česká televize.

Od minulé neděle uvádí v české premiéře dvacetidílný a nejrůznějšími evropskými cenami ověnčený dánský seriál Forbydelsen z roku 2007 – ČT ho vysílá každou neděli po 22. hodině na ČT2 pod názvem Zločin.

Foylova válka

 Jedna z věcí, která mi v posledních dnech udělala radost, jsou čtvrteční večery. Tedy celkem pozdní večery. Od 3. ledna po tři čtvrtky zhruba kolem jedenácté večer teď ČT v premiéře uvádí pátou řadu seriálu BBC Foylova válka. Každý díl je samostatným televizním filmem

První díl vysílaný 3. ledna mi utekl, ale další čtvrtek už jsem nepropásnul a dobře jsem udělal. Jestli jsem se bál, že úroveň bude mít s novými díly upadající úroveň, tak tenhle strach mě rychle přešel.

Srdcovka 009 - Naruby

Některý songy jsou SRDCOVKY. Tohle je jedna z nich.

O staré duši

Další zajímavé čtení ještě z minulého týdne. Rozhovor s Petrou Hůlovou z pátečního magazínu Lidovek.
Třeba o českém sobectví v rodičovství. (Ukrajinka, hlavní hrdinka v její nové knize, nechá doma děti a jede do Česka, aby tu vydělala peníze, kterými by mohla rodinu zaopatřit.)
Třeba o staré duši, jak se i celý rozhovor jmenuje. Hůlová tvrdí, že smýšlí a jedná často jinak než její vrstevníci, většinou tak, jak si oni představují, že smýšlí starší lidé.

Češi, Kuba a jaderná válka

Velmi zajímavý text v sobotních Lidovkách o českém, resp. československém angažmá během karibské krize na Kubě v říjnu 1962, tedy přesně před padesáti lety. A hlavně objevný, dosud neznámý, příběh české lodi Lidice, která do přístavů v Havaně a Matanzasu doplula v inkriminovaných dnech.

Svět na pokraji jaderné války i českýma očima. Čsl. velvyslanec na Kubě žádá kapitána lodi Lidice, aby byl připravený okamžitě vyplout, jakmile se nalodí Češi žijící na Kubě, ačkoliv na lodi nebylo dost místa.

Hodně informací, které zapadají do mých pochyb o zahraniční politice, jakou vedl JFK

Závěr v LN: "Že nedošlo k ničivé válce, byla nakonec jen souhra šťastných náhod a výsledek rozvahy několika sovětských důstojníků."

Srdcovka 008 - A Deus

Některý songy jsou SRDCOVKY. Tohle je jedna z nich.

Těch srdcovek od ZN by bylo mnohem víc. Myslel jsem si, že tady do SRDCOVEK zařadím jen jednu za všechny. Že přeci všechny nemůžu dát, že to nejde mít víc srdcovek od jednoho autora. Ale pak jsem si řekl: A PROČ BY TO NEŠLO??? Vždyť to tak je. Takže tohle není jedna za všechny, ale první v řadě ;)

Zuzko, mávám Vám a děkuju.

Den, který rozpůlily taštičky v hříbkové omáčce :)

Pondělí 15. října. Ráno cesta do Avoneš na úřad. Tady setkání s místním atsorats, který se jmenuje jako řada mých předků z babiččiny strany. Téměř hodina a půl diskuse, takové představování. Bylo to v pohodě.
Oběd s Mektív v restauraci na zimáku. Neměl do čeho píchnout, tak mě vytáhnul ven. Na to, co je ten zimák zač, je ta restaurace skvělá. Dlouho jsem tam nebyl.  Příjemný útulný prostředíčko, ceny sice lehce nad, ale jídlo v podstatě famózní (taštičky v hříbkové omáčce, mňam) a obsluha bez chybičky.
Pak už jen  práce, práce, práce. Hovor a textík o bývalém atsorats Šeram, který je už dva roky bez práce, a teď hledá štěstí v Německu. Byl mi nakloněn. Jsem za to rád.

Dodatečně připisuji (18.10.) Textík o Ivošeram má na webu mimořádně velkou čtenost. Na jednu stranu jsem rád, na druhou stranu, z toho se dalo vytěžit mnohem víc, nějaké širší téma.

Mávání křídly. Polňačka v Avadnil. Setkání po letech

Pátek 12. října - "Mávání křídly dělá z lidí anděly / Mávej těmi svými pořád tak krásně jako dosud / A schovej pod jedno to malé" - malé přáníčko do BCN.

Cesta do Avadnil - na Arájovu radu jsme to vzali od Vokivc - kvůli rekonstrukci mostu zničeného povodní. Ukázalo se ale, že fotbalové kabiny, které jsme hledali, jsou přesně na druhé straně potoka. Takže jsme Aráje pěkně proklínali, tedy až do chvíle než nám dobří mladí hoši z vesnice poradili cestu tzv. "polňačku", po které se můžeme dostat na druhý břeh oklikou. Pak jsme začali proklínat ty drobné mladé hochy. Neboť polňačka byla skoro jako tankodrom a já sebe viděl jako řidiče tanku v napínavém válečném filmu. Nasadil jsem vážný výraz odpovídající závažnosti filmové role a projel jsem to snad zdárně. Vybalancoval jsem to.

V Avadnil se volí ve fotbalových kabinách. Vzadu je takový malý sál, kde se hrává ping-pong nebo tu cvičí ženy. Projít se tam musí kolem nápisů "Hosté", "Rozhodčí" nebo "Langoše". Ale říkali nám, že už se tu volí naposled. Věčná škoda, bylo to příjemné prostředí a lidé též.

Ráno jsem si to mašíroval přes náměstí a najednou koukám, že vidím známou tvář. Byl to Kenámor. Vždycky jsem si říkal, jestli se s ním někdy ještě potkám a kde to bude. Že to bude u nás na náměstí, bych nečekal. Jaká je pravděpodobnost, že v Lípě potkáte někoho, kdo bydlí v Desné v Jizerských horách? Že se v jednu chvíli vyskytnete na jednom místě?

Hned jsme mazali na kafe. Povědět si o všem, co se událo za dlouhou dobu, co jsme se neviděli. A vzpomínali jsme. Třeba na historku, jak jsem o něm po Liberci rozhlašoval, že bude v Desný prodávat kulichy :) Je spokojenej, víc než bych si býval myslel. Říkal, že chuť po foťáku ho ani na chvilku ani jednou za tu dobu nepřepadla. To mě překvapilo. Takovej talent na focení, tolik různých ocenění a nakonec tak rád, že už nefotí. Pozoruhodné zákruty lidské duše i jedńoho osudu.

První letošní svařák a fajn výhled

Sobota 13. října - výlov "koupaliště" v Robu, můj první letošní svařák - jen poloviční, ale silný jako stádo koňů, už se těším na další, cesta do Akul, odtud překrásný výhled na Bezděz (stačí kliknout na obrázek a otevře se "v plné polní").

Systém krátkých zpráv

Zase jsem tě milý blůčku, dlouho zanedbával. Ale mám plán, jak prodlevy omezit: budu ti psát krátké zprávy. Jen pár vět.

Srdcovka 007 - Večer teskné nálady

Některý songy jsou SRDCOVKY. Tohle je jedna z nich.

Miloval jsem nade vše "sklepáckou" verzi tohoto songu. I pod sklepáckou taktovkou ho zpívala Načeva, písničku si pak přenesla do svýho "sólo" repertoáru a takhle předělala. Hodně se tím změnilo, ale nepokazilo se to, a já stejně hodně miloval i ten text, který se vůbec nezměnil. Takže Večer teskné nálady v nové verzi, ta sklepácká bohužel na Youtubu není.

Sloní paměť

Hodně mých příspěvků tady začíná spojením „Dneska jsem úplnou náhodou zjistil, viděl, našel…“ Tak abych dodržel tradici: Dneska jsem úplnou náhodou, když jsem se vrtal v Newtonu, narazil na jednu mojí starou glosu,.která vyšla v roce 2007 v MfD. Glosy sloužily ke komentování článků, které u nás v daném týdnu vyšly. Jeden článek se týkal i slonů v liberecké ZOO. Glosa vždy začínala malým úryvkem z daného článku a pak už jsem si moh dělat srandu. Takhle to vypadalo s těmi slony:

Každodenní rituál podstupují dvě samice slona bengálského v liberecké zoo. Jejich ošetřovatelé je ráno sprchují vodou z hadice.

Jestli se mě ještě někdy někdo bude ptát, čím bych chtěl být, budu říkat, že slonicí v liberecké zoo. Začínat každý den sprchou z hadice, prohlídkou a pedikúrou, to nezní vůbec špatně. A navíc jsou tu další klady. Slonice nemusí chodit do práce, neplatí daně. Nemají mobily, takže jim každých pět minut nikdo nevolá. Nemusí nikdy nikam spěchat. A když už někam jdou, tak na to mají hned čtyři nohy. Nemusí se s vozíkem prodírat uličkami v hypermarketech. Neutrácejí za drahý benzin. Můžou mávat chobotem jak chtějí, ale číst se stejně nenaučí. Takže tuhle glosu si nikdy nepřečtou a nebudou vědět, že si z nich dělám srandu. A psát taky neumějí, takže nikdy do redakce nepošlou žádnou stížnost.
Horší by bylo, kdyby jim to někdo vytroubil. Pamatovaly by si mě. Slonice sice nic neumí a nic nemusí, ale paměť mají jako slon.

Zajímací rozhovor

Dneska jsem čirou náhodou narazil na rozhovor, který byl publikován už v červenci na serveru Literarni.cz. Rozhovor s Marií Zábranovou, manželkou Jana Zábrany...Zpočátku se rozhovor točí kolem nově vydané knihy Zábranových povídek, postupně se ale dotýká dalších věcí.
Marie Zábranová například přiznává, že o existenci slavných deníků se dozvěděla až dva týdny před tím, než Zábrana zemřel. Mimo jiné také říká: "To, že něco píše, byl jeho nejpřirozenější způsob života."


Odkazy:
Rozhovor s Marií Zábranovou
Jeden můj starší text o Zábranovi, Škvoreckém a Prezydentovi Krokadýlů
A jeden malý text o slovíčku, které použil Zábrana

Srdcovka 006 - Solos Tu y Yo

Některý songy jsou SRDCOVKY. Tohle je jedna z nich

Srdcovka 005 - Arenas de Soledad

Některý songy jsou SRDCOVKY. Tohle je jedna z nich.

Titulní song z filmu Habana Blues. Když si ho teď jen tak pustíte, možná tolik nevyzní. Ale jako hudební podklad u emotivních filmových scén je srdcervoucí a dechberoucí. Pusťte si to a myslete při tom na něco krásnýho.
Nemůžu si odepřít to potěšení tady pověsit ještě jeden song ze stejného filmu. To bude SRDCOVKA 006.

Berlín - Město kamene

Hlavně po nocích, těsně před usnutím, dočetl jsem komiksovou knihu Berlín – Město kamene od amerického kreslíře Jasona Lutese. V hromádce knih, co čekají na přečtení, jsem ji upřednostnil i proto, že v knihovně si už na ní někdo další „brousí chrup“, tedy přihlásil si rezervaci.

Paradoxně tomuto dentobrusiči ale nemůžu vytrhnout osten z určité zadní části, mám na mysli patu, neboť ač bych rád knížku vrátil, aby se k němu co nejdříve dostala, nejde to. Knihovna má totiž dovolenou :( Takže doufejme, že to ten čtenář s trnem v patě a rašplí mezi zuby ještě vydrží.

Tady jsou moje dojmy z knížky:

Dracula & H.O.C. & "diplomka"

V úterý akce T - v lesním divadle ve Sloupu na Draculovi.
Šokovalo mě, kolik tam bylo lidí. To se muselo hrát parádně, když tam byly takovýhle davy lidí.
Já tam byl snad víc než hodinu dopředu a už tou dobou se to tam slušně zaplňovalo. Přijet později, asi by už na mě nezbylo místo na lavičce.

Nechal jsem se odvézt zpátky, dost brzo. Pak jsem toho litoval.
Musím si dávat pozor na VČ, Aráj mi o víkendu v Bukovanech něco naznačoval a musel jsem mu dát za pravdu. Proto jsem litoval – že jsem se nechal od VČ zase ukecat.

Vyrazil jsem pak do mého zamilovaného „kiosku“, který jsem přejmenoval na HOC - Havana Outdoor Club :) Mám to tam fakt moc rád. Dějou se tam nevšední věci a vždycky tam někoho potkám, nebo se s někým novým seznámím. Přípomíná mi to pouliční bary na Kubě.

Slováci na návštěvě v CL. Večer vyrazili posedět a zrovna si k nim sedli takoví bambusáci. Nudný žvanilové, unešení ze síly vlastní glorioly, ve skutečnosti neexistující. Zoufalost sama. Bylo mi mladého slovenského páru líto.

Zato jsem přestal litoval sebe a odjezdu z divadla. Ke mně si totiž přisedla překrásná slečna z Litoměřic a probrali jsme kdeco – potkávání a poznávání nových lidí, cestování, rodiče atd. Můj večer v HOC („zajdu tam jen na chvilku“) se rázem protáhl asi do jedný hodiny ráno. Opravdu moc krásná, mladá, milá, zajímavá :)

Poslední zbytečky volnýho času teď věnuju „diplomce“. Původní nápad, že si zapíšu, o čem jsou příběhy ze tří povídkových knih od Borgese, se mi totiž neuvěřitelně rozlezl a celý materiál už má 15 stran ve wordu a to ještě nejsem ani zdaleka u konce.
V těch příbězích jsou desítky, možná stovky odkazů na reálie, u nás často naprosto neznámé, zejména hispanoamerické. A co víc, tyto odkazy jsou často klíčem k pochopení celého příběhu, Borges s těmito odkazy nešetří a téměř vždy tím něco sleduje. Nebýt internetu a možnosti gůglení, asi by mi zůstala utajena spousta zajímavostí z Borgese.
Až to budu mít, pověsím to tady, ať to případně poslouží někomu, kdo by se do Borgese také pustil. Podobně jako už dříve pomohly výpisky z Kafky na pobřeží. Navíc díky těmhle literárním sondám sem aspoň někdo občas zavítá. Ostatně část z výpisků ze zajímavé knihy Osamocení 12 je dodnes nejčtenějším textem tohoto blogu - ovšem nikoliv proto, že bych to tak hezky napsal, ale proto, že jsem tam zmínil zaklínací slůvko "ketamin" a popsal jsem, jak užití této halucinogenní nenávykové látky popisuje autor knihy Revazov a co se o něm dá najít na internetu. Rázem se počet návštěvníků blogu zdvojnásobil. Navíc je to mezinárodní označení, tak že se mi sem za ketaminem slézá skoro celý svět. (To musí být zklamání, když pak najdou text, který je v češtině).

Tím, jak se věnuju ve zbytkách času Borgesovi, tak jsem úplně zastavil další čtení. Není kdy. Jen před úplným usnutím brávám do ruky knižně vydaný komiks Berlín – město kamene, ale po dvou stránkách usínám :)

1 + 2 týdny T

Byla to intenzivní doba, od rána do večera. Tak hezká, že každý večer a ráno jsem se těšil na další nový den. Zapsal jsem si do bloku: „To je nádhera, život je ke mně milosrdný, dopřává mi krásné léto. Sice žádná exotika, ale velká dušesrdná dovolená. Milé letní okouzlení.“ 

Pondělí.

Tak suverénně si přisedla pod okno, u kterého jsem stál. A já byl odsouzen dívat se shora dolů a propíjet očima hlubokou soutěsku. „Je fakt, že se mi kluci většinou nedívají na nohy,“ řekla pak o něco později a já nevěděl, jestli to také není odsudek mých všetečných pohledů shora dolů.

Osudu díky za to, že jsem nevymýšlel žádné „hry“ a zabral si místo u stolu, o které mě mohla připravit praktikantka, o níž jsem nic nevěděl. Týden T mohl být klidně týdnem bez T. Díkybohu, že je to tak, jak to je.

Úterý.

Doma mě zdrželo zasílání CV a ukázek práce pro paní I.B. A když jsem dorazil, už místo mě trůnila praktikantka. Naštěstí rychle vyklidila pozici. Divný den. Musím míň mluvit. Šprtka.

Středa.

Nic jsem si nezapsal.

Čtvrtek.

Spolu autem až do Hamru. Tam pokus o reportáž, pak s V.Č. do LBC, schůzka Loportem v restauraci ZOO. Nepříjemná baba, ale plácli jsme si. Zpátky vlakem. Otravná restaurace na LBC nádraží. Ta, co tam bývala dřív celá léta, to byla špeluňka, pajzl, ale nehrála si, že je něco víc. A na to, jaký to byl pajzl, tam obstojně vařili. Teď je tam něco, co si hraje na něco lepšího, na něco nóbl, ale obsluha doslova trapná a jídlo hrozný. Ble, ble a ble a ble, tam už víckrát nepůjdu.

Pátek

Minilekce maďarštiny.

Noc z pátku na sobotu: až po uši.

Pondělí

Bolístka. S někým si volala a pak se někam těšila.

Úterý

Jako by mi chtěla vynahradit bolístku. „Že je ti tu tak hezky hlavně kvůli mně?“

Odpolko – měla zase trable kvůli textu, do kterýho vrhla všechno svý nadšení. Tak jsem napsal „malé povzbuzení“.

Potom: Ty už jdeš? Počkáš na mě? Společně jsme se takhle trousili myslím už v pátek.

Až po uši - pořád to platilo.

Středa, Čtvrtek, Pátek

Nestihl jsem si moc zapsat, ale během těch dnů padl mimo jiné společný obídek. Řekla taky: „Nechci, abys byl smutný.“

Nejsem. Ale nevím, co bude.