Je úterý pozdě večer. Už několikátý den mě pořád bolí zub a já ještě nesebral dost odvahy jít k zubaři. A trápí mě ještě jedna věc: poněkud rozhozený denní a noční režim. Budím se v noci s chutí něco dělat a nechutí dál spát a ve dne, když potřebuju mít vrchol svý aktivity, tak šilhám po posteli, bolí mě celý tělo a myslím jen na jedno jediné: Spát, spát, spát! Chci si z Osamocení 12, které musím vrátit do knihovny, uchovat co nejvíc výpisků. A tak pokračuju v jejich zapisování.
A jsem moc rád, že tohle pokračování mohu načít Vladimírem Vysockým. To by bylo, aby se v ruském románu, plném odkazů na písně, nenašel alespoň jeden odkaz na Vysockého. Všude vládl jakýsi uvolněný a příjemně malátný městský ruch.
Podíval jsem se na otrhance v ošoupaných džínách s dlouhými šedivými vlasy, kterému mohlo být tak kolem padesátky. Hrál na kytaru, zpíval Vysockého písničky a napodoboval jeho nakřáplý hlas:
Столько лет
Столько лет
Все одно и тоже
Водки нет, денег нет
Да и быть не может
Tolik let
Tolik let
Furt jedno a to samý:
Vodka žádná, prachy žádný
Jinak to nemůže bejt ani
Vladimír Vysockij: Tolik let (je to odkaz na YouTube - nevím proč, ale tuto píseň nelze vkládat, pouze na ní odkázat)
I další výpisek je hudební. I ruský. tentokrát odkaz na ruskou skupinu Čajf, jejího zpěváka Čachrina a píseň Nespěchej. U Jaffské brány jsem se zastavil, že si vezmu taxíka, ale po chvilce váhání jsem se rozhodl, že půjdu k Arkanovi pěšky. Překvapeně jsem zjistil, že strach, na který jsem si poslední dobou už zvykl, je pryč. To jsem zvědav, na jak dlouho. Šel jsem schválně pomalu, abych poškádlil osud a arabské teroristy. Na Sionském náměstí jsem potkal starého známého otrhance s dlouhými šedivými vlasy. Tentokrát zpíval hlasem Šarina.
А не спеши ты нам в спину стрелять,
Это никогда не поздно успеть.
Лучше дай нам дотанцевать,
Лучше дай нам песню допеть.
А не спеши закрыть нам глаза.
Мы и так любим все темноту,
А по щекам хлещет лоза,
Возбуждаясь на наготу.
Nespěchej s tím střílením do našich zad
Na to je vždycky času dost
Radši nás nech si ještě zatancovat
Radši nás nech tuhle píseň dozpívat
Nespěchej s tím zavřít nám oči
My máme beztak všichni rádi tmu
A po tvářích nám stéká víno
A probouzí v nás chuť na nahotu
To předchozí jsem napsal a "zeditoval" už v úterý. Teď je pátek tři hodiny ráno, z čehož je viděti, že můj problém s nespaním v noci a touhou spát ve dne pokračuje. Dneska mám v práci naštěstí volno. Ve středu jsem byl v našem krajském městě. V knihovně jsem si vyzvedl všech 5 zarezervovaných knížek a neplánovaně ještě jednu navíc, ježto jsem tuto potřeboval ke své práci a v rámci toho ji kvapně přelouskal a jen co zase půjdu do knihovny, tak ji vrátím.
Ve středu jsem poměrně rychle utratil dost penízek. Ještě v krajském městě jsem si totiž dopřál pozdní obídek - po dlouhé době jsem zase zavítal k "Číňanům". Bylo totiž hezky a oni mají moc sympatickou zahrádku. Navíc je to restaurace, u které si určitě nikdy nebudu a nemůžu stěžovat na obsluhu, ta je pokaždé skvělá. O znova jsem to ocenil - paní šéfová se se mnou dala do řeči a ptala se, jaktože jsem u nich tak dlouho nebyl? Oni si mě pamatují! Neuvěřitelné. Ptala se, jak se mám. Tak jsem se ze slušnosti naopak zeptal, jak to šlape jejich restauraci. Stěžovala si, že je to nevyvážené: přes poledne prý mají frmol, ale večer, na večeře, chodí málo lidí, říkala. Tak až budu někdy přemýšlet nad večeří v krajském městě, zajdu podpořit tuhle skvělou "čínu".
A aby toho nebylo málo, ještě jsem se během dne domluvil s JŠ, že si dáme navečír spicha na pivko - na půl cesty, což v našem případě znamená ve sklářském městě ležícím osm kilometrů severně od mého rodiště a bydliště. Jenže v krajském městě jsem byl tentokrát vlakmo a měl koupenou zpáteční jízdenku, takže přímou cestu busem jsem nakonec zavrhl, a do sklářského města jsem se postupně dostal nadvakrát rychlíkama, ten druhý od nás do sklářského města mi naštěstí hned navazoval.
Už když jsem nedávno jel vlakmo do města, ležícího u rybníku, jenž má svém názvu označení "jezero", zjistil jsem, že České dráhy zavádějí v některých vlacích novinku: ohlašovací systém, který hlásí aktuální zastávku a pak tu příští.
Stejný systém byl i ve vlaku, co mě vezl do sklářského města. Jen byl trochu napřed, takže mě docela vyděsilo, když po odjezdu z nádražíčka, ležícího u městského parku v našem městě, ohlásil jako další zastávku: Svor. První myšlenka, co mi hlavou proběhla, byla: "Ty jo, třeba to ve sklářským městě vůbec nestaví." Ale to byl zjevný nesmysl :)
No a na pivku, jehož popíjení se protáhlo až do půl jedenáctý večer jsem utratil další značnou část penízek, ješivá plznička byla dobrá, ale taky silná, a tak bylo záhodno si k ní poručit i večeři, bramborák se směsí. Posezení - na zahrádce - bylo moc fajn, probrali jsme, co se dalo. Od svateb kamarádů až po historky s personalistkama. Pozdě večer ve společnosti dvou lidí do hospůdky přišel, docela rozevlátě, také "první muž" tohoto města, o kterém se říká, že "úřaduje" hlavně po restauracích a kavárnách. Jelikož mě zná, tak když mě uviděl, strašně viditelně a křečovitě sebou trhnul, a vypadalo to, že se snaží srovnat si krok. Před ním v jeho funkci bývala žena, kterou jsem měl moc rád a které jsem věřil. O něm to říct nemůžu. Domů jsem pak jel busíkem, co ze sklářského města jede "oklikou" přes městečko se skalním hradem, pod kterýmžto je rodný dům jednoho pana buditele a novináře, po kterém byla pojmenována ulice, ve které jsem řadu let bydlel a kde mám stále hlášen trvalý pobyt :)
Čtvrtek nic extra zajímavého nepřinesl. Tedy přes den. V noci po půlnoci jsem náhodně vykoukl z okna a zjistil, že všude je černočerná tma a hned se mi vybavilo, že právě nastalo zhasínání veřejného osvěltení v celém našem kraji, aby vědci s jasoměrama změřili světelné znečištění. Vzpomněl jsem si, jak nedávno - shodou okolností v onom sklářském městě - vyprávěl pan "nejvyšší" z jiného města, ležícího na opačném konci našeho kraje, že až se vypne osvětlení, půjde na procházku do ulic. Tehdy jsem si říkal: Dobrý nápad!. Teď jsem se tomu musel smát. Aspoň na našem sídlišti byla taková tma, že to až nahánělo hrůzu a přesně jsem věděl, že do ulic bych vyšel jedině s baterkou v levé ruce a s připravenou otevřenou kudlou v té druhé. Taky jsem pochopil, proč se dělaly takové tajnosti s tím, kdy se přesně bude zhasínat. Tahle nepropustná tma byla totiž jako udělaná třeba pro zloděje aut a kdo ví, jak dobře by se uměli připravit, kdyby termín zhasnutí znali dopředu.
Tak jsem chvíli koukal do té černočerné tmy a pak se vrátil k rozečtené knížce. Až teď před chvíli mi došlo, že já blboun hloupý tumpachový jsem se vůbec nepodíval na hvězdy. V té nádherně tmě, bez rušivého osvětlení, musely být vidět i ty hvězdy, který jinak pro všechno to světlo normálně nevidíme. Přišel jsem o pohled, který se mi možná už dlouho dlouho nenaskytne. Je těžké být volem a vědět o tom.
Po Osamocení 12 jsem rozečetl Fowlerovu Bílou chodbu. Osamocení jsem už vrátil, takže podorobného vypsání konkrétních pasáží, co se mi líbí, se už, milý bločku, nedočkách. Nějaké poznámky jsem si sice dělal během čtení i na volný papír, ale ten teď nějak nemůžu najít, nebo moje pracovna je už zase jeden velký binec. Bude víkend - a tak počítám, že najdu čas i na uklízení. Ale taky bude Davis Cup! A taky chci zase na kolo. Jen mám problém s tím, že se mi porouchala empétrojka. Pokoušel jsem se jí opravit, ale dopadlo to jako se vším, co opravuju, zřejmě tam během té mé "opravy" došlo k dalším nejspíš už nenávratným změnám. A na kole bez hudby v uších mě to moc neba. Je těžké být nešikou a vědět o tom.
Bílá chodba zatím dobrý. Začátek teda složitější - bylo potřeba se prokousat dost hutnýma popisama, takže jsem měl skoro až obavu, že se děj knihy snad vůbec nerozjede. Ale obavy jsou rozptýleny, rozjelo se to naprosto dostatečně
Žádné komentáře:
Okomentovat