Sodade sodade

Proti původnímu plánu až včera večer jsem dočetl Osamocení 12. Pro nové čtivo do liberecké knihovny jsem se zatím nedostal. Hned včera večer jsem si ale začal zapisovat další a další výpisky z Osamocení a hlavně hledat na Youtube písničky, kterých je v románu habakuk. Tady je zatím první souhrn mého výpiskování.

- Na zvědavost doplatilo více panen než na lásku

- Hlavní hrdina Osamocení 12, Josef Mezenin, si kupuje CD ruské kapely Přestupný rok. Její písničky lze najít i na You Tube




- Přitom jsme byli orientovaní úplně tradičně. Sice to zrovna neletělo, nebylo to extravagantní, nebylo to bohémské, ale přírodě neporučíš.

- První večer, kdy vedro trochu polevilo, jsme si řekli, že vynecháme pravidelný večerní preferans a půjdeme na diskotéku. Tedy ani ne tak na diskotéku jako spíš "za slečnama", které jsou tu na rekreaci. Anebo za místními krymskými kráskami. To už je jedno. Hlavně nezávazně. V tehdejší Komsomolské pravdě se o tom velice výstižně psalo jako o "nesoudružském vztahu k dívce".

- Svou roli má v příběhu spolku Osamocení 12 také ruská skupina Krematorium a její písnička Vítr od popelnic. Měla ho odmítnout, ale kdo by si nechal ujít rytířský turnaj na svou počest, že? Je pravda, že se - zřejmě proto, aby měla čisté svědomí - zeptala vysokým vychytralým hláskem: "Možná už to stačilo, co říkáš?" Maťa jí na to odpověděl hlubokým sebevědomým basem: Já nemám nikdy dost, kotě!" Když jsem jejich dialog uslyšel, začal jsem rychle obcházet všechny od nás a přesvědčoval je, že bychom měli vypadnout dřív, než bude pozdě. Většina se mnou hned souhlasila, jenomže Matěje už nešlo zastavit. Teplá vodka mu totálně vypatlala mozek, beztak notně rozteklý vedrem. Aby ukázal své nové lásce výšiny moskevského undergroundu, nechal pustit písničku Vítr od popelnic od kapely Krematorium. (Chceš si přece poslechnout, kotě, co se teď hraje v Moskvě, né?)




- A další písnička podmalovává děj Osamocení 12: tentokrát song Petit Pays od zpěvačky Cesarii Evory z Kapverd. Revazov přidává i větší část textu písně (a v knížce je i český překlad, z portugalštiny). Pohodlně jsem projel poloprázdným městem až k jejich domu a zazvonil na domovní zvonek. Mikrofon zapraskal, ale to bylo také všechno. Zabzučel bzučák. Vyšel jsem z výtahu a hned jsem si všiml, že dveře do bytu už jsou otevřené. Přesně jako toho dne, kdy umřel Chemik. Vešel jsem dovnitř. Zpívala Cesaria Evora. Potichu. Nerozhodně jsem si otíral boty o rohožku přede dveřmi. "Lejlo!" - řekl jsem. Nic. Jenom ticho. Vešel jsem dovnitř.





La na céu bo é um estrela
Ki ca ta ´brilha
Li na mar bo é um areia
Ki cata moja´
Espaiote nesse monde for a
So rotcha e mar
Terra pobre chei di amor
Tem morna tem coladera
Terra sabe chei di amor
Tem batuco tem funana

V nebi jsi hvězdou,
která nezáří.
Na moři pískem,
který nevlhne.
Po celém světě jsi stvořil
skaliska a moře
Ty ubohá země
naplněná láskou,
která objímáš mladou krasavici,
i ona je naplněna láskou.

Oi tonte sodade
Sodade sodade
Oi tonte sodade
Sodade sem fin

Osmělost.
Absolutní osamocení
Osamocení bez konce.

- A další a další písnička. Tentokrát mnohem starší, z dob dětství našich maminků a tatínek. A maminek a tatínků. Takže The Mamas And The Papas a jejich megahit California Dreaming. Přicházel večer a klub se plnil lidmi. Každou chvilku si někdo chtěl přisednout k mému stolu, ale odháněl jsem je, jak jen to šlo. Na nic nového jsem nepřišel. Znovu jsem se dal do čtení Dovlatova. Dodával mi chuť do života a víru ve vlastní síly. Jako písnička California Dreaming, kterou právě pustili v sousední místnosti.




All the leaves are brown
And the sky is grey
I´ve been for a walk
On a winter's day
I'd been safe and warm
If I was in L.A.
California dreamin'
On such a winter's day...
Všechny listy jsou hnědé
a šedivé je nebe
Vyšel jsem se projít
jednoho zimního dne
Bylo by mi teplo a bylo by mi hej
kdybych tak byl tam v L.A.
Kalifornské snění
takového jedno zimního dne...

A cesta za další písničkou. Rozhodl jsem se, že pojedu hned. Nesnáším, když se nepříjemnosti odkládají na potom. Stejně je to ale zvláštní. proč se pokaždé musí něco stát, zrovna když mám kocovinu?
V autě jsem si pustil cédečko, které jsem koupil nedávno na radu Antona. Hluboký rozhoupaný bas Iggyho Popa, který vlastně ani nezpíval, ale jenom brumlavě a přitom šťavnatě dokresloval atmosféru, nasytil prostor kolem mě jakousi zvláštní, pochmurnou energií:




I know that you have got the time
Coz anything I want, you do.
You´ll take a ride through the strangers
Who don´t understand how to feel

Vím, že máš času dost
protože uděláš cokoli, co chci
Vyjedeš si na koni mezi cizí lidi
kteří nedokážou cítit nic

Nikdy jsem se moc netajil antipatiemi vůči vojenským aktivitám státu Izrael. Děj Osamocení 12 zavede hrdinu Josefa Mezenina i sem (ostatně autor knihy, Arsen Revazov, tu několik let žil). Mezenin si i v Izraeli kupuje CD s místní hudbou a zaujme ho jedna písnička. Hatikvah. Což je izraelská národní hymna. I tu lze najít na YouTube. Myslel jsem, že Izraelky budou ohnivé brunetky. Ale ta, co teď seděla vedle mne, měla kaštanové vlasy, moderní jednoduchý účes a zelené oči, které ladily s barvou uniformy. Nebyla vůbec namalovaná. Napadlo mě, jestli vojačky fasují spodní prádlo zároveň s uniformou. Ani jsem se nepokoušel dát se s ní do řeči z vrozené bázně před neznámými bytostmi opačného pohlaví. Jenomže když uslyšela, že skladba skončila oslovila mě sama. Sundal jsem si sluchátka.
- Líbí se vám naše hymna?
- Hymna? - zeptal jsem se překvapeně. - To co jsem teď poslouchal, byla izraelská hymna?



Kol' od ba levav – pnima
Nefesh yehudi homia
U faatei mizrah – kadima
Ain le Tsion – tsofia
Od lo avda tikvateinu
Hatikva bat shnat alpaim
Leiot am hofshi be artseinu
Erets, Tsion, Yerushalaim

Dosud v poryvech vřelých
chvěje se židovská duše,
po cestách Východu, dál a dál,
pohled je upřený k Sionu.
Ještě neumřela naše naděje,
naděje živá dva tisíce let.
Být národem svobodným, mít svou zem,
Izrael, Sion, Jeruzalém