Srdcovka 006 - Solos Tu y Yo

Některý songy jsou SRDCOVKY. Tohle je jedna z nich

Srdcovka 005 - Arenas de Soledad

Některý songy jsou SRDCOVKY. Tohle je jedna z nich.

Titulní song z filmu Habana Blues. Když si ho teď jen tak pustíte, možná tolik nevyzní. Ale jako hudební podklad u emotivních filmových scén je srdcervoucí a dechberoucí. Pusťte si to a myslete při tom na něco krásnýho.
Nemůžu si odepřít to potěšení tady pověsit ještě jeden song ze stejného filmu. To bude SRDCOVKA 006.

Berlín - Město kamene

Hlavně po nocích, těsně před usnutím, dočetl jsem komiksovou knihu Berlín – Město kamene od amerického kreslíře Jasona Lutese. V hromádce knih, co čekají na přečtení, jsem ji upřednostnil i proto, že v knihovně si už na ní někdo další „brousí chrup“, tedy přihlásil si rezervaci.

Paradoxně tomuto dentobrusiči ale nemůžu vytrhnout osten z určité zadní části, mám na mysli patu, neboť ač bych rád knížku vrátil, aby se k němu co nejdříve dostala, nejde to. Knihovna má totiž dovolenou :( Takže doufejme, že to ten čtenář s trnem v patě a rašplí mezi zuby ještě vydrží.

Tady jsou moje dojmy z knížky:

Dracula & H.O.C. & "diplomka"

V úterý akce T - v lesním divadle ve Sloupu na Draculovi.
Šokovalo mě, kolik tam bylo lidí. To se muselo hrát parádně, když tam byly takovýhle davy lidí.
Já tam byl snad víc než hodinu dopředu a už tou dobou se to tam slušně zaplňovalo. Přijet později, asi by už na mě nezbylo místo na lavičce.

Nechal jsem se odvézt zpátky, dost brzo. Pak jsem toho litoval.
Musím si dávat pozor na VČ, Aráj mi o víkendu v Bukovanech něco naznačoval a musel jsem mu dát za pravdu. Proto jsem litoval – že jsem se nechal od VČ zase ukecat.

Vyrazil jsem pak do mého zamilovaného „kiosku“, který jsem přejmenoval na HOC - Havana Outdoor Club :) Mám to tam fakt moc rád. Dějou se tam nevšední věci a vždycky tam někoho potkám, nebo se s někým novým seznámím. Přípomíná mi to pouliční bary na Kubě.

Slováci na návštěvě v CL. Večer vyrazili posedět a zrovna si k nim sedli takoví bambusáci. Nudný žvanilové, unešení ze síly vlastní glorioly, ve skutečnosti neexistující. Zoufalost sama. Bylo mi mladého slovenského páru líto.

Zato jsem přestal litoval sebe a odjezdu z divadla. Ke mně si totiž přisedla překrásná slečna z Litoměřic a probrali jsme kdeco – potkávání a poznávání nových lidí, cestování, rodiče atd. Můj večer v HOC („zajdu tam jen na chvilku“) se rázem protáhl asi do jedný hodiny ráno. Opravdu moc krásná, mladá, milá, zajímavá :)

Poslední zbytečky volnýho času teď věnuju „diplomce“. Původní nápad, že si zapíšu, o čem jsou příběhy ze tří povídkových knih od Borgese, se mi totiž neuvěřitelně rozlezl a celý materiál už má 15 stran ve wordu a to ještě nejsem ani zdaleka u konce.
V těch příbězích jsou desítky, možná stovky odkazů na reálie, u nás často naprosto neznámé, zejména hispanoamerické. A co víc, tyto odkazy jsou často klíčem k pochopení celého příběhu, Borges s těmito odkazy nešetří a téměř vždy tím něco sleduje. Nebýt internetu a možnosti gůglení, asi by mi zůstala utajena spousta zajímavostí z Borgese.
Až to budu mít, pověsím to tady, ať to případně poslouží někomu, kdo by se do Borgese také pustil. Podobně jako už dříve pomohly výpisky z Kafky na pobřeží. Navíc díky těmhle literárním sondám sem aspoň někdo občas zavítá. Ostatně část z výpisků ze zajímavé knihy Osamocení 12 je dodnes nejčtenějším textem tohoto blogu - ovšem nikoliv proto, že bych to tak hezky napsal, ale proto, že jsem tam zmínil zaklínací slůvko "ketamin" a popsal jsem, jak užití této halucinogenní nenávykové látky popisuje autor knihy Revazov a co se o něm dá najít na internetu. Rázem se počet návštěvníků blogu zdvojnásobil. Navíc je to mezinárodní označení, tak že se mi sem za ketaminem slézá skoro celý svět. (To musí být zklamání, když pak najdou text, který je v češtině).

Tím, jak se věnuju ve zbytkách času Borgesovi, tak jsem úplně zastavil další čtení. Není kdy. Jen před úplným usnutím brávám do ruky knižně vydaný komiks Berlín – město kamene, ale po dvou stránkách usínám :)

1 + 2 týdny T

Byla to intenzivní doba, od rána do večera. Tak hezká, že každý večer a ráno jsem se těšil na další nový den. Zapsal jsem si do bloku: „To je nádhera, život je ke mně milosrdný, dopřává mi krásné léto. Sice žádná exotika, ale velká dušesrdná dovolená. Milé letní okouzlení.“ 

Pondělí.

Tak suverénně si přisedla pod okno, u kterého jsem stál. A já byl odsouzen dívat se shora dolů a propíjet očima hlubokou soutěsku. „Je fakt, že se mi kluci většinou nedívají na nohy,“ řekla pak o něco později a já nevěděl, jestli to také není odsudek mých všetečných pohledů shora dolů.

Osudu díky za to, že jsem nevymýšlel žádné „hry“ a zabral si místo u stolu, o které mě mohla připravit praktikantka, o níž jsem nic nevěděl. Týden T mohl být klidně týdnem bez T. Díkybohu, že je to tak, jak to je.

Úterý.

Doma mě zdrželo zasílání CV a ukázek práce pro paní I.B. A když jsem dorazil, už místo mě trůnila praktikantka. Naštěstí rychle vyklidila pozici. Divný den. Musím míň mluvit. Šprtka.

Středa.

Nic jsem si nezapsal.

Čtvrtek.

Spolu autem až do Hamru. Tam pokus o reportáž, pak s V.Č. do LBC, schůzka Loportem v restauraci ZOO. Nepříjemná baba, ale plácli jsme si. Zpátky vlakem. Otravná restaurace na LBC nádraží. Ta, co tam bývala dřív celá léta, to byla špeluňka, pajzl, ale nehrála si, že je něco víc. A na to, jaký to byl pajzl, tam obstojně vařili. Teď je tam něco, co si hraje na něco lepšího, na něco nóbl, ale obsluha doslova trapná a jídlo hrozný. Ble, ble a ble a ble, tam už víckrát nepůjdu.

Pátek

Minilekce maďarštiny.

Noc z pátku na sobotu: až po uši.

Pondělí

Bolístka. S někým si volala a pak se někam těšila.

Úterý

Jako by mi chtěla vynahradit bolístku. „Že je ti tu tak hezky hlavně kvůli mně?“

Odpolko – měla zase trable kvůli textu, do kterýho vrhla všechno svý nadšení. Tak jsem napsal „malé povzbuzení“.

Potom: Ty už jdeš? Počkáš na mě? Společně jsme se takhle trousili myslím už v pátek.

Až po uši - pořád to platilo.

Středa, Čtvrtek, Pátek

Nestihl jsem si moc zapsat, ale během těch dnů padl mimo jiné společný obídek. Řekla taky: „Nechci, abys byl smutný.“

Nejsem. Ale nevím, co bude.

Descanse en paz, o mejor aún, descanse en libertad

Odpočívej v pokoji, nebo ještě lépe, odpočívej ve svobodě.


Nikdo by neměl zemřít dříve, než dosáhne svých snů o svobodě.
(Yoani Sánchez, www.desdecuba/generacey)


ČTK
Známý kubánský disident Oswaldo Payá zemřel při autonehodě

Havana - Jeden z nejznámějších kubánských disidentů Oswaldo Payá zemřel v neděli při automobilové nehodě ve východokubánské provincii Granma. Vyšetřování nehody pokračuje, kubánská opozice však podle serveru elpais.com spekuluje i o vraždě. Payá strávil desítky let bojem proti komunistickému režimu vedenému bratry Fidelem a Raúlem Castrovými. Dvakrát byl nominován bývalým českým prezidentem Václavem Havlem na Nobelovu cenu za mír.

Jeho úmrtí vyvolalo v Česku soustrastné reakce. Přišla například od havlovské organizace Forum 2000, která jej zvala pravidelně na svoje výroční konference. "Oswaldo Payá však nikdy nedostal od kubánské vlády povolení vycestovat ze země. Rádi bychom vyjádřili upřímnou soustrast a podporu celé rodině," uvedlo Forum 2000 na svém webu. Hodlá sledovat vyšetřování nehody.

Zpráva hluboce zasáhla také biskupa Václava Malého. "Rád vzpomínám na setkání s ním při mé návštěvě na Kubě v roce 2003. Velice jsem si ho vážil jako významného, hluboce věřícího a neohroženého muže, který dodával svému okolí naději a sílu zaujímat pevné občanské postoje odvahy k pravdě," uvedl podle České biskupské konference Malý. Zdůraznil, že i nadále stojí na straně obhájců lidských práv.

"Bude to mít velký, nepředstavitelný dopad, je to velice strašná chvíle," citoval server lainformacion.com reakci disidentovy sestry Marlene Payáové.

Dcera zemřelého opozičníka Rosa María Payáová podle serveru elpais.com pro různá média uvedla, že jejímu otci chtěl někdo ublížit a že to nyní skončilo jeho smrtí. Podobná podezření mají mimo jiné také někteří kubánští opozičníci. Čeká se však na výpovědí dvou spolucestujících, kteří nehodu přežili, a na celkové výsledky probíhajícího vyšetřování.

Nehoda se stala kolem 14:00 místního času v místě La Gavina, když byl Payá se třemi spolucestujícími na cestě z Havany do města Bayamo. Podle dosavadních výpovědí svědků ztratil řidič kontrolu nad vozidlem a narazil do stromu. Druhou obětí nehody byl podle europapress.es i Kubánec Harold Cepera. Další dvě osoby z celkem čtyřčlenného osazenstva vozu sedmadvacetiletý Španěl Ángel Carromero a také sedmadvacetiletý švédský politik Jens Aron Modig byly podle serveru lainformacion.com se zraněními převezeni do nemocnice ve městě Bayamo.

Rodina disidenta se vydala do města Bayamo, aby identifikovala jeho tělo.

"Tato neděle se stala dnem smutku. Hrozná tragédie pro jeho rodinu a ztráta pro opoziční hnutí," uvedl předseda Kubánské komise pro lidská práva a národní usmíření (CCDHRN) Elizardo Sánchez, který je podle agentury AP v podstatě mluvčím malé kubánské opozice. "Byl to výrazný vůdce. Věnoval roky svého života boji za demokracii," dodal.

Dlouholetý katolický disident Payá, držitel Sacharovovy ceny Evropského parlamentu z roku 2002, se snažil změnit totalitní režim nenásilnou a ústavní cestou. V roce 1999 také obdržel cenu Homo Homini společnosti Člověk v tísni. V lednu 2003 navštívil též ČR a setkal se tehdy s Havlem.

Šedesátiletý Payá byl pro svou důslednou obhajobu lidských práv neustálým terčem represí havanského režimu. Byl mnohokrát zatčen a vyslýchán, na jeho dům opakovaně zaútočily davy organizované politickou policií.

Srdcovka 004 - Mama, Tata

Některý songy jsou SRDCOVKY. Tohle je jedna z nich.

Srdcovka 003 - Udržuj svou ledničku plnou

Některý songy jsou SRDCOVKY. Tohle je jedna z nich.

Osvaldito a zahrada

Když se náš "číčon" Osvaldito učil před pár lety chodit na zahradu, chvíli to trvalo, než aspoň trochu pochopil, co může a nemůže. Ještě jako kotě třeba utekl k nedalekým železničním tratím právě v době, kdy tam projížděl jeden vlak za druhým, ale to mu nevadilo, stejně se nechtěl nechat chytit. I dneska si na zahradě pořád dělá, co se mu zlíbí. Ale mám pocit, že jedna věc se přeci jen změnila: že to tam začal mít rád a že ho baví, když tam má nějakou společnost. Dříve se často vydával na průzkumy okolních zahrad a teritorií a co se děje u nás, tomu nevěnoval žádnou pozornost. Teď už je takovej společenštější. Možná jednou bude jako naše legendární Lucka, která to na zahradě milovala. Když se jí doma řeklo "Jedeme na zahrádku", tak se mohla štěstím zbláznit.

Žena v kleci

Knihovna mi asi před dvěma týdny e-mailem oznámila, že mi drží další rezervaci. Knížek, který jsem si „pojistil“ rezervací, je průběžně docela hodně. Často se ale stává, že se žádná z rezervací dlouho neobjeví, a pak najednou nastane týden, ve kterém skoro každý den chodí z knihovny upozornění, že další a další knihu už mám připravenou. Jednou z těch, která se ke mně dostala v takovém velkém houfu, je také detektivka Žena v kleci od dánského autora Jussi Adlera Olsena. Nevýhoda systému, kdy si něco zarezervuju, a dostanu se k tomu třeba až po čtvrtroce, je v tom, že když už tu knížku držím v rukou, vůbec si už nepamatuju, proč jsem si ji vlastně zarezervoval. Co mě na ní tak zaujalo?

A to jsem netušil ani v případě Ženy v kleci. Mohl jsem se jen domnívat, že mě zaujala jako další severská detektivka, které jsou teď hodně v módě. Jistý jsem si tím ale nebyl. Tahle módní vlna mi totiž už spíš leze krkem, svezlo se s ní i spoustu podprůměrných knih, myslím, bohužel. Člověk aby byl teď při výběru detektivky opatrný jak při průchodu minovým polem.

Moje zaspaná premiéra

Kdysi jsem míval v práci kolegyni, Miladu, které jsem hodně věřil. Potom mě ale hodně moc zklamala a teď už nějaký čas doufám, že se s ní už nikdy nepotkám.

A dneska nad ránem se mi nabourala do snu. Zdálo se mi, že jsme spolu připravili divadelní představení pro dva herce, že se blížila premiéra, ale já jsem se vrátil odněkud hrozně unavený, usnul jsem a tu premiéru, kde jsem měl vystupovat, jsem zaspal. A pak jsem v tom snu viděl mámu, která mě v reálu vždycky děsí tím, jak všude na potkání každému vypráví detaily ze života jiných členů rodiny, a v tom snu máma obcházela takový ty lidi, co je moc nemusím, a říkala jim: Chápete to? On se nedostavil na představení s Miladou?!!! A na to jsem se probudil. Hrůzou :)

Srdcovka 002 - Čau amore

Některý songy jsou SRDCOVKY. Tohle je jedna z nich.

Touženíčka

Večer, ve kterém jsem vnímal Mariku. Latika v Milionáři v chatrči. Natalie Portman ve filmu Na dotek.
A v hlavě mám pořád naše poslední setkání. U pokladny v supermarketu. Připadala mi smutná, ale došlo mi to až pak, když jsem si náš nedlouhý rozhovor zpětně „promítal“ v hlavě.
Je zvláštní, jak se životy nás dvou rozběhly tak daleko od sebe, byť se kdysi mohlo zdát, že bychom k sobě mohli mít blízko. Myslím, že je to velká škoda. Myslím, že jsme nátury, které si vzájemně vyhovují. Rád bych měl kolem sebe lidi jako je Marika.

Pondělí 25.6. Den s T. Strávili jsme vedle sebe mnohem víc času, než jsem si dokázal představit. Můj dojem z ní se nemění, spíš se pořád vylepšuje. Mám pocit, že ji svým způsobem vysávám, že z ni čerpám její mladickou energii. Úterý 26.6. Byla hezky namalovaná. Středa 27.6. Seděla v okně. A možná jsem ji naštval, když jsem jí překopal její text. Čtvrtek 28.6. Celé dopoledne zela naše „cimra“ prázdnotou, nikdo mi nic neřekl, já se sám od sebe nechtěl ptát a bál jsem se, že se už neuvidíme. Přes poledne jsem na chvilku zmizel a když jsem se vrátil, pomalu jsem otevíral dveře a první, co jsem uviděl, byly její brašny na křesle vedle jejího stolu. Už pohled na ty brašny mi udělal tak dobře, spadl mi kámen ze srdce. Dorazila, i když bylo jasné, že je marůdek, že jí není dobře. Radil jsem jí, ať maže domů, ale nechtěla. Chvíli zase seděla v okně. A já si splnil to, co mě napadlo o den dřív: že si to musím vyfotit. Instinkt neklamal, fotka jako řemen, úplná náladovka ;) Pátek 29.6. byla doma a bez ní to byl hrozně nudný den.

Sobota 30.6. Zase jsem měl "marikovidění". Na stadionu v Lípě (městské slavnosti - hrál se tam fotbal a skákali paragáni. Stáli jsme jen pár metrů od sebe, v jednu chvíli jsme se potkali očima, zarazila se, ale pak uhnula jinam. Doteď nevím, jestli to byla ona, nebo ne. Měla velké tmavé brýle, které dost zkreslovaly. Nebyl jsem si vůbec jistý. Nejdřív jsem si myslel, že to není ona. Přece by neuhnula pohledem, nečekal bych u ní tetování nad lopatkama a taky bych nečekal, že by se mohla znát se ségrama Verčou a Aničkou R., se kterými tam postávala. Ale stejně jsem se pořád nemohl zbavit dojmu, že je to ona :) Pak odešla. Měl jsem obrovskou chuť jít za ní a rozluštit záhadu...
Ta se nakonec rozluštila sama večer na hlavním "place" slavností. Narazili jsme na sebe znovu. Ona už bez tmavých brýlí, a ano, ona byla ona...

Borgesovy příběhy

Chci si tu - jako zbraň proti zapomnění - vypsat, o čem byly mikropovídky, které jsem v posledních dnech četl. Jsou z knihy tří sebraných spisů Jorge Luise Borgese - Brodiova zpráva, Kniha z písku a Shakespearova paměť.

1) Brodiova zpráva

Vetřelkyně

Příběh 2 bratrů, kteří oba milovali stejnou ženu, žili s ní spolu, ale vzájemně na sebe žárlili a navzájem se sobě kvůli tomu odcizovali. V zájmu zachování bratrství proto ženu zabili.

Nehodný

Příběh chlapce - přistěhovalce, který udal partu kluků-výrostků, kteří ho vzali mezi sebe, ale také se chystali přepadnout továrnu. Udal je, aby byl lepším Argentincem, a ne jen přistěhovalcem.

Příběh Rosenda Juareze

Příběh chlapíka, který v souboji na nože zabil člověka a na naléhání okolí se z něj stal obávaný muž na černou práci - zastrašování a odstraňování lidí. Posilněn panáky ho jednou vyzval k souboji jiný vyhlášený rváč. Rosendo, který už předtím před soubojem varoval i svého přítele, ale výzvu neopětoval, ačkoli boj po něm chtěla i žena, s níž žil. Raději odešel do Uruguaye, zatímco rváč vyzyvatel ještě též noci zákeřnou msrtí zemřel. Otázka je, kdo ho zabil? Snad Rosendova žena?

Utkání

Příběh, v němž se vypravěč stal v odlehlé venkovské osadě v rámci oslavy svědkem souboje na nože, vyprovokovaného z emocí při pokeru. Bojující - Maneco Uriarte a Duncan - si vybírají zbraně ze sbírky zbraní umístěné v domě, kde oslava probíhala. Duncan je zabit a umírá. Po letech vychází najevo, že nůž se kterým bojoval, patříval proslavenému rváči, kterého kdysi při jedněch volbách zabila zatoulaná kulka, ale ještě předtím proslul soubojem s vesničanem, jemuž patřila dýky, s níž později v souboji s Duncanem bojoval Maneco Uriarte. Prokleté zbraně

Podle mě jeden z nejlepších příběhů.

Juan Muraňa

Muraňa byl nejproslulejší rváč, chodící zlý muž. Příběh je spíše o jeho ženě, která ho navzdory zrazování rodiny bezmezně milovala a i 10 let po jeho smrti věřila v sílu jeho ducha. Pak se stalo to, že chlap, co chtěl nechat rodinu Muraňovy vdovy vystěhovat, byl brutálně zavražděn. Synovci Muraňa, který příběh vypráví, se noc předtím zdá sen o strýci, sen končí děsivě, strýc má místo ruky supí pařát. Po letech se ukazuje, že při vraždě byla opravdu v akci Muraňova dýka, ale do rukou ji vzala vdova po něm, aby uchovala slávu svého muže.

Také jeden z těch nejlepších příběhů.

Stará paní

Příběh Maríi Justiny Rubio Jáuregiové, poslední žijící dcery lidí z generace bojovníků ta nezávislost. Její otec - plukovník Rubio - byl "druhořadým vůdcem vlasti". Hrdinně bojoval ve všech možných bitvách. Protože "unie", za kterou bojoval, byla poražena, musel emigrovat, a jeho rodina přišla o veškeré majetky, které měla.Když zemřel, rodina pak žila v Buenos Aires. Stará paní také. Později už nevycházela z domu a ještě později upadla do jakéhosi polospánku, ve kterém strávila posledních 10 let. Do té doby se nikdy nedoškala uznání svého otce. Až jednou přišel dopis od ministra. Ti, co se k rodině dřív nehlásili, najednou chtěli taky přijít. Na slavnosti u nich doma pak stará paní vyslechla chválu a slávu otce. A za pár dní umřela.

Souboj

Příběh dvou žen, přítelkyň, které se oddaly malířství, a v něm spolu sváděly souboj o to, kdo získá větší prestiž. Clara získala 1. cenu v jedné soutěži (předstihla i Martu), pak ale vláda vyslala na první mezinárodní kongres latinskoamerického výtvarného umění zase Martu. Když Clara zemřela, marta zjistila, že její život bez souboje s Clarou postrádá smysl.

Jiný souboj

Je příběhem o Juanu Patricii Nolanovi – vojákovi – důstojníkovi. Ale ještě víc je příběhem dvou gaučů, Manuela Cardosa a Carmena Silveiry, mezi kterými celá léta panovala z nejrozličnějších důvodů vzájemná nenávist. Teprve ve chvíli, kdy byli nečekaně a náhodou odvedeni, bojovali spolu bok po boku. Spolu také padli do zajetí a jako zajatci měli být společně zastřeleni. A tady přichází na scénu kapitán Nolan, jehož muži Cardosu i Silveiru zajali. Nolan přitom věděl o jejich vzájemné nenávisti a rozhodl, že spolu podniknou poslední souboj: setnou jim hlavy a vítěz bude ten, kdo bez hlavy doběhne co nejdál.Vyhrál Cardoso, který bez hlavy stihl ještě natáhnout ruce. „Vyhrál, a patrně se to nikdy nedozvěděl.“

Guayaquil

Příběh o tom, jak měl je t vypravěč (Borges?) do Sulaca, aby pořídil kopii a interpretaci náhodně objeveného Bolívarova dopisu z roku 1882, kde Bolívar píše o průběhu rokování s generálem San martínem v Guayaquilu, po němž se San Martín měl vzdát svých ambicí a tím předat osud Ameriky do Bolívarových rukou. O celou věc se ale začne zajímat také jistý profesor Zimmermann, židovský hisotrik, pocházející z Prahy a vyhnaný z Německa, který přijíždí vypravěče přesvědčit, aby vše přenechal jemu a do Saluca nechal odjet jeho. Forna jednání Zimmermanna s vypravěčem, jakýsi „vznešený nátlak“, vypadá tak, jak si vypravěč představoval, že probíhalo jednání Bolívara, který tlačil na San Martína. Vypravěč nakonec nátlaku Zimmermanna podléhá, stejně jako podlehnul San Martín.

Evangelium podle Marka

Příběh Baltasara Espinosy, studenta, který odjel na letní pobyt na venkov. Kvůli rozsáhlým záplavám zůstává odříznutý od světa v domě s třemi negramotnými gauči (otec, syn, dcera). Těm pak předčítá z náhodně objevené Bible Evangleium sv. Marka, gaučové mu díky tomu čím dál více důvěřují, až do chvíle, kdy se student vyspí s dcerou. Pak je tam závěr, který jsem vůbec nepochopil a dokonce podezřívám Borgese, zda tu ten takto nejasný a otevřený konec není schválně jako paralela s Evangeliem podle Marka, které původně také končilo otevřeně, ale bylo později dopsáno.

Brodiova zpráva

Vyprávění skotského misionáře Davida Brodiho, jenž šířil křesťanství nejprve v Africe a pak i v pralesích Brazílie. O svém pobytu mezi lidmi kmene Yahuů sepsal zprávu, objevenou později v jednom výtisku Tisíce a jedné noci. Ve zprávě píše, že Yahuů je asi sedm set a postupně vymírají, nemají jména, když na sebe volají, tak po sobě hází bláto, pijí kočičí a netopýří mléko, chodí nazí, tísní s e v bažinách. Kmen řídí král, ale skutečnými vládci jsou 4 kouzelníci, kteří ho zvolili a asistují mu. Každý novorozený chlapec je prohlédnut a pokud má určité zvláštní rysy, hned poté je povýšen na krále a současně s tím zmrzačen – vypálí mu oči a useknou ruce a nohy. Žije pak uzavřen v jeskyni nazvané Alkazar. V druhém Alkazaru žije královna, která Brodiho přijala a nabídla se mu, jako se nabízí kouzelníkům a lovcům otroků. Počítat umí Yahuové jen do 4 a chybí jim paměť, tu mají – a pouze skromně – jen kouzelníci. K zábavám lidí patří souboj cvičených koček a popravy. Kdysi uměli psát a počítat, ale degenerovali. Brodiova zpráva o kmeni Yahu§ je vlastně varováním. Takto můžeme dopadnout i my!

Odkazy, které se v Borgesových příbězích objevují, a já si je musel dohledat, abych je lépe pochopil

Baruch Spinoza

1) Spinoza a Euklides

"Prozradil mi, že sestavuje obsáhlou antologii z díla Barucha Spinozy, zbavenou oné euklidovské obřadnosti, jež ztěžuje jeho četbu a jež fantastické teorii vtiskuje iluzorní řád." (úryvek z příběhu Nehodný)

Baruch Spinoza - (1632 - 1677), holandský filozof. Racionalista, rozvinul Descartovu nauku o substancích. Spinoza byl krajní racionalista, jak o tom svědčí i forma většiny jeho spisů, inspirovaných postupem Euklidovy Geometrie. Začíná vždy definicemi a axiomy, následují věty, jejich důkazy, důsledky a poznámky.

Kabbala denudata

2) Rosenrothova Kabbala denudata

"Ukázal mi, ale nechtěl prodat, vzácný výtisk Rosenrothovy Kabbaly denudaty..."

Christian Knorr von Rosenroth (1636 - 1689) - jeden z nejvýznamnějších představitelů křesťanské kabaly, autor jejího klasického pramene Kabbala denudata.

Kabala - druh židovské mystiky. Mystika je obecně směr v náboženství, při kterém se ten, kdo jej praktikuje (mystik) snaží oprostit od všedních starostí přiblížit svou duši k Bohu.

3) Ginsburg a Wait

"Ukázal mi, ale nechtěl prodat, vzácný výtisk Rosenrothovy Kabbaly denudaty; nicméně mám v knihovně několik knih od Ginsburga a Waita, jež nesou jeho razítko.

Christian David Ginsburg (1831 - 1914) - v Polsku narozený britský odborník a znalec Bible.

Daniel Guilford Wait (1789 - 1850) - anglický duchovní, znalec hebrejštiny a hebrejských reálií a autor knih o náboženství.

4) Peón

- domorodý zemědělský dělník v Latinské Americe, na území kolonizovaném původně převážně pod vlivem španělským a portugalským (může také znamenat pěšec v šachách)

Elías Regules

5) Elías Regules

Elías Regules (1861 - 1929) - uruguayský lékař, učitel, spisovatel a politik

6) Květináč se slézy

- sléz je trvalka dobře rostoucí na plném slunci a v nepříliš vlhké půdě. Dorůstá do výšky 50 až 60 cm. Kvete od června do září růžovými nebo bílými květy. U nás je nejznámější sléz lesní

7) Bitva u Ayacucha

Rozhodující střet během peruánské války za nezávislost. Je považována za konec jihoamerických válek za nezávislost. Více zde.

Henry James

8) Henry James

„Henry James – k jehož dílu mě přivedla jedna z mých dvou hlavních postav, paní Figueroová – by patrně nepohrdl tímto příběhem. Byl by mu věnoval víc než sto stran ironie a něhy, zdobených složitámi a důsledně dvojakými dialogy. Není vyloučeno, že by přidal i nějaký melodramatický prvek.“ (Úvod k příběhu Souboj)

Henry James (1843 – 1916) – americký spisovatel a kritik. Od roku 1876 žil trvale v Londýně. Mezi nejvýznamnější patří jeho díla Portrét dámy, Utažení šroubu, Vyslanci a Zlatá mísa.

9) Guaraní

„Mohla mít docela dobré nápady ve francouzštině, v jazyku své obvyklé četby; španělština pro ni neyla ničím víc než kuchyňským nástrojem, podobně jako guaraní pro dámy z provincie Corrientes.“ (Z příběhu Souboj)

Guaraní – jihoamerický inidánský jazyk používaný v oblasti na rozmezí Brazílie, Argentiny, Bolívie a Paraguaye (přičemž v Paraguayi a argentinské provincii Corrientes je guaraní jedním z úředních jazyků)

Juan Crisóstomo Lafinur

10) Juan Crisóstomo Lafinur a Juan Pascual Pringles

„Svou dráhu zahájila pečlivými portréty Juana Crisóstoma Lafinura a plukovníka Pascuala Pringlese, jež předvídavě zakoupilo místní muzeum. Od portrétů místních vlastenců přešla k obrazům starých buenosaireských domů...“ (Z příběhu Souboj)

Juan Crisóstomo Lafinur (1797 – 1824) – argentinský básník, filozof a pedagog, pradědeček Jorgeho Luise Borgese.

Juan Pascual Pringles (1795 – 1831) – argentinský vojenský důstojník, ve válce za nezávislost a občanské válce ve své zemi. Další Pringlesův životopis zde.

Juan Pascual Pringles

11) Gaučo, gaučové

Gaučové jsou pampští pasáci dobytka. Vyskytují se především v Argentině, Paraguayi, Uruguayi, ale jsou i v Chile, Brazílii a dalších státech jižní Ameriky. Jsou obdobou venezuelských Llanerů, mexických vaquerů nebo severoamerických kovbojů.

12) Beatus ille

„Všichni se domníváme, že nám osud poskytl přízemní prostředí a že jiná jsou mnohem lepší. Kult gaučů a Beatus ille jsou jen touhou městských lidí...“

Beatus ille - Z latiny, překládá se jako „Blaze tomu..“ nebo „Blažený je ten...“, většinou odkazuje na oslavu jednoduchého života. Téma Beatus Ille se objevuje jako jedna ze čtyř lidských tužeb renesance. Tyto tužby jsou: Beatus Ille, Carpe diem (Užívej dne), Locus amoenus (Líbezné místo) a Tempus fugit (Čas utíká).

13) Inkoherentní

Rozvolněný, nesouvislý, roztříštěný.

14) Bitva u Manantiales

„...Vyprávěl mi jeden z jeho četných ďábelských kousků. Odehrál se krátce před bitvou u Manantiales a jeho hrdiny byli dva goučové ze Cerro largo, Manuel Cardoso a Carmen Silveira.

Bitva u Manantiales – odehrála se 17. července 1871 na úuemí Uruguaye, přesně u města Manantiales de San Juan v departmentu Colonia, který leží na úplném jihozápadě Uruguaye. Byla to jedna z nejkrvavějších bitev občanské války

15) Higuerote

„Nespatřím tedy vrchol Higuerotu zrcadlit se ve vodách Tichého zálivu..

Ač Borges píše o vrcholu (v originále „la cumbre del Higuerota), zřejmě tím myslí venezuelské město Higuerote, hlavní město okresu Brion, v regionu Miranda, které leží na pobřeží a proslulo fotografiemi, na kterých je zobrazené, jak se odráží ve vlnách...

Simón Bolívar

16) Simón Bolívar

Simón Bolívar (1783 – 1830) – venezuelský generál a politik, jedna z ikon jihoamerického boje za nezávislost na Španělsku.

17) Karetní partie na patnáctky

„Několik měsíců nato spolu sehráli v místním obchodě dlouhou karetní partii na patnáctky; Sliveira blahopřál svému protivníkovi téměř za každou dobrou kartou, ale nakonec mu nenechal v kapse jediný haléř.Když si ukládal peníze do opasku, poděkoval Cardosovi za poučnou lekci...“

Nepodařilo se mi zjistit, co je to za hru. Pokud někdo z laskavých čtenářů ví, budu rád, když mi to napíše.

Joseph Conrad

18) Josef Korzeniowski – Joseph Conrad

„Patrně nelze hovořit o oné karibské republice a nebýt, třebas jen zdáli, zasažen odleskem monumentálního stylu jejího nejslavnějšího dějepisce Josefa Korzeniowského; avšak v mém případě jde o jiný důvod.“

Borgesova zmínka o Korzeniowském je vlastně takovou fabulativní hříčkou. Dějepiscem Korzeniowskim totiž Borges nemyslí žádného historika, nýbrž slavného anglického spisovatele polského původu Josepha Conrada, jehož původní (občanské) jméno bylo právě Josef Korzeniowski a jehož nejslavnějším dílem je novela Srdce temnoty (jejíž děj se mj. stal námětem slavného filmu Apokalypsa (1979) Francise Forda Coppoly). Conrad-Korzeniowski v mládí sloužil jako námořník na anglických lodích, plujících do Karibiku a do Afriky a odtud také čerpal náměty pro řadu svých knih. Slavné Srdce temnoty přeložil do češtiny Jan Zábrana, o kterém jsem psal již dříve například tady nebo také tady.

Že má Borges na mysli skutečně Josepha Conrada vyplyne v jeho příběhu Guayaquil na povrch o stránku dále, kde do příběhu zapojuje město Sulaco. To je přitom fiktivní název města, které se objevuje v románu Nostromo, jehož autorem je právě Joseph Conrad. Román podle Wikipedie líčí osud italského námořníka, který si získá důvěru anglických kolonizátorů fiktivní jihoamerické republiky a zmocní se velkého pokladu, který měl ukrýt před povstalci. Milostný vztah k sestře vlastní snoubenky se však stane příčinou jeho tragické smrti. Kromě četných psychologických a dobrodružných zápletek zobrazuje román tísnivé sociální a politické poměry v malém státě jižní Ameriky, zmítaném občanskými válkami a kapitálovými machinacemi evropských i severoamerických investorů.

Teď už je smysl Borgesovy věty o Korzeniowském naprosto zřejmý.

19) Sulaco

„Bylo dohodnuto, že její delegát odletí do Sulaca, hlavního města Západního státu, a pořídí kopie dopisů k zdejšímu zveřejnění...“

Sulaco (viz heslo Josef Korzeniowski) je fiktivní město, které pro svůj román Nostromo vymyslel anglický spisovatel polského původu Joseph Conrad, původním jménem Josef Korzeniowski. Borges si Sulaco „vypůjčil“ do svého příběhu Guayaquil z knihy Brodiova zpráva. A že jde o výpůjčku od Conrada přiznává prostřednictvím důmyslné indicie.

Sulaco je také název fiktivní vesmírné lodi z filmů Vetřelci (1986) a Vetřelec 3 (1992).

20) Guayaquil

„...uprostřed záhady, která nás obklopuje, je schůzka v Guayaquilu, při níž se San Martín vzdal čirých ambicí a tím předal osud Ameriky do Bolívarových rukou, rovněž záhadou, která by stála za pozorné studium.“

Guayaquil je největším a nejznámějším městem v Ekvádoru. 16. července roku 1822 se tady odehrála slavná guayacuilská konference, na které José de San Martín a Simón Bolívar rokovali o nezávislosti španělských kolonií v jižní Americe.

Borges tak také pojmenoval jeden ze svých příběhů v knize Brodiova zpráva.

21) Mise au point, Trop meublé, Mon siége est fait, Bonnes fortunes

„Když jsme se zdravili, s uspokojením jsem zjistil, že jsem vyšší, a hned nato jsem se za své sebeuspokojení zastyděl, vždyť mezi námi nešlo o nějaký tělesný, ba ani mravní souboj, ale o jakési mise au point, byť trochu nepříjemné.

Během našeho rozhovoru si zapálil cigaretu a tehdy jsem měl dojem, že na jeho tváři je příliš mnoho věcí. Trop meublé, řekl jsem si.

Znovu pročítám tyto neuspořádané řádky, které záhy svěřím ohni. Schůzka netrvala dlouho.

Tuším, že přestanu psát. Mon siége est fait.

Mise au point – (z franc.) vývoj

Trop meublé – (z franc.) příliš zařízený

Mon siége est fait – (z franc.) moje místo je „zpečetěné“, vyrobené, hotové

Bonnes fortunes – (z franc.) hodně štěstí

22) Mabinogion

„V povídkách Mabinogion dva králové hrají na kopci šachy, zatímco dole se bijí jejich vojáci. Jeden z králů vyhraje partii a v téže chvíli přijíždíjezdecse zprávou, že vojsko druhého bylo poraženo. Bitva lidí byla odrazem bitvy na šachovnici.“

Mabinogion je waleský národní epos, jedenáct příběhů ze středověkých waleských rukopisů

Ramos Mejía

23) Ramos Mejía

„Můžeme o něm prozatím říci tolik, že byl jedním z mnoha buenosaireských chlapců, na němž nebylo nic pozoruhodného, kromě výřečnosti, která mu vynesla nejednu pochvalu v anglické škole Ramose Mejíi, a kromě jeho bezmezné dobroty.“

Ramos Mejía (1842 – 1914) - argentinský lékař, spisovatel a politik.

24) Herbert Spencer

„Jeho otec, jenž jako všichni urození muži té doby byl volnomyšlenkář, ho zasvětil do filozofie Herberta Spencera, avšak matka ho před odjezdem do Montevidea prosila, aby se každý večer pomodlil otčenáš a poznamenal křížem.“

Herbert Spencer

Herbert Spencer (1820 – 1903) – významný britský filozof a sociolog

25) Estancie, šafář

„Estancie byla velká a poněkud opuštěná. Příbytek šafáře jménem Gutre byl docela blízko...“

Estancie – velká zemědělská farma v zemích Latinské Ameriky

Šafář – (z něm. der Schaffer) je stará pracovní funkce na zemědělském hospodářství feudálního panství, která vznikla v 16. století. Šafář dozíral na jednotlivé práce čeledi, stanovené vlastníkem nebo správcem statku. Mezi práce, na které dozíral, patřilo například obdělávání polí nebo chov dobytka a drůbeže

26) Kasuarina

„Bylo skličující vedro a ani noc nepřinášela úlevu. Za svítání ho probudilo hřmění. Vítr rozechvíval listy kasuarin...“

Kasuarina – mohutný strom zvláštního vzezření, má červenavě hnědé dřevo, které vyniká neobyčejnou hustotou a tvrdostí. Je domovem ve východní Austrálii, na ostrovech v Tichomoří i dalších tropických zemích

Henry Hudson

27) Henry Hudson

„Následujícího dne napadlo Espinosu při pohledu z balkonu na zatopená pole, že metafora přirovnávající pampu k moři není, alespoň toho rána

28) Don Segundo Sombra

V celém domě nebyly žádné knihy kromě jednoho ročníku časopisu La Chacra, zvěrolékařské rukověti, luxusního vydání Zorrillovy Tabaré, Historie durhamského plemene v Argentině, několika milostných a adtektivních povídek a jednoho právě vyšlého románu Dona Segunda Sombry.

Don Segundo Sombra – román argentinského spisovatele Ricarda Güiraldese, klasická kniha argentinské i celé latinskoamerické literatury. Je to téměř óda na život gaučů. Celý román se nese na vlně romantismu, který místy působí v dnešní době již poněkud zastarale, ale i tak je to čtení příjemné, s vůní nekonečné a větrem, deštěm a sluncem ovládané pampy. Život tvrdých chlapů, ženoucích nespočetná stáda dobytka, je podán takovým způsobem, že všechna ta drsnost, ale i volnost a svoboda na čtenáře přímo dýchá.

29) Kyničtí filozofové

„Při jídle se schovávají anebo zavírají oči; ostatní věci konají před zraky všech jako kyničtí filozofové...“

Kynismus – filozofická škola, kterou ve 4. st. př.n.l. založil Sókratův žák Antisthenes. Kynikové opovrhovali konvencemi běžného života i vymoženostmi civilizace, upřednostňovali skromnost a jednoduchost, snažili se vystačit si s minimem věcí.

30) Musulman

„Podívala se na mne, přičichla si, dotkla se mne a nakonec se mně před zraky všech svých komorných nabídla. Můj hábit a mrav mě přiměly odmítnout tuto čest, kterou skýtá kouzelníkům a lovcům otroků, zpravidla musulmanům, jejichž karavany procházejí krílovstvím.“

Musulman – vyznavač islámu, muslim, mohamedán. V hantýrce vězňů v pracovních a koncentračních táborech se tak také říkalo „kandidátům na smrt“, vyzáblým a slabým.

Harvard University

31) Cambridge (USA)

„Ta věc se mi přihodila v únoru 1969 v Cambridgi, severně od Bostonu...“

Cambridge (Massachusetts, USA) – je město v okrese Middlesex County v Massachusetts v USA, pojmenované z úcty podle slavného anglického univerzitního města, které bývalo centrem puritánského náboženství, jenž vyznávali také zakladatelé americké Cambridge. Cambridge v Massachusetts je sídlem dvou významných institucí – Harvard University a Massachusetts Insitute of Technology. Město má asi 105 tisíc obyvatel.

32) Hérakleitos

„Řeka mě nevyhnutelně přinutila myslet na čas. Na onen dávný Hérakleitův příměr.“

Hérakleitos z Efesu – řecký předsókratovský filozof a myslitel, rodák z Efesu, města na západním pobřeží Malé Asie, kde se dnes rozkládá Turecko.

Borges tady zřejmě myslí známý výrok „panta rhei - vše plyne“.

Výpisky aneb Co mě zaujalo

Všichni se nakonec podobáme obrazu, který si o nás vytvoří druzí.

Přátelství je stejně tajemné jako láska nebo jako kterákoli z jiných podob zmatku, kterému říkáme život. Někdy jsem měl dojem, že jediná věc postrádající tajemství je štěstí, neboť se ospravedlňuje samo sebou.

Vina trvá potud, pokud trvá lítost.

Čas nelze počítat na dny, jako se počítají peníze na centava a pesa, protože pesa jsou stejná, kdežto každý den a snad i každá hodina je jiná.

Udeřila jeho hodina. Chytrácký soud vynášený nad mrtvým

Spánek je největším tajemstvím našich činů.

...Neexistuje protiklad mezi tradičním a novým, mezi řádem a novým objevem, tradice se skládá ze století osnovy novinek.“

...V nebi blahoslavení soudí, že přednosti tothoto zařízení byly zveličeny teology, kteří tam nikdy nebyli. Ovšem v pekle patrně zatracenci nejsou vždy šťastni.

V životě je zapotřebí vášně.

Pouze Bůh může udělit konečnou palmu vítězství.

Nespatřím tedy vrchol Higuerotu zrcadlit se ve vodách Tichého zálivu, nepojedu do Západního státu, nebudu v knihovně, kterou si z Buenos Aires představuji na nejrůznější způsoby a která má nepochybně svůj přesný tvar a své příšeří, luštit Bolívarův dopis.

No veré la cumbre del Higuerota duplicarse en las aguas del Golfo Plácido, no iré al Estado Occidental, no descifraré en esa biblioteca, que desde Buenos Aires imagino de tantos modos y que tiene sin duda su forma exacta y sus crecientes sombras, la letra de Bolívar.

Takto drsně se tehdy muž utkával s mužem a ocel s ocelí; na tomto příběhu je zvláštní to, že Manuel Cardoso a Carmen Silveira nejednou zkřížili buď za soumraku, anebo za svítání své nože, ale nikdy se nebili až do konce. Jako by jejich ubohé prosté životy nevlastnily jiný majetek než nenávist a tu hleděly hromadit. Aniž si to uvědomili, každý z nich se proměnil v otroka toho druhého.

Otevřeně vypovědět o nějakém činu znamená přestat být jeho hercem a stát se jeho svědkem, být někým, kdo jej pozoruje a vypráví, kdo jej však už nevykonává...

Praha je plná snů ztrácejících se v jiných snech. V Praze je všechno zvláštní, anebo chcete-li, nic není zvláštní. Může se tam přihodit cokoli.

Moře nám připadá větší, protože jej vidíme z paluby lodě, a ne z koně anebo vstoje.

Srdcovka 001 - Tlaková níž

Některý songy jsou SRDCOVKY. Tohle je jedna z nich.

Příběhy z pouličního baru

Nejeden večer minulého týdne jsem končil v „pouličním báru“. Je jeden takový, kde to mám moc rád. Připomíná mi uliční bary, co jsme vídali během první cesty po Kubě. Chodívám se tam „zchladit“ po celodenním vedru, často tam potkám někoho známého a skoro pokaždé se tam něco stane :)

Teď v jeden večer tam byl nacucanej mladej (odhadem ne víc než 27 let) „otrapa“. Přecházel od jednoho stolu k druhýmu a všude vyloženě otravoval. A hlásal svoje moudra. Asi tak 40- letýmu chlapovi z očí do očí takovou tou lámanou opilštinou oznámil: „Jo, stáří je nám v patách!“ A odešel o stůl dál.

Pak seděl u stolu, ke kterému si šel přisednout další chlápek. Otrapa, když ho zmerčil, tak hned na něj: „Nazdáááár Zdendo!“ Asi milisekundu jsem si myslel, že to je nějaký otrapův známý. Jenže chlápek takovým bezelstným tónem v hlase říká: „Já jsem Jirka“.

Zaujala mě také mladá trojice. Respektive nejprve dvojice pohledných slečen, za kterými pak dorazil mladý muž – fešák, třicátník. Dívky k muži: „Máme pro tebe dárek, ale je to taky trochu taková hádanka.“ A předali mu váček, ze kterého on pak vytahoval mraky věcí a všechny je skládal na stůl. Byla to například sponka do vlasů, hřebík, figurky zvířat – želva a myš, sicherheitska, hrací kostka, gumička, izolepa, tlustá fixa, bonbón, rozmazaná fotka, skoba a zátka od piva. A možná ještě něco dalšího, úplně všechno jsem neviděl.

Muž tápal, vůbec netušil, co má uhádnout. Ptal se: „Takže to má něco společnýho s vlasy?“ To podle té sponky do vlasů, o které mu holky prozradily, že to je zrovna důležitá indicie. Pak začal vyjmenovávat, co mu jednotlivé věci říkají. „Želva, to je dlouhověkost. Skoba znamená pojďme se něčeho držet. Fixka – nezapomínejme.“

Holky mu napovídají: „Jsou to věci každodenní potřeby.“ Mě hned napadlo, že mu chtějí naznačit, že on je pro ně taky taková věc každodenní potřeby, ale jednak by to asi bylo moc jednoduché a druhak by to asi ani nebyla lichotka vhodná jako gratulace k narozeninám. Měl totiž narozeniny, jak jsem pochopil, a jmenoval se Viktor (a měl krásnýho psa Sáru). Jak to všechno dopadlo, už jsem se nedozvěděl, protože se se mnou dal do řeči ten Jirka, co ho Otrapa přejmenoval na Zdendu..

To jméno Jirka bylo u něj příznačný. Tak jak vypadal, tak úpně stejně si představuju, že takhle nějak mohl kdysi dávno – za mlada – vypadat můj prastrýc Jirka z Radimi. Bratr mojí babičky, dej mu Pánbůh lehký nebe, umřel už někdy v polovině 90. let. Ale pamatuju si na něj dobře a ze starých fotek vím, jak vypadal za mlada. Úplně stejně jako tenhle Jirka.

A ten mi vyprávěl, jak mu nějaká Jindřiška ten den řekla, že je hezkej chlap. Zvedlo mu to prý sebevědomí. Co prý – ono to na něm bylo pořádně vidět. Měl jsem pocit, že se na jedno u toho našeho kiosku zastavil jen proto, aby to mohl někomu říct. Pochlubit se. Příběh s Jindřiškou měl ale tuctovej konec. Potíž prý byla v tom, že Jindřiška už měla upito a doma čtyři děti. Ale poseděl s ní, lísali se prý k sobě, koukal jí za výstřih, „měla pěkný kozy“, tvrdil. Pak se ňák společně vraceli domů, ale cestou jí nechal být a utek. No není to divný? Pak už jsme se bavili spíš o fotbale. A on nakonec odešel. Že musí ráno brzo vstávat. Prý je řezník.