středa 9. září 2009

Úplně hladký tapety

Středa 9. září pozdě večer. Pořád čtu Osamocení 12, už mě ale začíná trošku nudit. Už někde ve 2. kapitole jsem musel překousnout, že spouštěcím momentem celého bláznivého příběhu byl naprosto nevěrohodný a neuvěřitelný myšlenkový pochod typu: „Už to mám! Teď jsem na to přišel. A takhle to teď musí být.“ Musel jsem úplně zavřít obě oči, abych to překousnul.

A dlouho to vypadalo, že jsem dobře udělal. Děj, který se odtud začal rozvíjet byl poutavý. Hodně poutavý a vůbec mi nevadilo, že mě od něj často odvádějí nejrůznější odkazy – odkazy na písničky, anekdoty, dlouhé popisy věcí, jež s hlavním dějem vůbec nesouvisí.

V jednu chvíli zavedl děj hlavní hrdiny dokonce až do Vatikánu, kde se setkávají s vysoce postaveným kardinálem Ratzingerem, prefektem vatikánské Kongregace nauk víry (navazuje na středověkou inkvizici). Ratzinger je skutečná postava, funkci prefekta v Kongregaci skutečně zastával, a to až do roku 2005, kdy shodou okolností román Osamocení 12 v Rusku poprvé vyšel. Když ale Revazov knihu psal, jen těžko mohl tušit, že Ratzinger, kterého tu popsal, se toho roku stane skutečným nástupcem Jana Pavla II., papežem Benediktem XVI.

Knize to dává samo o sobě spontánní nádech tajemna. Autor se o něj sice snaží sám, ale ten spontánní je opravdovější. Právě tam, kde je děj knihy uvěřitelný, je román nejsilnější. Jakmile ale začne rozvíjet bláznivé, stěží uvěřitelné zápletky, začíná dost nudit.

Jako u řady knih předtím, dělám si z Osamocení 12 výpisky – všeho možného, co mě zaujme. Tady jsem si vypsal mimo jiné popisy drogových zkušeností. Nevím, jestli mi to k něčemu bude, ale třeba LSD jsem nikdy nezkoušel a Revazov dost zajímavě popisuje, jak to působí.

To máš takhle. Představ si tapety se vzorem, co vystupuje na povrch jako plastická mapa. Tapety na stěně pokoje. Máš to? No a teď si představ, že ležíš a jednou polovinou vědomí chápeš, že je vzor na tapetách plastickej. Že mají vystouplý reliéf a kdybys po nich přejel prsty, musel bys to ucítit. A i ta holka, která leží vedle tebe, to má hozený úplně stejně. A diví se tomu jako ty. Pak sebereš poslední síly, zvedneš se z postele, přejedeš po nich rukou, jenomže tapety jsou úplně hladký. Řekneš jí to, ale nevěří ti. Taky se zvedá a přejíždí po tapetách prstáka. No to snad ne?! Jsou úplně hlaďoučký. Ale oba dva se stejně pořád nedokážete smířit s tím, že je to pravda. Totální haluz. Je to prostě paráda mít dvě nezávislý paralelní roviny vědomí. A uvědomovat si, že tvoje holka je má taky. Přičemž ty její roviny jsou paralelní stejným směrem jako ty tvoje. Fakt paráda.“

Žádné komentáře:

Okomentovat