Jak se milujou velryby

Kdybyste to nevěděli, tak jako jsem to nevěděl já, a chtěli byste to vědět, tak tady přikládám popis objevený v knížce Král krysa. Hlavní hrdinové šli za biologem, aby od něj zjistili informace o krysách, ale on se zrovna vyžíval v popisu velrybího rozmnožování.
Vychutnejte si zejména tu část, kde se popisuje, jak se vynoří "ohromný, hrůzně krásný samec". Hrůzně krásný!! To je hrůzně krásný spojení.
A ještě jedna zajímavost: české pojmenování "velryba sírobřichá" vymyslel spisovatel Jaroslav Hašek. Oficiální české biologické pojmenování pro tento druh zní "plejtvák obrovský".


"Vezměme však velrybu sírobřichou," vrátil se opět ke svému tématu. "To je obr i mezi velrybami. Víc než třicet metrů dlouhá a váží často i sto padesát tun. Největší stvoření, které žije - a vůbec kdy žilo - na naší zemi. Nejsilnější zvíře na světě. A její páření..." dodal Vexley rychle, neboť věděl, že pouze popis sexuálního života dokáže třídu zaujmout, "...její páření je nádherné. Samec počne dráždit samici tím, že vypouští překrásné sloupce vody. Bije ocasem do hladiny v blízkosti samice, která puzena chtíčem čeká. Pak se samec hluboko ponoří a náhle vyletí z vody, ohromný, hrůzně krásný. Zřítí se zpět a buší ocasem do vody, až se hladina pokryje pěnou." Vexley smyslně ztišil hlas. "Pak se přiblíží k samici a začne ji lechtat ploutvemi..."
Dokonce i Král, zajímající se jen o krysy napjatě poslouchal.
"Potom přeruší milostnou hru a opět se ponoří a nechá supějící samici na hladině. Možná ji opustil navždy." Vexley udělal dramatickou pauzu. "Leč nikoli. Neopustí ji. Zmizí v hloubkách oceánu snad na celou hodinu a sbírá síly. Pak se opět vynoří z vody celý a s hromovým úderem dopadne na hladinu v obrovském gejzíru vodní tříště. Začne obeplouvat samici, blíží se k ní stále těsněji, až ji pevně uchopí oběma ploutvemi a oba giganti se spáří."
Vexley byl vysílen nádherou představy pářících se obrů. Ach mít tak štěstí a být u toho, on, bezvýznamný člověk...
Pokračoval: "K páření dochází v červenci, v teplých vodách. Novorozená velryba váží při porodu pět tun a je skoro deset metrů dlouhá." Na tomto místě se vexley obvykle zasmál. "Jen si to představte!" Posluchači se zdvořile usmáli. A pak Vexley vyrukoval s myšlenkou, po které musel následovat smích zcela neomylně: "Když si představíte býka a velikost toho jeho královského potěšení, co teprve takový velrybí samec, co?"

Tak šeredný, jako ona půvabná

Čtu teď Krále Krysu od Jamese Clavella. Najednou jsem po něm sáhl ve svý knihovně, už ani nevím, jaký impulz tomu předcházel. A jsem nadmíru spokojen, čte se to parádně a baví mě to. Beru ho s sebou na cesty vlakem, čtu doma dlouho do noci. Ač je to téměř kultovní knížka, ještě jsem ji opravdu nikdy nečetl. Ani jsem neviděl film, který byl podle ní natočen. Jako překladatel je uveden Karel Kyncl a jeho žena Jiřina Kynclová.

Z liberecký knihovny jsem si ještě předtím, než jsem sáhnul po Clavellovi přivezl knížku Tichý společník (od Pavla Göbla), která letos získala Magnesiu Literu za Objev roku. Ještě jsem nedočetl a už ani dočítat nebudu a v pondělí ji povezu k vrácení. Nechytlo mě to, neprokousal jsem se začátkem. Sliboval jsem si od toho kupu humoru a v tom úvodu jsem ho nějak moc nenašel. Třeba se k ní ještě někdy vrátím.

A až dočtu Clavella čeká na mě Osamocení 12 - knížka od Arsena Revazova, skoro šestisetstránková bichle, tak jsem zvědavý, jestli mě chytne tak, že dočtu až do konce. Má to být jakýsi ruský postmoderní román - detektivka, což už takhle zní dost nepochopitelně :-) Tak uvidíme.

Jedna z pasáží, který mě zaujaly u Clavella:

Zadíval se na zajatecký tábor, viděl, jak se sluneční paprsky
prodírají prachem a jak prach víří ve větru. Prašný vítr mu připomněl
N´ai.
Odvrátil se a podíval se k východu do nervózně šedivého nebe.
Ale ona byla součástí i toho nebe.
Vítr začal ohýbat koruny kokosových palem. Ona však byla
součástí i toho větru, palem a bouřkových mračen nad
nimi.
Petr Marlowe se donutil nemyslet na ni a zadíval se na
korejského strážného, který se celý zpocený loudal za hradbou ostanatého drátu.
Měl ošumělý potrhaný stejnokroj a tvář zmuchlanou stejně jako čepici. Puška mu
visela nedbale na rameni. Byl tak šeredný, jako N´ai byla půvabná.

Klece a veliký razítka

Od té doby, co mám novou postal, zdají se mi na ní zvláštní sny. Zvláštní ve smyslu bizardní.

V tom posledním jsem šel do kina na film, ale kino to nebylo a film vlastně nakonec taky ne. Nejdřív se opravdu promítalo, ale pak se najednou děj filmu začal odehrávat jako živé divadelní představení, jenže ne v nějakém sále, ale na okraji skály, strašně vysoké do výšky a strašně dlouhé do šířky. My diváci jsme bylo dole pod tou skálou a herci nahoře na jejím okraji. Neseděli jsme ale v sedadlech, ale v jakési kleci, která se zběsile houpala ve vzduchu, jako ty nejdicvočejší atrakce na Matějské. V těch klecích byla asi místa po dvou, aspoň já byl v té kleci ještě s nějakým starším pánem. Na začátku nás oba asi špatně připoutali, protože jsem se pořád musel křečovitě držet a měl co dělat, abych nevypadl. A ten pán nakonec přepadl na mě. V tom zmatku ani nešlo pořádně sledovat děj představení, ve kterém se i zpívalo. Poznal jsem jen jednoho herce-zpěváka, byl to asi Daniel Landa (nevím proč se mi zdá, už je to hodně dávno, co jsem ho poslouchal).
Zvláštní je, že z těch klecí po konci představení jsme museli odcházet jakousi opuštěnou průmyslovou budovou, ve který stály nějaký vyřazený stroje. Prošli tam kolem mě dva lidi - kluk a holka a přede mnou jeden stroj zatarasili tak, že jsem nemohl vyjít. A myslel jsem si, že to udělali proto, aby se zmocnili mýho baťůžku, kde jsem měl všechny peníze. Když jsem se dostal ven, rozeběhl jsem se za nimi, oni zatím odjížděli na nějakém povozu a viděli, že za nimi běžím a asi jsem na ně i něco volal. S tím pvozem právě projížděli mezi stoly přes terasu restaurace, když se ta holka zvedla a začala na mě křičet. Všichni lidi se po ní koukali a mě bylo trochu stydno. Křičela doslova: "Ty debile, vy jste se asi pomát." (Když jsem se vzbudil, přemýšlel jsem, proč mi nejdřív tykala a pak vykala). Když tohle křičela, asi proto aby mi dokázala, že žádný můj baťoh nevzali, tak v ruce zvedla jeden z dárkových balíčků (v průhledných obalech), kterými byl ten povoz plný a já viděl, že v tom balíčku i v těch ostatních jsou jen takový veliký razítka. Tak jsem se zastavil a dál neběžel.

A pak se probudil.

Na stránce Snar.cz jsem hledal výklad mého snu:
klec - znamená vězení
razítko - znamená potvrzení něčeho
zpěvák - znamená cesta k notáři
skála - znamená pevný úmysl

A pak jsem pátral ještě tady:
skálu viděti - znamená práce a únava
klec - znamená žalář

Mmmmmm. To mě teda čekaj věci.

Fík el Maxiperro

Náhodou jsem na webu narazil na rozhovor s kubánskou spisovatelkou Wendy Guerraovou, který s ní v Praze vedl překladatel Stanislav Škoda. Ten rozhovor není dlouhý, přesto je v něm mnoho zajímavého. Zaujala mě její známost se synem slavného Che, jejich společná historka z Říma. Zaujalo mě, že i přesto, že může žít v Evropě, žije Guerraová raději na Kubě. Zaujala mě její představa Kuby po Fidelu Castrovi - taky bych si přál, aby to bylo tak, jak říká. A pobavilo mě, jak vzpomíná na maxipsa Fíka, kterého vysílala i kubánská televize. Pod názvem Fík el Maxiperro.

Rozhovor s Wendy Guerraovou je tady.

Další rozhovor s ní, ve kterém hodně mluví o své knize, která česky vyšla pod názvem Všichni odcházejí, jsem objevil ještě tady. Trochu v něm ještě rozšiřuje, jaké má povědomí o Česku. Mluví o tom, jak jí pomohla Kunderova kniha. Musím si sehnat její knihu, třeba zase pomůže mě.

Hřejivá příhoda aneb Dobrý skutek

Není nad to, začít psaní blogu něčím pěkným a chvályhodným :-) V tomto případě příhodou z minulého týdne.

Ten den jsem domů z Liberce dorazil hodně pozdě, snad po devátý večer. Hned jsem se hnal do kuchyně, připravit Osvaldovi nějakou mňamku. K dispozici byl už jen poslední zbytek z jeho konzervy. "Co mu dám ráno?" děsil jsem se. Byl jsem z celýho dne tak rozlítaný, že jsem se rozhodl, že mu ještě rychle sjedu něco koupit. Měl jsem den, kdy mě bavilo něco pořád zařizovat.

Po devátý večer je v našem maloměstě jediná možnost, kde ještě mají otevříno - Kaufland. Na druhým konci města. Tak jsem sednul do auta a vyrazil. Před vchodem do Kauflandu začala ta roztomilá příhoda.

Mezi třema řadama vozíků a už zavřeným kioskem s kuřatama a rychlým občerstvením se krčila dvě malinkatá bíločerná koťata. Jedno z nich se právě snažilo vyšplhat do odpadkovýho koše. Ty jsou nádherný a mrňavý, napadlo mě. A hladový, dodal jsem si pro sebe, když jsem viděl toho kočičáka, snažícího se vlízt pro něco do koše. Hned jsem se rozhodl: když jdu koupit něco Osvaldovi, musím vzít něco i jim. Snad mezitím neutečou.

Výběr mňamky byl jednoduchý. Když to jsou ještě prckové, vzal jsem dvě juniorský kapsičky whiskasu. Větší problém byl: do čeho jim to dám? Řekl jsem si, že obětuju pár kaček a koupím jim pěknou kočičí misku, ale v regálech jsem nic takovýho nenašel. Jenom psí misky, moc hluboký, a navíc vošklivý. Šel jsem pátrat do regálů, kde bývají hrníčky a podobný věci, ale ani tam jsem na nic nenatrefil. Nakonec jsem uspěl v regálu, kde byly věci na grilování a různé párty. Měli tam i několik druhů umělohmotných misek, talířků, v různých barvách. Snad se na mě nebudou zlobit, že jim mňamku nabídnu z umělý hmoty. Pořádnou kočičí misku tady prostě nemaj. Tyhle párty talířky se pochopitelně neprodávají samostatně, ale v balení asi po třiceti. Vybral jsem jedno balení zelených. Ty klasické bílé jsou odporné a zelená je barva naděje a tu asi budou kočičáci potřebovat.

Od pokladny jsem se hrnul rychle ven. Pořád tam byli. Než jsem stačil rozbalit balení s talířkama, vyšla ale z Kauflandu dvojička idiotů - holka a kluk. Holka zakřičela: "Jéžiši, podívej se na něěěě!" A tupec opačného pohlaví se rozběhl ke koťatům a dělal "Kšááááá, kšááááá". K smrti vystrašená koťata rychle zmizela. A slečna s nízkoprahovým IQ zvolala: "Jééé, voni utekli."

Všechno proběhlo tak rychle, že jsem vůbec nevěděl, kam koťata zmizela. Nikde po nich nebylo vidu ani slechu. No nic, řekl jsem si, nechám jim to tady, třeba se vrátěj. Vzal jsem talířek na místo, kde jsem je viděl naposledy, a začal tam vymačkávat kapsičky whiskasu. Najednou se pod zaparkovanýma vozíkama objevila první malá bílá hlavička a za chvíli i druhá. Zvědavě pozorovaly, co dělám, podle mě to moc dobře věděly. Když jsem všechno vymačkal, šel jsem vyhodit obaly kapsiček do koše a když jsem se vrátil u misky už kromě obou koťat byla i jejich mamina. Když mě viděla, rychle se stáhla zpátky k vozíkům, a to tak, aby byla mezi mnou a koťatama. "Neboj," říkal jsem jí. A nehnutě jsem se kochal pohledem na ty dva malý baštící tvorečky. Bylo mi hezky, měl jsem radost, že dlouhý den můžu zakončit takovouhle příjemnou historkou. Aby si mohla něco zbaštit i stále mě střežící kočičí mamina, tak jsem se rozloučil a šel. Z auta jsem pak viděl, že u misky už byli všichni tři.

Zbývající zelené misky z balení mi zůstaly ležet v autě. Druhý den jsem vezl v autě svojí maminu a ta zajásala: "Takový bych zrovna potřebovala." Takže nic nebylo zbytečný.