Čtu teď Krále Krysu od Jamese Clavella. Najednou jsem po něm sáhl ve svý knihovně, už ani nevím, jaký impulz tomu předcházel. A jsem nadmíru spokojen, čte se to parádně a baví mě to. Beru ho s sebou na cesty vlakem, čtu doma dlouho do noci. Ač je to téměř kultovní knížka, ještě jsem ji opravdu nikdy nečetl. Ani jsem neviděl film, který byl podle ní natočen. Jako překladatel je uveden Karel Kyncl a jeho žena Jiřina Kynclová.
Z liberecký knihovny jsem si ještě předtím, než jsem sáhnul po Clavellovi přivezl knížku Tichý společník (od Pavla Göbla), která letos získala Magnesiu Literu za Objev roku. Ještě jsem nedočetl a už ani dočítat nebudu a v pondělí ji povezu k vrácení. Nechytlo mě to, neprokousal jsem se začátkem. Sliboval jsem si od toho kupu humoru a v tom úvodu jsem ho nějak moc nenašel. Třeba se k ní ještě někdy vrátím.
A až dočtu Clavella čeká na mě Osamocení 12 - knížka od Arsena Revazova, skoro šestisetstránková bichle, tak jsem zvědavý, jestli mě chytne tak, že dočtu až do konce. Má to být jakýsi ruský postmoderní román - detektivka, což už takhle zní dost nepochopitelně :-) Tak uvidíme.
Jedna z pasáží, který mě zaujaly u Clavella:
Zadíval se na zajatecký tábor, viděl, jak se sluneční paprsky
prodírají prachem a jak prach víří ve větru. Prašný vítr mu připomněl
N´ai.
Odvrátil se a podíval se k východu do nervózně šedivého nebe.
Ale ona byla součástí i toho nebe.
Vítr začal ohýbat koruny kokosových palem. Ona však byla
součástí i toho větru, palem a bouřkových mračen nad
nimi.
Petr Marlowe se donutil nemyslet na ni a zadíval se na
korejského strážného, který se celý zpocený loudal za hradbou ostanatého drátu.
Měl ošumělý potrhaný stejnokroj a tvář zmuchlanou stejně jako čepici. Puška mu
visela nedbale na rameni. Byl tak šeredný, jako N´ai byla půvabná.
Žádné komentáře:
Okomentovat