Teprve ve chvíli, kdy jsem začal psát tenhle text, jsem
prostřednictvím Newtonu zjistil, že vzpomínky, které si chci připomenout, jsou
bez pár měsíců staré už deset let. Nemyslel jsem, že je to už tak dlouho.
A nevzpomínal bych na to, nebýt nedávného nečekaného
setkání. Bylo 14. června, byl jsem ten den v Praze a když jsem se vrátil,
vyrazil jsem navečer ještě vlakem do Starých Splavů.
A když jsem o pár hodin
později čekal na zdejší železniční zastávce na vlak do Lípy, přijel ještě mezi
tím spoj z opačného směru. Nevěnoval jsem mu skoro žádnou pozornost a
raději proháněl hlavou myšlenku o svých vlastních radostech a strastech. Jenže
od toho vlaku na mě někdo zavolal. Podíval jsem se tím směrem, viděl drobnou
dívku, která mi na první pohled nikoho nepřipomínala, tak jsem se zase
odvrátil, trochu rázněji, abych dal najevo, že si mě asi s někým spletla.
Ona se ale zastavila, znovu zavolala a pak se vydala mým směrem.
A já jí poznal. Asi to na mě bylo poznat, že jsem prohlédl,
protože hbitě stačila říct „Poznáváš mě, viď?“ A já snad řekl něco jako „Ty
kráso, děcák!“
Všechno totiž začalo v dětském domově a díky Newtonu
vím, že to bylo v roce 2003. Já si tehdy vymyslel, že bych chtěl psát o
příbězích dětí z děcáků. Znal jsem se dobře s jedním panem ředitelem
dětského domova, věděl jsem, že mi důvěřuje, a tak jsem se ho zeptal, co by na
to řekl. A on mě upozornil, že není dobré u těch dětí jen tak přijít,
vyzpovídat je a odejít. Chtěl, abych dal dětem šanci, aby mě poznali, a navrhl
mi, abych za dětmi nejdřív docházel. A tak se stalo.
Ještě rok nebo dva roky předtím jsem jezdil jako vedoucí na
tábory, a tak být mezi těma děckama mi myslím přišlo úplně normální. Po těch
deseti letech jsou vzpomínky už hodně vybledlé, ale vím, že to bylo moc příjemné,
že si mi od nich nikdy nechtělo domů, že jsem i zvažoval, že požádám, abych se
tam mohl aspoň načas nastěhovat. A byl jsem plný myšlenek, co všechno by se
dalo pro ty děti udělat.
Někteří z těch děcek mi utkvěli víc než jiní. A jednou
z nich byla tahle slečna, co jsem jí teď potkal ve Splavech. Tehdy jí bylo
čtrnáct, i když ona byla podstatně vyspělejší a vypadala starší, a nevím proč,
ale tenkrát si mě vyloženě vzala do parády. Stala se takovou mojí průvodkyní.
Žádné komentáře:
Okomentovat