Krása ve dvou lidech

Aner Shalev

„Miluju krásu. Ve slovech. V lidech. V matematických idejích. V květinách. V gestech. V ženách. V listech stromů. V otázkách bez odpovědi. V pohybech mraků. Ve dvou lidech, kteří si najednou porozumí bez zbytečných slov.“

(Aner Shalev: Temná hmota)

Proevropská aktivita samiček

Zaujalo mě. Hlavně ten závěr. Je to z tiskové zprávy o hnízdění černých čápů od AOPK.


Používání plastových kroužků s unikátním kódem, který je čitelný silným dalekohledem na velkou vzdálenost bez vyrušení čápa, přináší velmi zajímavé výsledky. Ukázalo se, že se čáp může v dospělosti usadit ve hnízdě ve kterém přišel na svět, ale také třeba 400 km daleko v Německu. Zdá se, že do světa se vydávají spíše samičky, zatímco samci se usazují blízko rodného hnízda, většinou několik desítek kilometrů daleko.

Když se sejde Dixi(e)land :)

Vyfoceno v sobotu 22.6. na Skelné Huti v Ralsku....úplnou náhodou. Šel jsem jen okolo a nedalo mi to :)

Srdcovka 013 - Vjeršina - Vrchol

Některý songy jsou SRDCOVKY. Tohle je jedna z nich.

V červenci roku 1980 mi byl rok a půl. Tehdy mě v Praze děda předal do opatrování letušce a vyslal mě na mojí první cestu letadlem. Do Moskvy. Začátek jako hrom :)

Nepamatuji si z toho samozřejmě vůbec nic. Doma se pouze traduje historka, kterou pak měla údajně vyprávět ta letuška po přistání mámě, která si mě přišla vyzvednout: že prý mě vzala ukázat do kabiny pilotům a když jsem viděl jejich palubní desku s mnoha přístroji, začal jsem se po ní prý natahovat ručičkou a říkal jsem pořád dokola: ťik ťak – ťik-ťak…A taky jsem prý na cestujících žebral bonbóny.

V Moskvě tehdy právě probíhala letní olympiáda. Její maskot – olympijský medvídek Míša – v gumové podobě provázel celé mé dětství, tehdy jsem si ho odtamtud přivezl.

Ale kromě olympiády v té době Moskva žila ještě jednou věcí. A to bylo úmrtí a pohřeb Vladimíra Vysockého. Někdo, koho jsem měl začít vnímat teprve za pár let, odešel.

Vysockij mě okouzlil už jako malého kluka. Máti domů donesla nějaké nahrávky a já se od toho nemohl odtrhnout. Pak mi o něm vyprávěla. A o Okudžavovi. Ty nahrávky pak šly z ruky do

Vladimír Vysockij

ruky a už se ke mně nikdy nevrátily. Když k nám pak o něco později měli přijet Fuad, Nasrin a Briar, vzkázala mi Nasrin, jestli něco nepotřebuju. A mě se vybavil Vysockij. A opravdu mi dovezli asi dvě kazety.

U nás jsou dva specialisté na Vysockého. Překladatel Milan Dvořák a samozřejmě mistr Nohavica, který pro popularizaci Vysockého u nás udělal možná ze všech nejvíc…

Tuhle srdcovku – Vjeršinu, Vrchol – jsem znal nejdřív v Nohavicově české verzi. Originál jsem si pouštěl až z Youtubu. Je potřeba uznat, že v Nohavicově podání ta píseň ze svýho kouzla neztratila ani Ň, naopak – mám pocit, že tohle je ten občasný případ, kdy žák překoná svého mistra :)

Takže kromě originálu, přikládám nahrávku Nohavicovy verze a kvůli značce „Vysockij“ také Okudžavův famózní song o fenoménu VV v česko-ruském podání Nohavici a Žany Bičevské.

Těsný pocit uvnitř

Kluci, holky a Stodůlky. Představte si obrovský prosklený komplex s plochými střechami, na kterých jsou umístěné obří cedule se značkami jednotlivých nadnárodních komplexů. Když se tady otočíte na patě tři sta šedesát stupňů dokola, neuvidíte nic spojeného s přírodou. Jen obří office stavby, rychlostní komunikaci, vchod do metra a celé stavební lány s bagry a jeřáby. Proč nejsou vidět okolní kopce? Kde jsou louky, kde je něco zeleného (a nemyslím tím malý pruh trávy, před obřím betonovým vjezdem do podzemních garáží)?

Je obrovské vedro ale nikde v okolí tohoto kancelářského monstra nepotkáte nikoho jen v šortkách a v tričku. Všichni páni mají dlouhé kalhoty a košile a na hrudi se jim houpá na klíčence zavěšená elektronická karta. Tady nepracují desítky lidí, ani stovky. Tady jich denně projdou tisíce.

A do toho přijde chlap, sice jako stolová hora, ale s fóbií z prostor s velkým počtem lidí. V šortkách a s rozhalenou košilí na tričku. Miluje přírodu a pohled na okolní kopce mu dodává sílu dělat víc.

Připadá si trochu jako Otík z Vesničky střediskové, když měl jít do Prahy. On se do Prahy rád vrací, ale ve Stodůlkách by nepřežil. Jasně, zvyknout se dá na všechno, ale život je dost krátký na to, aby se komplikoval volbou proti vlastnímu přesvědčení. (13/06/)

Liberty Meadows - Ráj

Nový přírůstek do knihovny. Posledních pár let spíš využívám výhod knihoven, než že bych obléhal knihkupectví. Takže přírůstky do vlastní knihovny jsou hodně vzácné, většinou spojené s Vánocemi nebo narozkami, tedy dárky od někoho druhého.

Jenže taky tu je kamarádka Z. Paní knihkupkyně. Čas od času přijde a řekne: „Už sis u mě dlouho nic nekoupil nebo neobjednal.“ A já řeknu: „No, to máš pravdu. To bych měl napravit!“ A sám pro sebe si říkám, že bych si opravdu měl radost udělat.

A přesně tak to bylo s aktuálním novým přírůstkem. Z. mi mou objednávku donesla minulý týden v úterý nebo ve středu.

Jmenuje se Liberty Meadows – Ráj a je to komiks. Takže radůstka pro jednu mou literární slabost. Poslední komiks, který jsem četl, byl myslím Berlín, město kamene. Svoje dojmy z něj jsem popsal tady, ale teď pár dojmů z Liberty Meadows, jehož autorem je Američan (jihokorejského původu) Frank Cho.

Ibn Gabirol: Slova a porozumění

"Slova jsou na jazyku,
porozumění je v srdci,
modlitba v těle
a soustředění v duchu."

(Šlomo Ibn Gabirol, židovský básník a metafyzik, žijící ve Španělsku v 11. stol.)

Drobky z posledních dní

- před usnutím se snažím louskat Ortenovu Modrou knihu. Ale je to proces na delší dobu. Přečtu vždy stránku dvě a už mi víčka padají jakoby stahovaná olovem. Z knihy trčí desítky samolepicích barevných papírků-záložek. Označení míst, ke kterým se chci vrátit. Ale není jich už moc? Nevím. Ty záložky jsou ponejvíc žluté, dvě jsou sytě růžové, jedna oranžová. A pak že Modrá kniha! :)

- pár přátel se na facebooku radovalo, když Český rozhlas ohlásil, že bude na pokračování vysílat dramatizaci Nemesis od Nesbøho. Četl jsem knižní předlohu a ještě předtím i jinou jeho knihu – Lovci hlav – a ani jedno mě ani trochu nenadchlo a nebavilo. Lovci hlav vůbec. Nemesis byla aspoň trochu napínavá, ale stejně jako první dílko prázdná jak opuštěná tržnice. Zapřísáhl jsem se, že od Nesbøho si už vůbec nic nepřečtu. A zatím nehodlám slevit. Ale tu rozhlasovou dramatizaci poslouchám. Ale jen na jedno ucho, jako zvukovou kulisu k nějaké jiné činnosti.

Povodně zvesela

  - Národní divadlo uvádí nově nastudovanou Vltavu. Vstup zdarma.

- Stavba tunelu Blanka je v plném proudu.

- Sudetští Němci se radují z navráceného majetku, který je jim posílán po Labi do Německa.

- Primátor pověřil náčelníka hlavního štábu nalezením vhodného kandidáta pro pozici viceadmirála linek MHD, za účelem obnovení plynulosti provozu metra.

- Stavba největšího aquaparku ve střední Evropě s rekordním tobogánem Staroměstská Želivského zahájena.

- Zastupitelé odhlasovali zrušení městské policie. Nahradí ji Pobřežní hlídka.

- Neukázněným řidičům, kteří špatně parkují v oblasti Starého Města a centrálních částí, bude policie udělovat místo botiček kotvičky.

- Zprávy pro vodáky: „Všechny severočeské silnice jsou sjízdné!”

- Nového železničního mostu se Děčíňané dočkají v brzkých měsících. Svézt se po něm budou moci v Bad Schandau.

Povodně: pár poznámek

-  u nás proběhly o víkendu, byl jsem kvůli tomu na nohách celý víkend, byli jsme tady vyděšení skoro všichni, ale ve srovnání s tím, co teď zažívá Děčín, Ústí, Litoměřicko, Mělnicko, to byla jen drobounká předehra

-        přišel jsem na to, že nejdepresivnější na povodních není ta voda, která se v korytech řek a potoků zvedá a vylévá, ale ta, co se sype z nebe….Když sledujete zvedající se hladiny a zároveň do toho pořád leje a leje a obloha je od rána do večera jen šedivá, najednou není cesty ven, není žádný výhled, neexistuje zítra. Jakmile přestalo pršet, začalo mít všechno lehce optimistický nádech

-        nemám povodně rád, ale…Nemám je rád, protože jsou plné negativních emocí. Strach, smutek, deprese, zmar. Pohybovat se v takovém světě je šílené. Na druhou stranu miluju „velké akce“, mám rád mimořádné nasazení. Strašně dobře se v tom pracuje a spolupracuje. Snadno se utvářejí kontakty a vznikají nová přátelství.

Přemýšlel jsem, proč mě tak „rajcují“ tyhle mimořádné akce a nenapadlo mě nic jiného, než banální vysvětlení s adrenalinem. Nemůžu si pomoct, prostě rád pracuju ve extrémech.

-        říkám si, že někde musí být něco špatně. Do mých osmnácti jsme slovo „povodně“ skoro neznali, žádné velké nebyly nebo si na ně nepamatuju. Pak to jde ale celkem rychle za sebou: povodně 1997, 2002, 2006, 2010, 2013…Kde udělali soudruzi chybu?

- na vlastní kůži jsem je zažil až před třemi lety. Pamatuji si jen mlhavě, že to všechno začalo také o víkendu, že jsem byl tehdy v Pyšelích za Prahou, že jsem tam v chatce v televizi hltal první zprávy o zvedajících se hladinách, že jsme se druhý den byli podívat na rozlévající se Sázavu a že mi pak volali, abych se co nejrychleji vrátil.

Pamatuju si, že v Lípě jsem pak vystoupil dole na autobusáku, abych cestou přes celé město zamapoval situaci. Došel jsem k Ploučnici, cyklistická lávka byla úplně obsypána lidmi, kteří sledovali rozlévající se řeku. Prošel jsem až na silniční most, ze kterého byl větší rozhled. Viděl jsem tak jak řeka postupně zabírá tenisové kurty, tenisovou halu, fotbalový a atletický stadion. Místo několikametrové řeky vznikalo několikahektarové jezero. Ještě dneska jde na mě z toho hrůza a od té doby se vůbec nedivím jakýmkoliv emocím, se kterými se člověk během záplav potkává.

Tak si pamatuju, jak jsem pak došel do svého tehdejšího bydliště, pěkně na úpatí kopce, daleko od řeky, kde slovo zaplavení mělo být z říše hodně bujné fiction…a ono ne, ve sklepě byl snad metr vody a slušná porce bahna….

- nejsilnějším zážitkem z povodní ale bylo, když jsem se na jeden den stal dobrovolníkem a vyrazil pomáhat do zničeného Bílého Kostela u Liberce. Poznal jsem nové lidi, viděl nejstrašnější důsledky povodní na vlastní oči a dokonce mě i zatkla policie. Napsal jsem pak o tom reportáž „Plácal jsem se v bahně a zatkla mě policie. Zážitky dobrovolníka“.