Osvaldito přes zimu pěkně nakynul, a tak na letošní jaro a
léto dostal jasný úkol: vyběhat to na zahradě. Potíž je, že kocour je prostě
svůj a nějaký velký běhání nikdy moc nepraktikoval. V tom byla jedinečná
Lůca v dobách svého mládí: na zahradě vždycky do úmoru lítala, pořád se jí
muselo aportovat. Vždycky si našla nějakej pořádnej klacek, donesla ho a
neustávajícím štěkáním se dožadovala aportu. Někdy s tím byla až otravná.
Takže klacky jsme různě schovávali a házeli je do jiných zahrad, aby musela
dlouho hledat a byl na chvíli klid. Dlouho to většinou nevydrželo, vždycky si
našla ještě něco většího a dotáhla to na zahradu.
Ke stáří jí tohle už naštěstí opustilo a místo lítání
aplikovala Lůca spíš procházky. Vždycky najednou ze zahrady odešla a třeba na
půl hodiny byla pryč. Pak jsme se dozvídali od sousedů-zahrádkářů, že je prostě
přišla navštívit, chvíli s nima pobyla a pak šla zase zkontrolovat další.
Píšu to tady s mokrejma očima. Hrozně moc mi chybí.
