Budu jednou litovat?

Zaujal mě textík, nazvaný Čeho nejvíce litujeme před smrtí?, který jsem našel na webu Reporti.net.

A tak jsem přemýšlel, jak by to bylo s mým litováním, kdybych měl před sebou už jen pár dnů života.

1) Přál bych si, abych měl odvahu žít život podle sebe, ne život podle očekávání druhých.

Tady bych asi nelitoval. Nemám pocit, že bych žil podle očekávání druhých. Spíš naopak - moc rád bych žil pro někoho, a zatím spíš žiju jen tak pro sebe.

2) Přál bych si, abych býval tolik nepracoval

V tom mám taky jasno. Moje práce je asi největší štěstí, co mě v životě potkalo. Baví mě to a naplňuje hrozně moc. A pokud je to možné, tak to, co mě nebaví, nedělám. Ne vždy to ale jde. Ale nemyslím, že bych jednou litoval, že jsem moc pracoval.

3) Přál bych si, abych býval měl více kuráže vyjádřit své pocity

Z článku: „Mnozí lidé potlačovali své pocity s cílem zůstat za dobře s okolím. Výsledkem byl život na lécích a fakt, že nikdy nebyli opravdu sami sebou. Mnozí si přivodili různá onemocnění vztahující se k zahořklosti a křivdám, které s sebou nesli.“

Právě dnes jsem nad něčím podobným přemýšlel. Jestli nemám nebo mám, a pokud ano, tak jak dlouho a jak intenzivně, vyjadřovat určitou servilitu, náklonnost, přátelství osobě, jejíž povahové vlastnosti se mi dost příčí a kterou vlastně vůbec nemusím. Jsem rád a v klidu, když o ní nevím. Zvláštní ale je, že tahle bytost patřila v posledních letech mezi ty, na které jsem nejvíc myslel. A v důsledku toho si už nějakou tu zahořklost nesu, cítím to na sobě. I proto jsou ty předchozí věty o ní takové, jaké jsou.

4) Přál bych si, abych zůstal v kontaktu se svými přáteli

Tady budu jednou litovat určitě hrozně moc. Jak život běží, spoustu dobrých přátel jsem už poztrácel. Díky různým Skypům, facebookům, icqům atd. je dnes komunikace i na velkou dálku podstatně snažší, a tak doufám, že se s těmi poztrácenými přáteli ještě shledám.

Pokud jde o přátele, mám ještě jednu mnohem palčivější výčitku, která mě trápí už dlouho. A to je to, že mívám pocit, že často ztrácím hromadu času s lidmi, kteří za to až tolik nestojí, a naopak zapomínám na ty, kterých si ve skutečnosti nesmírně vážím, obdivuju je a strašně moc bych stál o jejich společnost. 

Sám sebe se ptám, proč to tak je? Nebo proč to tak bylo? Proč to prostě neotočím a nevěnuju se těm, co za to stojí, a zapomenu na ty, kteří mi vlastně zas tak nic hezkého nepřinášejí?

Neumím na to odpovědět. Život někdy přináší zvláštní paradoxy...

5) Přál bych si, abych si dovolil být šťastnější

Myslím, že štěstí a pocit štěstí je výzva pro každého.

Textík z Reporti.net končí poučením, které si sem dovolím zkopírovat a jehož úvodní část jsem už kdysi četl u Simky a často na to, co tehdy napsala, myslím.

Život je volba. Je to VÁŠ život. Volte vědomě, volte chytře, volte upřímně. Volte štěstí.